Podíl subjektu na znečištění v České republice

22.12.2025

V České republice, stejně jako v jiných zemích, hrají jednotlivé subjekty významnou roli v produkci znečištění a ovlivňování životního prostředí. Tato role je regulována legislativou a ovlivňována ekonomickými nástroji, které mají za cíl motivovat k ochraně životního prostředí.

Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí

Nástroje regulace normativního charakteru doplňuje využití ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí, které jsou zkonstruovány k dosažení ekologických cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace.

Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách a důsledkem této absence jsou negativní externality.

Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů. Nejčastější klasifikace ekonomických nástrojů je dělí na poplatky, subvence, systém zálohování a specielní tržní nástroje, jako je prodej emisních povolení a pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí. Tento soubor je v praxi doplňován nástroji daňové, celní a úvěrové politiky. Jedná se o opatření finanční povahy, jejichž smyslem je akumulace a následná alokace a redistribuce peněžních prostředků. Výchozím cílem je ovlivnit chování ekonomických subjektů a zabezpečit prostředky k provádění opatření, pomáhajícím chránit životní prostředí. Ekonomické nástroje plní mnoho funkcí. Jedná se o funkce kompenzační, fiskální, stimulační, redistribuční a komparativní.

Kompenzační funkcí ekonomických nástrojů se rozumí finanční odškodnění možného poškození životního prostředí.
Fiskální funkce představuje příjmy do státního rozpočtu, které jsou pak dále použity k financování činností, které zabezpečují ochranu životního prostředí.
Stimulační funkce podporuje realizaci určitého cíle.
Redistribuční funkce představuje usměrnění možných dopadů na různé subjekty.

Poplatky za znečišťování životního prostředí

Poplatky za znečišťování životního prostředí jsou součástí ekonomických nástrojů. Tento typ nástroje vede z ekonomického hlediska k nákladově efektivnímu řešení. Jedná se o řešení, kdy je stanoveného cíle dosahováno s minimálními náklady.

Čtěte také: Vývoj solární energie

Poplatky jsou povinné platby, nejčastěji za znečišťování životního prostředí nebo za využívání přírodních zdrojů aj. Vychází z principu „znečišťovatel platí“. Způsob jejich placení musí být upraven zákonem. Příjemcem poplatků je buď Státní fond životního prostředí, obecní rozpočty, rozpočty krajů, případně státní rozpočty.

V současné době jsou poplatky za znečišťování ovzduší stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Poplatky jsou placeny provozovateli stacionárních zdrojů, které se kategorizují podle velikosti na zvláště velké, velké, střední a malé podle jejich výkonu. Mezi zpoplatněné látky patří především tuhé emise, SO2 (oxid siřičitý), NOx(oxidy dusíku), CO (oxid uhelnatý), CXHY (uhlovodíky). Způsob výpočtu poplatků je dán zákonem. U malých zdrojů je to roční paušál podle druhu používaného paliva.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Znečišťovatel je povinen platit poplatek jak za znečištění, tak i za objem vypouštěných odpadních vod. Poplatek se platí především při vypouštění nerozpuštěných látek, rozpuštěných anorganických solí, ropných látek, nebo pokud je zjištěna zvýšená acidita a alkalita. Správu poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových mají na starosti příslušné celní úřady na základě podkladů České inspekce životního prostředí. Poplatky jsou placeny příslušnému celnímu úřadu.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod podzemních jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Poplatek se platí paušálně a představuje 3 500 Kč ročně za vypouštění odpadních vod domácnostmi. Povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních vydává vodoprávní úřad, který příslušné obci poskytuje podklady. Poplatek je placen obci daného katastrálního území, kde dochází k vypouštění odpadních vod. Poplatky jsou stanoveny obcí, která postupuje podle správního řádu.

Poplatky za ukládání odpadů na skládky jsou upraveny zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Poplatek se skládá vždy ze základní složky, která je placena za ukládání odpadu a pokud jde o odpad nebezpečný je připlácena riziková složka. Poplatek je placen původcem odpadu provozovateli skládky za umístění odpadu na skládku. Příjemcem poplatků je obec, v jejímž katastrálním území se skládka nachází a Státní fond životního prostředí. V případě ukládání odpadů na skládky obcí, pak tato obec neplatí základní složku poplatku. Kontrolu placení poplatků má v kompetenci příslušná obec a krajský úřad. Příslušná obec vybírá základní složku poplatku. Pokud se skládka nachází na území více obcí, je základní složka poplatku rozdělena daným obcím podle velikosti skládky na jejich území. Výše sazby základní složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 500 Kč za 1 tunu komunálního a ostatního odpadu a 1 700 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu. Riziková složka poplatku směřuje do Státního fondu životního prostředí. Výše sazby rizikové složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 4 500 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu.

Čtěte také: Doprava a znečištění ovzduší: Česká republika

Jedná se o úhradu částky za odebrané množství podzemní vody. Poplatek je stanoven novelou zákona č. 20/2004 Sb., o vodách. Úhrady jsou stanoveny zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s odvodem poskytuje příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Výběr mají v kompetenci celní úřady. Výnos z odvodů směřuje z 60 % Státnímu fondu životního prostředí a z 40 % rozpočtům obcí příslušného katastru.

Tyto poplatky jsou stanoveny v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Výše poplatku je určena orgánem státní ochrany lesů a výběr mají v kompetenci celní úřady. Příjemcem poplatků je z 60 % Státní fond životního prostředí a z 40 % rozpočty obcí příslušného katastru.

Dobývací prostor je zhodnocen pomocí výsledků průzkumu daného naleziště, a sice na základě rozsahu, tvaru a mocnosti hlavního naleziště. Nerosty jsou zaznamenány v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů.

Ochrana dřeviny před jejich poškozením je upravena zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny.

Jedná se o poplatek za výrobu a dovoz regulovaných látek, který napomáhá chránit ozonovou vrstvu Země. Poplatky jsou vybírány za látky, které poškozují ozonovou vrstvu a produkty, které je zahrnují. Na základě daňové statistiky OECD jsou za ekologické daně v České republice považovány veškeré poplatky k ochraně ŽP. Mezi tyto daně patří dálniční známka, mýtné, silniční daň, spotřební daň, daň z minerálních olejů.

Čtěte také: Podíl obnovitelných zdrojů v ČR

Sankční platby jsou použity, pokud někdo nedodržuje zákony na ochranu životního prostředí. Sankční platby se uvalují ve formě pokuty a nedají se odpočítat z daňového základu.

Za daňové zvýhodnění se považuje snížená sazba u daně z přidané hodnoty na určité výrobky ekologického charakteru. Můžeme mluvit o úlevě od daně z příjmu u organizací, které se zabývají provozem vodních a větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, výrobou bioplynu, elektřiny, tepla, či biomasy. O daňovém zvýhodnění se mluví ve smyslu snížené sazby spotřební daně u pohonných hmot, jako je bionafta, či bioplyn.

Vláda přijala (koncem roku 2009) návrh Ministerstva životního prostředí, aby se zvedl podíl biopaliv v benzinu i naftě. Jeho podíl v benzinu by se měl v dubnu 2010 zvednout z nynějších 3,5 % na 4,5 %. V naftě se jeho podíl zvýší ze 4,5 na 6,3 %.

Finanční podpora je chápána jako oblast příznivé ekonomické stimulace. Dotace v rámci finanční podpory jsou chápány jako nástroje využívající veřejné výdaje a jsou významným prvkem Státní politiky životního prostředí ve vyspělých zemích. Jsou poskytovány především obcím a neziskovým organizacím. Dotace mají problémové alokační působení. Účel jejich poskytování je spojen s ochranou vod a ovzduší. Mezi dotace patří přímé podpory, úhrady úroků, zvýhodněné půjčky, záruky na úvěry nebo daňová zvýhodnění.

Depozitně refundační systém se vztahuje na výrobky, u kterých je možnost, že se stanou nebezpečným opadem. Týkají se především obalů a některých odpadů. Jejich cílem je recyklace výrobků, jejich opětovné využití nebo snaha o minimalizaci odpadů. Jedná se například o pneumatiky, motorové oleje, nebo akumulátory. Dále se vztahuje na výrobky, kde je možnost jejich opakovaného použití. Jako příkladem jsou vratné láhve a některé umělé hmoty. Při zakoupení zboží se platí záloha, která se při vrácení zboží vrací zpět. Lidé díky tomuto systému mají záruku, že se jim zakoupené výrobky vrátí zpět formou peněz, které do nich vložili. Zálohový systém se vztahuje na skleněné láhve, některé vybrané láhve a umělé hmoty.

Obchodovatelná emisní povolení jsou charakteristická horizontálními vztahy mezi znečišťovateli. Jednotliví znečišťovatelé se snaží snižovat své náklady spojené s nároky na kvalitu životního prostředí dané státem. Principem zmíněných emisních povolení je stanovení přípustného množství znečištění, které je rozděleno mezi znečišťovatele určitého území. Toto rozdělení přípustného množství znečištění je vydáváno formou emisních povolení, které si znečišťovatelé mezi sebou mohou navzájem prodávat. Tvorba ceny povolenek je ponechána trhu. Jedním z přínosů je úspora nákladů. Jednotliví znečišťovatelé volí pro ně ekonomicky optimální variantu své ekologické strategie. Předpokládá se, že obchodování musí probíhat podle stanovených pravidel.

Tento druh pojištění začíná fungovat koncem 80. let. Je uzavíráno na základě absolutní odpovědnosti znečišťovatele.

Legislativa

Ministerstvo průmyslu a obchodu zveřejňuje informaci poskytnutou dne 17. ledna 2018 na žádost, týkající se podílu na přípravě vládního návrhu zákona publikovaného pod č. Ministerstvo poskytlo žadateli podle § 4 a § 14 odst. 5 písm. Ministerstvo poskytlo žadateli podle § 12 informačního zákona doprovodnou informaci ve smyslu § 3 odst. 6 informačního zákona, že na přípravě vládního návrhu novely zákona č. 158/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), se podílel tým odborníků Ministerstva průmyslu a obchodu, Energetického regulačního úřadu, dalších orgánů státní správy a podnikatelských subjektů. Zákon prošel meziresortním připomínkovým řízením a připomínky všech dotčených připomínkových míst byly vypořádány.

V ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší"), je uvedeno, že práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona provozovateli přecházejí na právní nástupce provozovatele.

Výše uvedené platí pouze pro rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 správního řádu, tj. pro povolení provozu stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší, které vydává krajský úřad dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně ovzduší („povolení provozu").

Podle § 2 písm. h) zákona o ochraně ovzduší se za provozovatele stacionárního zdroje považuje právnická nebo fyzická osoba, která zdroj skutečně provozuje; není-li taková osoba známa nebo neexistuje, považuje se za provozovatele vlastník stacionárního zdroje.

Z obsahu a povahy povolení provozu vyplývá, že se jedná o typické rozhodnutí in rem, což stvrzuje § 40 odst. 3 zákona o ochraně ovzduší. Rozhodnutí in rem se prvotně nevztahují k osobě adresáta, ale týkají se adresáta z důvodu jeho vztahu k určité věci (např. nemovitosti či zařízení). Pro vydání rozhodnutí in rem jsou relevantní výlučné vlastnosti této věci a rozhodnutí pak lpí na této věci a působí vůči každé osobě, která se ve vztahu k této věci nachází ve stejném právním postavení jako původní adresát. Rozhodnutí in rem tak zavazují i právní nástupce, na něž práva a povinnosti z těchto aktů přecházejí. Povahu aktu in rem mají např. také územní rozhodnutí, stavební povolení či kolaudační rozhodnutí.

Pojem „právní nástupce provozovatele" není nikde definován, a proto musí být dovozen výkladem. V zásadě půjde o typickou situaci právního nástupnictví z titulu změny vlastníka zdroje, ať už na základě kupní smlouvy či např. při přeměně obchodní společnosti.

Pokud je vydání povolení provozu na základě § 40 odst. 2 zákona o ochraně ovzduší nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona č.

Zákon o ochraně ovzduší

Dále je důležité zmínit zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, který stanovuje:

Imisní limity a přípustné četnosti jejich překročení jsou uvedeny v příloze č. 1 k tomuto zákonu.
Emisní limity musí být dodrženy na každém komínovém průduchu nebo výduchu do ovzduší.
Ministerstvo zajišťuje posuzování úrovně znečištění a porovnání výsledné úrovně znečištění s imisními limity.

Provozovatel stacionárního zdroje zjišťuje úroveň znečišťování měřením. Úroveň znečišťování se zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí.

Ministerstvo provádí na základě shromážděných dat emisní inventuru, spočívající ve zjišťování celkového množství znečišťujících látek, které byly v předchozím kalendářním roce vneseny do ovzduší, a emisní projekci, spočívající v odhadu vývoje množství znečišťujících látek, které budou vneseny do ovzduší v dalších kalendářních letech.

V případě, že je v zóně nebo aglomeraci překročen imisní limit stanovený v bodech 1 až 3 v příloze č. 1 k tomuto zákonu, nebo v případě, že je v zóně nebo aglomeraci imisní limit stanovený v této příloze v bodu 1 překročen vícekrát, než je zde stanovený maximální počet překročení, zpracuje ministerstvo ve spolupráci s příslušným krajským úřadem nebo obecním úřadem a s příslušným krajem nebo obcí v samostatné působnosti do 18 měsíců od konce kalendářního roku, ve kterém došlo k překročení imisního limitu, pro danou zónu nebo aglomeraci program zlepšování kvality ovzduší.

Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň znečištění oxidem siřičitým, oxidem dusičitým, částicemi PM10 nebo troposférickým ozonem překročí některou z prahových hodnot uvedených v příloze č. Vznik smogové situace a její ukončení vyhlašuje ministerstvo neprodleně ve veřejně přístupném informačním systému a v médiích.

Investice na ochranu životního prostředí v Plzeňském kraji

Mezi roky 2000 až 2002 se investice na ochranu životního prostředí v Plzeňském kraji výrazně snížily. V roce 2000 byl pořízen dlouhodobý hmotný majetek (DHM) v celkové výši 0,8 mld. Kč, což bylo 3,7 % z celkových pořízených investic na ochranu životního prostředí v České republice. V roce 2001 došlo k přírůstku na téměř 9 mld. Kč (4,4 % z ČR celkem) a v roce 2002 již jen necelé 0,4 mld. Kč. To je 2,5 % z investic na ochranu životního prostředí v ČR celkem.

Největší podíl investic na ochranu životního prostředí v Plzeňském kraji v roce 2000 byl určen na ochranu vody (50,0 %) a tento trend pokračoval i v letech 2001 (56,2 %) a 2002 (43,6 %). Dále bylo nejvíce investováno v oblasti ochrany ovzduší a klimatu a to ročně v průměru 39,3 %. Do oblasti nakládání s odpady bylo v roce 2000 investováno 38 085 tis. Kč, v roce 2001 to bylo 69 874 tis. Kč a roce 2002 jen 38 781 tis. Kč.

V letech 2000-2002 bylo pořízeno nejvíce investic z vlastních zdrojů (v průměry za tyto tři roky 63,6 %) a dále z návratných úvěrů (průměr za roky 2000-2002: 19,6 %).

Půda

Celková výměra Plzeňského kraje činí 7 561 km2 z toho je 51% zemědělské půdy, 39% tvoří lesní půda a necelá dvě procenta zaujímají vodní plochy. V Plzeňském kraji ke konci roku 2003 v porovnání s rokem 2000 klesla výměra zemědělské půdy o 844 ha, z toho orné půdy ubylo 1 511 ha, ale nárůst byl zaznamenán u trvalých travních porostů a zahrad.

Jako pozitivní můžeme hodnotit mírný nárůst rozlohy lesních pozemků (o 204 ha) a vodních ploch (o 62 ha). Na jednoho obyvatele v Plzeňském kraji ke konci roku 2003 připadlo necelých 0,7 ha zemědělské půdy, 0,5 ha orné půdy a 0,5 ha lesní půdy. Náš kraj má částečný zemědělsko-lesnický charakter, to znamená, že ve všech uvedených ukazatelích vykazuje vyšší hodnoty než Česká republika celkem (zemědělská půda 0,4 ha, orná půda 0,3 ha, lesní půda 0,3 ha).

Chráněná území

Velkoplošná chráněná území představují národní parky a chráněné krajinné oblasti, mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní památky, národní přírodní rezervace, přírodní památky a přírodní rezervace. Na území Plzeňského kraje se rozkládá Národní park a Chráněná krajinná oblast Šumava, CHKO Křivoklátsko, Český les, Brdská vrchovina a Plzeňská pahorkatina.

Ovzduší

Kvalitu ovzduší hodnotíme podle celkového množství emisí vybraných základních znečišťujících látek, kterými jsou tuhé znečišťující látky, oxid siřičitý, oxidy dusíku a oxid uhelnatý. Zdroje znečišťování ovzduší byly podle zákona o ovzduší rozděleny na stacionární (velké, střední a malé) a mobilní.

Ke konci roku 1998 nabyly účinnosti legislativní změny stanovující přísné emisní limity. Díky tomu byly zaznamenány nejvýraznější poklesy emisních hodnot znečišťujících látek do roku 1999, kdy proti roku 1997 v našem kraji u stacionárních zdrojů klesly emise tuhých látek o 35%, oxidu siřičitého o 25% a oxidů dusíku o 15%. Emise oxidu uhelnatého naopak vzrostly o 7%. Od roku 1999 se situace stabilizovala, nedochází k tak výrazným změnám v koncentracích znečišťujících látek v ovzduší.

Z následujících tabulek vyplývá, že u malých a středních zdrojů znečištění je tendence i nadále klesající, zatímco u velkých zdrojů patrně technologické postupy neumožňují další výrazné snižování emitovaných škodlivin. Mezi okresy Plzeňského kraje vykazuje za sledované období 1997 až 2002 nejvyšší naměřené hodnoty oxidu siřičitého a oxidu dusíku Plzeň - město. Největší objem tuhých látek a oxidu uhelnatého byl mezi roky 1999 až 2002 naměřen vždy v okrese Klatovy. Okresy s nejnižšími naměřenými hodnotami základních znečišťujících látek byly Tachov a Rokycany.

V porovnání s ostatními kraji vykazuje Plzeňský kraj nižší koncentrace hodnot měrných emisí než většina ostatních regionů.

Odpady

Statistické zjišťování produkce odpadů se provádí prostřednictvím statistického výkazu u ekonomických subjektů s 20 a více zaměstnanci (u odvětví, která se zabývají nakládáním s odpadem OKEČ 90 vykazují všechny subjekty, OKEČ 37 a 5157 subjekty od 5 zaměstnanců), v případě komunálního odpadu je vybrán soubor obcí a údaje za ČR jsou dopočteny. Od 1. 1. 2002 vstoupil v platnost nový zákon č.185/2001 Sb., o odpadech, který zavádí novou definici odpadu a některých základních pojmů. Z tohoto důvodu lze v případě podnikového odpadu provést pouze srovnání posledních dvou let, u komunálního odpadu produkovaného obyvatelstvem lze srovnávat celé čtyřleté období.

Z celkového množství odpadu vyprodukovaného v našem kraji v roce 2003 vzniklo 93,9% z činnosti podniků a 6,1% pochází z obcí. Z celkového obecního odpadu je 97,7% odpadu komunálního, zbývající část tvoří například stavební a demoliční odpady, jejichž původcem je obec.

V množství podnikového odpadu vyprodukovaného na jednoho obyvatele je Plzeňský kraj s objemem 3,98 t na 2. místě v rámci České republiky za Hlavním městem Praha (6,50 t). Množství komunálního odpadu vyprodukovaného v České republice se výrazně nezvyšuje a ustálilo na hodnotách kolem 300 kg na jednoho obyvatele. Náš kraj s 236,3 kg na obyvatele se nachází výrazně pod touto hodnotou, navíc jsou jeho tendence spíše klesající, v porovnání s ostatními je Plzeňský kraj v pořadí 14. v ČR.

Z hlediska nakládání s odpady se téměř 24,6% z celkového množství odpadů v našem kraji likviduje skládkováním, 12,3% recyklací a pouze necelá 3,5% se spalují.