Podpis přírody: Jizvy, prázdná chodba a jejich význam

Daleké, široké, poklidné a svátečně vznosné hřebeny hor. Zvětralé prahorní kameny vrcholů, jejichž pukliny a rozsedliny věští zánik všeho. Svahy pohoří bujně obrůstají a dýší tisíci temně těžkých a často pravěkých lesů.

Tmáň tůní. Jantarový jas potoků. Hluboké kotliny, vyorané dávnými ledovci, zadržují v sobě černé, mohutné spousty vod. V polokruhu strmých skalních stěn, orámován jedlovým šerem spočívá tu dar nezměrného ticha. Jen zasyčení zmije snad, letmý úder těla sivenova o vodní hláď, sokolí zaúpění ve skalách.

Nejvznešenější místo pohoří: Černé jezero pod Ostrým. Stíny Jezerní hory jako chmurné myšlenky na čele. Skála hovoří hlasem padající bystřiny k bezed...

Poprvé jsem se nadechl k životu tady, v Dolním Dvořišti. Je to prastaré městečko, nesoucí ve středověku zvučné jméno Reimbaldshaid a později po patronovi svého kostela svatém Jiljím i Gilgen auf der Wies. Vyrostlo na cestě, mířící od Dunaje údolím řeky Aist přes Freistadt (česky zvaným dříve také Cáhlov - pozn.překl.) a Kaplici na Budějovice, snad dávné soumarské solné stezce, která teprve za našich novějších časů vyrostla na řádnou silnici.

Na mírně svážném náměstí zvedá se nad osadou vysoký a svou mohutností téměř hrozivý kostel, zbudovaný tu pány z Růže, toho nádherymilovného, v zemi nejpřednějšího a také nejosudovějšího jihočeského rodu, po nich pak svěřený péči šedých mnichů vyšebrodských. Jeho loď se celá jen skví ve svém štíhlém, nevýslovně ušlechtilém gotickém slohu.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Za časů mého dětství budil ve mně na náměstí strach starý, zlověstný dům, z něhož dávno opršely veselejší barvy a on se teď chmuřil skvrnitou ohavností, stavení plné hrůzy, obývané tenkrát vyhlášeným egyptským lékařem a jeho krásnou dcerou Judith. Ve stínu lip tu postává mlčenlivý zemský patron Nepomuk naproti nízké radnici s půvabnou střešní věžičkou. Šedé luční seníky vyhlížejí tak starobyle na tichých říčních březích nedaleko plynoucí Malše. V uličkách tlumeně znějí litanie poutnických procesí ke Svatému Kameni.

A hrdý městský znak dolnodvořišťský nese v nebesky modrém poli stříbro hradeb se dvěma hroty věží, mezi nimiž září rožmberská růže, rudá jako lidské srdce. Prastaře opojná vůně vanula z těch míst do mých časně zvichřených snů, do mé duše, jejíž božstva neměla dosud jména.

Zjasnělý pocit mne ovládne, když vzpomenu silnice za městečkem. To po ní kdysi jezdíval krajem Michel Weilguni, otec mé matky, coby postilión v dvourohém klobouce, v rudém šosatém kabátě, ve žlutých nohavicích a vysokých ohrnovačkách s ostruhami, aby tudy vozíval se svým čtyřspřežím vznešené, vznešenější, ba i to nejvznešenější panstvo přes Kerschbaumské sedlo do Čech. Ten můj předek, v plném květu mládí tenkrát ještě, rozhlaholil svou trubku do jasu kraje kolem a nadechl se zhluboka zázraku jeho skřivánčího zpěvu i pro mne, svého příštího, v dosud nezrozené dceři až kdesi v budoucnu dřímajícího vnuka.

Když jsem ho já, ten vnuk, poprvé spatřil, byl to ovšem už letitý pán a zřetelně mi v paměti utkvívá vlídná starcova tvář, znalá světa a smířená s ním. Tehdy jsem s ním často jezdíval v poštovském kočáře z nádraží domů k nám - můj otec byl totiž v Dolním Dvořišti poštmistrem, kolem nás se rozkládala volná, širá lada, jejichž ozvěna dosud zní v německém jméně městečka Unterhaid, tj. vlastně "dolní lada", a nad nimi se třepetal stříbřitě sladký a tajemný ptačí zpěv.

Opojen jsem cítil, jak na mne splývá coby blažený déšť a moje duše s ním souzněla; nikdy jsem se však neodvážil zeptat, čí hlasy to slyším, které tak marnivě promlouvaly k srdci, aby se vyslovením jména neroztříštil ten jednolitě stříbrný ptačí trylek.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Vzpomínám si, jak jsem kdysi jel tou silnicí od Kaplice, můj otec kočíroval a často nechával hnědáka odpočinout, já pak v jedné z kapliček u cesty našel opršalého, vybledlého světce, jemuž z veškeré nebeské nádhery zbyla právě jen fascinující modř jeho očí. Samoty spočívaly v lesním stínu. V průčelí jednoho osamělého stavení byli vymalováni dva šlachovití, děsivě vyschlí gryfové držící znak, kulatá okénka vikýře vyhlížela snivě ze střechy a já si zabydlel ten dům pohádkovými stvořeními a ještě pohádkovějšími osudy.

Byl to krásný čas, plný nevědomého štěstí, bez utrpení a obavy. Nejmilejším místem mých her byla však řeka Malše. Jak temná lidová píseň plynula kolem. Míjela naši svážnou malou zahradu a znala pověsti o vodních žínkách a duchu vod. Marně jsem se snažíval lapit její mrštný rybí potěr, bojovně jsem se brodil zlatohnědou vodou jejího mělkého širokého řečiště a bylo pro mne svátkem, když mi maminka dovolila vyjít za humna naboso. Sladkost těch svátečních chvil měla však i své stíny.

Ostrý říční písek bodal do mých citlivých chodidel a přes Malši se pnula jen vratká, z několika prken sbitá, zrádně vábivá lávka, po níž jsem putovával ke Svatému Kameni. V tamější kapli ležely dva drsné, prohlubňovité balvany, na jednom z nich spočívala Božská Matka s Dítětem a andělé v odění stříbrném a zlatém jí skládali hold, přikládali ke svým ústům svítivé pozouny a velebili ji svými housličkami a stěny kaple byly pokryty svatými obrázky, stály při nich odložené berle a svíce poutníků, kteří tu údajně našli uzdravení, čadivá posvátná vůně se vznášela ke stropu, odkud proudilo shůry jasné slavnostní světlo.

Můj otec po pustošivém řádění živlů, při němž třináct blesků zažehlo v obci požár, zvedl znova náš dům z popela a v horním poschodí tajila se teď malá světnička, vonící vždycky svěže a sladce po jablcích a v zasklených skříních tam stálo množství knih, jejichž obrázkům jsem v rozjímání propadal a vykládal si je zhola po svém. Z jedné skříně si mne zvysoka měřil šedý dravec a nespustil mě z dohledu zlých korálových očí. Když jsem se jednou v nestřežené chvíli kradl po schodech do kýžené světničky, chytilo mě pomatené děvče, které mělo příbytek v našem domě a chtělo mě snad zardousit.

Život nabyl pro mne lesku za břeskných hasičských parád na náměstí, kde jsem poskakoval hrdě po boku otce, který byl velitelem sboru a nosil zlatou helmu a vyhlížel stejně krásně a vznešeně jako sám svatý Florian, který jinak hasil požáry v tolika kaplích zdejšího kraje. Můj otec sloužil jako mladý voják v tehdy rakouském Friaulu, v Terstu, Gorici, Štyrském Hradci a pak řadu let ve slavném městě Salcburku. Tam se i naučil hrát na citeru. Bůh chraň, nedotáhl to nikdy k nějakému mistrovství, ale byl to pro mne vždycky sváteční večer, když nám hrával taneční nápěvy z alpských zemí a zpíval italské operní árie, jak se je naučil v cizině.

Čtěte také: Brněnská příroda: Kam na výlet?

Později citera z naší rodiny zmizela nevím kam, zřejmě musela být prodána v čas nějaké nouze. Otcovo srdce však na ni zřejmě velice lpělo; když ležel na smrtelné posteli a dodýchával, tu natáhl a zkroutil prsty jako by chtěl i podle výrazu tváře naposledy sáhnout do milovaných strun.

Mocně zasahovali mou dychtivou fantazii i loutkoherci, když dorazili do obce stejně jako smělí provazolezci, kteří za denního světla natáhli svá lana až ve výši kostelní věže a večer těsně před produkcí je opatrně spustili povážlivě blízko zemi. Z trávníku náměstí vyrazil kolotoč a ve stanu vedle se to jen třpytilo perlovými závěsy, krajkami a skleněnými tretkami a na vzdutých plátnech povívaly mořské scenérie a palmové háje s lidmi jiné barvy pleti; loďky ve tvaru mušlí, vzpínající se koníci se široce rozevřenými nozdrami a dokonce i jelen ve skoku zvali tu k projížďce kolem dokola a pojednou se dala celá ta třpytná obluda, ten zářivý posel z pohádkové země se svými zvířaty a jezdci do pohybu a já měl pocit, že tu sám milý Pán Bůh roztáčí svůj kruh a ten zvučí tím vlastním pohybem. A pak jsem usedl i já do jedné z těch mušlí, pohyb a hudba mne uchvátily a vzaly mezi sebe, svět se rozplynul v otáčivém letu a skutečnost se proměnila v sen, v blažené závrati rozpučel život a jeho skrytý smysl a já se ocitl v nebi. - A pak ke mně přistoupila černovlasá, jako nějaká víla oděná cizí paní s houpavými náušnicemi, vedle ní se podobna vážce třpytně třepotala maličká dívenka a žádala po mně nataženou rukou krejcar.

V pěti letech jsem domov opustil. Já však vzal tehdy v duši s sebou tu nepopsatelnou vůni jara nad čerstvou ornicí, bělostné nebeské čluny oblak domova, nevinný skřivánčí zpěv nad lány rodného kraje, pokorný šum řeky, zázrak staré cesty, obraz šerých gotických zdí.

Stalo se jednou, že za nejhlubší musel jít jeden posel přes Chlumskou horu (Holmberg). Hluboko v lese tam stál v měsíčním světle stůl a na tom stole seděl cizí temný muž, do tváře mu nebylo vidět, a čekal. Jak chtěl ten posel projít kolem, zvedl cizí muž na stole obě dvě paže a zahrozil. Tu obešla hrůza posla, přešel kolem pln strachu a se zavřenýma očima jako ve spánku.

Z osady okrouhlé návsi, kde se měl naučit češtině, toužil chlapec po volné samotě výšin své horské vesnice, toužil vší silou, které byla vůbec schopna ta drobná duše, dál za Kleť, co mu lesnatým hřbetem zakrývala pohled na rodný kout. Jednoho dne se ho ten nepokrytý stesk zmocnil jako omračující úder jestřábí perutě a dravčího spáru z čistého nebe. Listonoš podal chlapci lístek, kde stálo německy: Milý kamaráde! Zítra jdem na vyhánění vlka. U nás už od středy sněží. Přátelský pozdrav posílá Tvůj věrný Johann. Bylo to poprvé v životě, kdy měl chlapec vůbec co činit s poštou. Kartka mu vypadla z chvějících se prstů do bláta návsi. A hnědé oči chlapcovy se málem zalily slzami, když pomyslel na ten starý zvyk, kterému se doma říkalo Wulfenablassen, to jest vyhánění vlka, a který nepochybně pocházel ještě z dob, kdy vlci, které hlad a zima vyhnaly z lesa, museli být zaplašeni ze vsi.

Tajně vyšel přes dvůr stavení a pak zadními vraty stodoly ven za humna a křižoval pustými poli. Vlhké a těžké hroudy se mu lepily na podrážky bot, až byly těžké jak z olova a nemohl uzvednout nohy. Obraz krajiny se změnil: Kleť ustoupila něco stranou a na západě vyvstaly nové, sněhem zářící výšiny - domov. Tu uprchlík vztáhl ruce dopředu jakoby k objetí a zavolal na kopce a vrchy jmény. Bezmyšlenkovitě blažený hnal se dál.

Brzy došel do Krumlova. Město se mu zdálo děsivě velké a zmátlo mu hlavu. Kradl se ulicemi a přes mosty, na nichž stály sochy světců. Bylo pozdě odpoledne a země promrzlá na kost, ale chlapci nebyla kupodivu zima v jeho lehké kazajce - naopak, čím blíž byl svým vrchům, tím vyšší horkostí planuly jeho rty. Mračna na západě byla však stále temnější a mohutnější. Spěšným krokem prošel posledním městečkem. V hospodě U Hirschenwirta ještě svítili a rostoucí měsíc stál nad prastarým kostelem svaté Maří Magdaleny. Kolem projel landauer a chlapec se naň zezadu zavěsil, než ho vozkův bič šlehl po zkřehlých prstech a on spadl stranou do příkopu u cesty.

Ta teď stoupala, udělala se náhle tma a mračna zcela zahalila pohoří před uprchlíkovýma očima.. Jeho pohled spočinul na zemi u jeho nohou, kterou už pokrývala tenká vrstva sněhu. Rozpřáhl ruce. Vítr přicházel v nárazech, zvedal sněhový poprašek, kroužil s ním ve vzduchu a nechal ho zas klesat jako rozmarné dítě ve hře. Tu se vzduch kolem třpytivě rozkomíhal, vločky dosedaly na jeho kůži a tály vzápětí a znovu se sypaly ze šedého povětří, nejprve jednotlivě a důstojně, pak v divokém reji, ve vířivých hejnech, která pokryla pole i luka bílým příkrovem a zahladila stopy na cestách náhle ztracených.

Tu se chlapec zaradoval a pomyslel na blaženství biblického národa, když začala padat z nebe mana. I jemu byl ten tiše se snášející sníh víc než potrava, víc než chléb, po němž skučel hlad někde v útrobách jako zlý pes. Vzal do dlaní trochu sněhu, který se dosud ani nelepil, jak jen byl čerstvý, a rozhodil ho vysoko nad sebe, takže mu poprášil třpytivě klobouk i vlasy na šíji. Vítr mezitím vzrostl a když zavátá cesta zamířila přes stráň, do níž se mohl opřít, těžké vločky dorážely ostře na chlapce, plnily jeho šat i raneček pod paží, usedaly za jeho rudě planoucí omrzlé uši, roztávaly mu na rtech a za krkem, který kryl jen zčásti ohrnutý límec jeho kabátu. Ruce měl celé ztuhlé.

Vichr mu doslova odervával obláčky vzduchu od úst, takže se často musel otočit a znova se nadechnout. Sveřepě si razil cestu dál, občas zapadl do závěje v příkopu při ní, často zašel daleko mimo její směr. Konečně došel k úpatí hory. Tu vichřice zmlkla, ocitl se v objetí navzájem propletených korun důvěrně známého lesa, podél něhož stoupala pěšina vzhůru.

Jak pěkně přitom asi bylo právě teď tam doma! A v lese stojí smrky s bílými čepci a v bílých pláštích až na zem. A co Ptačí domek ve Farském lese, copak je asi s ním? Vyřezávanou a malovanou sošku Panenky Marie tam zavěsil v ptačí kleci vysoko do jedlové koruny v tom nejhlubším lese. To bylo jeho tajemství, jeho poutní místo. Teď je Matka Boží jistě taky pokrytá sněhem! Tatínek ale, tatínek se bude pěkně zlobit.

Teď nadešly cestou horské pláně, sněhová záře z nich stoupala a osvěcovala samu noc. Tu stály osamocené stromy a jejich shluky jako nějací spříseženci dávaly temné hlavy dohromady, místy se tyčily podél cesty jalovcové keře a zdály se snad putovat spolu. Chlapci se udělalo při srdci úzko a byl rád, když ty podivné průvodce nechal za sebou. Tu před ním vyvstal vysoký a osamělý dřevěný kříž, znamení ve sněhu, Pán Bůh v polích. Sem už sahaly hranice vsi. Tady se les zase zavřel a povětří bylo klidné. Slavnostně a těžce klesaly veliké bílé vločky, nahoře divě vířící ve vichrné bouři, dolů k patě kříže a milosrdně na své pouti zahalily trnovou korunu na hlavě Spasitelově.hebce třpytnou sněhovou návějí.

Ještě pár kroků klopýtal dál, než se mu udělalo tak mdlo, že se musel posadit. "Copak řekne otec, až se objevím ve dveřích?" Zvedne asi ruku: "Styď se! Proč jsi odtud utekl?" Co na to povím? "Nevím proč... Vzdychl a položil hlavu do sněhu. "Jednou - to měl tatínek psa - prodal ho do Čech - utekl odtud - domů - v noci - vyl a skučel na dvoře. Tatínek vstal - a pustil ho dovnitř - nebil ho - jen ho pohladil. Oči chlapcovy se jakoby usmály a pak zavřely, Docela blízko, jako ve snu už se rozezněly důvěrně známé, blažené zvuky zvonů rodné vsi. Hebce doléhaly vločky - mlha - a zvony, tichnoucí v soumraku.

tags: #podpis #přírody #jizvy #prázdná #chodba #význam

Oblíbené příspěvky:

• EN 16516:2017
• Postup pro hlášení o odpadech v případě nulového příjmu
• Legislativa pro spalovny
• Měření emisí při náběhu výroby
• Příroda na plátně: přehled dokumentů