Pohyblivost, dočasnost a recyklace v architektuře a urbanismu

Cestovní ruch si obyčejně spojujeme s dovolenou, poznáváním nových míst, příjemně stráveným volným časem či únikem od pracovních povinností. Tato představa je však poněkud nepřesná. Cestovní ruch je více než to. Je dnes průmyslem, který generuje celosvětově biliony korun příjmů a stovky tisíc pracovních míst. Je sociálním fenoménem, který ovlivňuje stále větší část světové populace. Je jevem, který se nesmazatelně otiskuje do krajiny kolem nás.

Cestovní ruch je charakteristický svojí komplexností. Nelze jej studovat z hlediska jednoho paradigmatu či prostřednictvím jednoho vědního oboru. V cestovním ruchu se odehrává celá řada interakcí mezi různorodými skupinami aktérů, jejichž jednání je vedeno rozdílnou motivací a zájmy. S vědomím výše zmíněných souvislostí se autorský kolektiv snažil výklad problematiky cestovního ruchu postihnout v celé své šíři. Nenalezneme zde však vše, to také nebylo cílem.

Základní osa publikace vychází z povahy cestovního ruchu jako průřezové, multioborové vědní disciplíny. Východiskem je systémový pohled na cestovní ruch. V úvodních kapitolách se čtenář seznámí se základními prvky systému cestovního ruchu. Získá přehled o nabídce a poptávce cestovního ruchu a faktorech, které je ovlivňují. Destinace cestovního ruchu je přitom úhelným kamenem výkladu této publikace. Jde o entitu, která integruje jednotlivé prvky nabídky a zároveň je předmětem poptávky cestovního ruchu.

Destinace je územím, jehož rozvoj musí být postaven na třech pilířích: na ekonomické životaschopnosti, sociální spravedlnosti a environmentálni přijatelnosti. Právě ekonomická, sociální a environmentálni dimenze cestovního ruchu jsou páteří celého textu. V jednotlivých kapitolách jsou rozebrány vztahy cestovního ruchu k uvedeným složkám rozvoje. Pozornost je soustředěna na charakteristiku a klasifikaci vlivů cestovního ruchu a na metody jejich měření. Při interpretaci problematiky cestovního ruchu nesmíme zapomenout ani na jeho prostorové souvislosti. Procesy cestování se vždy odehrávají v určitém prostoru, jenž přímo i nepřímo ovlivňuje ostatní aspekty cestovního ruchu. I díky tomu se cestovní ruch projevuje výrazně nerovnoměrně a je vázán na určité funkčně prostorové zákonitosti. Poslední část textu přináší přehled a rozbor možných nástrojů udržitelného rozvoje cestovního ruchu. Základním východiskem je zde politika cestovního ruchu, která vytváří základní rámec pro prosazování udržitelnosti rozvoje cestovního ruchu.

Ambicí textu je postihnout všechny základní a vybrané alternativní přístupy ke studiu cestovního ruchu. Cestovní ruch je relativně novou lidskou aktivitou, která až v posledních desetiletích získává na významu v akademickém i podnikatelském prostředí. Růst popularity cestovního ruchu je vázán na jeho stále významnější postavení ve světové ekonomice. Pouze mezinárodní cestovní ruch dnes generuje více než jednu miliardu mezinárodních příjezdů a přináší do národních ekonomik přes jeden bilion dolarů. Podle WTTC a jeho fiktivního satelitního účtu se cestovní ruch podílí na celosvětovém HDP 9 % a vytváří 270 mil. pracovních míst (9 % celkové zaměstnanosti).

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Tato fakta ukazují na to, že cestovní ruch se stal globálním fenoménem s přesahem do mnoha dimenzí našeho života. Není to pouze ekonomika, ale své místo cestovní ruch nachází v environmentálním, sociálním a kulturním prostředí. I díky tomu je dnes cestovní ruch předmětem studia mnoha akademiků a badatelů. To neznamená, že jde o etablovaný vědní obor či disciplínu. Právě naopak. Důvodem je povaha a charakter cestovního ruchu, který se jako předmět studia velmi obtížně definuje. Cestovní ruch je dnes studován perspektivou mnoha oborů.

V této souvislosti se vedou diskuse, zda je cestovní ruch samostatnou vědní disciplínou, nebo se nachází v tzv. „pre-science" či „pre-paradigmatic" fázi své konstituce. Někteří autoři vidí (nebo by v budoucnu rádi viděli) cestovní ruch jako samostatnou vědní disciplínu s vlastním systémem poznání skutečnosti. Tito autoři tvrdí, že na cestovní ruch je třeba pohlížet skrze holistickou perspektivu, než se omezovat na hlediska jednotlivých oborů a disciplín. Na druhou stranu historicky byl a je cestovní ruch zkoumán v hranicích nejrůznějších vědních disciplín. Jak uvádí Ritchie, Sheehan & Timur (2008) „každý odněkud pochází" a právě původ badatele do značné míry ovlivňuje jeho pohled na fenomén cestovního ruchu.

Dann & Cohen (1991) konstatují, že žádná všeobjímající teorie cestovního ruchu neexistuje, protože: „cestovní ruch, stejně jako jiné oblasti lidského konání, je pouze předmětem výzkumu", tedy slovy Ritchi-eho, Sheehana & Timura (2008) pouhou matérií pro teoretické přístupy jiných oborů. Cohen (1979: 31), významná postava sociologie cestovního ruchu poznamenává, že snahy o sjednocení cestovního ruchu jako oboru studia nevedou k obecné teorii, ale spíše: „k souboru empirických charakteristik, které odlisují cestovní ruch od ostatních sociálních jevů." Dále uvádí, že hranice mezi cestovním ruchem a souvisejícími obory nejsou vždy jasné a v řadě případů se musíme vypořádat s obtížně uchopitelnými průniky.

Na druhou stranu Cooper (2003: 2) konstatuje: „vezmeme-li v úvahu Kuhnovo (1970) pojetí paradigmatu, současná fáze vývoje bádání v oblasti cestovního ruchu jednoznačně nezapadá do konceptu plně vyvinutého paradigmatu. I díky tomu neexistuje jediná univerzální definice cestovního ruchu. První pokusy o definici cestovního ruchu se váží k počátkům minulého století a můžeme je charakterizovat jako pokusy o odlišení cestovního ruchu od širšího pojmu cestování.

V pozdějších definicích se začal vyskytovat i větší důraz na sociální a ekonomické aspekty cestovního ruchu. Například Němčanský (1999) uvádí Bormanovu definici, která je založena na vymezení účelu cesty a upozorňuje na její dočasnost. Naopak jiní autoři zdůrazňují vztahy mezi lidmi, které vznikají na základě účasti na cestovním ruchu (Gluckman), nebo přepravní stránku a vztahy mezi místem bydliště a cílovým místem (E. Fedor, H. Poser). „souhrnné označení vztahů a jevů, vznikajících na základě cesty a pobytu místně cizích osob, pokud se pobytem nesleduje usídlenia není s ním spojena žádná výdělečná činnosť (Šíp & Klůfová, 2003).

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Tato definice využila systémového přístupu a stala se tak základem ucelené teorie cestovního ruchu. Obdobnou definici formuloval i Kašpar (1995), jež se však liší pouze v detailech. S poněkud technickým pojetím definice, dané statistickým účelem, přichází Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO, 1995), která definuje cestovní ruch jako „souhrn aktivit osob cestujících do míst mimo jejich obvyklé prostředí a pobývajících v těchto místech po dobu ne delší než jeden rok (resp. 6 měsíců), za účelem trávení volného času, podnikání (výdělečná činnost není založena na trvalém či přechodném pracovním poměru) či jiným účelem". Z definice vyplývá několik skutečností. Existuje také celá řada definic, které zdůrazňují ekonomický význam cestovního ruchu.

Příkladem může být definice Poláčka (in Kotíková, 2002), který chápe cestovní ruch jako „národohospodářské odvětví (úsek služeb), které se zabývá cestováním a s ním spojeným ubytováním, stravováním a jinými službami poskytovanými osobám, které necestují za svou obživou". V případě ekonomických definic cestovního ruchu lze pozorovat důraz různých autorů na jednu ze dvou stran trhu. Na tuto skutečnost upozorňuje Petrů (1999), která uvádí: „definice orientovaná poptávkově se soustřeďuje na chování turistů a na jejich potřeby, kdežto definice orientovaná nabídkově obvykle popisuje nabízené produkty, tj.

Ruku v ruce s definicí cestovního ruchu docházelo průběžně k vymezování pojmu účastníka cestovního ruchu. Především s rozvojem statistiky cestovního ruchu nabývá tento pojem na významu. Například výše uvedená definice cestovního ruchu UNWTO již s tímto pojmem implicitně pracuje. To je dáno poptávkovou orientací statistických definic cestovního ruchu. Rozlišení osob na ty, jež jsou účastníky cestovního ruchu, a na ty, kteří nejsou, je velmi důležité v metodice sestavování satelitního účtu cestovního ruchu. V návaznosti na svou definici cestovního ruchu UNWTO definuje účastníka cestovního ruchu jako „každou osobu, která pobývá přechodně mimo místo svého běžného pobytu po dobu nepřevyšující 12 po sobě jdoucích měsíců, přičemž motivací pro cestu není výdělečná činnost v tomto místě a účastní se tedy některého druhu nebo formy cestovního ruchu." (Zelenka & Pásková, 2013).

V cestovním ruchu se setkáváme s dalšími pojmy, které dále specifikují účastníka cestovního ruchu, resp. jej vyčleňují mimo cestovní ruch. Účastníci cestovního ruchu jsou zejména ve statistických výkazech uváděni pod pojmem návštěvníci (visitors). Jiným pojmem jsou cestující (travellers). Jde o pojem nadřazený pojmu účastník cestovního ruchu. Podle Výkladového slovníku cestovního ruchu (Zelenka & Pásková, 2012: 372) se za cestujícího považuje „každá osoba cestující z jednoho místa do druhého. Pro statistiky cestovního ruchu je důležité rozdělení cestujících na návštěvníky (synonymum účastníka), kteří jsou sledováni v rámci cestovního ruchu, a na ostatní cestující, kteří cestují za zaměstnáním, do školy apod. a nejsou považováni za účastníky cestovního ruchu. Je však nutné uvědomit si, že v některých statistikách (např.

Ze schématu je zřejmé co odlišuje účastníka cestovního ruchu od ostatních cestujících. Kromě výše zmíněného členění lze návštěvníky rozdělit podle jejich původu na domácí a zahraniční. Česká statistika však pro tyto kategorie návštěvníků uvádí pojmy rezident (domácí návštěvník) a nerezident (zahraniční návštěvník). Tento fakt může způsobit zmatení pojmů. Pojem rezident je obvykle spojován s osobou „která sídlí v dané zemi více než jeden rok. Jsou to tedy občané státu, ale i cizinci, kteří v zemi dlouhodobě žijí a jejichž rezidentská země je stejná jako země navštívená.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Hranice mezi volným časem, rekreací a cestovním ruchem není pevně daná. Naopak se vzájemně překrývají. Vztah mezi uvedenými pojmy dobře ilustruje následující obrázek 1-3. Co z něj vyplývá? Slovy Zelenky & Páskové (2012): „Cestovní ruch vždy zahrnuje cestování, ale ne každé cestování je cestovním ruchem. Cestovní ruch zahrnuje rekreaci, ale ne každá rekreace je cestovním ruchem.

Relace mezi volným časem a prací je zřejmá. Podle přístupu trade-off, za předpokladu uspokojení biologických potřeb (spánek, strava, hygiena, zdravotní péče...), dělíme svůj čas mezi práci a volný čas. Odborná literatura (např. Dumazedier, 1967) se při vymezení volného času shoduje na tom, že jde o čas, ve kterém konáme činnosti dobrovolně, z vlastního zájmu a děláme to primárně pro uspokojení zvláštního konání těchto činností. Dle Safra a Patočkové (2010:21) „ specifickou část mimopracovní doby, po kterou člověk nemusí vykonávat žádné činnosti, které by vnímal jako povinnosti nebo něco, co vykonává v souvislosti s péčí o děti nebo ostatní členy rodiny, v souvislosti se zabezpečením chodu domácnosti, přepravou nebo uspokojováním svých biofyziologických potřeb (spánek, jídlo, hygiena, zdravotní péče apod.) Tato část mimopracovní doby se označuje jako čas vázaný.

Cestovní ruch zahrnuje poměrně velkou část našeho volného času. Nicméně se přelévá i do našich pracovních aktivit. Typickým příkladem jsou obchodní cesty, kongresový a veletržní cestovní ruch či incentivní cestovní ruch (v anglosaském prostředí mluvíme o tzv. business tra-vel). Na druhou stranu veškerý volný čas nemůžeme ztotožnit s volným časem. Rekreace je dalším pojmem, který je s cestovním ruchem často spojován. Někdy je dokonce považován za synonymum. Takové chápání je však chybné. Rekreaci lze v užším slova smyslu chápat jako „souhrn odpočinkových činností, provozovaných ve volném čase (o dovolené), zpravidla však nedaleko bydliště v rámci druhého bydlení, dětských táborů apod.". (Zelenka & Pásková, 2012:485).

Podstatou rekreace by měla být regenerace fyzických a duševních sil populace1. Rekreace však nemusí být spojována pouze s volným časem. Takovým případem je skutečnost, kdy se pracovní aktivity prolínají se zájmy a koníčky daného jedince. Hall a Page (2006) v tomto případě mluví o tzv. „serious leisure" (volně přeloženo jako pracovní rekreace). Jiné pojetí vztahu cestovního ruchu, rekreace a volného času přináší Page & Connel (2009). Jejich přístup zdůrazňuje faktor vzdálenosti. S rostoucí vzdáleností od místa bydliště se od vol-nočasových aktivit přesouváme k rekreaci a končíme v oblasti cestovního ruchu.

Tento přístup realitu hodně zjednodušuje a uvažuje pouze jeden faktor diferenciace pojmů. Cestovní ruch není možné v nejširším slova smyslu posuzovat odděleně od prostředí, v němž se odehrává. Zmíněná multi a interdisciplinarita cestovního ruchu vyžaduje širší, vícerozměrný přístup ke studiu cestovního ruchu. Claude Kašpar (1995) se snaží složitost cestovního ruchu uchopit prostřednictvím systémové teorie. Systémem přitom rozumí jednotu různorodých prvků, mezi kterými existují určité vztahy anebo mezi kterými je možné takovéto vztahy vytvořit. Vlastnosti systému jako celku nejsou přitom určovány souhrnem vlastností jednotlivých prvků, ale spíše vlastnostmi struktury objektu a integračními vazbami.

Podle tohoto přístupu se systém cestovního ruchu skládá ze dvou základních podsystémů: subjekty cestovního ruchu a objekty cestovního ruchu. V rámci těchto podsystémů pak můžeme definovat základní prvky celého systému cestovního ruchu. V případě subjektů cestovního ruchu to jsou účastníci cestovního ruchu. Tedy osoby, které cestují a využívají objekty cestovního ruchu. Nadřazené systémy tvoří pro cestovní ruch nějaký rámec, prostředí, ve kterém se aktivita cestovního ruchu může odehrávat. Ekonomickým prostředím můžeme chápat ekonomickou situaci v dané zemi, kam cestujeme, nebo i naši vlastní ekonomickou situaci. Sociální...

tags: #pohyblivost #docasnost #recyklace #v #architektuře #a

Oblíbené příspěvky:

• Využití vozidel Piaggio
• Dopad Trumpovy administrativy na životní prostředí
• Více o Městském Úřadu Klatovy a Odpadovém Hospodářství
• Škoda Felicia 2001 a Eko Daň
• Příroda Buchlovicka