Význam ponechání přírody napospas: případ Šumavy a důl Sauersack

Z pozice ředitele Národního parku Šumava, musím při volbě prezidenta České republiky přihlížet k postojům obou kandidátů - Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga - na problematiku našeho největšího národního parku, který již více než půl roku řídím a kde více než deset let pracuji. V tomto konkrétním tématu jsou oba kandidáti v příkrém rozporu. Zeman prosazuje umírněnou péči o lesy, Schwarzenberg by nechal celou Šumavu bez pomoci člověka.

Osobnosti Karla Schwarzenberga a šíře jeho záběru si nesmírně vážím, ale jeho postojům k Šumavě nerozumím. Zatímco Miloš Zeman opakovaně jezdí na Šumavu a ve svých postojích k Šumavě znamená rozumnou ochranou přírody, Karel Schwarzenberg se na věc dívá z pražské kavárny obklopen aktivisty, kteří nerozeznají smrk od jedle, přitom bravurně štvou a manipulují veřejné mínění prostřednictvím médií a sociálních sítí. Řada prezidentských kandidátů na Šumavě byla a o problém se zajímala. Osobně jsem je doprovázel. Nejčastěji tu však byl Miloš Zeman. Nejen v rámci prezidentské kampaně. O problémy Šumavy se zajímá dlouhodobě. Návštěvu Karla Schwarzenberga jsem však nezaznamenal žádnou.

Jen těžko se srovnávám s faktem, že to byli právě předkové Karla Schwarzenberga, kteří šumavské lesy přeměnili z lesů smíšených na nestabilní smrkovou monokulturu a dnes se jejich potomek nechává slyšet, že by Národní park Šumava nechal celý samovolným procesům bez péče člověka - lesníka. To pro dospělé smrkové lesy Národního parku Šumava znamená, že je na velikých plochách s pravděpodobností 100 procent dříve či později zahubí kůrovec. Zároveň mě zaráží, že místo návštěvy Šumavy se obklopuje poradci, kteří v dobách zeleného ministra Martina Bursíka byli členy Rady Národního parku Šumava a nesou přímou odpovědnost za to, že šumavské lesy padly za oběť kůrovci. Příkladem je Jakub Hruška, který využívá kauzu Šumavy k vlastnímu mediálnímu zviditelnění a dnes v dresu TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi „odborně" kryje záda.

Možná, že nekritický pohled Karla Schwarzenberga na fakt, že během pouhých pěti let kůrovec na Šumavě usmrtil přes 3 miliony smrků vyplývá také z toho, že v době, kdy v roce 2007 padlo rozhodnutí ministra Bursíka obětovat Šumavu kůrovci, byl Karel Schwarzenberg právě za Stranu zelených v parlamentu a nesl za to rozhodnutí svůj díl odpovědnosti. Nevím. Narozdíl od něj ale nikdy nebudu tvrdit, že lesy národního pakru jsou lesy hospodářské. Jedná o lesy národního parku, které nemají a ani nesmějí mít charakter hospodářského lesa ve smyslu jejich pěstování za účelem ekonomického profitu. Přesto však o většinu šumavských lesů, které byly po staletí obhospodařovány člověkem, je nutno pečovat za účelem jejich ochrany před kalamitami.

V loňských podzimních krajských volbách jsem intenzivně vnímal průzkumy veřejného mínění v Jihočeském a Plzeňském kraji, kdy veřejnost stála jednoznačně za současným vedením Národního parku Šumava (podle agentury STEM Plzeňáci z 68%, Jihočeši z 63%). Vnímal jsem velmi silnou podporu veřejnosti proti ekologistickým hnutím, jejíž čelnové se přivazovali ke stromům, aby nám bránili v záchraně šumavského lesa. Z výše uvedených důvodů já osobně budu ve druhém kole volit za prezidenta České republiky Miloše Zemana, protože v jeho případě mám naději, že se Šumava opět stane zelenou střechou Evropy. Věřím, že stejně jako šumavákům, obyvatelům Plzeňského a Jihočeského kraje, tak i dalším lidem této země není osud šumavských lesů a jeho obyvatel lhostejný.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Důl Sauersack: Příklad ponechání napospas

Nevíš kam vyrazit na výlet? Nedaleko města Přebuz v kraji Karlovarském, uprostřed temných lesů krušnohorských, nachází se, ponechán napospas rozkladu, Sauersack. Jedná se o pozůstatky cínového dolu a nedalekého zajateckého tábora z období 2. světové války. Hned u místa je možné zaparkovat, v případě cestování MHD se nabízí dojít pěšky z Přebuzi, kam se lze pohodlně dostat například z Karlových Varů.

Ještě před několika lety bylo místo zapomenuté, zabloudili sem jen vandrující trampové. Nyní do zapadlého koutu Krušných hor míří proudy návštěvníků z celého Česka. Kromě turistů sem jezdí také mnoho amatérských i profesionálních fotografů, kteří doufají, že se jim skrz objektiv podaří přenést tajemnou atmosféru místa. V létě tudy také projíždí cyklisté a v zimě zase běžkaři. Vyplatí se sem proto vyrazit brzy ráno, nebo naopak k večeru. Od „parkoviště“ budeme postupovat od menších budov až se nám odkryje obrovský železobetonový kolos, jehož zachovalost je přinejmenším pozoruhodná.

Cínový důl s úpravnou rudy Sauersack byl v provozu do roku 1945. V roce 1947 se cenné vybavení rozvezlo na jiné doly. Zbytek byl vyrabován a důl ponechán napospas přírodě. V divokých devadesátých letech pak zmizelo vše kovové co se dalo naložit a odvézt do sběrny.

Nová interaktivní výstava věnovaná dolu Sauersack v chebském muzeu. "Lokalitou se už zabývám zhruba dvanáct let," poznamenal při vernisáži výstavy archeolog Jan Hasil z Archeologického ústavu Akademie věd ČR Praha. S chebským muzeem spolupracuje už řadu let, a jak sám říká, kvůli profesionalitě místních si je vybral i pro spolupráci na této výstavě. Impulzem k představení výzkumů veřejnosti pro něj bylo setkání s nejstarší vnučkou válečného ředitele dolu.

"Ta lokalita je unikátní a to, co mě vždycky jakoby na ní přitahuje nebo překvapuje je, kolik různých aspektů minulosti tam můžeme studovat. Jsou to dějiny hornictví, jsou to dějiny průmyslu, jsou to ale také dějiny nucené práce nebo válečných konfliktů. Jsou to také dějiny nuceného vysídlení nebo moderního zanikání sídel. V minulosti se o samotném dole vyprávěla řada pověstí a legend. I ty se staly tématem výstavy. Stačí jen u největšího z exponátů, který ukazuje činnost dolu, zmáčknout červené tlačítko.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

"To je zase další rovina výzkumu, která před námi určitě stojí. A to je právě studium těchto takzvaných městských nebo urbánních legend. Já osobně, když jsem byl na Rolavě poprvé, což bylo myslím v roce 2007, tak mě tam vzal kamarád. Tehdy se o té lokalitě v podstatě vědělo opravdu velmi málo a on mi to prezentoval jako místo, kde probíhaly nějaké takovéto projekty.

A Jan Hasil přidává ještě další zajímavost. "Důlní areál vytvořili naši tehdejší kolegové archeologové F. Krefter a C. T. Brodführer, kteří jezdili s německou blízkovýchodní expedicí do Persie, kde zkoumali špičkové starověké lokality. No a pochopitelně jim byl znám i model římského pochodového tábora. A když jim v roce 1939 přišla zakázka na vytvoření sídliště pro velký počet mužů tak, aby to bylo hygienicky únosné a podobně. No, oni nemuseli nic vymýšlet.

Binární kód kapitalismu a ponechání přírody napospas

Do dvacátých let 21. století vstupujeme s příslibem mnohostranného, pluralitního dialogu o samotné existenciální povaze naší civilizace a o metodách, které kapitalistický řád užívá k produkci, distribuci a interakci materiálních i tzv. lidských zdrojů. Přitom je jen přirozené, že podoba této debaty je amorfní, v baumanovském smyslu „tekutá“, že kolísá od rozmanitých pokusů definovat a kriticky reflektovat co nejvhodnější podobu vlastní politické akce (jak to vidíme v dílech Naomi Klein, Jodi Dean či Slavoje Žižeka) až k hlubším sondám, které pronikají za vnější obal politické imaginace k těm „spodním“ proudům, které definují naše vnímání reality v perspektivě dlouhého historického trvání (nazývaného termínem francouzského historika Fernanda Braudela jako longue durée).

Protože je kapitalistický systém společenskou organizací, jejímž primárním zájmem je zisk a výnos, je nezbytné, aby „náklady na provoz“ celého systému kapitalistické ekologie byly co nejmenší. Kniha Dějiny světa na příkladu sedmi laciných věcí od renomovaného aktivisty Raje Patela a environmentálního historika Jasona W. Moorea chce být přesně takovou hlubší sondou. Autoři zamýšlejí charakterizovat fenomén kapitalistické ekologie, sítě vztahů, která „spojuje moc, kapitál a přírodu“, a určuje tak celkový ráz kapitalistické výroby, distribuce a organizace světa.

Principem kapitalistické ekologie je podle Moorea a Patela tzv. binární kód kapitalismu. Jedná se o jakési DNA kapitalismu, principiální ideový rozměr kapitalistického uchopení světa. Binární kód kapitalismu je nástrojem, který uměle a násilně separuje přírodní svět od společnosti, vyděluje přírodu z oblasti přímého lidského prožívání a vztah člověka k přírodě definuje dobýváním, obranou a konfliktem. Tvůrcem kódu, a tedy i kapitalistické ekologie, není pak nikdo jiný než René Descartes, jehož karteziánská inovace ve filosofii byla programem dualistického vidění světa. Byl do Descartes, kdo podle autorů vydělil přírodu z horizontu lidské intimity a učinil z ní odcizenou sféru, určenou k podmanění a produkci.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Výchozí teze, která spatřuje v kapitalismu celý ekologický systém, umožňuje autorům sledovat, jak je tento ekologický systém vnitřně nastaven a jak komunikuje. Protože je ovšem kapitalistický systém společenskou organizací, jejímž primárním zájmem je zisk a výnos, je podle autorů nezbytné, aby „náklady na provoz“ celého systému kapitalistické ekologie byly co nejmenší. To je také důvod, proč jsou jeho klíčové komponenty - příroda, peníze, práce, péče, potraviny, energie a lidské životy - definovány a transformovány tak, aby byly laciné, a vytvářely tak specifickou iluzi konzumního dostatku.

Patel a Moore chtějí takto zasadit problém kapitalismu do „širšího rámce přediva života“, postihnout celý soubor vztahů, které spojují moc, kapitál a přírodu. Opakovaně proto upínají pozornost k období raného novověku, ke kolumbovské éře kolonizačních výprav. Čelí zažité představě o industriální revoluci jako fenoménu, pevně vetknutému do dějinného prožitku 18. a 19. století. První velkou vlnu industrializace situují do sta let po roce 1450 a především 16. století je pro ně historickou epochou, která určila podobu binárního kódu kapitalismu. Éra, kterou autoři označují jako kapitalocén, tedy vlastní kapitalistická epocha lidstva, začíná právě tady.

Praktický dopad binárního kódu kapitalismu autoři přibližují na příkladu Madeiry. Kdysi lesnatý ostrov, typický bohatou variabilitou přírodních druhů, se stal vlivem produkce cukru zvolna chudnoucí pustinou. I tam, kde kapitalismus v počátku vytváří zdánlivě nepopiratelné ekonomické hodnoty, se časem projeví binární tendence, která má za bezprostřední následek samotnou likvidaci životního prostředí. S rozvojem kolonizačních zámořských výprav potom rostla geografická a kulturní plocha, kde kapitalismus působil. Osud Madeiry se tak postupně stal osudem světa.

Zvolená perspektiva dovoluje autorům načrtnout působivou linii, která vede od barvitého světa španělských renesančních hrdinů a grandů až k fastfoodovým kuřecím nugetám a spojuje oba světy do celistvé lidské zkušenosti kapitalistické ekologie. Je to linie, která spíše než bohatý svět partikulárních faktů rekonstruuje podobu dlouhodobých procesů, jejichž souvztažnost empirickému náhledu často uniká.

Autoři se při tom odvolávají na francouzského historika Fernanda Braudela (1902-1985), který poukázal na skutečnost, že geneze a forma civilizací není tolik určena politickými záměry historických aktérů, náboženskou tradicí nebo příležitostnými sociálními pohyby v podobě nepokojů či revolucí. Ty jevy se podle něj odehrávají „na povrchu času“, v té jeho vrstvě, která plyne nejrychleji a která je nám nejbližší jako generační prožitek. Do jakého přírodního rámce je však konkrétní civilizace vřazena, s jakým klimatem se potýká nebo jaké klíčové plodiny smí pěstovat, o tom rozhoduje tzv. dlouhé trvání, „hlubinný“, dlouhý čas, utvářející geologickou strukturu oblastí, jejich agrokulturní ráz a ekologii.

Braudel si byl ve svém výzkumu, zaměřeném na oblast Středomoří, dobře vědom faktu, že strukturální chudoba jižní Evropy, konkrétně její zaostávání za vyspělejším Severem, je právě tímto dlouhým trváním do značné míry určena. Patel a Moore užívají Braudelův termín „civilizační plodiny“, které mohou být v určitém období paradigmatické, tedy vážou na sebe agrární potenciál dané oblasti a celou následnou výrobní sféru.

Z pohledu levicové teorie zůstávají autoři na půdě klasického marxismu, v textu odkazují na Kapitál jako na klíčovou analýzu kapitalistické produkce, akcentují však ty Marxovy postřehy, které dle jejich názoru poukazují na fatální dopady binárního kódu kapitalismu. Marxovým přínosem tak měla být nejen vlastní analýza ekonomické stránky kapitalismu, ale také jeho předpoklad, že samotná lidská práce je přírodní silou a je se světem přírody úzce spjatá. Tragédií kapitalismu je pak v Marxově podání uměle vytvářený dualismus práce a přírody. Marx proto pro Moorea a Patela není jen teoretikem socialistického hnutí, ale také významným kritikem Reného Descarta.

Závěrem

Na příkladech Šumavy a dolu Sauersack vidíme různé aspekty ponechání přírody napospas. V prvním případě se jedná o spor mezi aktivním zásahem a ponecháním přirozeným procesům, ve druhém o důsledek lidské činnosti a následné opuštění lokality. Analýza kapitalistické ekologie nám pak pomáhá pochopit, jakým způsobem je příroda vnímána a využívána v moderní společnosti.

tags: #ponechan #napospas #prirode #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Odpadová Legislativa v ČR
• Nevyjmenované zdroje znečištění ovzduší v ČR
• Pole vs. louka
• Průvodce likvidací vozidel s LPG
• Recenze škol v přírodě Jeseníky