Sibiř a jezero Bajkal, tyto pojmy zná snad každý, jsou však pro nás tak nepředstavitelné, jako například vesmír. Nekonečné lesní pláně jen minimálně zasažené civilizací, jezero s rozlohou bezmála poloviny území naší republiky, hloubkou 1642 m a vodou čistou tak, že ani není vhodná pro lidský organismus. Pokud se rozhodneme tohle tajemno prolomit, na vlastní oči se přesvědčíme, jak moc jsou tyto oblasti s námi spojeny, ať již působením Československých legií nebo postavou spisovatele Jaroslava Haška.
Altaj, mohutné pohoří, které je považováno za jedno z nejhezčích na světě, leží na pomezí Ruska, Kazachstánu, Mongolska a Číny. Společně s pohořími Ťan-šan a Sajany tvoří severní větev středoasijské horské soustavy vycházející z horského uzlu v oblasti Pamíru.
Poznávací zájezd do Ruska - jezero Bajkal, Tunkinsky NP a poloostrov Olchon provází Roman Halama, garance skupiny max.
Cesta autobusem do míst, kde se setkává tajga se stepí. Divoké přírodní scenérie, hory vysoké přes 3000 m, hluboká ledovcová údolí, horké prameny a vodopády, to je TUNKINSKY NP rozkládající se v Burjatské republice. Návštěva radio-astrofyzikální observatoře BADARY, jednoho z pracovišť Ruské akademie věd. Proti proudu řeky Irkut přijedeme do lázeňského městečka ARŠAN na úpatí pohoří SAJAN, ubytování v hotelu. Procházka ke klášteru Aršanský Dacan a následně pak kaňonem řeky Kyngarga s nespočtem kouzelných tůní a vodopádů.
Rozloučení s NP Tunkinsky a odjezd autobusem do města IRKUTSK, města uprostřed Sibiře na soutoku řek Angary a Irkut. Prohlídka města nás zavede do historického centra, kde najdeme staré předrevoluční kupecké domy a kavárny, z období carského Ruska pak panská sídla vysídlených děkabristů, živoucí skanzen původních dřevěných domů nebo unikátní příklad sibiřského baroka chrám Zjevení. Ubytování v hotelu.
Čtěte také: Popis podzimní přírody
Na Altaji se setkávají sibiřská tajga, mongolské polopouště a kazašské stepi. Nejvyšší pohoří Sibiře tvoří přirozenou hranici mezi severem a jihem a východem i západem asijského světadílu. Mísí se tady svébytná ruská kultura s tradičním světem původních altajských národů.
Na Ruský Altaj přijíždíme ze sousedního Kazachstánu. Sibiř nás vítá březovými a modřínovými lesy. Z okýnka našeho auta se zalíbením sleduji zdejší malebnou krajinu. Projíždíme zapomenutým krajem, kde se mezi kopci krčí maličké vesnice s dřevěnými chaloupkami. V zahrádkách kolem nich kvetou barevné květy a roste zelenina. Před některými ploty stojí stolečky s vyrovnanými sklenicemi marmelád a kompotů nebo s kyblíky jablek, rajčat a další zeleniny. Podél silnice se pasou husy, kozy, krávy a občas také prasata.
Chvíli po nás sem přijíždějí dvě rodiny Rusů s dětmi z Novosibirsku, které jsou již na cestě z Altaje domů. Postaví si stany kousek od nás a pak za námi přijdou s mapou a ochotně nám radí, která místa nesmíme na naší cestě vynechat.
Jakmile se silnice přiblíží k řece Katuni, musíme každou chvíli zastavovat a znovu a znovu obdivovat její tyrkysové vody, které si razí cestu čarokrásnou krajinou jižní Sibiře. Na jejích březích se střídají zlatavé stepi, skalnaté hřebeny hor i hluboké lesy. Připadáme si tady jako na Aljašce. U řeky šplháme po obrovských balvanech, procházíme se po úzkých plážích s bílým pískem a zcela propadáme podmanivému půvabu sibiřské divočiny.
Ve vesnici Aktaš odbočujeme na maličkou horskou silničku, která stoupá na Ulaganskou náhorní plošinu. Přes modřínové a borovicové lesy se dostaneme až na širé pláně porostlé borůvčím s oky jezer, které nám zase připomínají severskou tundru někde ve Finsku nebo ve Švédsku. V typické altajské vesnici Ulagan už žijí pouze Altajci, turkický národ, kteří hovoří altajštinou, jazykem podobným kyrgyzštině.
Čtěte také: Jak popsat obrázky přírody?
Největší překvapení na nás ale čeká ve chvíli, kdy se přehoupneme přes průsmyk Katu-Jaryk, položený ve výšce 1200 metrů nad mořem, a v celé kráse se před námi otevře pohled do mohutného údolí řeky Čulyšman. Rusové mu dokonce přezdívají „Grand Canyon Altaje“. Do strmého svahu nad řekou je vytesána úzká silnice, která na délce tři a půl kilometru překonává převýšení osm set metrů.
Cestou potkáváme opilé Altajce, kterým jsme před pár hodinami pomáhali zprovoznit jejich auto. Nyní u něj zase bezradně stojí. Tentokrát mají rozbité čelní sklo. Ze statistik vyplývá, že v Altajské republice problémy s alkoholem nejsou žádnou výjimkou. Často dochází k otravám a také ke kriminálním činům spojeným s užitím alkoholu.
Opouštíme dolinu řeky Čulyšman a napojujeme se zpátky na Čujský trakt. Na kraji silnice si u pramene nabíráme čistou vodu a dáváme se do řeči se dvěma motorkáři z Tomsku. Představí se nám jako Paša a Saša. Oba jsou nadšení z naší cesty, a když jim povíme o Gejzírovém jezírku, kam se chystáme, rozhodnou se, že tam pojedou s námi.
Dorazíme k němu společně a oni s jistou samozřejmostí zaplatí vstupné i za nás. I když se jim peníze snažíme všemožně dát, oni se brání a nic si od nás nevezmou. Je na nich vidět radost, že pro nás mohli něco udělat, a mě zase dojímá jejich milá laskavost.
Společně procházíme po chodníčcích ze surového dřeva přes podmáčenou louku protkanou sítí potůčků. Na konci stezky se pod skálou ve stínu stromů rozkládá docela malé zářivě tyrkysové jezírko s křišťálově čistou vodou. Napájí ho jeden velký a tři menší podzemní prameny. Přitékající voda dává na dně vzniknout bizarním kruhovým obrazcům, které se neustále mění.
Čtěte také: Test sušičky AEG AbsoluteCare T7DBG47W
Loučíme se s Pašou a Sašou a pokračujeme po Čujském traktu dál na jihovýchod do Kurajské stepi. Provází nás řeka Čuja, podél které Čujský trakt zčásti vede. Čuja se kroutí jako stříbrný had mezi hřebeny hor a přináší život do okolní vyprahlé krajiny. Na jejích březích rostou modříny, břízy a rakytníky.
Ve vesnici Kuraj z Čujského traktu odbočujeme doprava a po šotolinové cestě vyjeté ve stepi směřujeme k ledovci Aktru. Řeku Čuju přejedeme po dřevěném mostě a pak se přímo před námi objeví první dva brody. Naše auto si s nimi naštěstí hravě poradí. Kousek dál nás však zastavuje místní chlapík ve vysokém terénním náklaďáku značky ZIL a varuje nás, že s naší toyotou nahoru do tábora pod ledovcem neprojedeme.
Jsme tedy zvědaví, co nás čeká. Za průsmykem se nachází zhruba sto metrů dlouhý dřevěný most přes širokou ledovcovou řeku Aktru. Část mostu však vzala voda, takže se na cestu přes řeku použít nedá.
Stezka vede nejprve mezi modříny roztroušenými podél řeky, pak se ale kdesi ztrácí a my se škrábeme nahoru ke splazu ledovce nepříjemnou sutí, která nám ujíždí pod nohama. Netrvá to dlouho a zahlédnu první kus ledovce. Málem jsem si ho ani nevšimla, jak je obalený kamením a drobným šedým štěrkem. O kousek dál se naštěstí ledovec ukazuje v celé své bledě modré nádheře. Z hrany ledovce stékají kapky vody, a v jednom místě se vytvořil dokonce malý vodopád.
Mongolsko je známé hlavně pro své nekonečné pouště, ale najdete tu i pravý opak. Hory porostlé bohatou květenou, husté lesy, dravé ledovcové řeky a ostré skalní vrcholy. To a mnohem víc skrývá na svých rozlehlých pláních a kopcích mongolský národní park Altaj Tavan bogd neboli Pět svatých.
Největším a téměř jediným městem západního Mongolska je Ölgij s třiceti tisíci obyvateli. Právě sem přijíždíme s mojí (dobro)družkou Markétou, abychom zde sehnali odvoz do ještě odlehlejších končin na jihu země.
Z civilizace se tak vydáváme příjemně odpočatí na krkolomnou jízdu pronajatým džípem, který nás zaveze do 200 kilometrů vzdáleného masivu Tavan bogd. Pohoří je součást Altaje, leží na hranicích Mongolska, Ruska a Číny a jeho nejvyšší vrcholy se tyčí do výšky přes 4300 metrů.
Po šesti hodinách jízdy jsme u mostu spojujícího břehy jezer Churgan a Choton. První výhledy nám berou dech. Místní strážci nám ještě kontrolují povolení do parku, ale pak už jdeme jen vstříc nedotčené přírodě.
První noc stanujeme u jezera a kocháme se romantickou scénou, jak místní pastevci se západem slunce ženou na koních svoje stáda domů z okolních pastvin.
Začátek 105 km dlouhého treku začíná rovinatou částí podél břehu temně modrého jezera Choton. Druhé jezero Churgan tak necháváme za sebou a vyrážíme po sotva znatelné pěšině plné mrazových kopečků, brázdících povrch jako tisíce krtčích hromádek.
Po několika hodinách chůze potkáváme první skupinku jurt a už z dálky vidíme, jak na nás malý Mongol mává a posunky zve dovnitř. Návštěva to byla velmi zajímavá, nicméně konverzace byla na bodu mrazu.
Viděli jsme tak alespoň na vlastní oči, jak zde funguje tradiční domácnost a ochutnali něco z jejich specifické kuchyně. Ta se skládá téměř výlučně z masných a mléčných výrobků.
Z příjemné návštěvy pokračujeme dál podél ledovcového jezera Choton. Míjíme ještě několik dalších osad, procházíme kolem stád dobytka, kopírujeme křivolaké břehy jezera, až pozdě odpoledne docházíme na konec vodní plochy, kde musíme překonat přítok Char Salagijn. Najednou se nám ale poprvé cesta ztrácí, a tak raději táboříme s příslibem moudřejšího rána.
Další den sice neomylně volíme tu správnou pěšinu, ale na rozlehlých pláních se cesta zase ztrácí. Spíše podle intuice překonáváme louky poseté protěží. Najednou prudce odbočujeme do zařízlého údolí řeky Cagán us, volně přeloženo řeky bílých vlasů. Název pro divočící ledovcový tok je víc než výstižný.
Hned ráno pak musíme vystoupat několik set výškových metrů až do sedla Mösön (3250 m n. m.), což je nejvyšší bod samotného treku. S rostoucí nadmořskou výškou se změnil i ráz krajiny: svahy hor jsou mnohem strmější, více skalnaté a nízká teplota sem nepustí komáry.
| Charakteristika | Jezero Bajkal | Altaj |
|---|---|---|
| Typ krajiny | Jezero obklopené tajgou | Pohoří, stepi, lesy, jezera |
| Kulturní vlivy | Ruské, burjatské | Ruské, altajské, mongolské |
| Aktivity | Turistika, plavby, pozorování přírody | Horolezectví, pěší turistika, jízda na koních |
| Nejvyšší bod | Pobřeží jezera | Bělucha (4506 m) |
tags: #popis #místa #v #přírodě #v #ruštině