Tento článek se zaměřuje na judikaturu týkající se porušení péče o dítě a ohrožení jeho výchovy, s důrazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Analyzuje konkrétní případy a právní aspekty spojené s touto problematikou.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2024 o dovoláních, která podali S. K., a M. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 29/2024-810, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 11 To 29/2024-810, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, č. j. II.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 9. 2023, č. j. 1 T 67/2021-750, byli obvinění S. K. a M. K. uznáni vinnými jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. v období nejméně od měsíce listopadu roku 2019 do 22. 7. 2020 v obci XY čp. XY, okres XY, a poté v XY, ul. XY čp. XY, okres XY, tedy v místech bydliště, kde měli v péči nezletilé děti AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), CCCCC (pseudonym), DDDDD (pseudonym), EEEEE (pseudonym), a FFFFF (pseudonym), které byly dne 22. 7. 2020 na žádost obviněné M. K. přijaty do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY, používali při jejich výchově fyzické i psychické násilí, zejména obviněný S. K., který je bil otevřenou dlaní a koštětem, dále děti omezovali v osobní hygieně, v důsledku čehož byly opakovaně zavšivené a onemocněly svrabem, dlouhodobě žily v nevhodných hygienických a celkově neutěšených podmínkách, byly z jejich strany vystaveny hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání, kdy na tyto skutečnosti opakovaně upozorňovali i sousedé v místech jejich bydliště, naposledy XY formou petice vlastníků nemovitostí v ulici XY čp. XY, po psychické stránce se jejich chování k nezletilým dětem projevilo tím způsobem, že nebyly schopny aktivně se bránit a reagovat na zažívané domácí násilí, nebyly a nejsou schopny objektivně vyhodnotit svoji situaci, neboť chování obou rodičů považují za běžnou normu, jejich vztah k nim je ambivalentní, přičemž výše popsaného jednání se na nezletilých dětech oba obžalovaní dopouštěli i přesto, že v minulosti byli za dlouhodobé závažné nedostatky shledané v jejich péči šetřeni a projednáváni v rámci trestního i správního řízení, a na základě pravomocného rozhodnutí soudu byly pro závažné nedostatky v péči rodičů nezletilé děti umístěné do ústavního zařízení, když toto krajní opatření bylo později na základě rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 0 P 118/2013-1338 ze dne 16. 9. 2015 zrušeno a nad nezletilými dětmi stanoven soudní dohled, současně jim byla opakovaně dávána šance na zlepšení poměrů ve vztahu k nezletilým dětem, poskytovány různé sociální služby státních úřadů i neziskových organizací včetně vyplácení státních sociálních dávek a dávek hmotné nouze, ale přes veškerou dostupnou odbornou pomoc a finanční podporu svůj přístup k nim jako rodiče nezměnili, naopak celou situaci vystupňovali tak, že se jejich rodina musela z pronajatého bytu obývaného v XY vystěhovat a nezletilým dětem hrozilo, že zůstanou zcela bez zabezpečení, což nakonec vedlo dne 22. 7. 2020 k jejich umístění do Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc XY, následně k nařízení ústavní výchovy na základě rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2021 pod č. j. 0 P 129/2015-1969, 23 P a Nc 291/2020, a ze strany MěÚ v Hořicích, Odboru zdravotní a sociální péče pak i k podání trestního oznámení na PČR.
Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Milana Plíška dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr.
Čtěte také: §16 odst. 4 a dopady na kvalitu ovzduší
Obviněný především namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v odvolání není žádná nová argumentace, tak takový názor není správný. Oba soudy se nevypořádaly s obhajobou obviněného. Nevypořádání se s obhajovací argumentací odvolacím soudem považuje obviněný ze porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1.
Obviněný má za to, že závěr o tom, že obviněný omezoval děti v osobní hygieně je v rozporu se sdělením obce XY, konstatující špatný technický stav objektu bydlení i s výpověďmi svědkyň J. H. a M.
Za účelem prokázání poměrů v bytě v obci XY a způsobu života odsouzeného a jeho rodiny v bytě v obci XY navrhoval odsouzený rovněž provedení důkazů spočívajících v záznamu televizní reportáže natočené společností TV Nova s.r.o. a ve výslechu autora této reportáže P. B. (reportéra společnosti TV Nova s.r.o.) Tyto důkazy mohly zásadním způsobem přispět k učinění rozhodných skutkových zjištění.
Obviněný označil závěr, že on a obviněná měli používat při výchově nezletilých dětí fyzické i psychické násilí a nezletilé děti měly být z jejich strany vystavovány hrubému zacházení a vulgárnímu slovnímu napadání v rozporu s peticí vlastníků nemovitostí v ulici XY, XY (provedené jako důkaz) však vyplývá, že si sousedé stěžují na „neustálý, nesnesitelný hluk“ vytvářený všemi členy rodiny odsouzeného včetně nezletilých dětí. V předmětné petici je doslova uvedeno „řev, hluk a nepořádek dělají všichni“. Závěr o fyzickém týrání považuje obviněný za rozporný se zprávou praktické lékařky pro děti a dorost E. B. ze dne 20. 5.
Podle obviněného se soudy měly zabývat i zásadou subsidiarity trestní represe. Je přesvědčen, že poměry v rodině odsouzeného a jeho manželky M. K. měly být primárně řešeny prostředky rodinného a sociálního práva, nikoliv formou trestní represe.
Čtěte také: Problémy ochrany přírody v Krkonoších
Ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy obviněný namítá, že jednak je tato náhrada vázána na jeho odsouzení (přičemž důvodnost tohoto odsouzení zpochybňuje), a jednak odvolací soud (stejně jako předtím okresní soud) posoudil danou věc nesprávně. Zároveň tvrzené následky (které jsou předpokladem uložení povinnosti k náhradě nemajetkové újmy) nejsou součástí skutkové věty podle odsuzujícího rozsudku. Provedené dokazování (včetně znaleckého posudku PhDr. Václava Mrštíka) neposkytuje oporu pro závěr, že by nezletilým dětem v příčinné souvislosti s jednáním obviněných vznikla újma. Zároveň prováděné dokazování (a to ani znalecký posudek PhDr. Václava Mrštíka) neposkytuje podklad pro to, aby případná újma nezletilých dětí mohla být vyjádřena v penězích. Tato problematika přitom s ohledem na svoji složitost podle obviněného zjevně přesahuje rámec adhezního řízení.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podala i obviněná prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Dagmar Satrapové dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. Již od počátku zahájení trestního řízení se obviněná M. K. hájila tím, že se zažalovaných trestných činu nedopustila.
Především ze žádného provedeného důkazu nevyplynulo to, že by odsouzená při výchově dětí používala fyzické či psychické násilí. Z provedených důkazů, především z výpovědi nezletilých dětí, a to zejména nezletilé BBBBB, která i dle znalce psychologa byla schopna nejobjektivněji hodnotit situaci v rodině, vyplývá, že obviněná se naopak snažila nezletilé děti před jednáním otce chránit, zastávala se jich, přičemž ona sama byla naopak také předmětem fyzického násilí ze strany obviněného. Nebylo ani prokázáno, že by o děti nepečovala. Skutkové zjištění soudů, že se odsouzená M. K. dopouštěla proti dětem fyzického a psychického násilí, tak nemá oporu v provedených důkazech. Stejně tak závěr obou soudů, že děti byly ze strany obviněné omezovány v osobní hygieně, nemá oporu v provedených důkazech.
Obviněná je tedy toho názoru, že oba soudy dospěly na základě provedení a hodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu k ní k nesprávným právním závěrům, nerespektovaly princip individuální viny, ani odpovědnosti za zavinění. Dle zásady individuální odpovědnosti vyplývá, že soudy by měly trestat osoby za jejich vlastní jednání za situace, kdy trestní právo nezná odpovědnost za cizí vinu. Stejně tak si trestaná osoba musí být možností spáchání trestného činu svým jednáním alespoň vědoma. Obviněná si zřejmě nebyla schopna uvědomit, že by svým jednáním mohla trestný čin spáchat. Stejně tak, jestliže ona nezletilé děti fyzicky netrestala, naopak se jich snažila zastávat, pak by neměla být trestána za to, že její manžel, jehož jednání nebyla schopna zkorigovat, děti fyzicky trestal.
Pokud jde o konkrétní námitky obviněného, tak namítá-li porušení svého práva na spravedlivý proces postupem odvolacího soudu, který se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, k této části jeho námitek se nelze blíže vyjádřit. Poukazuje-li obviněný na rozpory v provedených důkazech a rozhodných skutkových zjištěních soudu prvního stupně, podle státní zástupkyně nelze shledat extrémní rozpory.
Čtěte také: Péče o dítě a její porušení
Obviněný dále výslovně namítá, že „popsaný skutek nenaplňuje právní kvalifikaci zvolenou okresním soudem“. Primárně sice svou další argumentaci cílí na nenaplnění subjektivní stránky a nedostatek jejího zachycení v popisu skutku, ale v kontextu celého dovolání je zřejmé, že fakticky se jeho námitky dotýkají i otázky objektivní stránky trestných činů, jimiž byl shledán vinným.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí, jehož spácháním byli oba obvinění shledáni vinnými, je upraven v § 199 tr. zákoníku a nikoli v § 198 tr. zákoníku, který je v rámci právní kvalifikace jejich jednání uváděn v rozsudku soudu prvního stupně. S tím souvisí i pochybnosti o zvolené právní kvalifikaci jejich jednání jako trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí, neboť obvinění měli týrat své nezletilé děti, tj. osoby, které byly v jejich péči a výchově ve smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž trestný čin týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku je v poměru speciality k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku.
Rozhodnutí Ústavního soudu
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práv její nezletilé dcery zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i jejích práv dle čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny a čl. 6 odst.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2002, č. j. Nc 337/2001-145, byla nezletilá Petra (jedná se o pseudonym) svěřena do výchovy matky (stěžovatelky). Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 24. 6. 2008, č. j. 0 Nc 4/2008-39, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byla nezletilá z péče matky odňata a předána do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (Klokánek Brno); dalšími rozhodnutími uvedeného soudu bylo posléze předběžné opatření prodlužováno a usnesením ze dne 24. 2. 2009 bylo změněno tak, že nezletilá (po své repatriaci z Itálie do České republiky dne 13. 2.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 0P 179/2005-551, rozhodl Okresní soud ve Svitavách tak, že 1/ nařídil ústavní výchovu nezletilé, 2/ stěžovatelce a otci nezletilé nestanovil výživné na účet dětského domova, 3/ zastavil řízení o určení výživného otci nezletilé, 4/ zbavil otce nezletilé rodičovské zodpovědnosti a 5/ omezil výkon rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky tak, že "není oprávněna za nezletilou ... Podle odůvodnění rozsudku vycházel soud při nařízení ústavní výchovy nezletilé zejména z toho, že i přes nařízené předběžné opatření (ze dne 24. 6. 2008) vyzvedla stěžovatelka v červenci 2008 nezletilou ze zdravotnického zařízení, kde byla umístěna na odd. dětské psychiatrie, a uprchla s ní do ciziny; od té doby byla nezletilá střídavě v péči matky nebo otce a byla umísťována do různých zařízení sociální péče v Lichtenštejnsku a Itálii. Podle soudu oba rodiče svým chováním výchovu dítěte narušovali, resp. ji vážně ohrožovali; u otce soud jakékoli podmínky pro vytvoření vhodného výchovného zázemí neshledal, a ani matka, jež se v době řízení nacházela "někde ve Švýcarsku", nemá podle soudu jak z materiálních důvodů, tak pro svůj psychický stav (duševní poruchu, potvrzenou závěry znaleckého posudku ze dne 24. 6. 2008) podmínky pro výchovu nezletilé. Co do vyživovací povinnosti rodičů soud uvedl, že jsou mu známy pouze majetkové poměry stěžovatelky z července 2008, a ani majetkové poměry otce "nejsou dobré" (žije v karavanu apod.); k osobním a majetkovým poměrům nemohl soud žádného z rodičů vyslechnout, neboť oba byli neznámého pobytu. Z podrobně rozvedených důvodů soud dospěl k závěru, že u otce nezletilé jsou dány důvody pro zbavení rodičovské zodpovědnosti; ohledně zbavení rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky k nezletilé vyšel zejména z toho, že "zejména od července 2008" řádně nevykonávala své rodičovské povinnosti a narušovala zájem nezletilé na řádné výchově, když nezletilou (přes nařízené předběžné opatření) odvezla do ciziny, pobývala s ní v uprchlických zařízeních a ač věděla, že se o nezletilou její otec nikdy nezajímal a nemá k ní citový vztah, předala mu ji v prosinci 2008 do výchovy; to přitom, že jí byl znám zdravotní stav dítěte, jakož i skutečnost, že neumí italsky (sama posléze odjela do Švýcarska). Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 22 Co 188/2009-617, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání opatrovníka otce nezletilé proti výroku o zbavení jeho rodičovské odpovědnosti soud uvedl, že se otec o nezletilou od jejího narození nezajímal a nijak (ani výživným) nezajišťoval její péči; poté, co mu stěžovatelka nezletilou předala v Itálii do péče, po krátké době ji i přes její zdravotní problémy a s tím související omezení opustil na pro ni neznámém místě, čímž ji vědomě vystavil nebezpečí ohrožení jejího zdraví; o nezletilou se ani poté již nijak nezajímal. K odvolání opatrovníka stěžovatelky proti nařízení ústavní výchovy nezletilé odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně o opuštění nezletilé oběma rodiči, přičemž i po vydání dítěte z Itálie zpět do České republiky opět zůstala bez pomoci a zajištění výchovy jak ze strany otce, tak ze strany stěžovatelky. Ačkoli se v průběhu odvolacího řízení i stěžovatelka vrátila do České republiky, a v odvolacím řízení projevovala zájem se o nezletilou postarat, odvolací soud s přihlédnutím k dříve prokázaným skutečnostem dospěl k závěru, že z dosavadního chování stěžovatelky nelze vyvodit, že by byla schopna (a měla skutečný zájem) řádnou péči o nezletilou zajistit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti oběma soudům zejména vytýká, že nezletilá nebyla v průběhu řízení před nimi osobně vyslechnuta, ač jí toto právo s ohledem na stupeň jejího vývoje a rozumové a volní vyspělosti zjevně přísluší; naplnění tohoto práva přitom nelze dovozovat z toho, že nezletilá v průběhu řízení před soudem prvního stupně "o věci hovořila s příslušnou pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany", neboť nešlo o "výjimečný případ" ve smyslu § 100 odst. 4 o. s. ř.. O schopnosti nezletilé, jakož i o její zdravotní způsobilosti vypovídat, pak podle stěžovatelky svědčí, že byla bez potíží vyslechnuta u Zemského soudu ve Vaduzu (1. 10. 2008), stejně jako i její dopisy adresované soudu, které však byly v řízení zcela pominuty. Odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč návrhu, který vznesla v průběhu odvolacího řízení, aby nezletilá byla vyslechnuta, nevyhověl. Porušení svých rodičovských práv spatřuje stěžovatelka v tom, že se soudy též dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, zdali bylo nařízení ústavní výchovy nezbytné a opodstatněné, resp. Soud prvního stupně zasáhl do jejích práv i tím, že jí pro účely tohoto řízení ustanovil opatrovníka, ačkoliv místo jejího pobytu v zahraničí bylo soudu známo; jeho zásadní pochybení shledává též v tom, že pro závěr o její údajné závažné duševní poruše vzal za rozhodný toliko znalecký posudek MUDr. A. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že své závěry o majetkových poměrech otce nezletilé a zejména pak o tom, že stěžovatelka "nemá zájem zajišťovat péči o nezletilou" a že "nemá ani podmínky pro zajištění této péče", opřel o nedostatečně zjištěný skutkový stav a neučinil žádné úkony potřebné pro zjištění stavu věci skutečného a "aktuálního". V této souvislosti namítá, že odvolací soud nedoplnil dokazování ani o (jí navržené) další důkazy, jmenovitě osvědčení odborného lékaře A. N. (k jejímu psychickém stavu) a výslech svědků A. F. (k její péči o nezletilou po dobu jejich pobytu v Lichtenštejnsku a Švýcarsku), a to aniž by svůj postup jakkoliv zdůvodnil. Odvolací soud se podle stěžovatelky též nevyjádřil k jejím tvrzením, vzneseným při jednání soudu dne 8. 9.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, a to ve spojení s čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl.
Je přitom namístě především zdůraznit, že stěžovatelkou dovolávané právo nezletilé na spravedlivý proces náleží pouze nezletilé a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může. Co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) dovolávat pouze ona Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, i pro ně platí, že bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům (srov. sp. zn. II.ÚS 393/05, II.ÚS 1818/07). Pro danou věc je proto podstatné, že však ve vztahu k nim nelze vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka (jako matka dítěte) dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem.
Právo dítěte být slyšeno v každém řízením, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech, zakotvené výslovně v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, jakož i v § 31 odst. 3 zákona o rodině a § 100 odst. 4 o. s. ř., poskytuje dítěti možnost, aby se tak stalo v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buďto přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství; jinými slovy zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi.
Další rozhodnutí
Dále je zmíněno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1469/2019, které se týká zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a úmyslného přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
V jiném případě, 3 Tdo 127/2023, Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 6 To 242/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 47/2021, který se týkal přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
Zanedbání školní docházky jako forma ohrožení výchovy
Detailnější pozornost byla věnována případům, kdy dochází k zanedbání školní docházky dítěte rodičem. Nejvyšší soud například posoudil jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte jednání pachatelů (rodičů), které spočívalo v ukrývání jejich nezletilých dětí a napomáhání jim na útěku z ústavního zařízení, kde byly legálně umístěny. Soudy řešily i případ, kdy rodič nezajišťoval povinnou školní docházku své nezletilé dcery, nespolupracoval se školou, nezajistil své dceři individuální vzdělávací plán ani doplnění učiva, ačkoliv na to byl ze strany školy upozorňován. V důsledku toho nezletilá dcera za celý školní rok zameškala téměř tisíc vyučovacích hodin. Motivem takového jednání rodiče byla především obava o zdravotní stav dítěte a s tím spojená snaha o usnadnění některých jeho povinností. Soudy ale taková argumentace rodiče nepřesvědčila, když i orgán sociálně-právní ochrany dětí a ošetřující lékařka nezletilé potvrdily neexistenci důvodů pro úpravu její školní docházky.
Graf četnosti jednání naplňujících znaky trestného činu ohrožování výchovy
Četnost jednání naplňujících znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte je na vzestupu.
