Posílení zdraví ekosystému: Definice a význam

V praxi české ochrany přírody a krajiny je pojem ekologická stabilita, jinak velmi frekventovaný, poměrně mladý a odborníky ne vždy přijímaný.

Ne náhodou se v novém „porevolučním“ zákoně o ochraně přírody a krajiny z roku 1992 objevily těsně za sebou definice dvou do té doby legislativně neukotvených institutů, územního systému ekologické stability a významného krajinného prvku. V závěru obou definic najdeme suché konstatování, že podrobnosti stanoví Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Nedávno jsme si připomněli 20. výročí přijetí ZOPK a zmiňované předpisy stále neexistují. Proč, na to se ptá a snaží odpovědět i tento příspěvek.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky představují podle ZOPK kategorii obecně chráněných území krajiny. VKP se v zákoně ocitají ve dvou polohách:

• skupina taxativně vyjmenovaná, označovaná jako VKP ex lege(ze zákona) - zahrnuje vybrané typy krajinných složek, jmenovitě lesy, vodní toky a jejich údolní nivy, jezera a rybníky a rašeliniště.
• skupina fakultativně vyjmenovaná - jiné části krajiny, které zaregistruje po správním řízení orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, „zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy“ a dále i „cenné plochy porostů sídelních útvarů včetně historických zahrad a parků“.

Není nutné podrobněji rozebírat jednotlivé jmenovité kategorie, „zejména“ proto, že výčet je fakultativní čili nezávazný, nepovinný, volitelný, možný.

Čtěte také: Pracovní rizika

VKP byly v době vzniku, resp. jejich kodifikace, celkově přijaty odborníky i veřejností příznivě, občas až s nadšením. Musíme nicméně připustit, že pokud jde o registrované VKP, bývá dosavadní naplňování litery ZOPK v praxi z nejrůznějších důvodů často složité.

Další úvahy o funkci VKP se v tomto příspěvku budou týkat VKP obou typů stejně jako velkého množství dalších, z pohledu vývoje přírody a krajiny stabilních segmentů, které v krajině existují a tuto funkci plní. Všechny souhrnně tvoří kostru ekologické stability.

Vzhledem k jejich významu je vhodné staré sady registrovat jako VKP.

Teorie krajinných prvků a ekologická stabilita

Významní autoři monografií obecné, popř. krajinné ekologie, např. Odum (1977) a Duvigneaud (1988), Forman & Godron (1993), postupují v definování „stability“ ve spojení s ekosystémy či krajinou poměrně obezřetně.

První autor zmiňuje princip stability ekosystému v tehdy módní vazbě na druhý termodynamický zákon, druhý jej obchází pojmy „rovnováha a kolísání“, dva poslední autoři zmíněnou „stabilitu“ (ekosystému, krajiny) zakládají na množství biomasy a řadí ji jako jeden ze sedmi principů krajinné ekologie.

Čtěte také: GMO a jejich vliv na lidské zdraví

Zdůrazňují relativitu pojmu, zmiňují pro názornost slovo oscilace (kolem střední polohy) anebo sahají po neustále se rozvíjejícím pojetí metapopulace či teorii zdroje a propadu.

Z teorie ekosystémové nebo krajinné ekologie je možno nabídnout relevantní termíny, jako je ekologická valence, homeostáza a ekologická integrita.

Pro objektivitu je nutno připomenout stále sílící názory, podpořené často empirickými důkazy, z nichž vyplývá, že ekosystémy vlastně nemají tendenci směřovat k dlouhodobé stabilitě a příroda je stále ve stavu dynamických a nepředvídatelných změn, vyvolaných obvykle zásahy z vnějšku (disturbancemi) a následovaných krátkodobou rovnováhou s vnějším prostředím.

Přiblížit nelinearitu ekosystémů můžeme pomocí dvou z pěti charakteristik stability každého systému, kterými jsou rezistence (odolnost) a resilience (pružnost). Právě na základě těchto poznatků se v poslední době zejména v USA prosazuje pojetí, v němž nehovoříme o dlouhodobé stabilitě ekosystémů, ale o jejich zdraví.

Mají-li ekosystémy a krajinné systémy trvale plnit své produkční a mimoprodukční funkce, je třeba znát hranici, po kterou je možné je zatěžovat, aniž bychom narušili jejich funkčnost, ať už ji budeme označovat jako nosnou kapacitu prostředí, posun stavu (regimeshift) nebo bod zlomu (tipping point).

Čtěte také: Zdraví 21 a školství

Definování ekologické stability v ČR - ruku v ruce s rozvíjením teorie územních systémů ekologické stability (ÚSES) - vyústilo v zařazení pojmu do zákona o životním prostředí č. 17/1992 Sb. Jde nebo má jít o „schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce“.

Podrobněji také „schopnost ekologického systému přetrvávat i za působení rušivého vlivu a reprodukovat své podstatné charakteristiky v podmínkách narušování zvenčí. Tato schopnost se projevuje minimální změnou za působení rušivého vlivu nebo spontánním návratem do výchozího stavu“.

Stabilita antropogenních a semiantropogenních ekosystémů, jako jsou agroekosystémy či ekosystémy tvořené lesními monokulturami nebo zahradami, musí být udržována trvalými lidskými zásahy a pravidelnými vklady dodatkové energie (práce, hnojiva, elektrická energie).

Hlavním projevem ekologické stability zůstává ekologická (přírodní) rovnováha. Ekologickou rovnováhou rozumíme dynamický stav ekosystému, který se trvale udržuje s malým kolísáním nebo do něhož se ekosystém opět spontánně navrací.

Popisujeme jí stav, který se zachovává jako konstantní nebo v přibližně pravidelných cyklech. O krajině lze prohlásit, že se v každém okamžiku nachází ve stavu dynamické rovnováhy, tj. je objektem dvou proti sobě působících sil - vývoje a disturbancí.

Protikladem ekologické stability je ekologická labilita(nestabilita), tj. neschopnost ekosystému přetrvat působení vnějšího vlivu nebo se vrátit po případné změně do výchozího nebo mu obdobného stavu.

Jak má vypadat správný významný krajinný prvek?

Z pohledu krajinné ekologie VKP nejčastěji představují plošky (patches), které se vzhledem liší od svého okolí, v kulturní krajině obvykle plošně silně převažující a ekologicky labilní matrice(matrix).

Nakonec ploškou může být i registrovaný VKP - geomorfologický útvar jako skála, polní kaz apod. I ty jsou často přírodním biotopem a dokonce ekologicky stabilním. Ploškou jsou samozřejmě i koridory.

Některé jsou přirozené (vodní toky, horské hřebeny apod.) nebo i umělé (větrolamy, zásakovací travní pásy apod.).

Významné krajinné prvky a ÚSES

Už jenom společný cíl - zvyšování ekologické stability v krajině - je staví vedle sebe jako dvě strany jedné mince. Pro silně lesnaté oblasti, kde les je VKP ze zákona, je charakteristický vysoký index ekologické stability. Naopak v silně zemědělských oblastech nízký index vzájemně izolované ostrůvky VKP obou typů podstatně zvýšit nemohou, zvláště pokud bývá jejich hustota v krajině nízká.

Jsme si vědomi obdobně omezené vypovídací hodnoty indexu ekologické stability. Uvedenou úlohu má plnit ÚSES, v tomto případě obvykle lokální, jestliže budou realizovány čili „vytvořeny, založeny“ chybějící skladebné části, jako jsou biocentra a biokoridory. „Zesíťováním“ byť minimálních ploch se jejich ekostabilizační efekt podstatně zvýší.

Ekostabilizační funkce krajinných prvků

Ekostabilizační úloha VKP je sice teoreticky definovatelná, ale v praxi ochrany krajiny zůstává tvrdým oříškem. „Působení na okolní méně stabilní ekosystémy“ v některých případech nemůže prakticky fungovat: ostrůvek lesa v matrici orné půdy bude významný ještě tak pro metapopulace některých taxonů či ekologických/funkčních skupin volně žijících živočichů.

Jinak se zde vesměs projevuje negativně ostrovní efekt. Čím menší bývá plocha ekologicky VKP, byť s nejvyšším stupněm stability, tím menší vliv je jejího „exportu“ do okolní krajiny.

Nicméně popsaný efekt se posílí nejen zvětšením plošek, ale propojením biokoridory - opět modelově účinné pro faunu a v lepším případě pro zoochorní typy rostlin. Někdy naopak dřevinný biokoridor, zvláště „čerstvě“ založený, spolehlivě podporuje propagaci segetálních nebo i ruderálních prvků flóry.

Efekt ale téměř vždy spočívá ve zvýšení, byť mírném, indexu ekologické stability, a to především při takové hustotě prvků - plošek, kdy matrice nevytváří ekologické bariéryanebo kdy jsou tyto překážky omezeny nebo odstraněny příslušnými koridory. A jsme logicky u efektu ekologické sítě.

Jak přistupovat ke skutečnosti, že značná část VKP (především „ze zákona“) má nízký stupeň ekologické stability? VKP ze zákona je třeba vnímat i jako potenciál ploch, kde lze vyšší ekologické stability dosáhnout nejefektivněji (např. v lese).

Při hodnocení ekologicko-stabilizační funkce VKP je nutné přihlížet nejen k vlastní ploše VKP, ale také k funkci, kterou plní v rámci ekologické sítě. Zásadním podkladem při hodnocení významu a funkce konkrétního VKP může mít podrobné mapování biotopů v ČR (uskutečněné v letech 1999-2006 v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 a postupně aktualizované).

Množina segmentů přírodních a přírodě blízkých biotopů totiž nejspolehlivěji vymezuje kostru ekologické stability krajiny.

Krajinné prvky se vyvíjejí

Struktura množiny prvků kostry ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy, jako je sukcese. Praxe ukazuje, že se to týká i podmnožiny významných krajinných prvků.

Pokud by tyto změny neměnily alespoň výchozí stav ekologické kostry v krajině, dalo by se mluvit s jistým uspokojením o „stabilitě“. Bohužel, dlouhodobý trend je ve znamení zhoršování tohoto stavu a naopak se zvyšuje neprůchodnost krajiny pro organismy.

tags: #posílení #zdraví #ekosystému #definice

Oblíbené příspěvky:

• Oblečení do přírody
• Rozklad biobavlny v přírodním prostředí
• Koně a příroda v ČR
• Čištění odpadů s HG: Kompletní průvodce
• Inspirace pro interiér s obrazy přírody