Proměna přírodních ekosystémů na umělé v neolitu

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě, respektive vztahy mezi organismy navzájem/organismy a prostředím. Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.

Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí.

Klasická ekologie předpokládala, že ekosystémy jsou s nejrůznějšími činiteli vnějšího prostředí obvykle v těsné, předem určitelné dlouhodobé rovnováze. Jen vzácně ji narušují nejrůznější zásahy z vnějšího prostředí (disturbance) včetně působení člověka, které ekosystémy ovlivňují téměř vždy negativně.

Hlavním zaklínadlem ochrany přírody proto bylo udržení nebo dosažení ideální „rovnováhy v přírodě“.

V současnosti víme, že ekosystémy se nacházejí v rovnovážném stavu spíše vzácně a časově omezeně, že podléhají neustálým, často těžko předvídatelným změnám a že opakované disturbance patří v přírodních systémech ke zcela základním procesům.

Čtěte také: Vysvětlení koloběhu vody

Neexistuje konečný stav ekosystému, který by se dal jednou provždy zakonzervovat.

Protože neexistuje jediný konečný stav ekosystémů, vychyluje jakákoli změna směřování ekosystému i jeho složení.

"Nové" Nerovnovážné Paradigma v Ekologii

Výsledky výzkumů především amerických, skandinávských, nizozemských a australských vědců přinutily v uplynulém dvacetiletí zásadně změnit některé až dosud všeobecně uznávané principy ekologie.

Srovnání základních názorů klasické a nerovnovážné ekologie shrnuje tabulka níže.

Paleontologické studie a výzkum populací a společenstev planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů ukazují, že nerovnovážný stav je ve skutečnosti v přírodě rozšířenější než rovnováha.

Čtěte také: Přečtěte si o přeměně energie

Komplexní systémy, jako jsou nejen ekosystémy, ale i lidská společnost, proto neodpovídají na působení vnějších činitelů předvídatelně.

Postupně se hromadící vliv disturbancí ale může dosáhnout určitého prahu, po jehož překročení mohou následovat dramatické a často rychlé změny systému. Původní funkce ekosystému jsou tak pozměněny nebo zcela ztraceny.

Rezistence a Resilience Ekosystémů

Přiblížit nelinearitu ekosystémů můžeme pomocí dvou z pěti charakteristik stability každého systému, kterými jsou:

• Rezistence (odolnost) - označuje schopnost systému odolávat změnám, aniž by se sám viditelně měnil.
• Resilience (pružnost) - jedná se o schopnost ekosystému přežívat a udržovat si strukturu a fungování po disturbanci a po těchto posunech a změnách je obnovit.

Zejména resilience ekosystémů se v důsledku pokračujícího působení člověka na přírodní prostředí dostává do popředí zájmu nejen vědců, ale i těch, kteří pečují o přírodu a krajinu, a v některých, zejména západoevropských zemích a v USA, také řídících pracovníků a politiků.

V poslední době se o rezistenci a resilienci ekosystémů, ať už přírodních, nebo umělých, hovoří zejména v souvislosti s probíhajícími a očekávanými změnami podnebí.

Čtěte také: Odpady jako zdroje

Teorie Metapopulace a Dynamika Zdroje a Propadu

V přírodě můžeme najít vhodné, ale příslušnými druhy neobsazené biotopy, zatímco některé populace rostlin a živočichů osidlují nevhodná stanoviště.

Koncept metapopulace je založen na názoru, že populace jsou prostorově strukturovány do souborů více či méně oddělených místních rozmnožujících se populací, přičemž na dynamiku místních populací i celé metapopulace má značný vliv migrace jedinců mezi místními populacemi.

S vysvětlením, proč se druhy často vyskytují v pro ně nevhodných biotopech, přichází také dynamika zdroje a propadu.

Plochy, kde v populaci převažuje porodnost (natalita) nad úmrtností (mortalitou) a emigrace je vyšší než imigrace, označujeme jako zdrojové.

Biotopy, které nejsou z hlediska rozmnožování a přežívání určitého druhu kvalitní, takže v nich nemohou dlouhodobě existovat jeho populace, ale přesto je daný druh upřednostňuje před jinými dostupnými kvalitními biotopy, označujeme jako ekologické pasti.

Ve většině případů vede existence ekologické pasti k vyhynutí místní populace daného druhu.

Můžeme shrnout, že změnu metapopulace v čase a prostoru ovlivňuje její prostorová struktura a již zmiňovaná migrace rozmnožování schopných jedinců.

Ekologická Integrita a Adaptivní Péče

Dalším koncepčním východiskem ochranářské biologie a následně péče o přírodní a krajinné dědictví se může stát ekologická integrita.

Ekologická integrita je syntetickou vlastností celého ekosystému.

Označujeme jí stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biodiverzitě.

Protože ekosystémy jsou utvářeny vzájemným spolupůsobením řady činitelů (podnebí, disturbance, biodiverzita), zůstává ekologická integrita jediným způsobem, jak přiměřeně vyjádřit jejich komplexnost.

Ekosystémy nespějí do konečného ustáleného stavu, ale řídí je nerovnovážné procesy. Proto se mohou chovat velmi překvapivě a této skutečnosti je nutné se přizpůsobit.

Protože se ekosystémy vyznačují značnou komplexitou a dynamikou a naše znalosti o fungování ekosystémů zůstávají a ještě dlouho zůstanou neúplné, vyžaduje péče o ekosystémy adaptivní přístup.

Adaptivní péči můžeme charakterizovat jako proces opakovaného a neustálého hodnocení zjištěných zkušeností, který bere v úvahu měnící se ekologické, společenské a politické souvislosti.

Funkce Krajiny a Krajinný Potenciál

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami.

Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití.

Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj.

Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny.

Kulturní Krajina a Její Přeměna

Krajiny trvale využívané a ovlivňované člověkem, spadá na území ČR do období neolitu, kdy neolitičtí zemědělci osídlili nejsušší, nejteplejší a nejúrodnější, převážně sprašové a terasové oblasti do 300 m. n m.

Postupem času přírodní složky krajiny byly činností člověka ovlivněny, změněny, původní rostlinná společenstva nahradila kulturní plodiny - vznikla krajina kulturní.

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury.

Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví.

Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý.

U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru.

V kulturní krajině dochází k velkému úbytku některých přírodních společenstev, a tím i např. k mizení živočichů v ní žijících a na ní závislých.

Limity Využití Území

Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území.

Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability.

Zásady a limity využití a uspořádání území určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území a jsou závaznými podmínkami realizovatelnosti záměrů územního plánu.

Při hodnocení se stanovuje abiotické, biotické (ekologické) a socioekonomické (ekosozologické a hygienické) limity.

Vhodnost využívání území (tj. vyplývají z reálných typů abiotických komplexů tvořených reliéfově-geologicko-substrátově-půdně-hydrologicko-klimatickými prvky krajiny. V další fázi se doplní ekologickými a hygienickými limity.

• Ekologické limity plynou z ekologické významnosti prvků krajiny resp. ekosystémů.
• Kulturně-historické limity vyplývají z výskytu kulturně-historických památek a z jejich kulturně-historické významnosti.
• Limity ochrany přírody a přírodních zdrojů jsou limity vyplývající z ochrany přírody a přírodních zdrojů.
• Hygienické limity jsou dané různými normami a předpisy, které určují přípustný obsah škodlivé látky v jednotlivých složkách životního prostředí.

Stres a Disturbance v Ekosystémech

Stresorem se pro ekosystém (jako pro živé organismy obecně) může stát jakákoli látka, energie, organismus nebo lidská činnost, jakmile svou velikostí anebo trváním svého působení překročí kapacitu jeho homeostatických mechanismů.

Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...).

Přírodní disturbance jsou ovlivněny heterogenitou krajiny, ale také tuto heterogenitu vytvářejí.

Mírné disturbance značně zvyšují heterogenitu krajiny, silné ji mohou zvyšovat i snižovat.

V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk.

Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů.

tags: #premena #prirodnich #ekosystemu #na #umele #neolit

Oblíbené příspěvky:

• Proces vzniku glukózy
• Životní dílo Ivana Holoubka
• Průvodce moderní biologií
• Kožené Converse
• Příčiny a důsledky ztráty biodiverzity