Někdy může lidem, kterým velká voda poničila obydlí, udělat radost i úplná maličkost. Radiožurnál pomohl devatenáctileté dívce z Jeseníku nad Odrou k tomu, že má znovu staré knížky o Gabře a Málince. Odvysílali jsme reportáž o tom, jak rodině Evy Lubové vzala velká voda téměř vše. Mladé dívce ale bylo nejvíc líto, že přišla právě o tyto knížky, ze kterých jí v dětství četla babička.
Je slunné dopoledne a míříme k domku Evy Lubové z Jeseníku nad Odrou. Neseme dost neobvyklou zásilku. Knížky o Gabře a Málince. Když jsme tu byli naposledy, devatenáctiletá dívka se svěřila, že při povodních přišla o mnoho věcí. Takhle o tom tehdy mluvila: "Vždycky mi to předčítaly, strašně se mi to líbilo. Teď už je to pryč. Schválně jsem si to od babičky vzala, že si to nechám, už nedopadly dobře. Měla jsem k tomu vztah. Pocit, že jsem ty knížky měla doma, že je pak budu moci předat, že je někomu můžu číst. To by byla nádhera.
Po odvysílání reportáže se nám ozvala naše posluchačka z Brna. Osmdesátiletá paní tyto knížky má. Příběh Evy ji dojal a knížky jí dala. S taškou v ruce zvoníme na dveře jejích rodičů. Za nimi už stála Eva a neskrývala radost. "Tuhle si pamatuji, přímo její obal. Aspoň bude mít maminka vnoučkům co číst. Pro osmdesátiletou paní musely mít tyto knížky neuvěřitelnou cenu. V jedné z nich totiž objevujeme věnování spisovatelky. I přesto se rozhodla, že je dá Evě.
Evina rodina patří k těm, kterým voda zaplavila celý dům. Pokoje v přízemí jsou podmáčené, zdi osekané až na cihlu. Když se rozhlížíme kolem, jejich dům jsme téměř nepoznali. Polovinu obydlí totiž demoliční čety srovnali se zemí. Právě procházíme chodbou a ocitáme se v místech, kde ještě během naší poslední návštěvy byly průjezd, garáž a pracovna Evina otce. "Hlavní je, že dům zatím stojí. A co by vzkázala ženě, která se postarala o to, aby i v takové situaci měla radost, když jí vrátila uplavané vzpomínky v podobě starých knížek o Gabře a Málince? "Moc děkuji.
Emotivní vyprávění Evy Lubové vyvolalo velký ohlas mezi posluchači Radiožurnálu. Osmdesátiletá žena dívce věnovala stejné knížky, které jsou podepsané přímo spisovatelkou Amálii Kutinovou. Osmdesátiletá Věra Kartouzová volala snad minutu po odvysílání reportáže o zničených knížkách devatenáctileté Evy. Příběh mladé dívky z Jeseníku nad Odrou ji silně zasáhnul. "Úplně jsem u toho plakala. Nevím proč. Byla jsem tak plná emocí. Brečela jsem do brněnského rozhlasu, do Prahy a pak jsem se už zmátožila. Okamžitě se rozhodla, že stejné knížky, která má ve své knihovně, mladé dívce pošle. Přiložila k nim i dopis. "Z euforie jsem chtěla aspoň takovou maličkost poslat. Je to citlivá záležitost.
Čtěte také: Zábavné příběhy o zvířatech
Osmdesátiletá posluchačka Radiožurnálu dívce věnovala knížky o Gabře a Málince, které jsou vlastně unikátem. Uvnitř je věnování spisovatelky Amálie Kutinové. "Na první knížku jsem si našetřila. Na konci knihy byl dopis od paní Kutinové, že pokud by se to dětem líbilo a chtěly pokračování, aby napsaly. Od mala jsem psala básničky a recitovala, tak jsem napsala dopis a ona mi odpověděla. Věra Kartouzová říká, že zprávy o povodních pečlivě sleduje. Sama poslala několik dárcovských sms. "Evičce jsem napsala, že nečekám na žádné díky. Napsala jsem ji sice moje telefonní číslo, ale opravdu nečekám, že se ozve v tom všem, co tam mají za trable.
Malá radost uprostřed přírodní katastrofy. Takový příběh se odehrál v Jeseníku nad Odrou díky posluchačům Radiožurnálu. Nedávno jsme v Pod kůži odvysílali reportáž o dívce, které velká voda vzala vše. Nejvíc ji ale bylo líto, že přišla o knížky o Gabře a Málince, ze kterých jí četla babička. Mnoho posluchačů nabídlo dívce pomoc. Byla mezi nimi i osmdesátiletá Věra Kartouzová z Brna.
Reportérka Českého rozhlasu Andrea Čánová uvedla, že vše začalo bleskurychlým telefonátem Věry Kartouzové, která chtěla knížky Evě okamžitě předat. "Z rozhovoru s paní Kartouzovou jsem pochopila, že pro ni mají knížky opravdu velkou cenu, protože se osobně znala se spisovatelkou Amálií Kutinovou. Navíc je dodnes v kontaktu s rodinou spisovatelky. Následovala fáze, jak knihy předat. "Musím se přiznat, že jsem při natáčení první reportáže udělal novinářskou chybu, když jsem si na rodinu Evy Lubové nevzala telefon. Měli jiné starosti a nebyl na to čas. Takže jsem zavolala na obecní úřad, kde jsem příběh vylíčila.
Nechtěla přitom osmdesátiletou Věru Kartounovou zatěžovat zasíláním balíku, proto ji požádala, aby knížky přinesla na vrátnici brněnského studia Českého rozhlasu. Tam je vyzvedl ředitel ostravského studia cestou do Prahy, odkud následně putovaly do Ostravy. Na ni ale čekalo překvapení, když do Jeseníku nad Odrou dorazila. Dům, v němž před třemi týdny poprvé natáčela reportáž o povodních, nemohla poznat. "Původně jsem to přikládala svým orientačním neschopnostem, ale později se ukázalo, že polovina stavení byla zbouraná. Je to zvláštní pocit. Lidé už ovšem nemají tolik času, aby se o rekonstrukci poničených nemovitostí starali, protože musejí chodit do práce. V obci už nejsou vidět vojáci s těžkou technikou, zmizelo i humanitární středisko z místního kulturního domu, protože byl také podmáčený.
Dívka z doby bronzové: Cestovatelka časem
Ani tři a půl tisíciletí nedokázalo vymazat pohřební mohylu Storehøj z krajiny poblíž dánské vesnice Egtved. Pět set kubických metrů zeminy se tu stále tyčí šest metrů nad okolní terén. V roce 1921 se do mohyly zakously krumpáče kopáčů, když se archeologové z kodaňského Národního muzea se rozhodli prozkoumat její nitro. V bahně prosáklém vodou z okolních rašelinišť narazili na rakev. Když vědci v restaurátorských dílnách v Kodani nadzdvihli víko, viděli, že mrtvola se téměř rozpustila. Zůstalo z ní pramálo - vlasy, nehty, sklovina zubů a pár kousků kůže. Vše ostatní padlo za oběť kyselé vodě z rašelinišť.
Čtěte také: Články pro mateřské školy
Kůže stažená z vola stále vystýlala dubovou rakev. Zachovala se i krátká vlněná tunika s rukávy k loktům a sukýnka z vlněných provazců. Na vlněném opasku visel bronzový kotouč symbolizující Slunce. Balík vlněné tkaniny skrýval zbytky ohořelých dětských kostí, které spálenina ochránila před rozkladem. Usazenina na dně poháru z březové kůry prozrazovala, že nádoba obsahovala pohřební obětinu - pivo uvařené z pšenice, brusinek a plodů vřesny bahenní oslazené medem. Dívka bezpochyby patřila k tehdejší elitě. Bronzový kotouč naznačuje, že mohla být kněžkou slunečního boha. Tomu by nasvědčovala i sukně z vlněných provazců.
Pravěké rytiny ze Skandinávie znázorňují ženy s takovými sukněmi při rituálním tanci. Snad vzdávala hold slunečnímu kultu i dívka z Egtvedu. Ze skloviny zubů vědci vyčetli, že zemřela ve věku 16 až 18 let. Letokruhy dřeva dubové rakve prozradily, že byla uložena do mohyly v roce 1370 př. n. l. Ze spousty pylu z květů řebříčku vědci usoudili, že se pohřeb odehrál v létě a že mrtvou zasypali její blízcí květy. A z rozměrů rakve a oděvu bylo jasné, že drobná dívka měřila nanejvýš 160 centimetrů. Dítěti, které před jejím pohřbem obětovali, nebylo víc než šest let. Zcela jistě to nebylo dítě dívky z Egtvedu.
Od nálezu dívky z Egtvedu uplynulo bezmála sto let a mohlo by se zdát, že sporé ostatky už stačily vědcům prozradit všechna tajemství. Odpověď na otázku, odkud dívka z Egtvedu pocházela, se zdála prostá. Její domovina by měla ležet v dánském Jutsku, kde také zemřela a byla pochována. Vědci vyšli ze skutečnosti, že každá krajina má v horninách typické zastoupení izotopů chemických prvků. Například poměr izotopů stroncia 86 a 87 se v horninách v různých oblastech Evropy výrazně liší a to se promítá i do obsahu těchto izotopů ve vodě.
Člověk přijímá izotopy stroncia s vodou a ty se mu ukládají do tkání, které v té době právě rostou. Zubní sklovina se tvoří v dětství a poměr v ní obsažených izotopů stroncia tak vypovídá o tom, kde dítě žilo, když se mu v čelistech formovaly zuby. Rozbor skloviny dívky z Egtvedu vyloučil, že by vyrůstala na území dnešního Dánska. Musela pocházet z daleka - třeba z Britských ostrovů či z české kotliny. Přesnější vodítko poskytl vědcům poměr izotopů z vlněných tkanin a volské kůže. Také ty byly na území dnešního Dánska importované z velké dálky.
Ovčí vlna navíc vykazovala v poměru izotopů stroncia určité odchylky. Ovce musely pít vodu na území, které je z hlediska poměru izotopů stroncia v horninách „pestré“. Mohlo by se zdát, že záhada původu dívky z Egtvedu je rozřešená. Narodila se v kopcích Schwarzwaldu a přestěhovala se do Jutska. S sebou si přinesla oblečení a další věci. A přivedla si i šestiletého otroka. Prozradily to ohořelé kosti z rakve.
Čtěte také: Kniha pro děti: Příroda a člověk
Když vědci podrobili analýzám nehty a vlasy dívky z Egtvedu, museli tuto představu zavrhnout. Nejstarší část vlasů, která rostla asi dva roky před dívčinou smrtí, vykazovala izotopové složení typické pro Jutsko. Část vlasů stará 13 až 15 měsíců ale odpovídala pobytu ve Schwarzwaldu. Mladší část vlasu svědčila o tom, že se dívka na několik měsíců vrátila do Jutska. Poslední měsíce však prožila opět na jihozápadě dnešního Německa. Na Jutský poloostrov se vrátila až krátce před smrtí - snad jen pouhý jeden měsíc. Dívka z Egtvedu zjevně podnikala časté a velmi dlouhé cesty.
Vědci nepochybují o tom, že lidé doby bronzové cestovali i na opravdu velké vzdálenosti. Putování dívky z Egtvedu ale ukazuje, že jejich cesty nemusely nutně vést za obchodem ani to nemusely být válečné výpravy. V řadě případů šlo o vyloženě „soukromé“ cesty. Spojení mezi Jutskem a Schwarzwaldem, jež prozradil příběh dívky z Egtvedu, ale není pro odborníky zase takovým překvapením. Před třemi tisíci čtyřmi sty roky vzkvétala na jihu Německa a na území dnešního Dánska významná centra moci - cosi jako království. Obě „mocnosti“ doby bronzové k sobě měly překvapivě blízko a udržovaly čilé kontakty.
Dánsko bylo bohaté a mocné díky nalezištím jantaru, kterého si vysoce cenili lidé v Evropě i mimo ni. Například v řeckých Mykénách nebo na Středním východě měl baltský jantar cenu později srovnatelnou se zlatem. Jantar z Dánska putoval do Středomoří přes prostředníky z jižního Německa. Dánsko si za něj nechávalo platit bronzem. Cenný kov, který sehrával v době bronzové roli strategické suroviny podobně, jako je tomu dneska s ropou, putoval do Dánska opět přes jižní Německo. Díky tomu bylo Dánsko bezkonkurenčně nejbohatší v celé severní Evropě. „Jantar poháněl ekonomiku doby bronzové,“ říká Kristian Kristiansen. „Pro udržení obchodních cest, po kterých jantar putoval, vytvářely mocné rody spojenecké svazky.
Vědci se pokusili z vlasů dívky z Egtvedu izolovat dědičnou informaci. Ta by prozradila o dávné cestovatelce ještě mnohem víc. Bohužel, kyselé prostředí rašeliništní vody nedovolilo, aby se z DNA děvčete po 3 400 rocích ještě něco zachovalo. Dívka z Egtvedu vědcům prozradila hodně, ale zdaleka ne všechno. Některá tajemství si stále nechává pro sebe. Ale to neznamená, že si je udrží navždy.
Mlada z Mladečských jeskyní: Hledá se příběh ztracený v čase
Po loňském úspěšném hlasování o jménu pro 31 tisíc let starou dívku z Mladečských jeskyní u Litovle na Olomoucku, kterou veřejnost pojmenovala Mlada, navazuje Správa jeskyní České republiky novou kreativní výzvou: Hledá se její příběh ztracený v čase! Můžete se zapojit do jedinečného projektu.
„Vyzýváme veřejnost, aby zkusila sepsat své vlastní příběhy sama nebo s využitím umělé inteligence inspirované životem Mlady a dávnou dobou, kdy žila. Má to jen tři podmínky. Rozsah příběhu je omezen na maximálně 1800 znaků včetně mezer, tedy přibližně půl strany A4, a musí obsahovat všech pět klíčových slov: Mlada, jeskyně, oheň, medvěd a pravěk,“ říká vedoucí Mladečských jeskyní Ondřej Vlček. Jako třetí podmínkou je nezbytné uvést, zda autor/ka k napsání příběhu použil/a umělou inteligenci nebo jde o zcela autorské dílo.Svá literární dílka o dívce Mladě lze posílat do 14.
„Autoři vybraných 5 až 10 nejpovedenějších příběhů získají kromě diplomu též volné vstupenky do Mladečských jeskyní (nebo do jiné jeskyně dle jejich výběru). Autor vítězného příběhu získá také možnost se bezplatně ubytovat na prodloužený víkend v historické, nedávno rekonstruované vstupní budově Mladečských jeskyní. Nejúspěšnější příběh bude také vystaven v expozici ve vstupní budově jeskyní přímo u fotografie Mlady,“ slibuje ředitel Správy jeskyní ČR Milan Jan Půček.
Příběhy bude nejprve posuzovat komise složená z řad správců jeskyní i specialistů na literaturu a český jazyk. Lidskou lebku v Mladečských jeskyních u Litovle objevil v roce 1881 rakousko-uherský archeolog Josef Szombathy. Nejprve se předpokládalo, že jde o lebku dospělého muže. Pozdější studie, které porovnávaly charakteristiky jiných fosilií nalezených na místě, ale odhalily, že jde ve skutečnosti o lebku ženy, která zemřela ve věku kolem 17 let, před 31 tisíci lety, v období označovaném jako aurignacien (41 000-29 000 let př. n. l.). Tato fosilie je tak jednou z nejstarších Homo sapiens nalezených ve střední Evropě.
Možnou vizuální podobu Kromaňonky naznačil společný projekt brazilských a českých vědců. Cicero Moraes z Arc-Team Brazil, Sinop-MT digitálně vytvořil forenzní rekonstrukci podoby obličeje ženy. Bylo to možné díky tomu, že v roce 2021 zpřístupnilo vídeňské přírodovědné muzeum, kde je originál Szombathyho nálezu uložen, interaktivní online verzi lebky „Mladeč I“. To inspirovalo české a brazilské vědce k vytvoření projektu forenzní aproximace obličeje. Jelikož vídeňští muzejníci neuvedli rozměry lebky, čerpali autoři údaje z knihy Maria Teschler-Nicola: Early Modern Humans at the Moravian Gate z roku 2006.
Původní lebka byla nalezena bez dolní čelisti a většiny zubů, do původní podoby ji domodeloval počítačový program. Pro modelaci měkkých tkání posloužila podrobná data z počítačové tomografie (CT) těl současných lidí. Nakonec vznikly dvě verze obličeje. Jedna černobílá bez vlasů a se zavřenýma očima, druhá více subjektivní barevná s vlasy a s otevřenýma očima. K myšlence, aby dívka nebyla jen anonymní, když už má i tvář, inspiroval správu jeskyní a obec například ledovcový muž z Tirol s přezdívkou ,Ötzi´ podle místa nálezu.
Finalisty veřejného hlasování byly kromě vítězné Mlady i stříbrná varianta Myra, bronzová Maja a dále Ava, Khan, Mae, Mladenka, Mladka, Rena a Runa. Labyrint puklinových chodeb a dómů zdobených krápníky a sintrovými náteky Mladečské jeskyně vytvořila příroda ve vápencovém vrchu Třesín. Jde o největší a nejstarší pohřebiště cromagnonského člověka ve střední Evropě. Za rok objevení se považuje 1826, osvětlené jsou od roku 1911. Mezi nejkrásnější a téměř neporušené části patří Chrám přírody nebo Panenská jeskyně. Symbolem je dva metry vysoký stalagmit Mumie. Celkem mají chodby 1250 metrů, zpřístupněno je 400 z nich.
Dívka jménem Willow: Kouzelný příběh s ekologickým poselstvím
Dnes 3. července přichází do českých kin nový kouzelný příběh, který chytí za srdce malé i velké diváky. Malá Willow je jedenáctiletá dívka, která se po čase vrací s tatínkem na místo, kde prožila své rané dětství. Netuší, že ji tu čeká neobyčejné překvapení - po své tetě Alwině zdědí malý les a tajemný domeček, v němž se ukrývají podivuhodné věci. Brzy vyjde najevo, že Alwina nebyla obyčejná žena, ale mocná čarodějka. Po boku tajemného lišáka jménem Rufus, jenž je jejím kouzelným průvodcem, se vydává na dobrodružnou cestu, kde pozná skutečný význam magie a sílu přátelství. Aby dokázala zachránit les, který jí byl svěřen, musí najít další tři dívky s podobnými schopnostmi.
Dívka jménem Willow není jen dalším pohádkovým příběhem. Je to výpravné, vizuálně nádherné dílo, které v sobě nese hluboké ekologické poselství. Ukazuje dětem i rodičům, jak důležité je pečovat o přírodu, naslouchat jejímu hlasu a chránit ji před zánikem. Film zaujme nejen silným příběhem, ale i krásným vizuálním zpracováním, které vtáhne do světa kouzel každého diváka. Atmosféra lesa, tajemného domečku a knihy plné magie je dechberoucí. Pokud hledáte rodinný film, který pobaví, dojme a zároveň přinese silné poselství, Dívka jménem Willow je jasnou volbou. Film je od 3. července ve všech dobrých kinech po celé České republice. Za filmem stojí Forum Film a HOUSE Media Group je jedním z oficiálních mediálních partnerů.
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]