Principy přírody a milosti Gottfrieda Wilhelma Leibnize

Těžko omezit všechny činnosti, které tento německý génius konal, pouze na oblast filozofie a matematiky. Dalo by se říci, že Leibniz patřil ke zbytku posledních polyhistorů, tj. těch, kteří obsáhl všechno ve své době dostupné vědění.

Jeho jméno není obecně tak známé, jako jeho vrstevníka Isaaca Newtona (1643-1727). Došli také oba nezávisle k témuž objevu, a to k objevu nekonečně malé veličiny a na ní navazující definici Newtonova-Leibnizova integrálu.

Život a dílo

Gottfried Wilhelm Leibniz se narodil v Lipsku dva roky před koncem třicetileté války, v neděli dne 21. června 1646 podle Juliánského kalendáře, ale 1. července 1646 podle současného kalendáře. Jeho otcem byl notář a později profesor morálky na lipské univerzitě Friedrich Leibnütz (1597-1652) a maminkou Catherina Schmuck, rovněž dcera vysokoškolského profesora, právníka.

Otec Leibnizův byl lužickosrbského původu, pocházel z krušnohorského Altenbergu, a zemřel, když bylo synovi šest let. Od této doby vyrůstal mladý Leibniz u své matky. Vzhledem k velkému vzdělání otcovu bylo pro malého Leibnize výhodou, že zdědil rozsáhlou otcovu knihovnu, kam měl volný přístup - v mnohém se vzdělával sám. Od dětství studoval filozofické a teologické spisy, naučil se řecky a latinsky. Dvanáctiletý formuloval logické problémy.

Už ve třinácti letech byl v latině natolik zběhlý, že složil na tři stovky latinských veršů pro speciální příležitosti ve škole, o níž se prameny různí. Někdo uvádí, že se jednalo o mikulášskou školu, jiní uvádějí proslulou tomášskou školu, kde zhruba o tři čtvrtě století později začal učit Johann Sebastian Bach (1685-1750). Leibniz četl latinsky a řecky díla starověkých filozofů, např. V patnácti letech vstoupil na univerzitu. V sedmnácti letech se stal bakalářem a ve dvaceti doktorem.

Čtěte také: Základy, principy a postupy

Roku 1661, v necelých patnácti letech, se dal zapsat na lipskou univerzitu, kde studoval pod vedením německého filozofa Jacoba Thomasia (1622-1684) a luteránského teologa Johanna Adama Schertzera (1628-1683). Matematiku přednášel profesor Johann Kühn (1619-1674). V roce 1663 přešel na univerzitu do Jeny, kde byl jeho učitelem Erhard Weigel (německý matematik, fyzik a astronom, který ho učil hlavně pythagorejské matematice.

Magisterský titul ve filozofii získal 7. února 1664 za obhajobu práce „Příklad filozofického zkoumání dle zákoníku“ (Specimen quaestionum philosophicarum ex jure collectarum), kde pojednal teoretický i pedagogický vztah mezi filozofií a právem. Už v roce 1664 se poprvé setkal s pojmy čínské filozofie a začal si dopisovat s misionáři v Číně. Po dalším roce studia práv získal také bakalářský titul z právní vědy - 28. září 1665.

V roce 1666 vydal svoji první knihu „Rozprava o umění kombinatoriky“ (Dissertatio de arte combinatoria), jakožto podklad pro doktorát z filozofie. Zde se pokusil o obnovu heuristických, tj. neobvyklých metod řešení problémů. Chtěl získat doktorát práv v Lipsku, ale tamější univerzita ho odmítla vzhledem k nízkému věku. Před vstupem do služeb byl po krátkou dobu sekretářem tajné alchymistické společnosti v Norimberku, i když předmětu činnost společnosti, tj. V Norimberku se seznámil s baronem Johannem Christianem von Boineburg (1622-1672), který diplomaticky úspěšně manévroval mezi ambiciózními snahami habsburského dvora a rovnováhou německých států. Býval totiž ministrem na dvoře mohučského vévody.

Od listopadu 1667 byl Leibniz ve Frankfurtu nad Mohanem u něho zaměstnán. Postupem času zastával u barona funkce sekretáře, asistenta, knihovníka, právníka i poradce. Byl ale také přítelem barona i jeho rodiny, přes to, že baron byl katolíkem a Leibniz protestantem. V r. 1667 vznikla Leibnizova kniha „Nová metoda vyučování a studia právní vědy“ (Nova methodus discendae docendaeque jurisprudentiae).

Prostřednictvím barona Boinenburga se seznámil s mohučským vévodou a kurfiřtem (tj. volitelem císaře Svaté říše římské) Johannem Philippem von Schönbrun (1605-1673) a ještě před koncem r. 1670 začal zastávat místo poradce na mohučském dvoře. Práce na zákoníku mu vnukla myšlenku najít jakési schéma pro shromáždění a záznam dosavadních lidských znalostí.

Čtěte také: Přežití v přírodě: Bushcraft

V roce 1671 vzniklo pojednání „Nová fyzikální hypotéza“ (Hypothesis physica nova), které se týkalo problémů optiky, prostoru a pohybu. Leibniz v něm navazoval na myšlenku německého astronoma Johanna Keplera (1571-1630), který prosazoval, že pohyb jako takový je výsledkem působení ducha, tj. Boha. Dopisoval si s německým knězem, diplomatem a přírodovědcem Henrym Oldenburgem (asi 1619-1677), který byl jedním ze zakladatelů londýnské Královské společnosti a jejím prvním sekretářem. Zaslal této společnosti některá svá pojednání. Zároveň korespondoval s pařížskou akademií věd.

Do smrti Boinenburgovy v roce 1672 pracoval Leibniz hlavně ve Frankfurtu, kde zůstal u jeho vdovy až do roku 1774, kdy ho propustila ze svých služeb. Jako poradce kurfiřtův ale také cestoval. Roku 1672 se dostal jako diplomat do Paříže, ke dvoru krále Slunce - Ludvíka XIV. (1638-1715). Měl za úkol odvrátit Ludvíka od jeho rozpínavých snah, zvláště vůči německým státům. Králi předložil jinou kořist - totiž plán na dobytí Egypta, což tento odmítl. O více jak sto let později tento plán použil Napoleon Bonaparte (1769-1821).

Podle německých i Leibnizových představ mělo být dobytí Egypta prvním krokem k dobytí holandské Východní Indie, tj. převážně dnešní Indonésie. Při cestě do Paříže se Leibniz seznámil s dalšími významnými matematiky a fyziky, mj. s Huygensem, Blaisem Pascalem (1623-1662) aj. Na přelomu let 1672 a 1673 pracoval Leibniz na svém počítacím stroji s odstupňovanými válci, určeném pro základní matematické operace. Sice byl jeho předchůdcem v konstrukci počítacího stroje německý učenec Wilhelm Schickard nebo Schichardt (1592-1632), který zkonstruoval počítačku s ozubenými kolečky, ale třicetiletá válka ukončila jeho život a návrh se ztratil.

Roku 1673 vzniklo Leibnizovo pojednání „Filozofovo vyznání“ (Confessio philosophi). Další diplomatická mise Leibnizova směřovala po neúspěchu „egyptského tažení“ do Londýna. Zde se Leibniz Oldenburgovým prostřednictvím seznámil s místními matematiky a předvedl jim svůj počítací stroj. V důsledku této demonstrace se tohoto roku stal členem londýnské Královské společnosti.

Ale v roce 1673 zemřel i kurfiřt Schönborn, čímž Leibnizova mise v Anglii skončila, a po odchodu z Boinenburgova domu si Leibniz hledal nové uplatnění, které doufal, že nalezne v Paříži. Nějakou dobu pobýval v Paříži a rozšiřoval si známosti mezi tehdejšími významnými matematiky a fyziky. Roku 1675 se stal čestným zahraničním mimořádným členem pařížské akademie věd, s níž si později hlavně dopisoval.

Čtěte také: Zásady ekologického zemědělství

Z Leibnizova „pařížského období“ pochází jeho další významný matematický objev. Podle Leibnizových poznámek z 11. listopadu 1675, se ukazuje, že poprvé vypočetl oblast ohraničenou matematickou funkcí y = f (x), použil značky pro integrál ∫ jakožto protažené „s“ - symbol summy, tj. součtu. Vytvořil základ diferenciálního počtu. V Londýně se setkal s Newtonem, mluvil s ním o diferenciálním počtu a od té doby se táhl spor o prvenství objevu.

Nakonec přijal Braunschweigovu nabídku z Hannoveru a cestou do Hannoveru se ještě stavil v Holandsku, v Haagu, a seznámil se s tamějším obchodníkem a učencem Antoinem Philipsem van Leeuwenhoekem (1632-1723), objevitelem mikroorganismů, a prožil několik dní intenzívními diskusemi s holandským židovským filozofem Baruchem Spinozou, který právě dokončoval své vrcholné dílo „Etiku“.

Od roku 1676 působil v Hannoveru na dvoře brunšvického vévody v postavení jako dvorní rada a dvorní bibliotékář. Zabýval se také různými technickými návrhy, například zpracoval projekt na čerpání vody z vévodských stříbrných dolů Harckého pohoří, který ale nebyl realizován. Pro doly navrhl i další technická řešení.

Po smrti vévody Johanna Friedricha v roce 1679 pokračoval Leibniz ve službách jeho bratra Ernsta Augusta (1629-1698), kde se Leibniz stal také knihovníkem i v nedalekém Wolfenbüttelu. V roce 1677 Leibniz prosazoval myšlenku Evropské konfederace, řízené výborem nebo senátem, jehož členové by byli zástupci všech národů a mohli by svobodně reprodukovat jejich názory. Rovněž doufal, ale marně, v jednotné evropské křesťanské náboženství.

Dalším matematickým pojednáním, které nebylo v jeho době publikováno, byla práce o determinantech pro řešení soustavy lineárních rovnic z roku 1684. Svůj objev diferenciálního počtu uveřejnil v článku „Nová metoda pro maxima a minima“ (Nova methodus pro maximis et minimis) v lipském časopisu „Acta eruditorium“ (přibližně Časopis vzdělanosti), který spolu s matematikem Ottou Mencke (1644-1707) založil před dvěma lety.

Od roku 1685 konal Leibniz pro změnu studie historické. Pro vévodu Ernsta Augusta zpracovával dějiny starodávného německého rodu Welfů, jehož potomkem vévoda byl. Za úkol dostal zjistit kořeny rodu až ke Karlu Velikému (asi 742-814). V roce 1686 napsal Leibniz pojednání „Rozprava o metafyzice“ (Discours de métaphysique). Některé prameny uvádějí pozdější datum.

Při hledání historie hannoverských vládců byl přijat při audienci rakouským císařem Leopoldem I. Předložil mu své představy o peněžní reformě pro pozvednutí trhu a manufaktur a pro financování stále bolavého problému - válek proti Turkům. Představil také projekt pro vypracování říšského archívu. Jeho návrhy byly pouze blahosklonně vyslechnuty. Jediný jeho návrh byl přijat - návrh osvětlení vídeňských ulic olejovými lampami s řepkovým olejem.

V letech 1690 a 1691 napsal Leibniz spis „Protogaea“ (přibližně Prapůvodní Země) o historii Země - o formování planety, o působení ohně a vody, o vzniku nerostů a minerálů, o původu solí, o vytváření zkamenělin atd. Fyziky se týká jeho spis „Příklad dynamiky“ (Specimen dynamicum) z roku 1692, podle jiných pramenů z roku 1695, kde označil sílu, která vše pohání jako „vis viva“ (životní síla) a matematicky ji vyjádřil současným vzorcem pro kinetickou energii jako polovinu součinu hmotnosti a kvadrátu rychlosti.

V rocr 1692 učil také objev ze zcela jiného odvětví. V roku 1695 vzniklo Leibnizovo dílo psané francouzsky „Nová soustava přírody a komunikace substancí“ (Système nouveau de la nature et de la communication des substances), v němž pojednával o vztahu duše a těla a o jednotlivých primárních jednoduchých stvořených částech, které až později podle astronoma Giordana Bruna (1548-1600) nazval monádami, na rozdíl od Descarta, s nímž v lecčem nesouhlasil a který označoval základní prvky jsoucna jako substance. Bruno o monádách psal v díle „O monádě, čísle a tvaru“ (De monade, numero et figura) z roku 1591.

Hodně času Leibniz věnoval zakládání vědeckých společnosti. Zapojil se do založení akademií v Berlíně, Drážďanech, Vídni a později i v Sankt Petěrburgu. Pro Berlín začal kampaň v r. 1695. Založena byla v Berlíně jako Kurfiřtská - braniborská společnost věd (Kurfürstlich-Brandenburgische Societät der Wissenschaften) v roce 1700 braniborským kurfiřtem Friedrichem III., pozdějším Friedrichem I., Pruským (1657-1713) a Leibniz se stal jejím prvním prezidentem.

Pokoušel se najít zdroj germánské řeči a odporoval tehdejší běžně přijímané teorii, která tvrdila, že původ germánských jazyků je ve Skandinávii. Napsal o tom spis „Rozprava o původu Germánů“ (Dissertatio de Origine Germanorum). Vždy hájil vůdčí úlohu Germánů v Evropě v rámci Říše římské a tímto spisem se snažil svůj názor dokázat. Budoval ve svých představách Svatou říši římskou německé národnosti.

Ovšem při svých lingvistických studiích se neomezil pouze na germánské jazyky. Oponoval také tehdejšímu názoru, že původem jazyků křesťanského světa je hebrejština. Zabýval se i hieroglyfy. Studoval také původ slovanských jazyků, dal základ srovnávací jazykovědě, poznal lingvistický význam sanskrtu a věnoval se i studiu čínštiny.

Po smrti Ernsta Augusta v roce 1698 zůstal Leibniz ve službách jeho manželky, vévodkyně Sophie Falcké (1630-1714), o níž je pro nás zajímavé to, že byla mladší dcerou „zimního krále“ Friedricha Falckého. Po vévodově smrti se Leibniz nastěhoval do domu, dnes nazývaného Leibnizhaus (Leibnizův dům). V tomto domě bydlel až do své smrti.

Roku 1698 napsal Leibniz pojednání, ve kterém se snažil poněkud otupit rozšiřující se racionalismus a názor o všemocnosti samotné přírody - „De ipsa natura“ (O pravdě samotné). Uváděl, že všude lze nalézt cosi jako duši, která je příčinou všeho. Některé z myšlenek: Pokud v hmotě existuje boží stopa, mají vlastní sílu.

V Anglii mezitím začal být problém najít pokrevního následníka trůnu. V roce 1701 podle dnešního kalendáře byl v Anglii přijat zákon o nástupnictví, tzv. Act of Settlement, ustanovující vévodkyni Sophii a její potomky za členy anglické královské rodiny a tím i následníky britského trůnu. Vévodkyně Sophia Falcká - Hannoverská, její dcera Sophia Charlotte Hannoverská (1668-1783), pozdější pruská královna, a manželka Sophiina vnuka Caroline von Ansbach (1683-1737), která se stala britskou královnou, si s Leibnizem dopisovaly a on jim v mnohých problémech radil. Především obě Sophie nad ním držely ochrannou ruku. V mnohém s ním souhlasily, na rozdíl od syna Sophie Falcké, vévody Jiřího, budoucího britského krále Jiřího I.

Na základě svého dříve napsaného pojednání „Úvaha o nové vědě o číslech“, které vyšlo v roce 1701 v Paříži, vypracoval Leibniz v r. 1703 nové vysvětlení zásad dvojkové soustavy v matematice ve spisu „Vysvětlení binární aritmetiky“ (Explication de l'arithmétique binaire). V roce 1704 napsal „Novou úvahu o lidském rozumu“ (Nouveaux essais sur l'entendement humain). Toto dílo nebylo za jeho života zveřejněno. Obsahuje ale zajímavé poznatky o lidském vnímání, uvádí pojem vědomí a nevědomí.

Ovšem na druhé straně se Leibniz domníval, že lidské myšlení se dá zredukovat na početní úlohy takového druhu, aby dokázaly zpracovat rozdíly v názorech. Ptal se například: „Odkud víš, že je tvůj rozum lepší, nežli můj?

V roce 1710 vyšlo Leibnizovi další významné dílo, zkráceně jmenované „Theodicea“ - lze přibližně přeložit jako „Rozprava o Bohu“. Celý název francouzsky psaného spisu byl „Essais de théodicée ou sur la bonté de Dieu, la liberté de l'homme et l' origine du mal“, tj. „Rozpravy o teodicei neboli o boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla“.

Někteří pozdější matematikové a filozofové vyslovili nadsázku, že Leibniz považoval i Boha za matematika. Leibniz Boha představoval jako nejvyšší dobro, všemoudrého a všemocného. Ale sám si kladl otázku, jak mohl připustit zlo. Jeho odpověď byla, že i když...

Roku 1676 odešel Leibniz jako kurfiřtský knihovník a dvorní rádce do Hannoveru. Oficiálním úkolem Leibnize na hannoverském dvoře bylo vytvoření obsáhlých dějin zdejší nepříliš staré dynastie. Leibnizovy aktivity však zasahovaly do všech oborů lidské činnosti. Usiloval o například pozvednutí hospodářství, zavedení pěstování hedvábí v Prusku a Sasku, konstruoval počítací stroj, podnikal diplomatické mise a dvoru svých mecenášů dodával lesk svou učeností. Jeho služby se netýkaly jen závažných státnických úkolů. V roce 1700 byla z jeho podnětu založena Berlínská Akademie věd.

Filozofické názory

Základní pojem Leibnizovy filosofie je monáda. Navazuje na Reného Descarta, který soudil, že všechny přírodní jevy lze vyložit pojmy rozlehlosti a pohybu a že základem světa jsou dvě substance - materiální a duchovní. Naproti tomu Leibniz tvrdí, že je pohyb něco čistě relativního, závisí pouze na stanovisku pozorovatele, které těleso se jeví v pohybu a které ne. Descartovo pojetí substancí kritizuje ještě v druhém ohledu, z hlediska kontinuity a dělitelnosti. Matematický prostor je kontinuum a je nekonečně dělitelný. Kontinuum ve smyslu matematiky je ideální představa, nemá skutečné části. Skutečná látka není totožná s pouhou rozlehlostí. Skutečnost může sestávat jen z pravých částí a ty nemohou být libovolně dělitelné.

Monády jsou body. To znamená, že vlastní prazáklad jsoucna jsou bodové substance. Tento základ tedy není kontinuum. Zdá se to být v rozporu se smyslovou zkušeností, látky se nám zdají jako rozlehlé kontinuum. Leibniz tvrdí, že tento smyslový dojem klame.

Monády jsou síly, silová centra. Těleso není nic jiného než komplex bodových silových center.

Monády jsou duše. Bodové monády jsou oduševnělé, ale liší se ve schopnosti představ - percepce. Nejnižší monády jsou jakoby ve stavu snu či omámení, mají jen temné, nevědomé představy. Prostřední monády mají jakési mlhavé představy, jsou schopné odlišit své představy od ostatních, ale už ne rozlišovat jednotlivé představy mezi sebou. Vyšší monády, jako je lidská duše, mají vědomí, schopnost percepce a apercepce - sebeuvědomění, reflexe apod. A nejvyšší monáda, bůh, má nekonečné vědomí, je vševědoucí.

Monády jsou individua. Neexistují dvě stejné monády. Každá monáda, od té nejjednodušší k nejsložitější, má své nezaměnitelné místo, každá zrcadlí univerzum svým vlastním, jedinečným způsobem a každá je potenciálně, co do možnosti, zrcadlem univerza. Monády jsou individua také v tom smyslu, že jsou navenek uzavřeny - nemají žádná „okna“ - neovlivňují se.

Všechny monády spolu tvoří harmonický celek světa. Protože jsou monády uzavřené a vzájemně se neovlivňují, stál Leibniz před problémem, jak vysvětlit, že představy, které každá monáda vyvinula pro sebe a pouze pro sebe, souhlasí mezi sebou do té míry, že např. my lidé se nacházíme ve společném světě a že se v myšlení a jednání v tomto světě dokážeme orientovat? To nelze vysvětlit z monád samých. Bůh od počátku každou ze substancí vytvořil tak, že každá z nich, sledujíc toliko své vlastní zákony, jež obdržela zároveň se svou existencí, zůstává v souladu s druhou tak, jako by docházelo k vzájemnému vlivu anebo jako by Bůh vždy znovu zasahoval.

Leibniz je přesvědčen, že Bůh stvořil náš svět jako nejlepší ze všech možných světů, plyne to přímo z představy Boha. Leibniz rozlišuje tři druhy zla: „Zlo lze chápat metafyzicky, fyzicky a morálně. Metafyzické zlo záleží v pouhé nedokonalosti, fyzické zlo v utrpení a morální zlo v hříchu. Fyzické zlo a morální zlo sice není nutné, stačí však, že je na základě věčných pravd možné.“ (Leibniz: Theodicea, 1. část, 21.)

Fyzické zlo, tedy utrpení a bolest všeho druhu, plyne nutně ze zla metafyzického. Protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, ale byly by rovny Bohu), nemohou ani jejich vlastní pocity být dokonalé, musí mezi nimi být i pocity nedokonalosti, tedy nelibosti a utrpení. To platí v zásadě i pro zlo morální.

Leibniz byl racionalista; říkal, že lidské vědomí nesouvisí s vnějším světem - nesouvisí tedy se smyslovým poznáním, ale je uzavřeno jen v našem nitru a není ovlivněno smyslovým poznáním.

Gottfried Wilhelm Leibniz (také Leibnitz) (1. června 1646 Lipsko - 14. Leibnizovy aktivity však zasahovaly do všech oborů lidské činnosti. Protože stvořené bytosti mohou být jenom nedokonalé (kdyby byly dokonalé, nebyly by stvořené, ale byly by rovny Bohu), nemohou ani jejich vlastní pocity být dokonalé, musí mezi nimi být i pocity nedokonalosti, tedy nelibosti a utrpení. To platí v zásadě i pro zlo morální.

tags: #principy #prirody #a #milosti #Gottfried #Wilhelm

Oblíbené příspěvky:

• Život v extrémních podmínkách
• Klimatická jednání
• Průvodce výběrem 3D povlečení
• Filozofický pohled na člověka a přírodu
• Borotín: Zkušenosti ze školy v přírodě