Revidované pomístní názvosloví českých zemí

19.03.2026

V létě r. 1957 vyšly v Státním technickém nakladatelství první tři sešity Hlavních pomístních názvů (kraje Karlovarského, Ústeckého, Libereckého). Je proto na čase podat zprávu o pracích, jejichž výsledkem je revidované pomístní názvosloví českých zemí. Ve shodě s rázem našeho časopisu povšimneme si především filologické stránky těchto prací.

Základní pojmy

Musíme si nejprve objasnit pojem pomístních jmen i pojem jejich revise.

Terminologie

V oboru jmen zeměpisných neboli topografických (místopisných), t. j. takových, která se zapisují do map a plánů, nemáme terminologii jednotnou. V podstatě je u nás terminologie dvojí: úřední, užívaná v oboru geodetické a kartografické služby, a filologická.

Filologická terminologie, jak ji podává „Jednotné názvosloví mluvnické“ a „Příruční slovník“, klade název místní jména na roveň názvu zeměpisná jména. Mezi ně řadí zvláště jména osadní, t. j. jména měst, vesnic atp., a jména pomístní, t. j. jména tratí, polí, částí osad, lesa atd. - Nová „Pravidla českého pravopisu“ užívají názvu jména zeměpisná, pomístními pak nazývají jména polních a lesních tratí.

Úřední terminologie geodetická a kartografická užívá jako nejširšího pojmu místopisné názvosloví. To zahrnuje:

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

název státu a správních jednotek (krajů a okresů);
názvosloví místní:
- obcí, osad, místních částí;
- ulic, náměstí, nábřeží, sadů atp.;
názvosloví pomístní; v něm jsou pojmenovány:
- území, t. j. parcely, shluky parcel, pozemky, trati, lesní oddělení, polesí, širší geografické názvy (Haná atp.);
- vody tekuté i stojaté, přírodní i umělé, t. j. potoky, řeky, průplavy, jezera, rybníky, prameny;
- terénní tvary, vrcholy (hory, pohoří), stráně, horopisné celky, údolí, průsmyky;
- objekty, t. j. zříceniny, osamělé kaple, kostely, kříže, boží muka.

Toto úřední názvosloví má velkou výhodu úplnosti; také naše největší vědecké dílo toponomastické, Profousova „Místní jména“, ho užívá. Proto se ho přidržujeme i my, třeba s výhradami.

Stanovit znění názvů v jednotlivých skupinách patří do kompetence různých činitelů: (1) jméno státu je určeno ústavou, jména krajů zákonem o krajském zřízení (z 21. prosince 1948); okresy, zřizované vládním nařízením, se nazývají vždy podle sídla okresního národního výboru; (2a) jména obcí, osad a místních částí stanoví ministerstvo vnitra v dohodě s místopisnou komisí Československé akademie věd; názvy obcí a osad byly naposled upraveny „Statistickým lexikonem“ (resp. „Administrativním lexikonem“) z r. 1955; názvy místních Částí po válce ještě revidovány nebyly; (2b) jména ulic, náměstí atp. stanoví místní národní výbor.

Revise pomístních názvů

Obrovské masy českých pomístních názvů (podle odhadu je jich asi 900 000), jménem Labe a Krkonoš počínaje a políčkem U křížku někde v Blátivé Lhotě konče, nebyly dosud sebrány, tím méně zpracovány, a to přes několikeré cenné podněty a pokusy (dobře propracovaný návrh doc. dr. Roubíka, akce dr. Davídka, prof. Pohla-Doberského atd.). Většina těchto názvů se zapisuje jenom v katastrálních mapách, má význam čistě místní a nevyžaduje nějaké zvláštní normalisace. Ale některá jména mají význam větší. To jsou taková jména, která se dostanou do map, zvláště do mapy speciální 1 : 75 000 nebo do dnešní vojenské mapy 1 : 50 000. Takových jmen je v českých zemích přes dvacet tisíc (tedy asi 2,5 % všech pomístních jmen) a na ně se soustřeďuje zájem nejdříve a nejintensivněji. O nich budeme zde mluvit také my.

Po rejstříku ke speciálním mapám jakožto důležitém prameni filologického zkoumání volal kdysi prof. V. Tille. - V letech 1931-1937 pracovala pod předsednictvím prof. dr. Bohuslava Horáka názvoslovná komise Národní rady badatelské; ta zvláště stanovila a vymezila větší horopisné celky (vyšly i generální mapy, kam byly tyto celky zakresleny) a určila jména vodních toků až do pátého řádu.

Potřeba úpravy takovýchto pomístních názvů se stala naléhavou po r. 1945, kdy celé naše pohraničí, kdysi německé, dostalo české obyvatelstvo. Nebylo možno, aby čeští lidé v osadách nyní česky pojmenovaných užívali názvů Spitzberg, Galgenberg, Grüne Haide atd.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Nešlo nechat celou věc živelnému tvoření: schopnost pojmenovávat je u dnešních lidí dost zakrnělá, výsledky by byly velmi nejednotné a leckdy nevhodné. - Nabízela se také možnost přenechat úpravu topografům, kteří na místě revidují jednotlivé listy mapy, eventuálně vytvářejí mapy nové. To se v podstatě dalo po první světové válce a v prvních letech po r. 1945. Při vyspělosti našich kartografů nedocházelo při tom k žádným zvlášť křiklavým nedopatřením. Ale přece to byl postup neorganisovaný a individualistický; někteří kartografové, neodvažujíce se tvořit názvy nové, spokojovali se pouhým vymazáním německého jména bez náhrady. Tím byl ovšem obsah mapy ochuzován; na př. v přímém okolí Brna zmizel název pro kótu 359 m na jihovýchod od Nebovid (Gaisbichl), pro kótu 263 m mezi Moravany a Modřicemi (Lausenpelz) a pro Hounerhügel jihovýchodně od Hajan. Proto si Vojenský zeměpisný ústav, pověřený tvořením map, vytvořil v r. 1946 zvláštní komisi pro úpravu pomístního názvosloví. Komise se dala do práce velmi horlivě, ale potom uvázla a konečně zanikla. - Pak se iniciativy chopila správa naší zeměměřické služby, tenkráte přičleněná k ministerstvu stavebního průmyslu; uvědomovala si totiž správně, že názvoslovnou stránku nelze odloučit od ostatních složek mapového díla.

Proto byla v listopadu r. 1951 ustavena Názvoslovná komise se dvěma hlavními úkoly: zrevidovat české pomístní názvosloví a ustálit cizojazyčné názvy, jejich grafiku, skloňování i odvozování z nich. Komisi vytvořili zástupci několika ministerstev (ministerstva stavebního průmyslu, národní obrany, vnitra, zemědělství, lesů, školství, spojů) i resortních ústavů (zvláště Vodohospodářského ústavu výzkumného); práce se vydatně účastní i ústavy a komise Československé akademie věd (Ústav pro jazyk český, Orientální ústav, Kabinet pro kartografii, místopisná komise). Stálým vědeckým sekretářem komise byl v prvních letech dr. Ivan Honl, náš nejlepší odborník v těchto věcech a iniciátor celé akce. V roce 1952 se na revisi pomístního názvosloví nepracovalo, jednak pro onemocnění dr. Honla, jednak proto, že nejdříve bylo třeba nalézt vhodný pracovní postup a připravit půdu v okresech.

Pracovní postup

Životní otázkou pro komisi bylo nalezení vhodného pracovního postupu, který by umožnil zpracování tak velkého počtu jmen v době ne příliš dlouhé (neboť kartografové na ně čekali) a přitom zabezpečil pokud možno dobrou kvalitu práce.

Poučným i výstražným příkladem nám byl nezdar komise z r. 1946. Odborná kvalifikace jejích členů byla mimo veškeru pochybnost; její horlivost příkladná: v prvých letech po r. 1945 ukládala svým členům závazky, jež by později - při přetížení všech členů jinými povinnostmi - byly bývaly nemožné. Její neúspěch byl zaviněn nevhodným pracovním postupem. Jediným podkladem pro práci byly zprávy a návrhy místních sborů národní bezpečnosti, většinou málo vyhovující. V plenu komise se pak podle nich probíral název po názvu. Názory byly značně rozdílné, debaty proto velmi vleklé. Podle svědectví člena komise se jednou za osm hodin jednání probralo 18 názvů. To ovšem musilo práci znechutit a komisi „zabít“. Také ji to „zabilo“.

Principem našeho postupu bylo rozdělení práce a přesun jejího těžiště do okresů.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

V každém okresu (v českých zemích je jich 179) je zřízeno okresní měřické středisko, služebně podléhající Ústřední správě geodesie a kartografie. Těmto střediskům uložilo tehdejší ministerstvo stavebního průmyslu dne 25. 6. 1952, aby vytvořila okresní názvoslovné sbory (ONS, přesně: okresní poradní sbory pro úpravu pomístního názvosloví). Vedle okresního geometra měli v nich zasedat místní historikové, archiváři, filologové, osvětoví pracovníci, konservátoři i jiní zájemci. Tyto okresní názvoslovné sbory dostaly z Prahy mapy a veškeren materiál, který byl k disposici (hlavně z prací předcházející komise). Podle tohoto materiálu prošly pomístní terminologii svého okresu a objekty, u nichž shledaly potřebu nějaké změny, zapsaly do zvláštního seznamu. V tom byl vedle dosavadního názvu a jeho druhového zařazení i návrh na nový název se jménem navrhovatele a stručným odůvodněním.

Tyto návrhy dostala pak kancelář komise. Objekty v mapě každého okresu byly průběžně očíslovány a rozděleny na čtyři nám známé skupiny (území, vodstvo, terénní tvary, objekty) a podle nich odděleně zapsány v abecedním pořádku do seznamu. Zápis vypadal takto:

48. - řadové číslo

Liščí údolí - nový název

Lange Lohe - starý název
Šindelová - katastrální obec
2 km ssv od osady Milíře, obec Šindelová - zeměpisné určení
údolí - povaha objektu

U jmen tekoucích vod se v bodu c) podával popis toku: pramení…, teče směrem…, obrací se…, ústí do…, u… V druhé části seznamu pak byly abecedně uspořádány zrušené (hlavně německé) názvy s odkazy na část první. Už v kanceláři se ovšem práce ONS doplňovala podle daných směrnic (na př. rozlišovaly se blízké objekty se stejnými jmény).

Tyto elaboráty byly pak s mapami odevzdány předsedovi komise. Ten prošel podle map položku za položkou a přezkoušel je. Jeho zvláštní povinností bylo pečovat jednak o věcnou správnost, jednak o jednotu postupu ve všech okresech a upozorňovat na všechny případy pochybné. Ke každému okresu proto připojoval své písemné poznámky. Potom se dostal elaborát každého okresu s veškerým písemným materiálem jednomu z členů komise (po možnosti znalému příslušného okresu). Ten znovu přezkoušel všechny položky, zastavil se zvláště u bodů sporných a sám připojil své poznámky.

Tento člen referoval potom o okrese v plenu. Komise jednala jenom o případech složitých a sporných; nezabývala se vůbec samozřejmostmi, jako že může být Wiesenbach počeštěn na Luční potok nebo Tellnitz Bach na Telnický potok.

Měla-li v jednotlivých případech rozhodnutí komise ráz obecnější, byla formulována jako zásada. Rozmnožené zásady dostávali všichni členové, aby se posilovala jednotnost názvosloví.

Elaborát byl pak podle rozhodnutí komise v kanceláři upraven a poslán ke schválení příslušné radě ONV. Rady postupovaly různě: některé návrh prostě vzaly na vědomí, jiné v něm provedly ještě menší nebo větší (zpravidla velmi užitečné) změny. Jenom rada okresního národního výboru v Teplicích vůbec odmítla elaborátem se zabývat. Konečné schválení provedla Ústřední správa geodesie a kartografie.

Tento zdánlivě složitý postup se dobře osvědčil. Ne, že by nebylo potíží. Od okresních sborů bylo třeba návrhy vymáhat i s použitím úředního nátlaku, na radách ONV se čtyři elaboráty ztratily a musily být rekonstruovány atd. Ale všechny tyto těžkosti byly překonány a komise byla s celou prací včas podle plánu hotova: v 179 okresech českých zemí bylo zpracováno 23 030 názvů; změny se provedly u 8398 názvů, tedy v 37 %. A nyní je práce v posledním stadiu, ve stadiu zveřejňování.

Pracovní zásady

Rozsah práce byl od počátku jasný (byl přejat od předchůdců): nemohlo jít o celý komplex pomístních jmen, nýbrž skutečně jen o jména hlavní asi v rozsahu speciální mapy. Neznamenalo to ovšem úzkostlivé lpění na tom, co skutečně v mapě bylo; vždyť konečně každé vydání speciálky provádělo změny v rozsahu názvosloví. Doplňovala se hlavně jména rybníků (v některých speciálkách dost zanedbávaná), jména zřícenin a jiných míst historicky i turisticky významných (pomníky, říčka Dračice v okr. Třeboň atp.); jinde se naopak vypouštěly názvy neoznačující přesně vymezený zeměpisný pojem. Celkem se však spíše přidávalo než ubíralo, už proto, že šlo o podklad pro mapu 1 : 50 000.

Při stanovení pracovních směrnic bylo třeba respektovat různé potřeby a požadavky a slaďovat je navzájem. - Hlavní zájemce, vojenská správa, zdůrazňoval nutnost diferenciace jmen. Stejná jména pro různé blízké si objekty znamenají velké nebezpečí nedorozumění a to by při vojenských operacích mohlo mít tragické následky. Tato zásada diferenciace byla zvláště důležitá při počešťování německého názvosloví, někdy značně monotonního. Tak na př. na území dnešního okresu Podbořany bylo šest Galgenbergů. Z toho máme po revisi dva Šibeniční vrchy, dva Šibeníky, jeden vrch Na spravedlnosti a Stachovský vrch. V dnešním okrese Karlovy Vary bylo devět Spitzbergů: tři z nich se jmenují nyní Špičák, další čtyři jsou rozlišeny přívlastky (Nejdecký, Rájecký, Rudenský, Velký Špičák), dále je jedna Špička a Popovský kříž.

Hydrologové žádali jednotné názvy pro potoky, které mění za svého toku jméno. Názvem celého toku se zpravidla stávalo jméno potoka před ústím. Váženým historikem byl vysloven požadavek obnovování starých jmen potoků (Otvírná, Olešná, Polečnice); ale bylo třeba ustoupit hydrologům, dovozujícím, že novější jména podle osad (potok Jedlovský, Služátecký, Chvalšinský) jsou sice méně jadrná, ale mnohem praktičtější.

Při práci nám bylo východiskem pojetí, že místní i pomístní názvosloví jsou jedním celkem, že si ve svých výsledcích nesmějí odporovat, nýbrž že se mají opírat o stejné principy.

Doposud bylo dost rozporů mezi obojím názvoslovím hlavně ve jménech toků: kolem obce Holetína tekl potok Koletínka, na Černém potoku ležel Benešov nad Černou, na Olši Bystřice nad Olzou. Stejně pak byl rozpor mezi Únanov - Umanovka, Blazice - Blažičský potok, Vyklička - dvůr Viklice; u Řevničova ležel vrch Renčovská vrata, Bennischberg byl počeštěn na Beníšovský vrch, ačkoliv obec Bennisch se česky jmenuje Horní Benešov. Bylo pro nás nesmírně důležité, že se vytváření českého místního názvosloví dalo podle přesných a dobrých zásad a že jsme tyto zásady mohli s prospěchem aplikovat na svou práci. Velkou oporou nám v tom byly zkušenosti dr. V. Letošníka, který po léta vedl práci o místních jménech a do své smrti (r. 1956) se horlivě účastnil prací v naší komisi. - Hlavní zásady, které řídily stejně práci o jménech místních jako pomístních, jsou: (1) Změny se mají omezovat na nejmenší možnou míru a nikdy se nemá bez velmi vážného důvodu měnit název vžitý.

(2) Německé názvy je třeba nahrazovat českými, protože v pohraničí došlo k úplné výměně obyvatelstva. - To se však nevztahuje na názvy historicky důležité a obecně známé; počeští se tedy Amonsgrün a Freudenheim, nikoli však Frýdlant a Rumburk.

(3) Počešťování se děje buď překladem, nebo samostatným českým názvem. Při tom je třeba tvořit názvy z obecných jmen dnes běžných a způsoby živými; tvoření jmen z vlastních jmen osobních není zásadně vhodné.

Aplikace zásad

V duchu těchto zásad jsme tedy pracovali.

V okresech se starým českým osídlením neměnilo se příliš mnoho. Někde bylo třeba úpravy hláskové a pravopisné, jinde rozlišení stejných názvů. Poměrně velmi zřídka bylo nutno použít úředních směrnic a odstraňovat názvy neslušné nebo příliš feudální; tyto úpravy byly v podstatě provedeny již po r. 1918. Místo Sidoniina lesa (okres Kutná Hora), nazvaného podle nějaké šlechtičny, je nyní Radvančický les, Leopoldova výšina u Děčína byla přezvána na Děčínskou výšinu; zůstala však Schwarzenberská stoka a Harrachovy kameny (jako v místním ná...