Příroda jako zdroj inspirace v umění

Příroda je nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro umělce všech věkových kategorií a dovedností. Její nekonečná paleta barev, tvarů a textur nabízí nespočet možností, jak zachytit její krásu na papíře nebo plátně. Přenést přírodní motivy do umění vyžaduje nejen technické dovednosti, ale také schopnost vnímat a interpretovat její podstatu.

Jak čerpat inspiraci z přírody

Prvním krokem k tomu, abyste mohli přenést přírodu do svého umění, je jít ven a pozorovat ji. Vydejte se na procházku do parku, lesa nebo na pláž a věnujte pozornost detailům kolem vás. Vezměte si s sebou skicák a tužku a pokuste se zachytit to, co vidíte. Skicování v přírodě vám pomůže lépe pochopit tvary a struktury, které se kolem vás nacházejí.

Pokud nemáte možnost být často venku, využijte fotografie jako zdroj inspirace. Pořiďte si vlastní fotografie nebo využijte snímky z internetu či knih. Prohlížejte si fotografie a věnujte pozornost detailům, které byste mohli přehlédnout pouhým okem. Sledujte, jaké barvy a textury jsou přítomny na různých objektech, jako jsou květiny, listy nebo zvířata.

Nebojte se experimentovat s různými výtvarnými technikami a médii. Akvarel, olejové barvy, pastelky, tužky nebo digitální umění - každé médium nabízí jiné možnosti a výsledky. Příroda je plná barev a textur, které můžete přenést do svého umění. Experimentujte s různými barevnými paletami a texturami, abyste vytvořili živé a dynamické obrazy.

Prohlížejte si díla slavných umělců, kteří se inspirovali přírodou, jako jsou Claude Monet, Vincent van Gogh. Studujte jejich techniky a způsoby, jak zachytili přírodní motivy ve svých obrazech. Navštěvujte galerie a výstavy, kde můžete vidět originály děl inspirovaných přírodou.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Při tvorbě umění se neomezujte jen na vizuální dojmy. Vnímejte přírodu všemi svými smysly - poslouchejte zvuky ptáků, vnímejte vůně květin, dotýkejte se povrchů stromů a kamenů. Vyhraďte si čas na meditaci v přírodě. Sedněte si na klidném místě, zavřete oči a soustřeďte se na své smysly.

Přenos krásy přírody do umění je proces, který vyžaduje pozorování, experimentování a hluboké vnímání světa kolem nás. Ať už jste začátečník nebo pokročilý umělec, inspirace z přírody vám může nabídnout nespočet nápadů a možností pro vaši tvorbu. Využijte tyto tipy a techniky, abyste zachytili podstatu a krásu přírody ve svých kresbách a malbách.

Současné trendy a formy umění inspirované přírodou

Umění a příroda vždy stály v těsném spojení, avšak v posledních letech se tento vztah stal intenzivnějším. Vznikají fascinující nové formy umění, které čerpají inspiraci přímo z přírodních jevů, ať už jde o organické tvary, rozložení barev nebo nečekané interakce mezi tvůrcem a jeho okolím. Zajímavostí je, že některé z nejznámějších uměleckých směrů z poslední doby čerpají z přírodních procesů, jako je růst, rozklad a transformace. Není tajemstvím, že mnoho umělců se inspirovalo krásou krajiny, architekturou lesů či dokonce i mikroorganizmy.

Například japonský umělec Takashi Murakami vytvořil své ikonické barevné květiny, které odrážejí radost a lehkost přírody, ale zároveň i kulturní odkazy na japonskou tradici. Tento přístup nám ukazuje, jak naše okolí, jak přírodní, tak kulturní, má vliv na naše vnímání krásy a umění.

Mnozí lidé se dnes rozhodují trávit volný čas různými kreativními formami, které přírodu integrují do jejich života. Mohou to být například malby v plenéru, kdy se umělci snaží zachytit atmosféru místa přímo na plátno. Další možností jsou zahradní sochy, které přetvářejí venkovní prostory v umělecká díla. Existuje celá řada kreativních projektů, které si kladou za cíl propojit umění s přírodou. Například výstavy typu „Earthworks“, které prezentují velké pozemní umění v krajinných parcích, ukazují na harmonický vztah mezi uměleckým vyjádřením a ekologií.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Další formou, která v posledních letech získává na popularitě, jsou přírodně orientované workshopy a retreaty. Tato setkání spojují lidi se zájmem o umění a ekologii. V rámci těchto aktivit se účastníci učí různým technikám, např. malby s přírodními pigmenty, vytváření keramiky nebo dokonce i permakultura. Ať už jsme umělecké duše nebo jen příležitostní tvůrci, máme nespočet možností, jak si přírodu do svého volného času vnést. Zahradničení, ať už na balkóně nebo v komunitních zahradách, přináší nejen radost z plodů práce, ale i estetické potěšení. Důležitou součástí je také využití technologií. Mnozí umělci začínají experimentovat s digitálním uměním, které čerpá z přírodních motivů a jejich přetváření do virtuální podoby.

Síla přírody jako zdroje inspirace je nevyčerpatelná. Umožňuje nám objevovat nejen krásu světa kolem nás, ale také sami sebe a naše kreativní schopnosti. Přírodní umění a jeho prolínání do našich každodenních životů nás učí vážit si momentů, které trávím v přírodě, a přitom nás motivuje rozvíjet naše vlastní umělecké dovednosti.

Ornamentika jako odraz přírody

Vztahy člověka k přírodě byly a jsou značně komplikované a někdy těžko nahlédnutelné. Můžeme se na ně dívat skrze filosofické koncepce, sociologické výzkumy, ale třeba i archeologické vykopávky. Jednou z oblastí, kterou je zajímavé sledovat, je v tomto ohledu umění. Měli bychom být ale do jisté míry opatrní chápat umění jako jakýsi jednoduchý odraz lidských názorů či našeho vnímání. Přesto i na něm můžeme do jisté míry sledovat náš historický vztah k přírodě. A to jak vlny zájmu o okolí, tak téměř „vypuštění“ okolní krajiny. Vidíme zde dobře, jak jinak na přírodu hledí věřící monoteista či polyteista, jak jinak člověk 17. století či romantik.

Zajímavou kapitolou využití přírodních motivů, odkazujících k proměňujícímu se chápání přírody (i umění) je ornamentika. Ornament, pokud ho budeme chápat jako nějaký stylizovaný prvek použitý k výzdobě (z lat. ornare - zdobit, krášlit, zpestřit), patří k nejstarším projevům lidské kultury. Vždyť např. rytmizovaný vzor vyrytý do červené hlinky z jihoafrické jeskyně Blombos je datován do doby před 77 000 lety, dlouho před nějakým „napodobivým“ uměním.

Jakkoli ornament v některých období pravěku (magdalénién) pak ustoupil do pozadí, objevuje se pak v umění s příchodem velkých zemědělských říší s velkou silou a provází pak člověka prakticky stále. Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Výstava "Po stopách moderny"

Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Tomu je věnována současná výstava o ornamentice s delším názvem „Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880-1930“ v brněnské Moravské galerii. Přiblížit pohled na specifický výtvarný projev - ornamenty jako odraz přírody v umění přelomu 19. a 20. století - se pokouší výstava "Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu" v brněnské Moravské galerii.

Co je příznačné pro ornamentiku druhé půlky století, a proč právě toto téma zmiňuji i zde, je její těsný kontakt s přírodou a přírodními vědami. Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách. Samozřejmě, tato výuka byla vedena často skutečně s cílem zvládnout především perfektně řemeslo, aplikovatelné v průmyslu. Současně na výstavě dobře vidíme, jak studium přírody těmito „průmyslovými“ výtvarníky těsně souviselo s výzkumy tehdejší vědy, ba se s nimi prolínalo.

Vždyť na přelomu století to byl v biologii vládnoucí vitalismus, který se domníval, že živé organismy nejsou pouhé mechanismy redukovatelné na fyzikální a chemické děje (jak se v podstatě domnívá dnešní věda), ale obsahují i živou složku, sílu, élan vitale. Celá secesní ornamentika svým způsobem spolupracuje, ba možná i stojí, na této představě.

Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy. Na druhé straně či současně - v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

Ale nešlo jen o inspirace vitalismem, ale třeba i mnohem pozitivističtějším výzkumem ovlivněné studium složitých vnějších „estetických“ struktur organismů. A to ať už je interpretoval Darwin jako vzniklé preferováním určité krásy samečků samičkami v rámci pohlavního výběru, nebo interpretované jako ochranné či naopak výstražné zbarvení (Wallace, Müller, Poulton aj.). Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě. Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření. Obdobně ostatně v našem prostoru uvažoval jeden z našich nestorů botaniky, Josef Velenovský (ten však připomenut na výstavě není), pro kterého byl ornamentální princip přímo evolučním principem, stejně jako třeba darwinovský přírodní výběr. Sám svá díla pak občas doprovázel ornamentálně zpracovanými rostlinnými motivy, byl ostatně podle legend školen v kresbě Mikolášem Alšem.

Na vyšší umělecké úrovni se takové prolnutí úvah nad ornamentálností organismů v rámci přírodních věd a uměleckořemeslné činnosti objevuje na výstavě zastoupeném Aloisi Studničkovi, řediteli uměleckoprůmyslové školy v Jaroměři. Ten se do hloubky zabýval i teorií vnímání, napsal ale i např. popularizující knížku jako Divy přírody.

Zajímavým motivem, spojeným zdánlivě překvapivě i s ornamentem, bylo též studium pohybu - bylo to ale využití rytmu a opakování ve variacích, tradičně s ornamentem spojených, která vyústilo jak v různé fotografické experimenty, tak v různá díla výtvarného umění i řemesla od Muchových kreseb zachycujících dekorativnost pohybových křivek po výzdobu textilií.

Umělci, stejně jako vědci, tehdy studovali fyziologii vnímání a optické zákonitosti, jak připomíná jedna z částí výstavy. A vůbec se nedá říci, že by nějak pouze následovali zákonitosti formulované vědci (jakkoli třeba Chevreulův zákon simultánního kontrastu inspiroval mnohé z nich, mj. pointilisty). Právě při tvorbě různých ornamentálních struktur si všimli celé řady jevů, které pak zpracovávala např. Tento moment již míří k celkovému směřování výstavy, které jsem již výše zmiňoval. Zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako zákonitostí našeho vnímání, aplikované na ornament a dekor totiž přinášelo současně i zásadní změny v umění. Zkoumání zákonitostí barevných kontrastů, stejně jako přírodních rytmů vedlo pak ke vzniku abstrakce, jak to připomínají i různé exponáty výstavy, např. právě Studničkova žáka Františka Kupky, který byl jedním z prvních umělců nalézajících cestu k abstrakci i ve světovém měřítku.

I na výstavě, stejně jako v knižní publikaci, Hubatová-Vacková ukazuje, jak některé výsledky, získané při studiu ornamentiky ovlivnily i tvorbu třeba modernistické architektury.

Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo - ve zkratce -k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec). Obdobně tento trend vedl k dalšímu zkoumání našeho vnímání.

Rámcově snad jen zmíním, že výstava je sice založena na dílech dekorativního umění z let 1880-1930, současně ji vhodně doplňují i dvě zcela současná díla skupiny Komplot (digitálně animovanou proměnlivou rozetu na podlaze a video „ornamentalizující“ pohyb akrobata), stejně jako tvůrci výstavy bíle překreslené ornamenty a přírodní motivy na černých dekoracích ve většině expozice.

Malující kameny: Příroda jako umělec

Prvotním inspiračním zdrojem umění byla příroda a prvními malířskými nástroji přírodní objekty. Vzpomeňme na prehistorické malby, kde podložkou byly stěny jeskyní a nástrojem uhlík či hlinky. Jaký však byl význam a funkce minerálů v pozdějších dějinách umění?

Jako „malující kameny“ chápu takové kameny, jejichž přírodní kresba je schopna vyvolat u většiny diváků stejného kulturního okruhu identické asociace s reálným objektem. Z psychologického hlediska mluvíme o pareidolii, tedy schopnosti našeho mozku propůjčovat nejasným nebo nekompletním formám význam a smysl. Divák pak v kameni vidí krajinu, zvířata nebo postavy tak, jako by se jednalo o obraz vytvořený lidskou rukou. V minulosti byly takové minerály považovány za božské dílo, za zázrak, ale nejčastěji za dílo matky přírody.

Malující kameny byly vyhledávány, katalogizovány a často i uměle vyráběny. Římský válečník a filosof Plinius Starší podal ve své encyklopedii přírodních věd Naturalis historia (okolo roku 77) zprávu o jednom takovém nálezu: „Je také pověst o jiném prstenu, a to épeirského Pyrrha, v jehož achátu bylo vidět Apollóna s kitharou a devět Mús, což bylo dílem přírody“.

Tato krátká zmínka patří k nejstarším popisům malujících kamenů. Jedná se přímo o jejich archetyp. Lidské oko v kameni vidělo Apollóna obklopeného Múzami a člověk nepochyboval o tom, že se jedná o reálně existující malbu matky přírody. Tento pozoruhodný achát se pak stal během staletí předmětem mnoha diskuzí. Na jiném místě svého díla referuje Plinius o obraze boha Siléna, který se měl objevil v lomu na ostrově Paru, kde se těžil tzv. lampičkový mramor.

Další zmínky o podobných kamenech se nachází v literárním díle německého učence Alberta Magna (1200-1280) „De mineralibus“, ve kterém autor shrnuje dosavadní středověké poznatky o minerálech, popisuje podobu, vlastnosti a naleziště kamenů a věnuje se jejich léčivým vlastnostem. Své vědomosti autor čerpal jednak z děl starších učenců, jako Aristoteles, Diascorides, Zeno nebo Plinius, a také od lékařů Galena a Aviceny. V rámci svého díla píše Albertus Magnus také o kamenných malbách a jejich vzniku. Podle jeho představ se měl do kamenů dostat určitý opar, ze kterého se pak vytvářely ony podoby věcí.

Představu, že jsou kameny a kovy produkty zemských výparů, najdeme již u Aristotela. Podle něj měly kovy vznikat z vodních a kameny z kouřových výparů Země. „Když jsem byl ještě jako mladík v Benátkách, díval jsem se na řezání mramorových desek, které byly určeny na výzdobu stěn chrámu. U jednoho z těchto mramorových bloků, když už byly jednotlivé nařezané tabule seřazeny k sobě, se ukázala hlava. Byla krásná a znázorňovala krále s královskou korunou a dlouhým vousem. Malba se zdála jen na jediném místě chybná, vypadalo to totiž, že čelo krále stoupá příliš vysoko k temeni hlavy. Ale my všichni přítomní jsme věděli, že ji do kamene namalovala sama příroda. […]. Podobné se děje i v oblacích, ve kterých se objevují všelijaké figury, které jsou pak rozváty větrem.“ Pro Alberta a ostatní přítomné byla ona hlava dílem přírody, tvořící umělkyně.

Následující pasáž pochází z traktátu De Pictura (O malbě) od italského renesančního architekta Leona Battisty Albertiho (1404-1472): „A je jasno, že i příroda si libuje v malování. Neboť vidíme, že příroda zpodobňuje ve mramorech kentaury, obličeje králů s vousem. Dokonce se tvrdí, že v jednom skvostu Pyrrhově bylo zpodobeno devatero Muz i s jejich odznaky. A dolož k těmto věcem ještě, že takřka není vůbec umění, jemuž by se lidé schopní i neumělí tak namáhali učiti a se mu věnovali s takovou zálibou po celý život, jako tomu umění.“ Volba příkladů dává tušit, že se autor nejspíše opírá o antické prameny. Zmínka o vousatém králi pak odpovídá líčení Alberta Magna.

Alberti těmito slovy hájí své přesvědčení, že malba je nadřazena ostatním uměleckým disciplínám. Jeho slova zapadají do paragone, tedy sporů doby pozdní renesance a raného baroka o hodnotě uměleckých děl. Jen o několik málo let později píše Leonardo da Vinci (1452-1519) své Úvahy o malířství, ve kterých podává nastávajícím malířům návod jak podnítit „vynalézavé představy“. Metoda spočívá v hledání a nalézání v „opelichaných a zašpiněných zdech nebo na nestejnorodých kamenech.“ Da Vinci se tedy vydává na cestu interpretace náhodných forem záměrně, ba co více, toto „vidění“ se může adept malířství naučit. Nepřímo tak artikuluje myšlenku, že k interpretacím nepředmětného je nutná duševní činnost člověka.

Z roku 1648 pochází spis boloňského lékaře Ulisse Aldrovandiho (1522-1607), který nashromáždil mnoho příkladů forem a figur, jež byly pozorovány v mramorovém obložení nejrůznějších kostelů a katedrál. V kapitole o mramoru se zabývá jeho obrazovými vlastnostmi a tematicky ho třídí - mramor s náboženskými motivy, mramor připomínající řeky, dendritický mramor, antropomorfický mramor a mnohé další. Aldrovandiho dílo bylo doplněno četnými ilustracemi i takových kamenů, které byly do té doby známy pouze prostřednictvím stručných popisů. U některých kreseb se však jedná pouze o fantazijní představy. Aldrovandi za svého života shromáždil pozoruhodnou sbírku přírodnin, 18.000 „přírodních věcí“ a 7.000 „sušených rostlin“. Jednalo se o mimořádně bohatou kolekci, která přetrvala až do v 19. století.

V roce 1664 vyšel další souhrn tehdejších znalostí, spekulací a představ o kamenech ve spise Mundus subterraneus německého jezuity působícího v Římě Athanasia Kirchera. V kapitole knihy, která pojednává o mineralogii, třídí minerály rovněž podle jejich motivů, například kameny s geometrickými figurami, kameny s písmeny, s vegetací, živočichy - mezi nimi ptáci, čtyřnožci a lidé, nebo náboženskými motivy. Vznik obrazů v kamenech vykládá autor různými způsoby. Za prvé při jejich vzniku pomohla náhoda. Za druhé to mohla být i půda, ve které se kameny nacházely společně s tím předpokladem, že formy a tekutiny mohou zkamenět. Podle Kircherových představ se do kamenné materie měly dostat části rostlin, které posléze zkameněly. Stejně vysvětloval i vznik křesťanských motivů - kříže, které byly zasypány hlínou se za nějaký včas vtiskly do kamene. Kameny s podobami zvířat byly podle něj fosílie. Všechny tyto uvedené možnosti vzniku obrazů jsou však podmíněny Boží prozřetelností. Vzniknout jim dala stejná síla, která tvoří nové hvězdy na nebi či nejrůznější monstra na zemi. Současně však Kircher přináší i recepty, jak takové obrazy vyrobit uměle pomocí chemikálií.

V době racionalizace nalezneme malující kameny v nejrůznějších vědeckých textech. Snahou vědců byla jejich klasifikace. Příkladem mohou být práce N. Langeho Historia lapidum figuratorum Helvetine vydaná roku 1708 v Benátkách, či Dézalliera d´Argenvilla Dendrity a florentský mramor z roku 1755. V roce 1777 následuje kniha Knorra a Walcheho Le Recueil des monuments des catastrophes que le globe terrestre a essuyés, která se věnuje ještě hlouběji florentskému mramoru. Právě v souvislosti s tímto dílem pozorujeme změnu v chápání malujících kamenů. Autoři snímají ono kouzlo, mýty a legendy, kolem nich vytvořené. Vznik kamenů je pro ně pouze náhodný. Dochází k přehodnocení starších teorií a objevují se názory, že nikdy neexistoval žádný vztah kamene k umění a ani se nekonaly žádné „hry“ přírody.

Zájem o malující kameny na nějakou dobu upadl. Znovu se objevil až na počátku století dvacátého i v souvislosti s vývojem psychologie, která na interpretaci nepředmětného postavila jeden z diagnostických testů. Je jím test švýcarského psychologa Hermanna Rorschacha (1884-1922). Kameny poté upoutaly pozornost surrealistických umělců, kteří se zároveň snažili integrovat nejnovější psychologické poznatky do svého uměleckého programu.

Podle André Bretona (1896-1966) musíme kamenům připsat velké uznání.

Tipy pro nalezení umělecké inspirace v každodenním životě

Každý z nás touží po tom najít zdroj inspirace, který nám poskytne nové impulsy a podněty pro naši kreativitu. Ačkoli se může zdát, že k tomu je třeba návštěvy uměleckých galerií nebo koncertů, pravda je, že umělecká inspirace je všude kolem nás, ve všedních dnech a běžných situacích.

1. Jedním z nejjednodušších a nejúčinnějších způsobů, jak najít uměleckou inspiraci, je vydat se na procházku do přírody a být plně uvědomělí svého okolí. Příroda je sama o sobě nekonečným zdrojem krásy a inspirace. Zastavte se a všimněte si detailů: barvy listů, textury kamenů, zvuky ptáků. Nechte se pohltit okamžikem a dovolte svým smyslům propojit se s přírodou.
2. Hudba je univerzálním jazykem, který dokáže oslovit naše emoce a probudit naši fantazii. Najděte si čas během svého dne, kdy se můžete věnovat poslechu hudby bez jakýchkoli rušivých vlivů. Zavřete oči a ponořte se do světa tónů a melodií.
3. Věnujte si několik minut každý den na psaní deníku o umění. Zaznamenávejte své myšlenky, pocity a inspiraci, kterou jste během dne zažili. Buďte otevření novým myšlenkám a nápadům a nebojte se zaznamenat i ty nejdrobnější detaily.
4. Nebojte se vyzkoušet nové umělecké techniky a média. Ať už jste malíři, sochaři, hudebníci nebo spisovatelé, zkoušení nových věcí může otevřít nové možnosti a objevit nečekané zdroje inspirace.
5. Setkávejte se a diskutujte s ostatními umělci a tvůrci. Výměna názorů a myšlenek s ostatními umělci může být velmi inspirativní a poskytnout nové perspektivy na vaše umělecké projekty.
6. Cestování a poznávání nových kultur může být velkým zdrojem inspirace pro umělce. Prozkoumejte různé země a města, navštivte místní galerie, muzea a umělecké festivaly.
7. Nakonec, nezapomínejte pečovat o své duševní zdraví a vytvářet si dobré vnitřní prostředí, ve kterém se může vaše kreativita rozvíjet. Dbejte na svou rovnováhu mezi prací a odpočinkem, cvičte meditaci a jógu, a najděte si čas na relaxaci a regeneraci.
8. Někdy stačí jen otevřít knihu nebo se podívat na film, abyste našli uměleckou inspiraci. Čtení dobré knihy nebo sledování kvalitního filmu může probudit vaši představivost a rozvíjet váš umělecký vkus.
9. V dnešní digitální době máme štěstí na to, že máme přístup k různým virtuálním uměleckým workshopům a kurzům. Mnoho umělců nabízí online lekce, kde můžete získat nové dovednosti, inspiraci a podporu od ostatních umělců.
10. Sociální sítě jsou nejen místem pro sdílení fotografií a statusů, ale také platformou pro uměleckou komunitu.
11. Někdy se inspirace nachází v nejneočekávanějších místech. Můžete najít umělecké náměty ve svých každodenních zážitcích, ve svých emocích a ve vztazích s lidmi kolem sebe.

tags: #priroda #jako #zdroj #inspirace #v #umění

Oblíbené příspěvky:

• Politika EU a venkov
• Fascinující svět plazů
• Úmluva o klimatických změnách z Kataru
• Společenská odpovědnost
• Význam rozmaru přírody