Příroda jako žijící podmět v poezii: Literární význam

Původně anonymní výzva Přírodní lyrika k reflexi environmentální krize v poezii je dosud jedním z mála podnětů k tématu poezie a ekologie v českém prostředí. Vyvolala množství vstřícných, podnětných i odmítavých reakcí. Výzva je stále otevřena uměleckým i teoretickým textům k otázkám vztahu člověka a životního prostředí v 21. století, či textům, které by více odpovídaly současnému stavu přírody.

Podle Charlotte Panuškové se člověk musí změnit své chování a pohled na svět, aby se opět stával její odpovědnou součástí, beze snahy o její komplexnější poznání.

Na podzim se na české literární scéně objevila výzva autorům, aby svými příspěvky podpořili “novou éru přírodní lyriky”. RŠ odpovídá, že jediné, co mu zatím dává smysl, je nějaká taková výzva, kterou dali dohromady s Pavlem, s tím, že v přípravě výzvu ještě komentovali další lidé, třeba Jan Škrob nebo Olga Słowik.

PZ dodává, že zatím to není nic, takže vést o tom rozhovory a nazývat to tematická platforma. Chtěli shromáždit materiály. RŠ se vyjádřil, že Jonáš Hájek přišel s tím, že by někdo měl vystoupit, protože to téma žije. Nebyli si jistí, že žije, tak se lidí zeptali. A někteří řekli, že je to zajímá a poslali své texty. Chtějí vybrat příspěvky, které by šlo zveřejnit. Chtějí připravit číslo Hosta, kde bude esej, která bude sledovat vývoj poezie, jejímž tématem je příroda. Bude sledovat, jak se zobrazení toho tématu proměňuje. Budou tam vybrané příspěvky z těch, které jim přišly.

PZ říká, že sice měli deadline, ale to bylo spíš proto, aby se jim někdo ozval v nějakém termínu. Jinak to bude probíhat stále. RŠ dodává, že jeho cíl je zase zapojit nejen básníky. Je legrační, že básníci se vůči tomu vymezují od okamžiku, kdy to vzniklo. Chce zapojit i lidi, kteří se pohybují v jiných oblastech a dělají jiné umění. Chtěl by zkusit mluvit s lidmi, kteří se věnují výtvarnému umění, hudbě, divadlu, filmu - pokusit se mluvit o tom, jak přírodu zobrazovat prostřednictvím různých médií.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Pojem “přírodní lyrika” má svůj zvykový obsah, čtenář si zřejmě vybaví romantický tón a jakousi stylizovanou éterickou citovost. RŠ se nad tou otázkou zamýšlel. Termín “přírodní lyrika” nechtěli ukrást pro sebe, ale on byl v minulých letech dost vysmívaný, asi právě proto, že má to romantické zabarvení a étos, a myslí si, že to není vypovídající.

PZ si myslí, že přírodní lyrika jiný obsah už má. Proto to právě nazvali takto a vyhnuli se nějakému označení typu “literárně-environmentální platforma”. Chtěli jasnou značku. A netýká se to jenom poezie, jak říká RŠ. Z některých diskusí, které po výzvě vznikly, vyplynulo, že si termín “lyrika” uzurpují, že požadují lyrická díla… Lyrika je v české literatuře podivně podaný termín, který má být protikladem epiky, my ale hledáme obé. Kdyby se jim podařilo dát termínu “přírodní lyrika” úplně nový význam, byl by to docela zajímavý výsledek jejich iniciativy.

RŠ říká, že se pořád baví jenom o tématu, kterým poezii plní. A přitom je jedno, o čem se poezie píše. Tohle je jednom jedno z možných témat. PZ rozumí té otázce z toho pohledu, že se vyberou lidi, které láká určitá vymezenost, a tím se pomyslné nůžky nerozevírají, ale naopak zavírají. Takto by to mohlo působit za předpokladu, že by tam byla jenom poezie, čemuž by chtěl předejít. Vlastně pokud bychom měli takovou izolaci připodobnit k ochraně přírody, tak je to jako bychom tvrdili, že je špatné budovat národní parky. Kdyby chtěl jít do extrému a vidět v tom nějakou metaforu.

RŠ to bral spíš tak, že by se skrze ten web mohli někteří lidé “přiznat”, že je to téma zajímá. Že zkusí vyhledat lidi, kteří by se o tom chtěli bavit. PZ by se vrátil k první části té otázky, kde se podsouvají určitá témata, ale to je zlomek toho, o co může jít. RŠ dodává, že mu štve, že se o tom mluví jako o “klimatické krizi”. To je jenom kousek problému. Měnit chování člověka? K tomu bych chtěl říct jeden citát, který jsem objevil v jedné knize o Inuitech, která se jmenuje Duše, buď krásná. Tam se říká, že člověk v civilizaci pořád přemýšlí, jaký by člověk mohl být, ale teprve mimo civilizaci se člověk dozví, jaký opravdu je. Možná už není na místě soudit a dělat závěry o tom, jaký by člověk měl být. Teď jsme tady, stav světa a přírody je, jaký je, a my přemýšlíme, jak o tom mluvit. To je celé! Každý nemusí chtít apelovat nebo říkat, jaký by člověk měl být.

PZ zaujalo, že na tu výzvu zareagoval Roman Szpuk, což je člověk, který by asi ty tři výrazy, které jsou v první části otázky, bez okolků označil za nějakou zelenou ideologii. A přitom je to člověk, který je s přírodou spjatý. A to jsou myšlenky, které bych já osobně chtěl poslouchat a číst, a vlastně už třeba zazněly v té Palánově knížce o samotářích. Takový pohled by se měl střetávat s jakoukoliv “tematizací klimatické krize”. RŠ říká, že to není žádná sekta. Nechtějí říct, že mají na něco recept, chtějí se jen o tom bavit. Mluvit o tom, setkat se. Komunikovat skrze texty. A mít třeba nějaký společný jmenovatel, který může být z mého pohledu i vtipný jako právě “přírodní lyrika”. Nikoho to nezatěžuje, protože každý cítí, že je dnes vyprázdněný.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Výzva nebyla podepsána konkrétními jmény, což vzbudilo údiv i pochybnosti. PZ osobně byl za tu anonymní formu, protože nechtěl, aby se to nálepkovalo. RŠ dodává, že s nějakou rurální lyrikou. PZ říká, že jsou generačně spjatí, narození všichni ve třech letech. A chtěli se od toho generačně separovat. Kdyby mu přišla výzva od nějakých osmnáctiletých autorů, tak se na to bude automaticky dívat nějakou optikou. Stejně se na to může dívat šedesátník, který píše celý život přírodní lyriku. Chtěli, aby se na to podívali bez nalépky.

RŠ byl rád za to, co napsal Jakub Řehák, protože si přál, aby někdo polemizoval s tím, co je v té výzvě napsané. Ale dost lidí polemizovalo jen o tom, že to není podepsané. Mysleli si, že když to napíšou nějakým způsobem, že lidi si to přečtou a zaujme je ten samotný text. RŠ dodává, že chyběla diskuse nad samotným textem. A byl rád, že Jakub Řehák se vůči tomu vymezil, a udělal to v podstatě elegantně, i když v tom jeho textu byla i nějaká hrubost. PZ říká, že je otázkou, jestli se skutečně vymezil, jestli se k tomu vůbec nějak dostal, protože ta anketní otázka v Ravtu byla formulována trochu jinak. Nicméně cítí, že se toho dotýká, a samozřejmě mu to taky udělalo radost. A skoro bych řekl, že kdyby si teď mohl vybrat, tak bych to chtěl zkusit vyslat znovu podepsané. PZ si není jistý, jestli by to bylo lepší nebo horší. Myslím, že to hodně lidí zaujalo tím, že to podepsané nebylo. Ale podle něj to celé vlastně není důležité. Mě by zajímaly ty argumenty… Hodně lidí psalo, že jim na tom záleží. Snažil se to pochopit, proč. Proč na tom tak strašně záleží. Proč nejde o ten obsah.

PZ říká, že ale na další bibli asi nečekejme. PZ říká, že o těch reakcích si teď povídali. Příspěvků se sešlo dost a zazněla i slova podpory, a vlastně nebyl nikdo, kdo by se vůči tomu vymezil, že to je blbost nebo nějaká ideologie. RŠ dodává, že někteří lidé byli docela rádi, chtějí být u toho, když to vzniká. Sami to neudělali, ale přijde jim to jako dobrý nápad. PZ je rád, že Ravt na to navázal tou anketou. To bylo dobré. Sešlo se tam hodně takových bezpohlavních odpovědí, ale to je nutný balast, kterým se musíme prodírat. Chtěl by, aby se nad tím intelektuálové začali zamýšlet. Aby tu nebylo jen to, co se snaží formulovat studenti takovou vágní a agresivní - i když samozřejmě nutnou - formou. Aby to mělo trochu inteligentní rozměr, aby se mluvilo trochu obšírněji, než jestli zavřeme nějakou elektrárnu. Aby se pracovalo s argumentací obou stran a neomezovala se debata třeba na to, jestli pan Kubera je nebo není idiot.

RŠ si myslí, že poezie je dobrý způsob, jak k té diskusi přispět. Poetický text má zase jiné možnosti než má manifest nebo článek v novinách, demonstrace nebo nějaká přímá akce. Má hlubší konotace, jiné prožitky, jinou rychlost, jinak to člověka zasáhne. Je to jiné médium, než jsme zvyklí. Poezie do dnešní doby velmi sedí, je dobré vrátit ji do hry a použít ji k zobrazení těch témat. RŠ se dostalo odezvy od lidí, kteří sami poezii nedělají, ale myslí si, že by k tomu měla co říct. A to je dobré. Básníci dnes mluví hodně často jen sami k sobě, což nemyslím nijak zle, ale tady je příležitost z toho vystoupit a znovu se napojit na jiné způsoby umělecké komunikace. Což je z mého pohledu dobré pro samotnou poezii. RŠ odpovídá, že to není zas tak moc daleko, abychom nějak hodnotili, ta výzva je stále aktivní. Jsou tu autoři, kteří první “termín” nestihli nebo i texty přislíbili, ale zatím neposlali. Pak jsou tu autoři, o kterých se nemluví jako o přírodních lyricích, ale mají to téma jako přesah třeba na okraji díla, a o to jde! Teď jsem četl Lesní eseje od Josefa Kroutvora, a ty by tam mohly být okamžitě zařazeny. PZ by i rád vytahoval díla z minulosti, která fungovala v nějakém kontextu a třeba by mohla dnes fungovat i mnohem lépe. Lépe znít. Mají třeba příspěvky od Josefa Straky, který psal o ekologických tématech už před patnácti lety. PZ dodává, že hlavně to četl jiný druh lidí. Téma rozhodně není izolované a třeba přitáhne do literatury víc lidí.

PZ dodává, že se chystá tematické číslo Hosta, jak řekli…A na webu přírodní lyriky by to rádi otevřeli do měsíce až dvou úvodní esejí. A potom by se tam objevovaly další příspěvky. RŠ ještě chtěl hrozně pochválit tematickou Revue Prostor č. 112: Znovu objevit Zemi. To nijak neiniciovali, číslo připravoval Lukáš Senft, se kterým taky komunikují… To číslo se velmi povedlo, bylo strašně pestré. Poezie měla dílčí roli, zato se tam sešlo spoustu lidí, kteří k tomu tématu mají co říct. Měl z toho velkou radost, protože tak nějak si to představuje. Žádné škatulkování, široká otevřenost. Nic ve smyslu dobrovolné izolace, jak Jitka naznačuje. Naopak tady se poezie stala součástí široké debaty. Tak by to mělo být. PZ říká, že mu přijde zajímavé, že když začne někdo takovou věc dělat, tak se začne tvrdit, že si to téma uzurpuje a že ho chce produkovat jen pro sebe na své platformě. Chtějí tomu přispět, ale moc se mu líbí, že to téma využívají i jiné platformy, například se něco objevilo na Nedělní chvilce poezie. PZ dodává, že to je hrozná hloupost. RŠ říká, že nemusí to ani být weby. Spíš jde o to, jestli se tomu někdo začne systematicky věnovat a nebude to líbivé sezónní téma a la “dnes se tohle dělá, tak to pojďme dělat všichni”, což je blbost.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

PZ odpovídá, že to asi ano. To chce každý literát. To byl určitě jeden z důvodů. Určitě bych netajil, že nám jde o propagaci poezie. Ta služba ale může být oboustranná. RŠ říká, že je to další oživení, když se zapojí i literatura. Debatovat nemusí jenom politici, meteorologové, klimatologové, tzn. vědci. Je to celospolečenská věc, ke které může přispívat leckdo. PZ dodává, že navíc není kam vstupovat. Ty otázky už v prostoru jsou. Chtějí zachytit to, co už existuje a je podnětné, a shromáždit to na náš web. RŠ říká, že výzva vznikla, byla obeslána, web vzniká. PZ má trochu jiného názoru, myslí si, že by to mělo trochu zaostřovat vědomí o tom tématu. Jako protiklad k jednoduchému pojetí věcí. Poezie má být složitá, komplexní, má to pojmout z více úhlů pohledu. Nemá se to vyřešit jedním titulkem. A mrzí ho, že ten mediální prostor, o kterém se tu bavíme, právě k tomu směřuje. PZ říká, že redakčně se o to asi zatím budou starat v rámci jejich úzkého okruhu (výkonného výboru), ale budou rádi za kohokoliv, koho ta tematika zajímá a bude se chtít přidat.

Angažovaná poezie

Angažovaná poezie představovala fenomén v české tvorbě zejména na konci 90. let 20. století, vzbuzovala však rozpaky i dlouhé literárněteoretické diskuse a polemiky. Už pojem „angažovaná poezie“ je totiž poměrně těžké vymezit.

Slovník literární teorie obsahuje heslo „angažovanost literatury“, jenže je ho potřeba brát s velkou rezervou, neboť poslední reedice pochází z roku 1984 a heslo je zpracováno značně tendenčně. Dočteme se v něm, že angažovanost je „vědomý příklon tvůrce k určité ideologii a záměrná umělecká práce z jejího hlediska“.

Za nejdůležitější je považován umělecký postoj přítomný v díle, který vypovídá o občansko-veřejném názoru autora. Příkladem může být protiválečná báseň, alegorie, narážka na politiku apod. Příklonem autora k jedné nebo druhé (např. válečné nebo politické) straně lze vysledovat autorův záměr. Angažovanost je v tomto pojetí zaměnitelná se stranickostí a tendenčností literatury. Má také plnit „sociální funkci“, tj. čím více autor v básni hájí sociálně slabé, tím se stává dílo angažovanějším. Poetický slovník z roku 1987 vykládá pojem téměř identicky a Poetika literárního díla 20.

O redefinici pojmu se u nás významně zasloužil Karel Piorecký, který upozornil, že angažovanost je stále vnímána jako pojem, který vytvořili sovětští literární vědci a který přebrali i českoslovenští teoretikové. Pravda však je, že rozhodně neměli na tento termín monopol. Dokládá to například článek německého filozofa Theodora W. Adorna Angažovanost z roku 1961. (Před Adornem se pojmem angažované literatury zabýval dokonce Jean-Paul Sartre.) Podle Adorna se angažované umění snaží demaskovat takový umělecký projev, který nemá žádný účel (kromě toho, že je). Adorno také rozlišuje angažovanost a propagandu. Pro první pojem je typická mnohoznačnost; chybí-li, přechází angažovanost v ideologii.

Má-li tedy angažovaná poezie zůstat poezií, musí si zachovat ideovou mnohoznačnost, resp. neslužebnost. V opačném případě se redukuje na propagandu a není už uměním, spíš jen angažovaným „psaním“. Piorecký na Adorna navazuje, když tvrdí, že „angažovaná poezie se neredukuje na sdělování idejí, ale inspiruje k jejich vytváření nebo k zaujímání postojů k sociálním skutečnostem, na které ukazuje“. Má nastolovat témata, „jejichž reflexe je ve veřejném zájmu“, sdílet je nebo dávat podnět k diskusi o nich. Velmi často jsou spjata se sociálním cítěním a kritikou konzumní společnosti. Na angažovanou poezii je ale nezbytné nahlížet v širším kulturním a sociálním kontextu, který zaznamenává nespokojenost společnosti s nynějším stavem světa. Uměleckými prostředky má podrývat myšlenkové stereotypy, zejména „mocensky manipulované způsoby řeči“.

Zároveň působí na zaujetí postoje k určité problematice; tento postoj zaujímá nejen autor, jenž se snaží ovlivnit čtenáře, ale následně i čtenář, ačkoliv se (paradoxně) v konečném důsledku čtenář i autor nemusí v postoji shodovat. Angažovaná poezie se tedy snaží reflektovat současná témata, staví se proti „zahleděnosti do sebe“ a oslovuje čtenáře. Básník by ale neměl zapomínat, že takto pojatá báseň musí být především básní, i když vypovídá o postoji autora či politice. Už Adorno upozornil na jedno z úskalí angažovanosti, a tím je přílišná doslovnost.

Přijetí nově definované angažované poezie však vůbec nebylo snadné, zejména u starší literární generace. S ohledem na historické okolnosti, kdy v českém prostředí zdomácnělo ono sovětské ideové pojetí angažovanosti, je to snadno pochopitelné. Problematika podstaty angažovanosti byla častokrát zpochybňována samotnými literárními kritiky, jak lze vidět např. u Miroslava Chocholatého nebo Boženy Správcové. Jen sloveso „angažovat“ vyvolávalo negativní reakce a celou řadu diskusí, do které se zapojil např. literární historik a teoretik Pavel Janoušek (viz jeho polemika s Janem Kubíčkem v Tvaru 2012/1).

Ozývaly se hlasy, že „básník není svazák“. Do diskuse vstoupil Petr Král článkem Opravdu na protilehlé straně, ve kterém sice připouští, že současná antikulturní společnost budí jistě právem obavy, ale bojovat proti tomu chce důrazem „na samu podstatu básně“. Obvinil Pioreckého, že hledá oporu mezi těmi, kdo se „snaží držet krok“ s četnou „podnikatelskou mentalitou“. Jinak se pokusila uchopit angažovanou poezii Milena M. Marešová, která viděla její uplatnění spíš v žurnalistice, jelikož angažovanost chápe jako psaný projev o něco usilující a zároveň veřejně komentující určité společenské téma a jako předobrazy uvedla Borovského, Durycha, Demla.

V reakci na roky diskusí a polemik vyhlásil Tvar veřejnou anketu, na kterou odpovídá Ondřej Buddeus myšlenkou zavést nový pojem suplující angažovanou poezii. Navrhuje označení „akutní, kritická poezie“, nápad se však neujal. Sám Piorecký se přikláněl k „přítomnosti angažovanosti v poezii“ spíše než k definování angažované poezie jako pojmu. Byl by totiž omyl domnívat se, že angažovaná poezie je vynálezem moderní doby. Samotné psaní angažovaných textů má hlubší kořeny.

Můžeme se s nimi setkat už ve středověku, např. u Dalimilovy kroniky, jejíž autor evidentně vytvořil politicky angažovanou epickou báseň, formulující postoj soudobé šlechty. I v takové Bridelově skladbě Co Bůh? Člověk? vyzývá autor k „práci na postoji“ tak, aby velikášství a namyšlenost byly vystřídány křesťanskou pokorou a vědomím lidské nicotnosti. Konec 18. století přináší ideu, pro kterou stojí za to veřejně se angažovat několika generacím básníků - ideu národního obrození. Ta je přítomna v poezii po celé 19. století a samozřejmě se projevuje v kontextu sporu o Rukopisy královédvorský a zelenohorský, v nichž se angažovanost skrývá pod mystifikací. V druhé polovině 19. století pak přichází akcent sociálněkritický, jak je to patrné třeba na Nerudově pojetí žánru balady, kde se na tragickém osudu podepisuje sociální skutečnost. V tomto duchu zapůsobila i politická lyrika Svatopluka Čecha, zejména ve sbírce Písně otroka (1895). Není bez zajímavosti, že do roka vyšla ještě ve 24 vydáních.

Na přelomu 19. a 20. století se pak vytvořily podmínky pro vznik angažované poezie v dnešním slova smyslu. Sama meziválečná žurnalistika označovala tvorbu Viktora Dyka a S. K. Neumanna za angažovanou, stejně tak leccos z promasarykovské tvorby Karla Čapka. Pojem „angažovanost“ ale avantgardistům 20. a 30. let moc neseděl a mluvili raději o poezii proletářské, socialistické nebo revoluční. S nástupem fašismu a počátkem druhé světové války se kontext angažované básnické tvorby zásadně změnil a inspiroval k vyjadřování společensky angažovaných postojů i autory, kteří dosud inklinovali spíše k lyrice, jako byl třeba Vladimír Holan.

Angažované pojetí literatury se postupně stává jakýmsi vzepřením vůči uzavřenosti básníka (a umění pro umění). Situace po roce 1948 však neotvírala možnost přirozeného rozvoje angažované poezie. Sympatizuje proto s tzv. trapnou poezií, v jejímž rámci se angažovanost neomezuje jen na tematickou stránku děl, ale je skutečným jednotícím principem, který autorům dovoluje podrývat řeč a jazykovou manipulaci dobové propagandy a oficiálního umění. Představiteli toho proudu jsou především Egon Bondy a Ivo Vodseďálek. Tvůrci angažované tvorby byli nuceni, s krátkou přestávkou v 60. letech, kdy mohl např. Vratislav Effenberger vydat knihu Realita a poesie (1969), sdílet omezený komunikační prostor ineditní literatury.

Vedle toho se rozvíjela literatura na politickou objednávku, v níž však byla angažovanost pouze vlastní imitací a neměla s osobním zaujetím, vášní a skutečnou angažovaností tvůrce nic společného. Není proto divu, že angažovaná poezie byla na sklonku 80. let vnímána jako vyprázdněný pojem. „Bylo by jako soli znovu potřeba termínů realismus, angažovanost, poezie všedního dne, společenská funkce literatury. Pojem „angažovanost“ tak vstoupil do 90. let jako bezobsažné (resp. naruby obrácené) slovo a byl až do roku 2008 pro česká literární periodika tabu.

Neznamená to však, že by z poezie aspekt kritické angažovanosti úplně vymizel. Je přítomen v poezii Lubora Kasala, u surrealistů nebo v tvorbě básníků bývalého undergroundu (sbírka Cizrna Víta Kremličky, básně Milana Kozelky). Paradoxně se objevil také v tvorbě někdejších prorežimních básníků, znechucených polistopadovými změnami (Miroslav Florian, Karel Sýs, Josef Jelen). Za předního představitele angažovaného proudu byl považován Jan Těsnohlídek ml., zejména kvůli sbírce Násilí bez předsudků (2010). Autor se v ní formou jakýchsi mikropříběhů pokouší o popis mladé generace a klade otázku, kam sebe v současném světě zařadit. Podle něj se nám předkládá „takový ten krásný model společnosti, který pro většinu z nás neplatí“.

Za tento druh básnění, kdy autor sklouzává k prvoplánovosti, byl však recenzenty dost kritizován. Nejvíce Adamem Borzičem, který společně s Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem patřil do literární skupiny Fantasía. Ta se k angažované poezii přihlásila sborníkem Fantasía (2008), v jehož úvodu jsou uvedeny obecné teze o úloze poezie. Klíčovou roli hrají pojmy „angažovanost“ a „patos“. Básník se má ve světě angažovat, ne slepě zaznamenávat děj. Poezie má být patetická, protože je spoluodpovědná za stav světa. Má zjevovat „intenzitu básnického bytí“.

Autor pro tvorbu patosu potřebuje „představivost“, znalost světové literatury, má umět pracovat s jazykem a má si být vědom „své pozice v domácím literárním kontextu“. Skupina sice přichází s vlastní poetikou, zároveň ale nebere svůj program jako dogma. Kromě zmíněných autorů jsou v současné poezii tendence k angažované tvorbě viditelné např. u Ondřeje Buddeuse, Petra Štengla, Ondřeje Zajace, tedy autorů sdružených kolem časopisu Psí víno. Prvky angažovanosti lze vystopovat v tvorbě Filipa Špeciána a Ondřeje Holubce. Angažovanost jako svědectví o „hodnotové vyprahlosti“ dnešního světa je patrná také ve sbírce Jen třídit odpad nestačí (2011) Víta Janoty.

V posledních letech právě Petr Štengl vydal v rámci svého vlastního nakladatelství několik sbírek s provokativními názvy, např. 3,14čo!, v níž k sobě sestavil texty vytažené z internetu a nazval je „diskusními básněmi“. Podobně provokativně je laděna i sbírka Ach! Františka Dryje. Nejinak i Kapitalistické básně Klementa Václava Lakatoše, které jsou v dedikaci dokonce věnovány V. Havlovi a V. Klausovi. Ač je angažovaná poezie v současnosti především jevem literárním, projevy politické a sociální angažovanosti lze zaznamenat i v populární kultuře, např. v tvorbě písničkáře Tomáše Kluse nebo skupiny Nightwork. Angažovaná poezie jako propagace nějakého nového „velkého“ příběhu má však v pluralitní společnosti malou šanci na úspěch, a tak její budoucnost spočívá v kritickém paradigmatu. Ideálním prostorem pro ni by byly stránky denního tisku, kde by se touto formou komentovalo aktuální dění, ale k tomu jsme zřejmě ještě nedozráli.

Přesto se takový pokus objevil v souvislosti s uprchlickou krizí v roce 2014, kdy dvanáct básníků z Česka a Slovenska vystoupilo na webu s projektem Až usneš, oplotím tě drátem. Na projektu se podílel třeba zmíněný Adam Borzič coby šéfredaktor Tvaru, novinář Dalibor Maňas, člen brněnské literární skupiny Vítrholc, Karel Škrabal, umělkyně s pseudonymem Potmě Čechům nebo slovenská básnířka Mirka Ábelová. Všichni se svorně ve svých verších doznávají k tomu, že si nevědí rady s postojem, který sdílí většinová společnost k uprchlíkům. Ač se jejich básně formou i obsahem výrazně liší, spojují je dvě věci - pocit zloby a lítosti. Angažovaná poezie bude mít obzvlášť pro střední a starší generaci zřejmě i nadále špatný zvuk. V minulém režimu získala příchuť něčeho, co nikdo nemohl brát vážně.

Pro současnou angažovanou poezii je však podstatné sdělení, protože očekává, že toto sdělení bude funkční, že nějak ovlivní čtenáře, kteří se aktivizují ve prospěch propagovaných hodnot. Je-li základem angažované poezie takováto funkčnost, měli bychom se nejprve zajímat, jak působí, a teprve podle toho ji posuzovat. Můžeme se zároveň ptát po vnitřní angažovanosti čtenáře, po jeho vůli promítnout si apel z básně do svých životních postojů. Poezie totiž není nějaká přírodní síla, ale člověkem stvořený konstrukt. Umožňuje nám odpoutat se od reality a vytvořit alternativní představu, díky které je možné svět zahlédnout z odstupu.

tags: #priroda #jako #zijici #podmet #v #poezii

Oblíbené příspěvky:

• Koše na tříděný odpad Eva Solo: Zhodnocení
• Přehled znečišťujících látek
• Tipy pro kempování v přírodě
• Kompostování plesnivého ovoce
• Evidence komunálního odpadu obcemi