Cílem souboru rozhovorů bylo srovnání pohledů na dvacáté a jedenadvacáté století očima zajímavých osobností, s důrazem na osobní zkušenosti a názory.
První asociací s dvacátým stoletím jsou dvě velké světové války, které znamenaly naprostý rozvrat světa, který se do té doby zřejmě relativně evolučně vyvíjel. Zrodily se nové státy, nová mocenská centra.
Na počátku jedenadvacátého století se zdálo, že vznikne multipolární, neuchopitelný svět. Dnes, s ohledem na události posledních let, se zdá, že budoucnost přijde mnohem rychleji, bude dramatičtější a těžko předvídatelná. Zdá se, že se chystá malér v historickém, politickém, ekonomickém, biologickém a lékařském smyslu.
Nelze uvěřit, že racionální Evropa, která léta vytvářela intelektuální centrum světa, sebevražedně skončí v krvi svých původních myšlenek. Nechce se věřit, že to, co teď vypadá, že se bude dít, je reálné.
Na prahu dospělosti bylo důležité setkání s právnickým světem, který je odlišný od ostatních, sebestředný a pro normální lidi nepochopitelný. Potom asi setkání s hudbou, bigbítem jako hudbou, jako se životním postojem, jako se společenským vnímáním, revoltou i jakýmsi vystřízlivěním. Třetí významný osobní moment je velké překvapení z iracionality vývoje té části světa, ve které jsem se narodil a která mi připadala jako ta nejracionálnější na celé planetě.
Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?
Existují osobnosti, vzory, ke kterým se člověk upírá, ale stále méně se jejich okruh kryje s osobami, které dnes stojí v čele společenství, států a soustátí. Tam se naopak ocitají neosobnosti, bezbarvé konformní šedé myši, které opakují to, co se po nich chce. Možná právě tento trend vede k oné iracionalitě vývoje.
Jako příklad osobnosti, která silně oslovila, je Gándhí. Zaujalo mne, jak filmové ztvárnění - a samozřejmě hlavně samotný příběh ústředního hrdiny - byly schopny působit v ryze politickém světě významnými, ale přitom uměřeně intelektuálními gesty, symboly. Zapůsobilo na mne, jak byl Gándhí schopen ovládnout svými myšlenkami obrovský indický subkontinent.
Při osamostatňování Indie došlo k tragickým konfliktům a krveprolitím mezi hinduisty a muslimy, který skončil tím, že se tyto dvě větve rozešly. Gándhí se rozhodl zastavit krveprolití tím, že bude držet hladovku. A světe zboř se, nějakou dobu to sice trvalo, ale když už byl takřka na prahu smrti, jednoho dne ráno celá Indie ztichla jenom proto, aby neumřel jeden muž.
Virtuální sociální sítě jsou ústupem od přímé komunikace lidí. Svět komunikace v těchto sítích neoslovuje. Není potřeba sdělovat ihned každému, kde jsem byl na výletě, na obědě, na večeři, s kým jsem se sešel. A upřímně řečeno - nechápu lidi, kteří to dělají. Dokonce to zpochybňuje mé mínění o nich. U sítě X vnímám, že se stala politickým nástrojem.
V klasických médiích se přešlo od tištěných novin k jejich obdobám na internetu. Člověk se snaží srovnat úhly pohledu na realitu, ale obsah i forma informací se stále více vzdalují od toho, co by blížilo novinářskou práci umění. Je to stále více ideologie až propaganda. A z hlediska slova a textu to často nesvědčí ani o velkých zkušenostech nebo o velkém vzdělání autorů.
Čtěte také: Krásy argentinské provincie
Tyto termíny se dnes používají jako protiklady. Člověk by klidně byl schopen sám sebe označit jako kosmopolitu, současně i vlastence a patriota. Pocházím přece z Moravy, z toho žírného vinařského kraje. Tam to mám rád. Cítím, že je to můj domov, a to je také to, co pro mne všechny uvedené tři pojmy spojuje.
Při přednášení na právnické fakultě nebo mladým kolegům se vnitřně cítím být jejich vrstevníkem. Ale oni to tak necítí a dávají to najevo. Je mi jasné, o čem se mluví, když se ty pohledy rozlišují. Samozřejmě, že čas od času pociťuji to, co asi pociťovaly všechny generace starších vůči mladým, že za našich mladých let to tak nebylo, že se lidé chovali lépe, že byla tráva zelenější a třešně sladší.
S kolegy, mými vrstevníky, jsme byli zvyklí, že muži, když si jdou sednout a popovídat, jdou na pivo. Jsem zaskočen tím, že o generaci mladší kolegové, kteří jsou dnes mém působišti na soudu, si jdou sednout a popovídat do kavárny a na zákusek.
Necítím, že by se vztahy mezi generacemi nějak dramaticky měnily, ale myslím si, že je to do značné míry dáno tím, že stále více společensky i jednotlivě předstíráme, že se hranice věku seniora posunuje dál a dál. Režisérka Chytilová tvrdila o mužích, že pořád vypadají dobře a pak zničehonic chcípnou.
Jako umění vnímám vlastně strašně moc věcí kolem nás. Vnímám jako umění všechno, co vyjadřuje jakoukoliv formou krásně povznášejícím způsobem. Všechno, čeho si lze vážit. Takže pro mě je třeba umění i lecjaké obyčejné řemeslo. Kulturu vnímám asi spíš obecněji a v přenesených smyslech. Termín kultura nemám tendenci příliš používat, ale na druhou stranu teď mě napadá, že je vlastně dobře, že se ministerstvo jmenuje ministerstvo kultury, nikoliv ministerstvo umění.
Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda
Dobré umění je pro mě v různých ohledech zábavou, proto také říkám, že mě některé věci baví a některé ne. Když něco není zábava, vnímám to jako špatné, negativní. Tedy obráceně, umění, které přináší třeba i těžké otázky, závažné myšlenky, mohu vnímat jako zábavné, protože je to intelektuální výzva.
Nejsem s to některá umělecká díla nebo některé umělecké projevy vnímat jako umění, a je to můj deficit. Vím, že, že jsem asi už nadosmrti uvězněn v tom, že když někdo je talentovaný, je umělec, maluje obrazy, dělá sochy. Když někdo není talentovaný, je performer. A někteří performeři jdou tak daleko, že udělají rádobyumělecké dílo ze svého života, ale není to umělecké dílo, je to prostě jenom předvádění se.
Hezká hudba skončila na začátku dvacátého století, ale pak jsem najednou zjistil, že mě oslovuje Stravinskij a že se mi líbí Janáček a Šostakovič.
Farkovným pojmem klasické metafiziky je pojem poslední nebo také první příčiny všeho, a když jste toho dva prvního klíbatele, který sám je nevěděl, to znamená spolumovat se podobně tu Tomáše Arbenického primumovens et imotum. První klíbajíc, který sám je nevěděl. První doklíbajíc, který sám je nevěděl. První doklíbajíc, který sám je nevěděl. A to není myšlenka, kterou já bych zkotiloval, ale je to myšlenka archéto, čili od počátku filozofie. Od počátku filozofie, od prvních filozofií. Už se ta myšlenka nějak připravuje, i když samozřejmě mohlo to jít také i na noci. Ta myšlenka archéto, kterou jsme připravovali, byla přece nikdo jiného, než ta aristotelská filé.
Diskuse o tradiční rodině a adopcích homosexuálů ukázala, že sám pojem tradice je pro mnohé něčím vyloženě negativním. Podle tohoto pohledu tradice ztělesňuje spoutanost, omezení svobody a tvořivosti, je nepřítelem univerzálního pohledu a humanismu.
Tradice je tradicí proto, že je předávána („tradována“). Aby bylo možné mluvit o tom, že je něco tradiční, je potřeba mít živý řetěz sdílení a předávání. Tradiční je proto, že se od určité doby předává (traduje) jako rozšířený model rodinného soužití.
Mnohem důležitější je schopnost tradice formovat život těch, kteří ji sdílejí. V tom dobrém i v tom zlém. Tradice, tak jako v tomto případě křesťanství, je spíš souborem jednotlivých tradic, které se navzájem doplňují a někdy si i protiřečí. Živá tradice, taková, která má pro ty, kdo ji udržují, pozitivní význam, je zároveň opora, něco, co dává životu základy a poskytuje orientaci („kotva“), i něco, co vymezuje a současně omezuje člověka, předem mu vybírá z palety možností pouze některé („klec“).
Zdravý vztah k tradici je takový, který ponechává člověku schopnost hodnotit vlastní tradici kriticky, přijímat ji s jistým nadhledem. Není ale moudré ji zcela zavrhnout.
Jeden z rozhovorů se zaměřil na zkušenost s radikálním náboženským hnutím - scientologií. Dcera Jiřího Macáka se dostala ke scientologii v 17 letech a přes veškerou snahu nedokázal Veroniku přesvědčit k odchodu. Veronika onemocněla schizofrenií a později spáchala sebevraždu. Jedním z důvodů bylo pravděpodobně také odmítání psychiatrické léčby, proti které scientologové vystupují.
Scientologie slibuje pomoc lidem, je proti drogám a psychiatrickým lékům. Dceři jsem řekl, že se 40letým chlapem nepojede na dovolenou. Myslím, že vycítil, že dcera má nějaké starosti a je to dobrá duše. Začal jí vykládat o scientologii, že pomáhají lidem, jsou proti drogám, proti psychiatrickým lékům. To na ni zapůsobilo.
Na úvod si člověk projde Oxfordským testem, což je 250 otázek, které ukáží vaše slabiny. Zdá se, že to je sofistikovaný test. Otázky jsou obecné: máte starosti s uplatněním v práci, chtěli byste zlepšit svoje schopnosti? První sezení je zdarma, pak ale začínají účtovat peníze.
Sea Org je elitní organizace členů Scientologické církve, se kterou chtěla dcera podepsat kontrakt na miliardu let. Scientologové chtěli souhlas zákonného zástupce. Cítila se šťastná, naplněná. Se mnou měla problém.
Veronice jsem nabízel společné setkání s lidmi ze scientologie a panem Vojtíškem. S tím souhlasila, ale nikdy to nevyšlo, vždycky se z toho vyvlíkli. Nakonec jsem se s některými z nich sešel alespoň já. Vždy byli velmi asertivní, mají vypracované postupy, jak reagovat. Když jim je nejhůř, zavedou řeč na nějakou osobnější notu, proti které se špatně argumentuje.
Po nějaké době začala chodit s mladším klukem, který je teď u scientologů vysoce postavený. Dneska vede jejich kurzy, které stojí až milion korun. Cena se dá najít na mnoha blozích ex-scientologů nebo v jejich časopisech, které zasílají až po registraci. Začala s ním žít, byla s ním šťastná. Byl to nesmírně sympatický a charismatický kluk. Dokonce jí přišel i na pohřeb a tam se mě zeptal, jestli zemřela kvůli scientologii. Nejsem si jistý, zda ho to zajímalo kvůli ní, nebo spíše kvůli veřejnému obrazu scientologie. Ti dva se spolu nakonec rozešli, protože ona chtěla do Sea Org.
Kromě psychického oslabení to byl určitě pocit selhání v pracovním nasazení, ve vztazích, v scientologii. Mají promyšlené, jak to udělat, aby člověk vzal vinu na sebe. Nenazvete scientology lumpy, ale obrátíte se proti sobě. Když jsem se dozvěděl o Veroničině smrti, zastavil se svět, všechna budoucnost ztratila smysl.
Scientologie dceři ublížila v tom, že ji namířila proti sobě samé. Naštvaný jsem dřív byl hodně. Teď snad tolik nejsem, není to tak čiré, že by za to mohli jen oni. Byla to souhra různých okolností. Neviním jen je, ale že bych jim vše odpustil, to rozhodně ne. Každý máme vlastní představu, co je dobré. Pro někoho možná může být dobré prožít život v scientologii, má pevně daná pravidla a může v tom být šťastný.
Nehrají jim do karet technologie, zanechávají více stop, na spoustu negativních věcí je více vidět. Důležitá je míra manipulace. Důležité je, jak moc je člověk umlčovaný, když klade kritické otázky a jak moc funguje autocenzura. Hlavní je ale zůstat ve spojení. Ta bezmoc je sžíravá, asi to nejde úplně popsat.
Kolik nám toho ještě zbylo ze starého světa? Kolik základních životních věcí bylo zpotvořeno, zkarikováno? Kolik základních citů bylo zvráceno v chlad a odcizení? Včely. Jak blízko bývaly člověku! I napůl městskému, jakým jsem vždycky sám (bohužel) býval.
Máme pocit, že víme stále více, ale ve skutečnosti víme jen více - o ničem. O něčem, co mizí, co stále méně a méně existuje. Pečujme, pozorujme, hloubejme nad nedobernými vrstvami nádhery a dobroty stvoření. Jenom to nás může poučovat o další existenci člověka na zemi a jejím smyslu. Je součástí tohoto stvoření, ale taky něčím nekonečně vyšším. A tedy v zodpovědnost uvázaným poutem pevným sice, ale rozpojitelným. Jen v tomto rozpojení je zkáza všeho ostatního tvorstva.
Několik málo posledních včelstev žije bezmála divoce. Bez lidí, se svými vlastními zásobami. Odolávají snahám o likvidaci. „Vždyť se o ně stejně žádnej nestará, med nikdo nevybírá, k ničemu nejsou!“, zní argumenty. Logika železná v jakémkoli čase, možná obecně lidská: nepřináší-li mi něco bezprostřední užitek, nemá to právo na existenci? Co na tom, že obrovské plochy zemědělských plodin nebo sadů by bez včel zůstaly neopylené.
Publikace Michaela Cohena a jeho spoluautorů vychází z tvrzení, že mnoho problémů lidí i světa jako celku spočívá v odcizenosti člověka přírodě, v zapomenutí přírodních způsobů myšlení. Spása je naštěstí na dohled. Michael Cohen totiž vynalezl metodu jak tento neblahý vývoj zvrátit: v jeho Kurzu spojení s přírodou (Project Nature Connect) se přírodním způsobům myšlení znovu naučíte. Myšlenka je to zajímavá. O to více, že odcizení člověka přírodě potvrzuje množství vědeckých studií.
Na počátku vás autoři knihy vyzvou k zamyšlení: „Má Příroda regenerující a posilující úzdravnou sílu? Pokud ne, tak jak vytvořila a udržuje svou perfektní čistotu, vyrovnanost a mír spolu s optimy diverzity, spolupráce a života… aniž vytváří odpadky, znečištění či je přehnaně drsná?“ Dosaďte si za slovo Příroda slovo Bůh a máte obvyklou sugestivně přesvědčovací formulku kreacionistů.
Podstatou Kurzu spojení přírodou je znovunavození přírodních způsobů myšlení. Přírodě děkujete za to, že vám dovoluje ji vnímat, být s ní v kontaktu. Jiné cvičení vás zase vyzve, abyste příjemný pocit, který máte v přírodě, doplnili do tvrzení o sobě. Například: „Mám rád tento strom, protože je krásný a silný“ napíšete jako „Mám rád sám sebe, protože jsem krásný a silný“. „Můžete si být naprosto jisti, že nějaká vaše část může být touto větou popsána,“ ujišťují vás autoři.
tags: #příroda #možná #neví #že #člověk #je