Příroda Nového světa a její proměny

Ojedinělá historie novozélandské přírody se začala psát někdy koncem druhohor, asi před 80 miliony let. Tehdy se od australské části jižního prakontinentu Gondwany oddělil kus pevniny, budoucí Nový Zéland. A „odvezl“ si s sebou i druhohorní přírodu, tenkrát ještě bez savců.

Příroda izolovaného ostrova se bez pevninských vlivů začala vyvíjet sama pro sebe a došlo ke speciaci, tj. procesu vzniku nových druhů rostlin a živočichů, které jsou dnes novozélandskými unikáty a nevyskytují se nikde jinde na Zemi. Například mezi původními druhy bylin je na Novém Zélandu takovýchto jedinečných druhů, endemitů, více než 70 %.

Období konce druhohor připomínají i kdysi nekonečné pralesy, jejichž zbytky přežívají dnes většinou už jen v národních parcích a rezervacích. Nejrozšířenějším typem je pabukový les, tvořící ještě poměrně rozlehlé porosty na Jižním ostrově. Pabuky (rod Nothophagus) se vyskytují pouze na jižní polokouli a jsou příbuzné našich buků.

Jiný typ, podokarpový les s dominantním jehličnanem podokarpem (Podocarpus) připomíná tropické deštné pralesy. Nejproslulejší jsou však na Novém Zélandě lesy, v nichž kraluje jeden z nejmohutnějších stromů světa, legendární kauri, česky damaroň jižní (Agathis australis). Je příbuzný s blahočety, spíše známými pod názvem araukarie.

Lesy Kauri a vliv kolonizace

Lesy kauri jsou však bohužel smutným příkladem likvidace původní novozélandské přírody. Původně se vyskytovaly v subtropické části Severního ostrova na více než milionu hektarů. S příchodem Evropanů začaly rychle mizet. Dřevo bylo využíváno pro stavbu lodí, hrází, nábytku, ale nejcennější surovinou byla pryskyřice zvaná kaurikopál, která se získávala nařezáváním kmenů a využívala se k výrobě laků a fermeží.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Dnes zbyla z původní rozlohy lesů kauri pouhá čtyři procenta a vzrostlé damaroně se vyskytují ostrůvkovitě jen na několika místech. Nejvýznamnější je rezervace Waipoua Kauri Forest severně od Aucklandu, kde přežívají dva největší žijící kauri. Tane Mahuta (Bůh lesa) s kmenem o průměru 4,4 m, s obvodem 13,8 m a vysoký 51,5 metru je starý asi 2100 let. Te Matua Ngahere (Otec lesa) je nižší (30 m), zato má mohutnější kmen o průměru přes pět metrů a s obvodem 17,8 m. Když se ocitnete blízko jeho kmene, ztrácíte pojem stromu a spíše máte pocit, že stojíte proti nějaké hrbolaté vyklenuté zdi.

Nový Zéland byl totiž díky své poloze mezi 36. a 46. rovnoběžkou a víceméně mírnému podnebí velice vstřícný k novým, zavlečeným druhům rostlin i živočichů z mírného pásma Evropy. A tak se zahájením kolonizace na začátku 19. století počali Evropané, jmenovitě Britové, tyto dva ostrovy přetvářet po evropsku. Nový Zéland se brzy stal „farmou Anglie“.

Původní unikátní příroda byla stále více zatlačována a přežila jen v oblastech nepřístupných nebo nevhodných k obdělání. Dnešním Novozélanďanům slouží ke cti, že tato útočiště posledních zbytků zdejší původní unikátní přírody, představující nenahraditelnou součást světového přírodního dědictví, jsou pod přísnou ochranou.

Setkání s realitou Nového Zélandu

Christchurch už máme za zády. Silnici z obou stran lemují sady s pravidelnými řadami ovocných stromů, střídané porosty amerických borovic, rovněž vzorně seřazených do řad. Stráně nevysokých kopečků jsou porostlé monokulturami smrků, taktéž s pravidelnými rozestupy. Zdejší hospodáři mají zřejmě rádi symetrii… Pod zelenými svahy s ovečkami kvetou louky tisíci květenstvími pampelišek, jestřábníků a kopretin. Kolem potůčků olše, sem tam remízky javorů, klenů, vrb…

Když míjíme oplocenku se stohlavým stádem evropských jelenů lesních, přemýšlím, co nového vlastně může ještě Evropan na kousku hlíny do této země zavléci. Moje představa Nového Zélandu jako oázy prapůvodní divočiny bledla s každou hodinou jízdy touto zajisté úrodnou, avšak původní přírody důsledně zbavenou krajinou.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Lidožrouti z Tsava

Latinské rčení hic sunt leones, tedy zde jsou lvi, používané na starověkých a středověkých mapách k označení neprozkoumaných, tajemných či nebezpečných území, beze zbytku platí o východní Africe. V březnu 1898 se v do té doby odlehlé oblasti Keni objevily tisíce zejména indických dělníků, jejichž úkolem bylo postavit most přes řeku Tsavo.

Jedné noci se do tábora vplížil obávaný lev a vzápětí dělníky probudil křik. „Do stanu jednoho předáka vnikl velký lev. Popadl ho za hlavu a kopajícího a křičícího ho odvlekl do buše, kde se další den našly jeho ostatky. Přelezl šestimetrovou stěnu a nechal se sežrat lvicí. Lví pohromaTak začalo vražedné šílenství, kterého se účastnili hned dva lví samci, kteří rychle získali přezdívku lidožrouti z Tsava. Jednalo se o zvláště velké exempláře - na délku měřili téměř 280 cm a chyběla jim pro samce typická hříva.

Jakmile ochutnali lidské maso, začali oba lvi s nebývalou silou napadat dělníky a železniční personál. To vyvolalo paniku a vedlo k útěku stovek lidí. Nočním útokům, k nimž docházelo prakticky denně, se lidé snažili bránit pomocí táborových ohňů a ohrad z trnitých akácií. Lvi ale tyto překážky proskočili a vzápětí i se svou lidskou kořistí mizeli ve tmě. Lvi roztrhali ošetřovatele před očima návštěvníků safari.

Stavba železnice se kvůli řádění lvů zpožďovala a britské úřady se konečně rozhoupaly k akci. Do Tsava dorazily dvě desítky ozbrojených strážců a iniciativy se osobně chopil podplukovník britské armády John Henry Patterson. Devět měsíců po prvním útoku se mu v noci 9. prosince 1898 podařilo jednoho ze lvů zasáhnout na noze. Zraněný zabiják se ale pokradmu vrátil a začal Pattersona stopovat. Lovec zvíře dorazil druhou ranou do hrudi. O tři týdny později byl zastřelen i druhý lev. Tentokrát bylo k jeho skolení potřeba devíti střel.

Lev pustinný (Panthera leo) je vrcholový predátor, který k životu nezbytně potřebuje maso. Jeho potrava se skládá převážně z kopytníků spásajících trávu. „Neexistují důkazy, že by lidožrouti z Tsava hladověli. Ve skutečnosti byla v oblasti spousta kořisti. Pakoně, zebry, gazely, hroši.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Obávaní lidožrouti z Tsava byli zabiti, odpověď na otázku, proč se tito lvi zaměřili právě na lidi, ale zůstala nezodpovězena. Je to natolik silný příběh, že lebky obou lvů dodnes vystavuje přírodovědné muzeum v Chicagu. Jejich zkoumání nakonec přivedlo odborníky k myšlence, že za lidožravou mánii obou samců mohly zuby.

„Zuby používají lvi k drcení kostí a získávání morku, který je uvnitř. Pro lví chrup je tak v souvislosti s jeho intenzivním používáním typické, že jsou některé zuby zlomené nebo chybí,“ vysvětlil Shatner. Podle něj ale není typické najít onemocnění zubů. „V případě lva z Tsava se našel zlomený dolní špičák, jehož dřeňová dutina byla napříč skoro centimetr obnažená. To mohlo být nesnesitelně bolestivé.“ Podle Shatnera tak nebyl lev schopen zasadit smrtící kousnutí, které lvi používají k usmrcení velké bojující kořisti.

Jestliže měl jeden ze lvů problémy s chrupem, což mohlo vést k jeho orientaci na snáze ulovitelnou kořist, tedy člověka, proč se k němu přidal druhý lev? Odborníci se domnívají, že se od prvního lva naučil, že lidé jsou snadným cílem. „Predátoři se neustále učí z úspěchů a nezdarů. Učí se od jiných. Učí se, jak skolit kořist, jak lovit. A tak není překvapující, že ten druhý lidožrout začal také žrát lidi. Zřejmě byli snadno získanou potravou,“ uzavřela zooložka Larisa DeSantis z Vanderbiltovy univerzity.

Příběh lidožravých lvů inspiroval i tvůrce filmu Lovci lvů z roku 1996.

tags: #příroda #nového #světa

Oblíbené příspěvky:

• Nové iniciativy Air Bank
• Legislativa koupališť
• Bio zemědělství: Globální a lokální pohled
• Význam a realizace
• Člověk jako omyl: Podrobnější zkoumání