Ochrana hub v České republice

05.03.2026

Ochrana vysokých hub (makromycetů), stejně jako ochrana rostlin, má v České republice zákonnou rovinu. Ochranu definuje a vymezuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, s pomocí prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. Chráněným houbám zákon zajišťuje ochranu ve všech vývojových stádiích včetně ochrany jejich biotopu. Vyhláška upřesňuje, které druhy jsou chráněné, vyjmenovává jich 46, a to v kategoriích kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené.

V České republice je tento seznam prvním zákonným seznamem chránícím vybrané druhy hub. Ze 46 druhů je jich 27 kriticky ohrožených (§1), 13 silně ohrožených (§2) a 6 ohrožených (§3). V odborných mykologických kruzích existuje návrh na rozšíření počtu chráněných druhů na 95. Snad jen pro porovnání uveďme, že Červený seznam hub ČR zná v různém stupni ohrožení téměř 904 druhů. Taková je tedy zákonná realita, která se však od praktické může značně lišit.

K zajištění té zákonné je nutné houby znát a rozlišovat, a to nejen druhy běžné a jedlé, ale především ty ohrožené, tedy druhy které patří k ustupujícím a vyskytujícím se pouze v omezené míře. A právě tady naráží praktická ochrana. Pro většinovou neznalost hub je posuzování výskytu chráněných hub na dané lokalitě problematické, tím pádem se výskyt chráněných hub na potenciálně ohrožených a posuzovaných lokalitách většinou nezjišťuje. Tento stav souvisí se složitostí a náročností poznání makromycetů, relativně malou tradicí mykologie, resp. ochrany hub, a souvisí také s malým počtem mykologů. Případné srovnání s ochranou vyšších rostlin tak značně pokulhává.

Červený seznam hub České republiky

Červené seznamy jsou vyhodnocením stavu druhů podle jednotných kritérií. V ČR jsou využívány v řadě situací: při prioritizaci péče, hodnocení území, hodnocení dopadů záměrů atp. Doporučená frekvence aktualizace červených seznamů je 10 let. V rámci 46. vydání časopisu Příroda se aktualizace (po 18 letech) dočkal a světlo světa spatřil nový Červený seznam hub (makromycetů) České republiky.

Červený seznam hub hodnotí stupeň ohrožení u 1 762 druhů hub přirozeně se vyskytujících na území České republiky podle doporučené aplikace kritérií IUCN na druhy hub. Samotný Červený seznam obsahuje 1 676 druhů: 32 vyhynulých v ČR (RE), 190 kriticky ohrožených (CR), 330 ohrožených (EN), 325 zranitelných (VU), 238 téměř ohrožených (NT), 561 druhů s nedostatečnými údaji o jejich ohrožení (DD). Zbývajících 86 druhů z předešlého Červeného seznamu bylo hodnoceno v kategorii málo dotčený (LC) a jsou uvedeny v samostatné tabulce.

Čtěte také: Podrobnosti k programu zasedání

U jednotlivých druhů byl expertně vyhodnocen relativní význam příčin ohrožení klasifikovaných do jedenácti kategorií. Jako nejčastější faktor byla vyhodnocena vzácnost sama o sobě (70 %), následovaná intenzifikací hospodaření v lesích (44,2 %), eutrofizací (28,5 %), klimatickou změnou (24,8 %) a sukcesními pochody (20,5 %).

Od jeho startu v lednu 2024 potrvá až do roku 2033. Přinese na čtyři desítky nových záchranných programů, programů péče a regionálních akčních plánů pro vybrané ohrožené druhy rostlin, hub a živočichů, ale také jejich důkladný monitoring.

„Červené seznamy počítají v Česku mezi kriticky ohrožené, ohrožené či zranitelné druhy 908 druhů cévnatých rostlin, 162 druhů obratlovců (největší zastoupení mezi nimi mají ptáci) a přes 3 300 druhů bezobratlých. Vzácné rostliny a živočichy ohrožuje celá řada vlivů. Vedle nešetrného hospodaření v krajině je to třeba i klimatická změna nebo invazní druhy, kterých je u nás na 188 druhů rostlin a živočichů. Ve snaze úbytek druhové rozmanitosti zastavit nebo aspoň zpomalit jsme připravili novelu zákona o ochraně přírody [2], která má usnadnit jejich efektivní ochranu.

„Během následujících deseti let chceme zvrátit negativní trend u nejohroženějších druhů realizací vhodné péče o stovky lokalit v České republice ve spolupráci se zemědělci a lesníky, eliminací negativních vlivů a aktivním zapojením veřejnosti. „Připravíme 44 nových záchranných programů, programů péče a regionálních akčních plánů [3] pro vybrané ohrožené druhy rostlin, hub a živočichů. Zároveň budeme pokračovat v práci na těch, které již běží. Součástí projektu je také důkladný monitoring populací druhu a efektu prováděných zásahů.

Záchranné programy jsou u nás zpracovávány pro nejohroženější druhy živočichů a rostlin. Kombinují různé typy opatření s cílem dosáhnout zvýšení populace daného druhu. Chrání a obnovuje se jejich přirozené prostředí, někdy se zakládají záchranné chovy nebo se rostliny pěstují v kulturách a vysazují. Pro druhy, které jsou vázány na určitý region nebo jsou v něm bezprostředně ohroženy vyhynutím, se připravují regionální akční plány. Nyní je realizováno 13 záchranných programů a 12 regionálních akčních plánů.

Čtěte také: Řepka a životní prostředí v ČR

Programy péče se pak připravují pro ty zvláště chráněné druhy, které svými životními projevy mohou způsobovat konflikty s hospodářskými zájmy člověka, zároveň však v přírodě zastávají klíčovou roli. Hlavní náplní programů péče je hledat cesty, jak takové konflikty minimalizovat.

„Pro přežití člověka je nezbytné uchování přírody, zvlášť zdravých přírodních ekosystémů a biodiverzity. K tomu potřebujeme správně nastavené předpisy, ale také zajištění aktivní péče. Tu umožňují právě záchranné programy. Díky nim například z české krajiny nevymizel hvozdík písečný český a daří se zvyšovat počty užovek stromových či syslů.

Význam hub a jejich ochrana

Nikdo z nás si nedovede představit Zemi bez stromů a rostlin celkově, nebo je tato představa pro něj značně smutná a nepřijatelná. Bohužel velké množství v současné sobě známých i neznámých rostlinných druhů spadá podle zákona o ochraně přírody a krajiny, nebo spíše dle vyhlášky k tomuto zákonu, do druhů kriticky ohrožených. Patří sem kupodivu také houby.

Největším problémem je ochrana těch rostlinných druhů, které dosud nebyly dostatečně probádány, nebo omezené množství informací neumožňuje zákonitě jinou ochranu než opět omezenou. Proto je nutné vyhýbat se poškozování přírody celkově a snažit se veškeré dosud známé rostlinné druhy chránit na co nejvyšší možné úrovni. Bohužel málokdo z nás ví, co znamená nejvyšší možná úroveň ochrany v reálu.

Ono je snadné říci žijte ekologicky, ale nikdo nám již nedá přesný návod, jak se vyvarovat případným chybám a omylům, nebo jak napravit chyby minulé. Zde je tudíž nezbytná především prevence plynoucí z výsledků výzkumných studií mimo jiné botaniků a vzájemná spolupráce odborníků a veřejnosti, která se alespoň mně osobně zdá stále nepříliš rozvinutá.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Nejprve bychom si měli vysvětlit, co znamenají pojmy ochrana in a ex-situ, protože se s nimi v příštích odstavcích setkáme poměrně často. Nejjednodušší laická definice říká: Metoda ochrany in-situ je ochrana druhů v jejich přirozeném prostředí. Protože však přirozené prostředí je díky neustálým, ať vědomým či nevědomým, zásahům člověka do přírodních dějů nutno chápat v uvozovkách, budeme brát jako přirozené prostředí místa, kde se dané druhy přirozeně vyskytují, i přes antropogenní činnost. Houby jsou v zákoně o ochraně přírody a krajiny kvůli podobnému způsobu ochrany řazeny mezi rostliny.

Význam hub je skutečně značný. Většina z nás zná pouze ty druhy hub, jež tvoří plodnice. Jejich význam spojujeme proto ponejvíce s potravním řetězcem lidí nebo živočichů. Takové obalované žampiony mohou nám připadat stejně chutné jako třeba srnce obecné chtná některý druh houby, která je pro nás nepoživatelná. Skutečný význam hub však spočívá v něčem zcela jiném, než v občasném zpestření jídelníčku. Majoritně převládá jejich nepopiratelný význam v ochraně a udržování homeostáze celých nejen rostlinných společenstev. Obecně je známo, že nemá-li vyšší rostlina mykorhitickou houbu, nemůže dobře prosperovat. Proto je třeba chránit zejména podzemní části hub, které nejsou vidět a rostliny a houby od sebe rozhodně neizolovat.

Nejvíce škody způsobuje houbám ne průmysl, zemědělství nebo snad neuvážená stavební činnost, ale nevzdělaná houbařská veřejnost. Spousta lidí při sbírání hub nepoužívá nožík, a bere si společně s nalezenou houbou do košíku také její podhoubí. To je ovšem samozřejmě zásadní chyba, které se vzdělaní houbaři většinou nedopouštějí.

Některé druhy hub mají dokonce až schopnost remineralizační. Podílejí se tak mimo jiné na tvorbě humusu, který zvyšuje úrodnost půd. Nesmíme samozřejmě opomenout význam hub z hlediska parazitického. Mnoho druhů hub žije právě parazitickým způsobem.

Chránit všechny druhy hub je v praxi bohužel téměř nemožné. Převážná většina netvoří plodnice, a proto je velmi těžké chránit na úrovni něco, co není vidět, a i když tvoří plodnice, není jisté, že je dovedeme spatřit. O mnohých druzích hub zřejmě ani nevíme, že existují.

Základem pro ochranu hub v prostředí in-situ je ochrana svrchní části půdy tzv. hrabanky. Zde se nachází mnohé výtrusy hub chystající se zakořenit a také některé živiny pro houby nepostradatelné. Hrabanku je obecně zakázáno shrabávat nebo znečišťovat. Houby žijící mykorhiticky nebo paraziticky na jiném organismu poskytují tak zákonnou ochranu tomuto organismu, neb od něj získávají potřebné živiny.

Mykorhizní houby a jejich význam

Mykorhizní houby žijící v přátelském vztahu s kořeny rostlin vytvářejí podzemní sítě, které zajišťují koloběh klíčových živin, ovlivňují rostlinnou rozmanitost a pomáhají regulovat globální zásoby uhlíku. Přestože jsou mykorhizní houby nezbytné pro život na Zemi, dosud se vědělo jen velmi málo o tom, kde a jak je biodiverzita těchto organismů rozložena napříč suchozemskými ekosystémy planety.

Mykorhizní houby dodávají stromům a rostlinám minerální živiny, které by pro ně jinak byly nedostupné, a tím zvyšují nejen produktivitu lesních a travinných ekosystémů, ale také zemědělskou výnosnost. „Diverzita je ve skutečnosti něco jako pojistka - čím více symbiotických houbových pomocníků v půdě žije, tím lépe si rostliny mohou vybrat partnera, který jim zajistí nejlepší přísun živin pro růst,“ říká Petr Baldrian. Důležité je také zmínit, že mykorhizní houby pomáhají ukládat uhlík do půdy, čímž přispívají k vyrovnávání rostoucích koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře.

Porovnání chráněných území s oblastmi nejvyšší biodiverzity mykorhiz ukazuje, že méně než 10 % předpokládaných lokalit s vysokou druhovou bohatostí se v současnosti nachází v chráněných oblastech.

Mykorhizní sítě, které propojují kořeny stromů s půdou prostřednictvím houbových hyf, vláknitých struktur, jež jsou základním stavebním prvkem hub, vytvářejí významnou, byť skrytou složku podzemních ekosystémů Země.

Ochrana hub v praxi a doporučení

Ze zemědělské činnosti houbám jako všem rostlinám škodí hlavně jeho intenzivní forma. Je tudíž potřeba přecházet postupně na formy hospodaření ekologičtějšího - extenzivního. Extenzivně hospodařit znamená mimo jiné vyhýbat se nadměrnému hnojení, využívat více kupříkladu zeleného hnojení, některých druhů chlévského hnojení, těžké půdy vylehčovat zejména rostlinnými zbytky z organické výroby atd. Ekologickému zemědělství se u nás věnuje neustále rostoucí počet zemědělců.

Nutné a neméně důležité je upřednostňování výběrové těžby, která umožňuje vznik lesů různověkých, před holosečemi a správný postup při obnově lesů a mnohé další. Vezmu-li si za názorný příklad správného postupu obnovy lesa třeba v současnosti probíhající snahu o revitalizaci lesů Vysokých Tater, musím znovu poukázat na důležitost vysázení lesů původních namísto zničených umělých monokultur.

Důležitou roli v otázce problematiky ochrany hub hraje také změna vodního režimu související nejen se zemědělskou činností. Člověk si již uvědomuje, že změnami vodních poměrů provedenými za účelem dosažení lepší úrodnosti půd jen málokdy skutečně docílí kýženého výsledku. Změny vodních režimů půd právě naopak často půdám a tedy i rostlinám na nich žijících škodí. V České republice je problematika revitalizace vodních toků řešena vcelku uspokojivě.

Důležitým činitelem ústupu řady druhů hub byly tzv. kyselé deště. V poslední době se situace značně zlepšila, a tak se některé houby do naší přírody navrací, dobrým příkladem je liška obecná. Na druhou stranu ale zase ubývá hřib hnědý, kterému současné zlepšení životního prostředí neprospívá. Jednou z přirozených příčin je i extrémní počasí, které se vyznačuje prudkými změnami teplot na jaře a na podzim, dlouhými obdobími s nedostatkem srážek nebo naopak přívalové deště.

Protože je houbaření v naší zemi velmi oblíbené, do stále menších lesů se vypravuje více a více houbařů, kteří lesy doslova vysbírávají. Sbírání hub jako takové houbám nevadí, problémem je sešlapávání půdy a poškozování podhoubí v zemi při hledání hub. Říká se, že když člověk na houbu pohlédne, ona už neporoste. Významný vliv na ústup některých hub mají monokultury dřevin, hlavně smrků.

Abychom mohli houby chránit, případně pomoci k vyhlášování nových chráněných území, je potřeba znát a rozlišovat je a znát jejich stupeň ohrožení. Proto mykologové v roce 2006 sepsali a vydali s pomocí AOPK (Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) Červený seznam hub České republiky, kde je uvedeno 904 nejohroženějších druhů hub s kategorií jejich ohrožení a navíc informace o ekologii a rozšíření.

V případě nálezu nějaké chráněné nebo ohrožené houby je zapotřebí obrátit se na nejbližší pobočku České Mykologické společnosti a nahlásit nález. Možná tak právě vy objevíte novou lokalitu chráněného druhu.

Příklady chráněných druhů hub

Vyjmenujme si nakonec několik málo druhů kriticky a silně ohrožených druhů hub, je totiž třeba neustále si tento fakt připomínat - škodíme rostlinám, živočichům, a tedy i sami sobě a z kdovíjakého "záhadného" důvodu počty ohrožených druhů stále rostou. Mezi kriticky ohrožené zvláště chráněné druhy hub patří například hřib královský, hvězdovka Pouzarova, václavka bažinná a silně ohroženými druhy jsou kupříkladu klouzek žlutý nebo strmělka suchomilná. Doufejme jen, že se jednoho nebudou řadit mezi druhy vyhynulé zcela. Půjdeme-li lesem, snažme se neničit okolní přírodu, ale naopak jí pomáhat.

Seznam vybraných chráněných druhů hub: