Přírodní Materiály: Definice První a Druhé Přírody

Vzdělávací předmět Nauka o přírodě byl vytvořen ze vzdělávací oblasti Člověk a příroda. V předmětu si žáci osvojují základní poznatky okruhu Základy přírodních věd, který je rozdělen na tematické celky: Základy přírodopisu, Základy ekologie, Základy fyziky, Základy chemie a Základy zeměpisu. Jednotlivá témata se vzájemně propojují a bezprostředně na sebe navazují.

Přírodní materiály (u nás tradičně kámen, dřevo, hlína) jsou užívané pro stavby od nepaměti. Nepálená hlína jako stavební materiál se užívala pro výstavbu masivních hliněných stěn prakticky na celém světě a odhaduje se, že v hliněných domech žije polovina současné světové populace. Životnost hliněných staveb přesahuje století, pokud je stavba trvale chráněna proti vodě. U nás představuje stáří dochované hliněné zástavby 100 až 400 let, výjimečně i více.

Životní prostředí a jeho ochrana nabývají ve stavebnictví na významu, i když zatím převážně pouze ve smyslu hledání nových zdrojů energie a šetření energiemi během užívání stavby. Pojmy jako svázaná energie do výrobků během jejich výroby a provádění, životní cyklus budov apod. si pomalu razí cestu mezi zainteresované. Ekonomika státu na ně však dosud není nastavená, proto nejsou vnímány odbornou veřejností příliš vážně.

Historie a Současnost Přírodních Materiálů

Hlína, dřevo a kámen - až donedávna jediné materiály pro výstavbu domů. Člověk v nich žil po tisíciletí bez újmy na zdraví. S příchodem moderních stavebních materiálů, které přinesly především lepší mechanické vlastnosti, bylo možno stavět budovy vyšší při zachování nebo dokonce snížení tloušťky stěn. Reklamní akce vykonaly své natolik, že i drobné stavby, jako např. rodinné domy, se dnes staví z železobetonu bez ohledu na to, že jeho mechanické vlastnosti zůstanou nevyužity, zatímco ostatní je třeba tlumit. Dnešní zedník nedokáže pracovat např. s hliněnou maltou, pod pojmem vápenná malta rozumí maltu, do které je mimo vápna třeba přidat řádný přídavek cementu, aby "držela".

Negativa Moderních Stavebních Materiálů

Moderní stavební materiály užívané v posledních sto letech sebou přinesly mimo technické vlastnosti výhodné pro spolehlivost stavby a její odolnost proti různým vlivům také některá negativa v podobě uvolňování škodlivin do vnitřního, příp. i do vnějšího prostředí, kde poškozují zdraví člověka. Kvalita vnitřního prostředí budov nabývá na významu zvláště v posledních letech, kdy se ze statistik dozvídáme, že člověk v interiéru budov tráví v průměru 90% celkové doby, na straně druhé přibývá nemocí, jejichž příčiny se postupně zjišťují jako následek vlivů způsobených právě budovami, a to v různých podobách. Znečištění vzduchu v interiéru se stalo natolik vysoké, že kvalitě vzduchu ve vnitřním prostředí budov je v posledním desetiletí věnovaná zvýšená pozornost.

Čtěte také: Matrace z přírodních materiálů

Je to právě kvalita vnitřního prostředí, kterou spoluvytvářejí materiály užité ve stavbě i v jejím interiéru. Řada vlastností nových stavebních materiálů je zcela neznámých a upozorní na ně teprve zdravotní potíže uživatelů, jako dráždění dýchacích cest a očních spojivek, bolesti hlavy, kožní choroby, podrážděnost, poruchy koncentrace atd. Příčina těchto zdravotních poruch není známá a teprve při hromadných zdravotních problémech se začíná pátrat po příčinách a způsobech léčení a také prevence těchto onemocnění, která spočívá především v odstranění škodlivých vlivů z okolí člověka.

Bezpečné Stavební Materiály

Které stavební materiály lze považovat za bezpečné z hlediska zdraví člověka? Především takové, kterými je člověk obklopen po celou dobu svého vývoje a na něž se lidský organizmus dokonale adaptoval. Přírodní materiály, jako je dřevo, kámen, hlína, části rostlin, srst, vlna apod., bez chemických aditiv, která v nevhodném složení mohou negovat pozitiva těchto materiálů. V zahraničí vznikají a jsou užívané technologie výstavby dřevostaveb bez použití spojovacích kovových prvků (hřebíky, vruty, hmoždíky, ocelové desky s prolisovanými trny atd.).

V poslední době se připisuje značný význam pozitivním vlastnostem hliněných omítek v interiéru budov, které dokáží přijmout velice rychle vysoký obsah vzdušné vlhkosti a po pominutí příčiny uvolňování vlhkosti do ovzduší (např. z koupelny, z kuchyně, aj.) jsou schopny vodní páru postupně uvolňovat znovu do vnitřního prostředí. Pohlcují zápachy. Jílové minerály, jejich schopnost změny (přijímání vody, výměna kationů) položily základ ke vzniku života na zemi.

Hlína jako Stavební Materiál v Historii

Vitruvius ve svých Deseti knihách o architektuře vysoko hodnotí trvanlivost hliněného zdiva a cení ho nad stavby z kamene, které ač "je na pohled ladné a vkusné, nemůže při dlouhém trvání nebýti na spadnutí. Proto odhadci při odhadu společných zdí neoceňují jich na tolik, zač byly postaveny,... vydávají posudek, že stěny nemohou vydržet déle než 80 let. Při zdích z nepálených cihel se však nesráží nic, pokud ještě stojí rovně, nýbrž oceňují se vždy natolik, zač byly kdysi postaveny".

U nás je užití nepálené hlíny jako hlavního stavebního materiálu, stejně jako v západní Evropě, zmiňováno ve 13. až 14. století. K oživení masivních hliněných konstrukcí došlo v evropských zemích na přelomu 16. a 17. století, tedy v době, kdy mohutné požáry v oblastech s převládajícími tradičními dřevěnými konstrukcemi ničily celé vesnice a města. Hliněné stavby odolné proti ohni nacházely široké uplatnění a ocenění v nízkopodlažní zástavbě nejen na vesnicích, ale i ve městech (klasicistní patrové domy ve Slavkově, Uherském Ostrohu), dřevěná srubová stavení byla opatřována silnou hliněnou omazávkou.

Čtěte také: Více o částečně obnovitelných zdrojích

Legislativa a Hliněné Stavby

Ve druhé polovině 18. Protipožární a stavební nařízení dala základ k vytvoření pozdějších stavebních řádů. Tzv. Ohňový patent císařovny Marie Terezie z roku 1751 přikazuje, aby kuchyně a komíny byly zděné a aby každá chalupa měla do roka zděný komín. Pro stavitelství bylo rovněž důležité rozhodnutí o zavedení číslování domů vydané v roce 1770, kdy bylo také nařízeno, aby každý obyvatel měl své stálé jméno a příjmení.

Rozšíření hliněných konstrukcí v tradičních hliněných regionech jižní Moravy v prvních desetiletích 19. století zachycují mapy stabilního katastru. S vydáním nařízení byl zároveň zesílen dozor na stavby, aby toto ustanovení bylo uvedeno v život. Konstrukční pravidla obsažená ve stavebních řádech a dalších nařízeních znamenala zvýšení bezpečnosti a životnosti staveb.

V té době nastoupil na místo všech dosavadních předpisů stavební řád pro Království České vydaný dne 11. 5. 1864, v němž jsou mimo jiné uvedeny podmínky pro konstrukce staveb.

§75.: V menších osadách, zvláště v krajinách, kde není vápna a kde by se muselo příliš draho kupovati, může k stavbám za spojidlo užito býti hlíny. Dovoleno také, aby stavební obytná uvnitř z vepřovic byla udělána a stavení hospodářská vůbec aby z nich byla vystavěna. Také povoleno v chudších krajinách, aby nová obydlí ve vesnicích stavěna byla z vepřovic, ale tak, aby se ze základu na tři střevíce vyhnala zeď a na vodorovnou výšku té zdi aby se teprvé stavělo z vepřovic.

Co je to Příroda?

Slovo „příroda“ bylo do většiny evropských jazyků převzato z latiny; výjimečně bylo vytvořeno napodobením latiny, resp. řečtiny (neboť sama latina termínem „natura“ napodobila řecké slovo FYSIS, a to etymologicky důvěrným spojením se slovesy, poukazujícími k rození a růstu; právě toto spojení zachovávají také česká slova „příroda“ a „přirozenost“ důrazem na to, čeho se nějaké bytosti dostává při jejím „zrození“). Pokud si lidé, mluvící evropskými (přesněji: indoevropskými) jazyky zachovali ještě trochu živé povědomí o etymologických kořenech důležitějších slov, musí se občas ocitat na rozpacích, když si uvědomí, k jakým podivným posunům a k jakému rozostření smyslu zmíněného slova v „západních“ myšlenkových dějinách došlo a nadále dochází.

Čtěte také: O korálových útesech

Protože však všechno „fysické“ (v jiném smyslu, než naše dnešní „fyzické“) se rodí, roste a hyne, otvírá to před námi obrovský problém: je vůbec možná nějaká „teorie“, nějaké opravdové „vědění“ toho, co to je FYSIS? Odtud i zpráva (nejspíš legenda), že snad všichni významní předsókratovští myslitelé se intenzivně zabývali tímto problémem a že dokonce psali pojednání nazývaná nejčastěji PERI FYSEÓS, což dodnes překládáme „O přírodě“; proto se jim také dostávalo pojmenování „fysikové“.

Rozhodující už nebylo, zda se něco „mění“ nebo zda to je „nehybné“; důraz se přesunul na otázku „původu“ a tím i autority. Právě někteří sofisté se poprvé odvolávali k „přírodě“ („přirozenosti“) jako k autoritě a jakési „normě“. Zvláštní ovšem bylo, že se jim nedařilo se dohodnout na tom, co je vlastně od přírody a co nikoliv. A tato nevyjasněnost pak přetrvávala dále, a i když se ji podařilo v některých dobách odstrčit stranou a mimo oblast zájmu, objevovala se vždy znovu, kdykoli se „příroda“ dostala zase do popředí.

Antropologický Kontext

Základní problém, který tu musíme především zmínit, je ovšem - vedle všech ostatních významových posunů - antropologický: je sám člověk „od přírody“ nebo ne? Je člověk přírodní tvor? Vysloveno velmi tvrdě: je člověk ještě zvíře - anebo už to není zvíře, resp. je to „nepřirozené zvíře“ (Vercors)? To není věc pouhé terminologie, jakéhosi „hraní se slovy“, ale je tu zapotřebí důkladného zamyšlení a přesného pojmového vymezení, nechceme-li znovu upadnout do nějakých nových „mýtů“ či „ideologií“.

Pokud chceme trvat na tom, že člověk je „produktem“ přírody (např. evoluce, přírodní selekce), postrádá myšlenka „návratu k přírodě“ nebo „přirozenosti“ jakéhokoli opodstatnění, neboť vše, co člověk podniká, je stále ještě přírodní produkt (včetně jaderných elektráren i bomb, nejen letadel, automobilů, polí i zahrádek). A pak slovo „příroda“ svým významem zahrnuje všechno, i všechny „deviace“ a zvrhlosti, jak tomu už jen „z konvence“ říkáme.

Zvláštní postavení, totiž „nepřírodnost“, „nepřirozenost“, která člověka charakterizuje jakožto člověka (i když je z biologického hlediska stále ještě jakousi „variantou“ primáta), je patrné i z toho, že se člověk nemůže znovu stát „pouhým“ zvířetem a vrátit se tak do objetí „přírody“; pokud k něčemu podobnému přece jen dojde, stává se člověk něčím daleko horším než zvířetem, stává se „nestvůrou“. I to je nepochybným dokladem toho, že už přírodním tvorem není, ale že si musí k přírodě vybudovat nový vztah, a to jak prakticky, tak myšlenkově.

Vlastně platí, že takřka všechny lidské vynálezy a dovednosti s nimi spjaté jsou jakoby dvojaké: mohou přinášet dobrodiní, ale také neštěstí a zlo. Už samo rozlišování mezi obojím je bytostně lidské a na přírodu může být leda uměle (tj. díky lidskému vědomí) přenášeno.

Za těchto okolností se jeví každá myšlenka o přírodě jako normě pro lidské individuální i společenské chování jako krajně zpozdilá; a zároveň to docela dobře vysvětluje, proč se člověk nikdy nemůže znovu stát obyčejným živočichem, obyčejným zvířetem, ale pouze čímsi zvrhlým, deviovaným, nestvůrným. Žádný člověk už není schopen se vrátit do „přírody“ jako do svého „světa“; postarala se o to - paradoxně vysloveno - sama příroda.

Člověk se už po biologické stránce vymkl z rámce přírody tím, že se rodí předčasně, tj. asi o 12 měsíců dříve, než by měl, srovnáme-li to s ostatními primáty; to znamená, že se rodí před polovinou svého embryonálního období. Právě proto je první rok jeho postnatálního života tak mimořádně důležitý (rozpoznali to, byť jen po jedné stránce, psychologové): každý člověk se sice rodí individuálně, ale musí se ještě v oné druhé části svého embryonálního období zapojovat jednak do společenských vztahů, jednak do určitého jazykového prostředí. To, jakým způsobem toto zapojování probíhá, má obrovský vliv na utváření lidské osobnosti a jejího charakteru. Vždycky to však představuje způsob, jak se každý člověk individuálně vzdaluje od své vlastní „přirozenosti“, a tím i od „přírody“ vůbec.

Vztah člověka (tedy již „nepřirozeného zvířete“) k přírodě spočívá v polidšťování přírody. Také tomu však musíme správně rozumět. Polidšťování neznamená potlačování ani zatlačování přírody, neznamená zbavování přírody její „přírodnosti“ či „přirozenosti“, nejde o „denaturaci“, nějaké její kažení či deformování, nýbrž o kultivaci toho, co je „přírodní“ resp. „přirozené“.

Proto heslo „zpět k přírodě“, kdyby se mělo brát vážně a doslova, by se muselo ukázat jako smrtelné a smrt přinášející. Neboť proč bychom se pak měli zastavovat před biosférou? Proč nejít zpět až k samému ne-životu, tedy smrti (když už tu život byl a my se od něho odvracíme)?

Pro většinu lidí je „příroda“ něco velmi nevyjasněného, plného nesnází a vnitřních rozporů. Přestaňme konečně toho slova užívat k ideologickým cílům, a pokusme se jeho význam znovu a znovu promýšlet v nejrůznějších souvislostech! Jinak se ze „sféry rozumu“ (noosféry) propadneme do bahna mytologismů a staneme se brzo - a jen na krátkou dobu - „blázny“ planety, aby odpovědnost za ni mohla být svěřena někomu jinému.

tags: #přírodní #materiály #první #a #druhá #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Rostoucí počet aut a jeho vliv
• Komunální odpad: definice a druhy
• Oxid uhelnatý a zdraví
• Ekologické alternativy v kosmetice
• Přírodní katastrofy a dokument BBC