Přírodní zdroje a ochrana přírody v České republice

Ochrana přírody je přístup spočívající v ochraně druhů, stanovišť a obecně biologické rozmanitosti. Multidisciplinární obor biologie ochrany přírody (conservation biology) využívá základních poznatků z biologie a aplikuje je na možnosti a potřeby lidské společnosti.

Historie ochrany přírody v českých zemích

V historii českých zemí vznikaly první právní normy v oblasti ochrany přírody již ve 12.-14. století, nejčastěji je v této době zmiňována ochrana lesů. Vědomé snahy o ochranu některých přírodních a krajinných prvků a území se objevují na začátku 19. století. Prvním chráněným územím na českém území se stal 28. srpna 1838 Žofínský prales. Tato rezervace je zároveň často uváděna jako nejstarší v Evropě, někdy jsou ale zmiňovány i jiné, ještě starší rezervace, např. Brocken v pohoří Harz v Německu, zřízená údajně r. 1718.

Právní úprava ochrany přírody v moderním slova smyslu se datuje na území dnešní ČR teprve začátkem 20. století, se vznikem samostatné Československé republiky. V roce 1933 bylo vyhlášeno na 30 chráněných území a do roku 1938 bylo zřízeno celkem 142 přírodních rezervací. Až v roce 1956 vznikla první chráněná krajinná oblast (Český ráj) a v roce 1963 byl zřízen první národní park na území České republiky - Krkonošský národní park. V roce 1956 byl také schválen první zákon o státní ochraně přírody na území dnešní ČR, zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. V roce 1992 byl přijat dosud platný zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

Legislativa a instituce ochrany přírody

Současná ochrana přírody v Česku se řídí zákonem 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V rámci zákona rozlišujeme obecnou ochranu územní a druhů a zvláštní ochranu územní a druhů. Obecná ochrana přírody a krajiny představuje ochranu krajiny, rozmanitosti druhů, přírodních hodnot a estetických kvalit přírody, ale také ochranu a šetrné využívání přírodních zdrojů. Zvláštní ochrana přírody a krajiny představuje jeden z nejvýznamnějších nástrojů ochrany přírody a krajiny. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vymezuje šest kategorií zvláště chráněných území, jako významného nástroje ochrany území: národní parky (NP), chráněné krajinné oblasti (CHKO), národní přírodní rezervace (NPR), přírodní rezervace (PR), národní přírodní památky (NPP) a přírodní památky (PP).

Složka ochrany přírody České inspekce životního prostředí (ČIŽP) vznikla v roce 1992, původně ve vazbě na legislativní zabezpečení ochrany přírody a krajiny, přijaté v tomtéž roce. V současné době ovšem vykonává inspekce na úseku ochrany přírody státní dozor už na základě šesti složkových zákonů:

Čtěte také: Matrace z přírodních materiálů

• zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů,
• zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů,
• zákona č. 100/2004 Sb., o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi, ve znění pozdějších předpisů,
• zákona č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
• zákona č. 162/2003 Sb., o podmínkách provozování zoologických zahrad a o změně některých zákonů,
• zákona č. 93/2018 Sb., o podmínkách využívání genetických zdrojů podle Nagojského protokolu.

ČIŽP v oblasti ochrany přírody dozírá na dodržování právních předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany přírody a krajiny jejich adresáty. Její dozorčí působnost se vztahuje i na orgány státní správy. Zjišťuje případy ohrožení a poškození přírody, jejich příčiny a odpovědné osoby a je oprávněna v případech hrozící škody nařídit omezení, případně zastavení škodlivé činnosti až do doby odstranění jejich nedostatků a příčin. Za porušení povinností při ochraně přírody je oprávněna ukládat pokuty právnickým i fyzickým osobám.

Činnost ČIŽP v různých oblastech ochrany přírody

V obecné rovině se inspekce v rámci svých kompetencí daných zákonem o ochraně přírody a krajiny zaměřuje zejména na ochranu mimolesní zeleně před poškozováním a nepovoleným kácením, ochranu významných krajinných prvků a krajinného rázu. V územní ochraně se kontroluje stav a dodržování základních a speciálních podmínek ochrany zvláště chráněných území, což jsou národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace a přírodní památky. Druhová ochrana podle zákona č. 114/1992 Sb. se týká především zvláště chráněných druhů živočichů a rostlin a jejich biotopů. Zvláštní ustanovení zákona jsou věnována i ochraně památných stromů a evropsky významných lokalit.

V ochraně podle zákona č. 100/2004 Sb. inspekce kontroluje zejména podmínky dovozu a vývozu ohrožených druhů živočichů a rostlin. Pro efektivní naplňování povinností byla ze zákona zřízena pohotovostní služba CITES (mezinárodní úmluva CITES), v rámci které inspekce poskytuje odbornou součinnost především celním orgánům. V této oblasti je ČIŽP rovněž široce zapojena do mezinárodní spolupráce, včetně účasti na expertní podskupině pro druhovou ochranu při generálním sekretariátu Interpolu. Inspekce může zabavit nelegálně získané exempláře CITES, včetně exemplářů neživých a výrobků z nich, a ukládá pokuty za přestupky.

Podle zákona č. 78/2004 Sb. o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty (GMO) inspekce kontroluje z hlediska ochrany životního prostředí dodržování právních předpisů a podmínek stanovených rozhodnutími MŽP, které se týkají nakládání s GMO, včetně dovozu a vývozu. Dozorová činnost ČIŽP nad dodržováním zákona o GMO reflektuje dynamický vývoj biotechnologií ve světě a soulad s právními předpisy EU. Právnickým i fyzickým osobám, které jsou původci závad, inspekce ukládá opatření k nápravě i pokuty za porušení povinností podle tohoto zákona. ČIŽP na úseku GMO může ukládat pokuty, které jsou v porovnání s ostatními složkovými zákony velmi vysoké.

V rámci kompetencí svěřených zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu (č. 334/1992 Sb.) kontroluje inspekce znečištění zemědělské půdy vybranými rizikovými látkami a rizikovými prvky, vnášení nepovolených látek a přípravků a používání kalů a sedimentů na půdách náležejících k ZPF. Při zjištění nedostatků ukládá opatření k nápravě závadného stavu a za přestupky ve shora uvedených oblastech vyměřuje pokuty. Finanční sankce mohou být s ohledem na význam ZPF jako nenahraditelného bohatství a zdroje života velmi vysoké. Inspekce dále ze své kontrolní činnosti pořizuje informace, které předává do evidence informací o kvalitě zemědělské půdy.

Čtěte také: Více o částečně obnovitelných zdrojích

Podle zákona o provozování zoologických zahrad (č. 162/2003 Sb.) vydá inspekce, v případě provozování zoologické zahrady bez licence (licenci vydává MŽP), rozhodnutí o uzavření zoologické zahrady. Za přestupky může inspekce podle tohoto zákona ukládat pokuty, případně může rozhodnutím uložit provozovateli odstranění některých nedostatků.

Nejnovějším právním předpisem, podle kterého oddělení ochrany přírody a lesa ČIŽP vykonává dozorovou činnost, je zákon o podmínkách využívání genetických zdrojů podle Nagojského protokolu (č. 93/2018 Sb.). Tento nový zákon byl přijat na základě mezinárodní Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD) a také na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 511/2014. Celkem 194 signatářských zemí se dohodlo na plnění tří základních cílů: ochraně biologické rozmanitosti, jejím udržitelném využívání a spravedlivém a rovnocenném rozdělování přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů. Česká republika disponuje značným bohatstvím genetických zdrojů, což je dáno jednak její geografickou polohou a také kulturně historickým vývojem. Aplikace Nagojského protokolu tak může přesahovat do ostatních složkových zákonů, zejména na úseku ochrany přírody, CITES a nakládání s geneticky modifikovanými organismy. Podle zákona č. 93/2018 Sb. Inspekce ve spolupráci s MŽP kontroluje především jeho dodržování ze stran uživatelů a zda sbírky zařazené do registru genetických zdrojů splňují stanovená kritéria.

Obecná ochrana přírody a krajiny

Obecná ochrana přírody a krajiny je věcně vymezena v části druhé zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Představuje základní úroveň ochrany krajiny, jejích přírodních hodnot a ekologicko-stabilizačních funkcí, zachování rozmanitosti druhů, ale také ochrany a šetrného využívání přírodních zdrojů. Obecnou ochranu přírody a krajiny komplementárně doplňuje zvláštní územní ochrana přírody a krajiny a zvláštní druhová ochrana, resp. vytváření soustavy Natura 2000 a její ochrana.

K nástrojům obecné ochrany přírody a krajiny s významným územním průmětem patří zejména ochrana a vytváření územních systémů ekologické stability, ochrana významných krajinných prvků včetně jejich registrace, ochrana krajinného rázu včetně zřizování přírodních parků s klíčovou vazbou na ochranu a rozvoj hodnot v území prostřednictvím nástrojů územního plánování.

V rámci obecné ochrany přírody a krajiny jsou před zničením, poškozováním a degenerací dále chráněny všechny druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, resp. jejich populace. Volně žijící ptáky je zakázáno úmyslně usmrcovat nebo jakýmkoliv způsobem odchytávat, úmyslně poškozovat, ničit nebo odstraňovat jejich hnízda a vejce, sbírat ve volné přírodě a držet jejich vejce (i prázdná), úmyslně vyrušovat ptáky, zejména během rozmnožování a odchovu mláďat. Před poškozováním a ničením jsou chráněny také dřeviny rostoucí mimo les a zákon stanoví podmínky pro možnost jejich kácení.

Čtěte také: O korálových útesech

Obecná ochrany přírody a krajiny ovšem pokrývá také ochranu vybraných neživých fenoménů. Zákonem je zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat ani jinak měnit dochovaný stav jeskyní a přírodní jevů, které s jeskyněmi souvisejí (např. krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod). Podobně jsou před zničením, poškozením nebo odcizenímzákonem chráněny paleontologické nálezy (významné hmotné doklady nebo pozůstatky života v geologické minulosti a jeho vývoje do současnosti).

Krajinný ráz a jeho ochrana

Krajina je v § 3 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně přírody a krajiny definována jako „část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“ Ekosystém je přitom definován jako „funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“ (§ 3 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí).

Úmluva Rady Evropy o krajině definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“, přičemž úmluva se aplikuje na celé území států, které úmluvu přijaly, a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Zahrnuje plochy pevninského rázu, vnitrozemské vodní plochy a mořské oblasti.

Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. K umisťování a povolování staveb a k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody.

Významné krajinné prvky a ÚSES

Významný krajinný prvek je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje příslušný orgán ochrany přírody jako významný krajinný prvek, zejména mokřady, stepní trávníky, remízky, meze, trvalé travní porosty, naleziště nerostů a zkameněliny, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy. Mohou to být i cenné plochy porostů, sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením.

Jedná se o územní systém ekologické stability, což je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Hlavním smyslem ÚSES je posílit ekologickou stabilitu krajiny zachováním nebo obnovením stabilních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb. Skládá se z biocenter (biotop, nebo centrum biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému), biokoridorů (území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť) a interakčních prvků (krajinný segment, který na lokální úrovni zprostředkovává příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní méně stabilní krajinu do větší vzdálenosti. Mimo to interakční prvky často umožňují trvalou existenci určitých druhů organismů, majících menší prostorové nároky. Rozlišujeme ÚSES místní, regionální a nadregionální.

Mezinárodní úmluvy a programy

Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) byla sjednána v roce 1973 ve Washingtonu. Jejím cílem je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin před hrozbou vyhubení v přírodě z důvodu nadměrného využívání pro komerční účely. Úmluva reguluje zejména obchod s exempláři ohrožených druhů získaných z volné přírody, kontroluje však i obchod s živočichy odchovanými v zajetí nebo člověkem vypěstovanými rostlinami druhů, které jsou v přírodě ohroženy.

Soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie. Vytvoření soustavy Natura 2000 ukládají dva nejdůležitější právní předpisy EU na ochranu přírody: směrnice Rady 2009/147/EC, o ochraně volně žijících ptáků a směrnice Rady 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast.

Adaptace na změnu klimatu

Česká republika se za posledních 60 let oteplila o 2 °C a do roku 2050 by se mohla oteplit o stejnou hodnotu. To znamená častější výskyt extrémních jevů, jako jsou sucha a požáry. Tyto změny jsou prakticky nevyhnutelné a dotýkají se nás všech. Je tedy klíčové, abychom se na ně dokázali účinně adaptovat.

Mezi klíčová adaptační opatření v ČR patří transformace energetiky směrem k obnovitelným zdrojům a podpora obyvatel regionů, kde je těžební průmysl dominantním odvětvím. Ačkoliv zhruba polovina adaptačních opatření na klimatickou změnu závisí na individuálním chování, klíčová je také systémová stránka. Revitalizace rozmanitých krajinných ekosystémů jsou nezbytnou součástí adaptačních opatření na změnu klimatu. Obnova krajinotvorných prvků zlepšuje mikroklima, posiluje retenci vody, zvyšuje biodiverzitu, podporuje stabilitu a estetickou funkci krajiny nebo zajišťuje její prostupnost.

Evropská unie přichází s nařízením o obnově přírody. Má zlepšit stav poškozených ekosystémů tím, že zvýší jejich pestrost a podpoří biodiverzitu. Různorodé krajinné prvky poskytnou prostor vyšší druhové rozmanitosti. Pestrá krajina znamená totiž i stabilní krajinu vhodnou pro boj s klimatickou krizí a zdravé ekosystémy umějí změně klimatu odolávat.

tags: #prirodni #zdroje #a #ochrana #prirody #informace

Oblíbené příspěvky:

• Kontejner na směsný odpad: Cena
• Znečištění povrchové vody a lesní hospodářství
• Domácí vermikompostování: Průvodce pro začátečníky
• Analýza plastového odpadu
• Vitamlsky pro psy Sila Prirody – recenze