Přirozené antropologické ovlivnění přírody: Příklady

Antropologie je vědeckým studiem člověka. Lidská bytost studovaná z nejrůznějších aspektů, jakož i různé stránky lidské existence jsou však předmětem řady speciálních věd a specializovaných vědních disciplín, zejména biologie, psychologie a sociologie, i „mezních“ disciplín, jako je sociální a klinická psychologie, sociální biologie, ekologie atd.

Pojem antropologie je spíše souborným označením pro komplex vědních disciplín, jež se předmětně jen zčásti překrývají, než názvem jedné vědy. Jejíž předmět však nelze jednoznačně a jednoduše vymezit. Antropologie ve vlastním slova smyslu je „nejobsažnější, předmětně, tematicky a metodologicky vnitřně diferencovanou vědou“ (J. H. Greenberg).

Vyloučíme-li z tohoto komplexu výše uvedené specializované vědy, pak můžeme jako o antropologických disciplínách mluvit o:

1. Filosofické antropologii, jejímž předmětem jsou obecné otázky postavení člověka v kosmu a ve společnosti, problémy smyslu lidské existence atd.
2. Fyzické antropologii, jež se zabývá některými biologickými aspekty lidské bytosti, tedy studiem člověka jako organismu, a jejímiž součástmi jsou lidská biologie, primatologie, antropometrie a biometrika.
3. Sociální antropologii.
4. Kulturní antropologii.

Ke komplexu antropologických disciplín bývá někdy (zejména ve Spojených státech) řazena také archeologie, etnografie, etnologie, tzv. Historicky nejstarší je přirozeně filosofická antropologie.

Počátek moderní filosofické antropologie, tzv. antropologický obrat ve filosofii je spjat především s dílem Maxe Schelera, významné impulsy i pro marxisticky orientovanou filosofickou antropologii pak přinesl především existencialismus. V některých starších filosofických školách je však antropologická problematika přítomna jen nepřímo, těžiště je v orientaci na problémy přírody, boha či poznávacího procesu, v jiných naopak jsou tyto problémy pojednány explicite na úrovni úvah filosofických, etických i protosociologických. Proto se někdy ve filosofické tradici podle předmětného akcentu rozlišuje linie „ionsko-demokritovská“ a „sokratovsko-epikurovská“ (J. Cetl).

Čtěte také: Více o přirozeném znečištění

Fyzická antropologie (někdy se mluví o somatické antropologii) je přírodní vědou a její výsledky jsou pro sociologii významné do té míry, do jaké jsou sociální procesy ovlivněny biologickými činiteli, tzn. nakolik se faktory „čistě“ biologické mění v činitele biosociální.

Jedna z prvních diskusí o předmětu sociální antropologie byla zahájena v Anglii Johnem L. Frazerem (1902), který předmětně váže sociální antropologii - „jednu dílčí část studia společnosti“ - na výzkum počátečních fází společenského života a vnitřně ji člení na tu část, která se zabývá studiem obyčejů a věr „divochů“, a na část, která zkoumá relikty těchto obyčejů a věr, jak přežívají v myšlení a institucích „kulturnějších“ národů. Ve Frazerově pojetí se stále ještě projevují jisté prvky etnocentrismu, tedy pojetí, jež bylo později předmětem systematické analýzy a kritiky, podle něhož „kulturní vzorce naší skupiny jsou vyšší, hodnotnější než vzorce jiných skupin“ (Bell).

Další diskuse byla výrazně ovlivněna durkheimovským sociologismem a skupinou soustředěnou kolem L'Année sociologique. Tak A. R. Radcliffe-Brown se v roce 1923 pokouší vést především metodologickou hranici mezi sociální antropologií na jedné straně a etnologií a psychologií na straně druhé. Cílem a smyslem sociální antropologie je stanovit obecné zákony, podle nichž se řídí procesy kulturního vývoje a změny.

Základním metodologickým principem sociální antropologie je induktivní generalizace, jež nám umožňuje říci, „jak a proč se určité věci staly, tj. podle jakých zákonitostí proběhly“. Etnologie naproti tomu je metodologicky budována na bázi striktně historické metody a může tedy „pouze konstatovat, že se určité věci staly nebo že se možná či pravděpodobně staly“.

Rozdíl mezi sociální antropologií a psychologií je pak dán, řečeno modernější terminologií, jejich referenčními rámci: „Psychologie se zabývá individuálním chováním v jeho vztazích k jiným individuím, zatímco sociální psychologie zkoumá chování skupin a jiných kolektivit v jejich vztazích k jiným skupinám.“ Sociální antropologie je tedy podle Radcliffe-Browna „studiem lidské společnosti, jež se realizuje systematickým srovnáváním společností různých typů se zvláštním zřetelem k jednodušším sociálním formám, jak se objevují mezi lidem prvobytných, divokých nebo preliterárních společností“.

Čtěte také: Více o přirozených změnách klimatu

Důraz, který klade na studium sociální struktury a systému jako centrálního problémového okruhu sociální antropologie, vede až k jejímu praktickému ztotožnění se sociologií. Malinowski ji charakterizuje takto: „Tato teorie se snaží vysvětlit antropologická fakta jejich funkcemi v různých stadiích kulturního vývoje, rolí, jakou hrají v integrálním kulturním systému, jejich vzájemnou adaptací v rámci daného systému na fyzické prostředí. Snaží se spíše rozumět podstatě dané kultury než spekulativně rekonstruovat její vývoj.“ Tato tendence je posílena nadto tím, že Radcliffe-Brown a zejména Branislaw Malinowski zdůrazňují význam funkcionální analýzy jako základního metodologického principu při studiu kultury.

Funkcionalistická koncepce v antropologii je tedy současně reakcí na kulturní evolucionismus, který v 19. stol. zejména pod vlivem idejí Darwinových významně ovlivnil antropologická studia (v USA obdobný trend reprezentoval Franz Boas a jeho škola), a na plochý difuzionismus. Tak např. Pro starší diskuse o předmětu sociální a kulturní antropologie je tedy charakteristické:

1. Snaha odlišit předmět této disciplíny od genetiky i předmětně příbuzných věd, zejména etnografie a etnologie.
2. Klást důraz na metodologické odlišnosti.
3. Neujasněnost vztahu k sociologii.
4. Nepřesné rozlišení sociální antropologie od antropologie kulturní.

Pokud jde o vztah k sociologii, zdůrazňují dnes sociální a kulturní antropologové spíše podobnosti než rozdíly. John L. Fischer se domnívá, že rozdíl spočívá „ve specifických tradicích, zájmech a metodách práce“ a přes významný trend rozšířit sociálně a kulturně antropologická studia i na výzkum moderních, komplexních společností, předmětné těžiště je stále ještě v orientaci na „malé, neliterární společnosti“.

Rozlišení kulturní a sociální antropologie je naopak nadále předmětem diskusí, přičemž lze identifikovat dvě výrazně odlišné tendence: první zdůrazňuje předmětnou odlišnost obou disciplín, druhá je spíše ztotožňuje a dvě označení pro tutéž vědu nahrazuje jedním termínem - sociokulturní antropologie. Tato druhá tendence, reprezentovaná např. A. L. Kroeberem či M. Titievem, vychází z předpokladu, že odlišení sociálního a kulturního systému je umělé a z poznávacího hlediska málo plodné a že tedy každý jev, který ve společnosti můžeme identifikovat, má obě charakteristiky - kulturní i sociální - současně.

Pojetí, jež naopak chce uchovat distinkci mezi sociální a kulturní antropologií, se ovšem musí vyrovnat s ústřední otázkou, zda lze alespoň analyticky odlišit sociální a kulturní systémy a jevy a podrobit je samostatnému studiu. Kultura je produktem sociální interakce, přičemž sociální systém lze definovat jako „ten aspekt činnosti, který je organizován kolem interakce plurality lidských individuí“ (Parsons). Sociální interakce je tedy podstatou sociálního systému, kultura je jeho produktem, který se, jakmile se objektivizoval, stává podmínkou a regulativem sociální činnosti a interakce.

Čtěte také: Přirozené procesy: Podrobnosti zde

Některé procesy probíhající v sociálních systémech jsou univerzální povahy, tzn. nejsou kulturně podmíněny. Konkrétní interakční systémy jsou nepřenosné, jsou konkrétní sociální realitou, která - ačkoli vykazuje jisté univerzální rysy - nemůže být reprodukována v jiném systému. Určité kulturní elementy naopak přenosné jsou, tzn. Vzato historicky - „společnost je první a kultura přichází po ní, logicky i historicky společnost předchází kultuře“ (Biney).

Přijmeme-li možnost analytického rozlišení sociálního a kulturního systému, lze „za klíčový pojem kulturní antropologie pokládat pojem kultury a v definici kultury jsou pak implikovány jak její předmět, tak i základní metody“ (D. G. Mandelbaum). Východiskem je pak rozlišení mezi pojetím kultury v atributivnim a distributivním smyslu. V prvnim případě máme na mysli kulturu jako univerzální lidský a pouze lidský fenomén, který odlišuje lidský rod od zvířecího světa (proto se mluví někdy o tzv. generické kultuře), ve druhém pak to, že „lidská kultura se aktuálně manifestuje v obrovské varietě dílčích kultur, tj. ve zvláštním způsobu života velkých skupin lidí“ (Mandelbaum).

Předmětem zájmu kulturní antropologie je spíše kultura v distributivním (či distinktivním) smyslu - tedy nikoli to, co je všem lidem jako lidem společné, nýbrž to, čím se jednotlivé velké skupiny lidí od sebe liší. Tím je určena i základní metodologická charakteristika této vědy:

1. Tzv. holistický pohled, tedy snaha po komplexním zobrazení jednotlivých kultur.
2. Práce v terénu (field Work), tedy získávání informací na základě přímého pozorování.
3. Předmětem sociální antropologie, např. podle E. A. Hoebela, je „sociální chováni per se a jenom velmi okrajově technické aspekty materiální kultury“, jež jsou naopak ve středu zájmu kulturních antropologů.

Cíle sociální antropologie jsou ovšem velmi podobné cílům antropologie kulturní, rozdíl je spíše v akcentech - sociální antropologie se totiž snaží pochopit a vysvětlit rozdíly v sociálním chování na základě komparativních studií sociálních vztahů a procesů, přičemž důraz je položen na ty vztahy, které jsou standardizovány a institucionalizovány. Typickými institucemi, jež jsou pak středem pozornosti sociálních antropologů, je rodina, manželství, příbuzenství, komplexy ekonomických a politických organizací, sociální kontrola včetně právních institucí a přirozeně morálka, náboženství, rituály atd.

Historicky vzato - pokusy o komparativní studia institucionalizovaných sociálních vztahů počínají, pomineme-li Herodota, rozhodně u Montesquieua, Jense Krafta, Adama Fergusona a prvních deskriptivních etnografických pokusů, jak je reprezentuji např. J. F. Lafitau, ale i James Cook. Velký význam ve vývoji sociální antropologie mají i teoretická díla H. Mainea, J. J. Bachofena a samozřejmě L. H. Morgana, na něž kriticky navázal Engels svým dílem Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, jež může být právem pokládáno za jedno ze základních sociálně antropologických děl jak pro své předmětné zaměření, tak teoretické vyústění. Další významné osobnosti - Franze Boase, R. H. Lowieho, Radcliffa-Browna, Malinowského aj. Kdybychom se chtěli pokusit o charakteristiku současného stavu antropologických studií bez ohledu na „kompetenční“ spory mezi oběma orientacemi, pak ji lze shrnout (podle J. H.

Ačkoli nadále přetrvává orientace na studium jednoduchých, preliterárních společností, výrazně se projevuje tendence antropologicky zkoumat i oblasti s nekmenovým uspořádáním. Tradiční orientace na relativně či úplně izolovaná společenství je dnes také moderněji metodologicky zdůvodněna. Pro tato společenství je totiž charakteristická maximální divergence mezi jejich institucemi a těmi institucemi, jež jsou nám nejlépe známy z bezprostřední zkušenosti i sociologických analýz.

Ve snaze překonat přežívající zjednodušující geografický determinismus, tedy koncepci absolutizující význam vnějšího prostředí (v anglosaské literatuře se proto někdy mluví o „environtmentalismu“), se rozvíjí oblast sociální a kulturní ekologie. Pod vlivem sociologických přístupů prosazuje se i v antropologii snaha využít statistických generalizací zejména ve sféře srovnávacích studií (cross-cultural comparisons). Jako příklad lze uvést dílo G. P. Murdocka Social Structure nebo Whitingovy a Childovy studie o vztahu osobnosti a kultury. V této oblasti se prosazuje dosti výrazně i psychoanalytická orientace (např.

Samostatný důraz se klade na studium tzv. kulturních univerzálií, jež bylo inspirováno jazykovým strukturalismem, konkrétně pak dílem R. Jacobsona, J. H. Greenberga aj. Tytéž myšlenkové zdroje najdeme i v antropologickém strukturalismu Claude Lévi-Strausse, pro kterého je charakteristická snaha analyzovat sociální instituce na základě vysoce abstraktních strukturálních vztahů. Mimořádná pozornost se pak věnuje modelům a modelování, bez zajímavosti není ani tzv. Samostatnou pozornost je třeba věnovat antropologickému studiu moderních společností, protože právě zde se antropologické přístupy nejvýrazněji stýkají s přístupy sociologickými a mnohdy je vůbec těžké vést nějakou „hraniční čáru“ mezi oběma oblastmi.

G. P. Murdock vidí rozdíl mezi oběma přístupy v tom, že zatímco antropologie se orientuje na zjištění norem a hodnot, jež ve společnosti převládají, jsou explicite formulovány a jejich znalost se ve zkoumané populaci předpokládá, sociologie zkoumá faktické chování, jež nemusí mít odpovídající korelát v explicite formulovaných normách, hodnotách a vzorcích chování. Metodologicky by to pak znamenalo, že antropologie pracuje především metodou rozhovoru s kompetentními znalci kultury, zatímco sociolog především se statistickými procedurami s cílem podchytit „průměrné“, „normální“, tedy statistické chování.

Ačkoli, jak konstatuje Kłoskowská, „rozlišení obou typů zákonitostí je odůvodněné a nutné, jejich odtržení a oddělené zkoumání různými disciplínami by bylo umělé a škodlivé“. Prvním krokem k „přenesení“ antropologických přístupů na terén moderních společností bylo studium lokální komunity (viz obec), jak je v americké společenské vědě reprezentují manželé Lyndovi a W. L. Warner a jeho spolupracovníci. Lyndových Middletown, jehož předmluvu napsal významný antropolog Clarck Wissler, má výrazné antropologické rysy.

V úvodu k prvnímu svazku Yankee City Series (pětisvazkový přehled výzkumu lokální komunity, 1941-1945) píše Warner, že když se sešel v Austrálii s R. H. Lowiem a A. Radcliffem-Brownem, řekl jim, že jeho „hlavním cílem při studiu primitivního člověka je lépe porozumět člověku modernímu... Výzkum v Yankee City byl praktickým pokusem použít technik a idejí, jež byly rozpracovány sociálními antropology, abychom získali přesnější vědění o americké komunitě.“ Warner proto nevede žádnou ostrou hranici mezi sociology a sociálními antropology, které prostě pokládá za „komparativní sociology“.

Sociologicko-antropologické studium lokálních komunit bylo dosti dlouhou dobu „americkou specialitou“. Pod vlivem Redfieldovým však byla provedena řada výzkumů vesnických komunit, inspirovaná v neposlední řadě vědomím podstatných rozdílností mezi komunitou městskou a vesnickou, a to prakticky na celém světě. Další oblastí průniku antropologie a sociologie je to, co někteří autoři nazývají „etnografií moderních institucí“. Do této kategorie jsou pak řazeny studie i čistě sociologické, jako např. známé Mayovy výzkumy v průmyslovém podniku, studie filmového průmyslu (Powdemaker, 1950), známý Whyteův výzkum restauračních podniků (1948), ale i šetření provedená v nemocnicích, na psychia...

tags: #prirozene #antropologickeho #ovlivneni #prirody #priklady

Oblíbené příspěvky:

• Pohled na metodiku a přírodu očima Vojtěcha Zeiska
• Obnovitelné zdroje v Česku
• Recirkulační akvakulturní systémy
• Ekologická vize Jana Pokorného
• Metody modelování znečištění vod