Přístup České republiky k ochraně životního prostředí

Ochrana životního prostředí, koncept, který po více než padesáti letech nepřestává být v popředí společenského zájmu, v posledních letech nabývá na stále větším významu. Proměna společnosti spolu s používanými technologiemi mohou představovat příčiny aktuálnosti této problematiky. S pomocí současných metod jsou odhalovány dříve neviděné následky činností, nové technologie však zároveň mohou způsobovat poškození, jejichž důsledky objeví až následující generace.

I přesto, že pokrok na poli vědy a techniky od poloviny 20. století lidstvu přinesl nespočet benefitů, je nutné mít na paměti, že má rovněž i svou stinnou stránku. Důsledky činnosti průmyslových gigantů či havárií typu Seveso, Černobyl či Exxon Valdez nejsou jediné, které negativně ovlivnily životní prostředí. Historické příklady masivního použití defoliantů či munice s obsahem CBRN látek zařazují do žebříčku znečišťovatelů také ozbrojené složky.

Vyvstává však otázka, do jaké míry jsou environmentální důsledky ozbrojených konfliktů z hlediska času a postiženého území srovnatelné s důsledky činností jiných „civilních“ subjektů. Již v průběhu 70. let minulého století se pozornost veřejnosti zaměřila také na činnost armády, ačkoli po velkou část své existence byla jistým způsobem vyňata z povinnosti chránit životní prostředí. V červnu 2022 uplynulo přesně padesát let od podpisu Stockholmské deklarace, výsledku první světové konference o ochraně životního prostředí, která přiznala lidstvu právo na zdravé životní prostředí.

Od roku 1972 se mnohé cíle řešení jednotlivých oblastí životního prostředí pozměnily. Ať už se jednalo o likvidaci starých ekologických zátěží, eliminaci emisí látek rozkládající ozonovou vrstvu či ochranu ohrožených druhů flóry a fauny, celkový koncept zůstává stejný. Právě legislativní vývoj v této oblasti představuje ústřední téma tohoto článku, jenž si klade za cíl popsat přístup Armády České republiky k problematice ochrany životního prostředí z legislativní perspektivy v kontextu politického vývoje od roku 1989 do současnosti.

Ambicí článku je identifikovat současný stav plnění úkolů ochrany životního prostředí jako jednoho ze států Aliance na základě sondy do přístupu českého vojenského sektoru k environmentální problematice, která chronologicky postihuje formy zapracování klíčových oblastí environmentální legislativy z národního, evropského a aliančního rámce. Zhodnocení přístupu AČR k problematice životního prostředí je provedeno formou přehledového článku postihujícího historický vývoj.

Čtěte také: Příroda a Environmentální Přístup

Není výjimkou, že v souvislosti s ochranou životního prostředí bývá často uváděn pojem ekologie či dokonce environmentalistika. I přesto, že směřování pozornosti na negativní důsledky antropogenní činnosti na životní prostředí je možné považovat za aktuální téma již od 70. let minulého století, používání patřičného pojmového aparátu obecně stále není jasně ukotveno.

Ekologie, na rozdíl od ochrany životního prostředí, představuje vědní obor, který se zabývá studiem vztahů mezi organismy navzájem a vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Za ochranu životního prostředí je pak považována činnost, která směřuje k předcházení, omezování a nápravě znečištění či poškození všeho, co tvoří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka. Ekologie tak představuje vědní obor, jehož praktická aplikace se promítá do ochrany životního prostředí, jinými slovy je ekologie vědou o životním prostředí.

Třetí pojem, environmentalistika, na druhou stranu nepředstavuje ani vědní obor ani jeho praktickou aplikaci. Je vyvozena z tzv. environmentalismu - aktivistického hnutí, jehož stoupenci se snaží prosadit opatření, která podle jejich úsudku zabraňují devastaci životního prostředí.

V oblasti ochrany životního prostředí z historického pohledu jistou výjimku představovaly ozbrojené síly. Antropogenní hrozby druhu jiného, než ozbrojený konflikt však s postupem času začaly převracet priority a velení ozbrojených sil začalo řešit environmentální dopady vojenského výcviku a běžného chodu u útvarů. Po zkušenostech s poválečnými škodami není divu, že veřejné mínění 2. poloviny 20. století začalo obracet pozornost právě na činnost ozbrojených sil.

Medializované masivní používání defoliantů během vietnamského konfliktu, které si vyžádalo nespočet lidských obětí, evokovalo, že právě vojenské aktivity patří mezi první příčky činností poškozující životní prostředí. Navyšující se zájem veřejnosti začal v této souvislosti vyvíjet tlak na zavedení efektivního systému ochrany životního prostředí rovněž v českém prostředí v průběhu 80. let minulého století.

Čtěte také: Environmentální etika

Potřeba chránit životní prostředí není záležitostí posledních několika desetiletí. Vliv člověka na přírodu a krajinu bylo zapotřebí regulovat již v průběhu 17. a 18. století, kdy byly vydávány lesní řády s platností pro jednotlivá panství. První unifikující zákon o ochraně lesa - Rakouský lesní zákon č. 250/1852 byl vydán již v polovině 19. století a o několik let později byl vydán Rakouský vodoprávní zákon č. 93/1869 - první vodní zákon na českém území.

V průběhu 20. století byl přístup k ochraně životního prostředí typický svou decentralizací v řízení a roztříštěností mezi různá právní odvětví. Státní správa ochrany přírody zřízená v roce 1918 nejprve spadala do působnosti Ministerstva školství a národní osvěty a později byla zařazena pod Ministerstvo kultury, kde zůstala až do roku 1989.

Předmětem kritiky často bývá československé hospodářství 2. poloviny 20. století ve smyslu neochoty řešit jeho ekologickou zátěž. Opomíná se ovšem, že rovněž vyspělé státy Západu se značnou měrou podílely na znečišťování životního prostředí. První projevy vážného znečištění a narušení ekologické rovnováhy začaly být v Československu pozorovatelné počátkem 60. let minulého století. Krušnohorské lesy začaly mizet a narůstalo znečištění vody - a to i přes skutečnost, že v platnosti byl již zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství, zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody a zákon č. 166/1960 Sb., o lesích a lesním hospodářství. Problémem těchto zákonů byl však jejich represivní přístup v podobě udělování sankcí místo uzákonění požadovaných limitů.

Praktikování intenzivního zemědělství podporované masivním využíváním chemizace tak s sebou přineslo neblahé důsledky v podobě vyčerpávání půdních živin a zhoršování kvality zeminy včetně jejího zamoření pesticidy a hnojivy. Zhoršující se podmínky si vynutily další změnu v oblasti legislativy, která byla provedena v průběhu 70. let.

Potřeba zabývat se problematikou životního prostředí začala pronikat do vojenské sféry již v průběhu 70. let. Do nově vydávaných vojenských předpisů byla ochrana životního prostředí v relevantních pasážích zapracována. Z valné většiny se jednalo o předpisy z oblasti vojenské logistiky. První samostatné, tzv. ekologické orgány byly ustanoveny v roce 1987 a spadaly do působnosti vojenské ubytovací a stavební služby. Téhož roku byla zavedena funkce hlavního ekologa resortu obrany a složky Československé lidové armády (dále jen ČSLA) začaly do své administrativy zapracovávat požadovaná opatření.

Čtěte také: Instalace vany svépomocí

Vzniklé ekologické orgány se zabývaly ochranou vod, půdy a ovzduší, údržbou pozemků a nakládáním s odpady. Na vybraných správách resortu obrany a státních podnicích byli určeni pracovníci pro řešení otázek ochrany životního prostředí a rovněž byly zřízeny ekologické komise. Situace ve státech NATO byla do roku 1989 v jistém ohledu obdobná. Alianční standardy se zabývaly především ochranou techniky a výzbroje před nepříznivými okolními vlivy a problematiku životního prostředí explicitně dále nerozebíraly.

Důležitým milníkem se na úrovni NATO stalo zřízení Výboru pro výzvy moderní společnosti (Committee in the Challenges of Modern Society, CCMS) v roce 1969, který se začal zabývat problematikou vzdušných emisí, nadměrným hlukem a nebezpečným odpadem. Výbor následně v letech 1982 a 1984 uskutečnil semináře na téma odstraňování hluku vojenských letounů a ochrany flóry a fauny ve vojenských výcvikových prostorech.

Období do roku 1989 bylo z hlediska přístupu k životnímu prostředí zajímavé zejména v české vojenské sféře. Ačkoli civilní environmentální legislativa nebyla zcela dobře zpracovaná, zájem ČSLA o zapracování „ekologie“ do vojenských předpisů a vytvoření ekologických orgánů v čele s hlavním ekologem byl nanejvýš pozoruhodný. Do jaké míry však tyto předpisy byly dodržovány a jakou reálnou roli vzniklé orgány zastávaly, je věcí druhou.

Zájem široké veřejnosti o problematiku životního prostředí přišel s koncem roku 1989. I přes diametrální politickou proměnu českého státu je zajímavé, že právě stav životního prostředí společnost považovala za nejnaléhavější problém, který bylo třeba řešit. Nové společenské uspořádání spolu s přidružením České republiky k NATO a Evropské unii (EU) s sebou přineslo nové výzvy a požadavky. Schválení první environmentální politiky se stalo cílem do roku 1993. Dosaženo jej mělo být prostřednictvím tzv. Již počátkem ledna roku 1990 došlo poprvé v historii ke sjednocení péče o životní prostředí zřízením samostatného Ministerstva životního prostředí (dále jen MŽP).

Schválením nových ústavních zákonů došlo k zařazení ochrany životního prostředí do ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci. Československá federativní republika (dále jen ČSFR) rovněž přijala Ramsarskou úmluvu o mokřadech, jejíž nařízení se promítlo také do činnosti armády. Následujícího roku byl zřízen Státní fond životního prostředí České republiky a ustanovena Česká inspekce životního prostředí (dále jen ČIŽP).

Téhož roku byly přijaty první zákony upravující nakládání s odpady a o rok později zákon o poplatcích za uložení odpadů. Cílem těchto zákonů bylo zejména zpřísnit činnost spojenou s pohybem odpadů a provozem nezabezpečených skládek. Rovněž byl přijat zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami a zákon o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování.

Rok 1992 se stal přelomovým díky přijetí zákona o životním prostředí. První zastřešující zákon se tak stal výsledkem dlouholetého vývoje na poli ochrany přírody a proces unifikace problematiky životního prostředí byl vedle zřízení samostatného ministerstva tímto zákonem legislativně potvrzen. Téhož roku byl založen Český ekologický ústav, byl přijat zákon o posuzování vlivů na životní prostředí, zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a zákon o ochraně přírody a krajiny, do jehož znění byly transponovány evropské směrnice o stanovištích a směrnice o ptácích, a to i přesto, že bývalé Československo v té době stále nebylo členem Evropské unie.

Ne zcela efektivní systém řízení „vojenské ekologie“ do roku 1989 bylo zapotřebí reorganizovat, čímž vznikly předpoklady pro vytvoření samostatného ekologického oddělení a spolu s transformací Československé lidové armády byla v průběhu roku 1990 zřízena ekologická služba resortu Ministerstva národní obrany (dále jen MNO). Klíčové problémy zahrnovaly budování černých skládek, likvidaci komunálních odpadů, posuzování objektů z hlediska ekologických požadavků či hodnocení radonové zátěže a znečištění ropnými produkty.

Roku 1992 byla vydána „Odborná směrnice náčelníka hlavního týlu k hospodaření s odpady materiálu týlových služeb“ a do předpisu Zákl-1 a Všeob-Ř-10 byla zapracována problematika životního prostředí, čímž bylo novelizováno znění již zastarávajícího předpisu Vševojsk-16-7 z roku 1986. Podle Zákl-1 jsou tak velitelé povinni zajistit ochranu životního prostředí, znát stav úseku ochrany životního prostředí u útvaru, dodržovat stanovená regulační opatření, spolupracovat s orgány ochrany přírody, odstraňovat zjištěné nedostatky a hodnotit rizika vojenských aktivit.

Období 90. let na úrovni NATO bylo typické pro vedení četných seminářů a studií environmentální problematiky. Studie „Národní environmentální očekávání a požadavky v zemích NATO“ zahájila tzv. Do roku 1991 byly vypracovány studie zabývající se vlivem vojenské činnosti na životní prostředí a využitím bývalých VVP. Ve Williamsburgu roku 1992 proběhla konference řešící implementaci Montrealského protokolu v NATO a téhož roku proběhla konference CCMS, spolufinancovaná českým ministerstvem obrany (dále jen MO), o environmentálně šetrném plánování životního cyklu vojenských zařízení a výcvikových prostor v norském Dombåsu. Jednalo se o první konferenci, na které se státy „dvou bloků“ shodly na tématu jednání.

K zajištění environmentálního výcviku byla ustanovena skupina ETWG (Environmental Training Working Group). Seminářem CCMS v Bruselu roku 1992 byla ukončena první fáze studií a započala tzv. druhá fáze řešení problematiky vztahu armády k životnímu prostředí, která se překrývala se založením a rozvojem programu Partnerství pro mír (Partnership for Peace, PfP) řešící mimo jiné spolupráci aliance s nečlenskými státy v oblasti životního prostředí.

Předpokladem pro úspěšné řešení prohřešků 2. poloviny 20. století se stala unifikace environmentální politiky, kdy se tato projevila jako „první vlna“ přijímané legislativy spolu se založením MŽP. Charakter legislativy přijaté do konce roku 1992 naznačuje, že nové zákony se zaměřily na nejpalčivější oblasti, které bylo zapotřebí řešit. Mezi takovou oblast patřila zejména problematika odpadů, jež se dotkla také českého vojenského sektoru.

Příprava nových zákonů mezi léty 1993 a 1998 se ve srovnání s předchozím obdobím viditelně zpomalila. Výjimku tvořilo nakládání s odpady, a to zejména díky vstupu České republiky do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (dále jen OECD). Se vznikem samostatné České republiky byla 1. ledna 1993 přijata Ústava České republiky. Článek 7 ústavy uzákonil povinnost státu dbát na „šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“.

V souvisejícím legislativním dokumentu, Listině základních lidských práv a svobod, je problematika životního prostředí uvedena v čl. 6, odst. 1-4; čl. 11, odst. 3 a čl. 35, odst. 1-3. Roku 1994 byl schválen zákon, který měnil a doplnil zákon o ochraně ovzduší z roku 1991. Rok 1996 byl zajímavý zejména díky provedení několika studií zabývajících se komparací české a zahraniční environmentální legislativy v oblasti ochrany vod. Byl navržen požadavek na řešení problematiky.

EU’s ambition is to lead by example and be a world leader in reducing greenhouse gas emissions, and European climate policy has a long-term and intensive influence on European and Czech industry. Because manufacturing is partly involved in greenhouse gas emissions, and we perceive the consequences and dangers of climate change, we want to reduce our carbon footprint and continue to take a responsible approach to environmental protection. A number of instruments and measures that depend on the EU objectives contribute to reducing carbon concentration in the atmosphere, including those for increasing the share of renewable sources in electricity generation, energy savings or the circular economy. Since 2005, the main instrument for reducing greenhouse gas emissions in industry and energy has been the European Emissions Trading Scheme (EU ETS), which covers less than half of European emissions. It aims to reduce emissions by 43% by 2030 compared to 2005.

Achieving carbon neutrality in 2050 assumes an incredibly fast application often untested practices and technologies that must be tested and deployed across the board no later than 2030, perhaps sooner. However, carbon-free technologies do not yet exist in many sectors. If the costs associated with the decarbonisation of industry added to the additional costs that must be European and Czech industries apart from the competition from third countries already carry, it means a serious threat to the competitiveness.

Demand for the products of Czech and European companies in Europe and the world will not cease - production will only move elsewhere (along with quality jobs, tax revenues, science and research, etc.). And it will be more energy-intensive and often more environmentally harmful. Paradoxically, the demand and purchase of products produced outside Europe by European consumers and businesses will lead to an increase in global emissions, not a decline. Of course, this process is long overdue, see, for example, the disappearance of British industry and the growing volume of imports from Asia, i.e. If not prevent carbon leakage, ie.

Specific effort within circular economy should be paid to the chemical recycling which aims to convert polymer’s waste back into chemicals. It is a process where the chemical structure of the polymer is changed and converted into chemical substances that are then used again as a raw material in chemical processes. Chemical recycling allows to handle mixed plastics waste which are not mechanically recycled and enables polymer revitalization in case of waste plastic quality standards concerns as an essential and complementing step in the complete solution for the circularity. Chemical recycling is an important tool for avoiding downcycling, e.g. The European Commission Plastics Strategy published in January 2018 provides a relative high focus on mechanical recycling and alternative feedstock.

The aim of this study was to create an overview of the Czech Armed Forces' development in approach to environmental protection from 1989 to 2022. Using the methods of analysis, synthesis and comparison of the Czech, EU´s and NATO´s environmental legislation, we created a comprehensive and previously unpublished overview of environmental protection within the Czech Armed Forces. Found outputs were set into illustrations depicting the activities in the environmental field with internal links between civil legislation, EU's requirements, and NATO's policy in chronological order. We conclude that the year 2000 represents a key milestone from which the approach to environmental protection have stagnated.

GEOtest, a.s. is a company with a long-lasting tradition and a significant position on the market of services in the fields of applied geology and environmental protection. It deems environmental protection not only as a substantial part of its business activities, but also as a matter of its attitude towards the fundamental general values. It manages all activities of the Company so that the health and safety of its employees and other persons is not put at risk. In addition to the conventional fields of engineering geology, geotechnics, regional and communal hydrogeology, it also provides engineering, consulting and laboratory services in the areas of protection and remediation of water and the rock environment, water management constructions, in the disposal of old ecological loads and in waste management.

We consider complete satisfaction of requirements, needs and expectations of customers as the absolute priority which we achieve by providing high-quality services. In doing this, we use environmentally friendly methods and procedures, recommend these environmentally friendly procedures to our customers and require them from our contractors, while relying particularly on preventive approaches. Within our Integrated Management System, we consider customers to be not only buyers of our products, but, in general, everyone who is influenced by the results or consequences of the processes that take place during the Company’s activities.

We build the Integrated Management System by integrating the systems of quality management, environmental management and occupational health and safety (OHS) management. We are aware of the significance which this system has for the effective and successful operation of our Company. We proceed from the principle of continuous improvement. We permanently maintain, develop and further improve the Integrated Management System and the Company’s management provides for it necessary resources. We strive for strengthening our position on the market, as one of professionally the most recognised companies.

In the area of OHS, we identify risks occurring in our Company in all activities, evaluate their seriousness and take measures to eliminate them, thus also creating conditions for preventing the origin of accidents and vocational diseases. We inform all of our employees as well as the other participants of our activities on the risks arising from the performance of such activities. The issue of OHS is regularly discussed with the representatives of employees and emphasis is placed on their participation. This policy of the IMS represents the promise of the Company to meet all requirements of the Integrated Management System. The policy is binding on all employees of the Company.

Funkční vzorek byl navržen v rámci řešení projektu "Vývoj inovativní reduktivní technologie na bázi hydrogenačních kovových katalyzátorů pro rychlou degradaci halogenovaných organických látek v kontaminovaných vodách" (č. projektu: CZ.01.1.02/0.0/0.0/16_084/0009123) a otestován na vodách kontaminovaných halogenovanými organickými látkami, čímž byla ověřena jeho funkčnost. Jedná se o modelové laboratorní zařízení pro ověření inovativní reduktivní technologie v reálných podmínkách a slouží k ověřování a testování reduktivní technologie na bázi slitiny Al-Ni (Patent CZ 305586 (PV 2014-367) ) a dalších hydrogenačních kovových katalyzátorů, které dokáží za vhodných podmínek přímo ve vodném prostředí rychle dehalogenovat širokou škálu halogenovaných organických sloučenin a to za běžné teploty a tlaku.

Zařízení je určeno pro pokročilé laboratorní testy jak na modelových, tak reálných kontaminovaných vodách, jejichž účelem je ověření reduktivní technologie v čtvrtprovozním měřítku. Technologie představuje proces čištění různých typů vod kontaminovaných halogenovanými organickými látkami na principu hydrodehalogenace s využitím hydrogenačních kovových katalyzátorů, konkrétně Ni, který je aplikován v podobě Raneyovy slitině spolu s hliníkem (Al-Ni, 50 : 50 hm%). Silné redukční účinky této slitiny se projevují v alkalickém vodném prostředí. Použitím této technologie je možno v řádu několika hodin dosáhnout téměř úplné degradace široké škály organických halogenovaných látek přímo ve vodném prostředí za běžné teploty a tlaku.

Principem je proces katalytické hydrogenace, který probíhá na povrchu katalyzátoru (niklu). Slitina Al-Ni je dávkována do alkalického vodného prostředí (roztok NaOH), kde dochází k rozpouštění Al (reakci s NaOH) a uvolňování plynného vodíku, který na povrchu Ni způsobuje hydrodehalogenaci halogenovaných organických kontaminantů. Během této reakce se organicky vázané halogeny uvolňují v podobě anorganických solí (halogenidů) a vznikají dehalogenované organické látky s nižší toxicitou a vyšší biodegradabilitou. Tato technologie byla úspěšně ověřena prostřednictvím speciálního technologického zařízení na několika lokalitách s různým typem kontaminace.

Technologie představuje proces regenerace hydrogenačního kovového katalyzátoru (niklu) z Raneovy Al-Ni slitiny použité a zreagované v průběhu hydrodehalogenačních reakcí v alkalickém vodném prostředí. Během procesu katalytické hydrodehalogenace přímo v alkalizovaných kontaminovaných vodách obsahujících halogenované organické látky dochází k postupnému rozpouštění hliníku obsaženém ve slitině za vývoje plynného vodíku. Jeho následnou reakcí s halogenovanými organickými látkami na povrchu niklu dochází k rychlé reduktivní dehalogenaci těchto látek. Nerozpuštěný zbytek slitiny s převažujícím množstvím Ni lze dále popsanou technologií regenerovat a znovu použít v procesu katalytické hydrodehalogenace jako hydrogenační kovový katalyzátor v reakci spolu s tetrahydridoboritanem sodným (NaBH4).

tags: #Czech #Republic #environmental #protection #approach

Oblíbené příspěvky:

• Nebezpečí a pláč miminek
• Ekologická stopa mikrovlnné trouby
• Modrý odpadkový koš - recenze
• Kompostování odpadu
• Komunální odpad v Třebíči