Problémy zemědělství a dopad na životní prostředí

Stejně jako jiné sféry společnosti musí i sektor zemědělství projít rozsáhlou sociálně-ekologickou transformací, máme-li klimatickou krizi zvládnout. Podle zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) o půdě a krajině zodpovídá zemědělství za třiadvacet procent světových emisí skleníkových plynů. Někteří vědci přitom zprávu kritizují, že dopady zemědělství podhodnocuje.

Struktura zemědělství v České republice

Jednou ze základních charakteristických nevýhod českého zemědělství je skutečnost, že tu ve srovnání s jinými zeměmi mají výraznou převahu velké podniky. Podle statistik ministerstva zemědělství disponujeme největší průměrnou výměrou zemědělského podniku mezi ostatními členskými státy Evropské unie. A to výrazně. Průměrná výměra mezi evropskými státy je šestnáct hektarů, v České republice je to sto třicet tři hektarů.

Zatímco páteří zemědělství v Evropě jsou tedy malé a střední zemědělské podniky, u nás výrazně převládají velké agropodniky hospodařící na velkých lánech. V České republice podniky s více než padesáti hektary obdělávané zemědělské půdy obhospodařují dvaadevadesát procent z celkové výměry zemědělské půdy.

Mezi těmito podniky navíc jasně vyčnívá Agrofert premiéra Andreje Babiše, který obhospodařuje přes sto tisíc hektarů polí a je zároveň jedním z největších evropských producentů pesticidů a umělých hnojiv. Právě Agrofert založený na intenzivním zemědělství průmyslovými způsoby, preferenci krátkodobých zisků, masivním užíváním chemických přípravků a na bezohlednosti vůči krajině ztělesňuje principy, od kterých se potřebujeme odvrátit, máme-li nástrahy klimatické krize a rozpadu ekosystémů zvládnout.

Dopady intenzivního zemědělství

Hospodařit na velké zemědělské ploše je totiž - přinejmenším z krátkodobého hlediska - ekonomicky velmi výhodné. „Samo o sobě to pro zemědělskou produkci není problém. Naopak je to výhoda - čím větší zemědělskou plochu máte, tím více práce zvládnete udělat v kratším čase. Pomocí velkého traktoru a další techniky dokážete rozsáhlé plochy rychle a efektivně obhospodařit - zorat, zasadit, zasít, pokosit, aplikovat pesticidy a tak dále. Výhodou je tedy optimalizace práce.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Intenzivní zemědělství ohrožuje v dlouhodobém horizontu i další důležité funkce krajiny - a to včetně samotné zemědělské produkce, varuje krajinná ekoložka Kateřina Černý Pixová z České zemědělské univerzity. „Z dlouhodobého hlediska to má drastický dopad na všechny možné oblasti, které si dokážete představit. V první řadě na půdu. Ta už často ani není živým organismem. Je to mrtvá, dehydratovaná, poškozená půda, která poskytuje úrodu pouze v případě, že jí dodáváte velké množství dalších látek a umělých hnojiv. Schopnost takové půdy zadržovat vodu je samozřejmě naprosto minimální. Často se na jejím povrchu udělá takový škraloup, po kterém voda velmi rychle odteče, takže se ani do půdy pořádně nedostane.

Už dnes je přitom zřejmé, že zemědělství se v důsledku klimatické změny dostává pod stále větší tlak. V souvislosti s tím se také ukazuje, že současný model zemědělství založený na intenzivní produkci je dlouhodobě neudržitelný, upozorňuje Michael Beckmann. „V souvislosti s klimatickou změnou je potřeba říct, že takto jednoduché a jednotvárné systémy jsou extrémně náchylné k jakémukoli narušení. V případě nějaké nenadálé události se může takový systém velmi rychle zhroutit.

Souvislostí mezi klimatickou změnou a zemědělstvím je ale mnohem více, vysvětluje analytička Asociace pro mezinárodní otázky Michaela Kožmínová. „Zemědělství a klimatická změna jsou velmi provázané. A to nejen tím, že zemědělství přispívá ke klimatické změně, ale i tím, že klimatická změna ohrožuje zemědělství a jeho produktivitu do budoucna. Pokud jde o vliv zemědělství na klima, tak globálně asi 17% celkových emisí skleníkových plynů pochází ze zemědělství. V České republice je to podle nejnovějších dat kolem 6-7%. Během posledních 30 let došlo v Česku i v Evropě k velkému snížení emisí ze zemědělství. V Česku je to hlavně díky snížení množství chovaných zvířat. To ale není strategie, kterou chce mít Ministerstvo zemědělství do budoucna. Předpokládá se, že emise se naopak budou zvyšovat, protože má růst počet chovaných zvířat.“

V Německu se zemědělství podílí na celkových emisích skleníkových plynů asi 8 %. Zásadní roli přitom hraje metan, který vzniká při živočišné výrobě a má mnohonásobně větší skleníkový efekt než oxid uhličitý. Podle Kateřiny Černý Pixové ale není nezbytné, aby sektor zemědělství produkoval tak velké množství emisí. „Pokud se budeme chovat uvědoměle a budeme hospodařit tak, jak se hospodařit má, tak zemědělství klimatickou změnu dramaticky umocňovat nebude. Pokud mluvíme o pestrém systému, kde jsou plochy polí a luk vykompenzované lesem a vhodně umístěnými vodními prvky, kde se chovají hospodářská zvířata v přiměřeném množství, tak bude vliv zemědělství na klimatickou změnu oproti ostatním sektorům marginální. Ale to bohužel není současný stav.“

Degradace zemědělské půdy

Degradace zemědělské půdy představuje jeden z hlavních environmentálních, agronomických a ekonomických problémů, jimž Česká republika a s ní i celý svět v současnosti čelí. Studie Lukáše Čechury ukazuje, že degradací je ohroženo až 60 procent zemědělské půdy, což každý rok vede ke ztrátě přibližně 21 milionů tun ornice. S poklesem organické hmoty a omezením schopnosti půdy zadržovat vodu pak klesá její produktivita, což přímo ovlivňuje zemědělské výnosy a ekonomickou situaci farem.

Čtěte také: Zkušenosti s kotli Defro a Attack

Negativní vliv intenzivního zemědělství

• Hluboká masová orba
• Kolektivizace
• Eroze
• Monokultury

Neustálá snaha o zvyšování produktivity a výnosu z jednotky půdy v České republice má negativní vliv na životní prostředí. Mezi faktory, které ovlivňují jak biodiverzitu, tak kvalitu půdy patří hluboká masová orba, kolektivizace i eroze. Podle studie brněnské Mendelovy univerzity se díky tomu může z půdy vytratit až 50 % organické hmoty. Jejím cílem bylo slučování malých polí do velkých celků, které kromě jiných vlivů na životní prostředí zapříčinilo pozdější erozi půdy.

Například podle indexu neporušenosti biodiverzity (Biodiversity Intactness Index - BII) vytvořeného vědci z Přírodopisného muzea v Londýně je česká biodiverzita nejnižší ve střední Evropě. Její nízká úroveň výrazně vyniká kupříkladu ve srovnání se sousedním Rakouskem, kde ke hromadné kolektivizaci a následné likvidaci přirozených přírodních prostor nedošlo.

Intenzivní zemědělství s sebou ale přináší i další problémy. Třeba již zmíněné zvýšené riziko eroze půdy. Vodní eroze redukuje svrchní úrodnou vrstvu půdy bohatou na uhlík a půdní organismy, zatímco větrná eroze přispívá k dezertifikaci - snížení biologické produktivity.

Důvodů, proč se stav zemědělství v České republice nezlepšuje, je hned několik. V první řadě je na vině ekonomika. Zemědělce nutí, aby snižovali náklady a zároveň zvyšovali výnosy. Nelze ani opominout nedostatečnost existujících legislativních rámců pro ochranu půdy. Problémem je také absence důsledného vymáhání nápravy v případě jejich nedodržení nebo odpor zemědělců proti těmto opatřením.

Možnosti nápravy a transformace zemědělství

Odborníci, zástupci zemědělských svazů se shodují s ekology v tom, že sektor zemědělství je pro budoucnost planety klíčový. Transformace ovšem musí jít ruku v ruce s hlubšími změnami ve společnosti. Základním cílem zemědělství by už neměla být snaha o co největší produkci a ekonomický zisk, které vedou k devastaci životního prostředí a rozpadu místních vazeb.

Čtěte také: Ekologie Keni v ohrožení

Celosvětové hnutí rolníků La Via Campesina přišlo se strategií takzvané potravinové suverenity. Je to odpověď na koncepci potravinové bezpečnosti, se kterou operuje OSN od sedmdesátých let minulého století a jejímž hlavním deklarovaným cílem je zajistit dostupnost potravin a zamezit hladu.

Myšlenka potravinové suverenity je pravým opakem popsaného přístupu. „Do ohniska veřejných politik a potravinových systémů neklade požadavky trhu a nadnárodních společností, nýbrž potřeby těch, kdo potraviny produkují, distribuují a spotřebovávají. Přitom hájí i zájmy příštích generací,“ píše se v deklaraci Fóra pro potravinovou suverenitu. Vychází se z ideálu demokratizace systémů produkce, distribuce a spotřeby potravin. Rozhodující slovo by mělo patřit malým producentům a spotřebitelům, nikoliv velkým korporacím, jakou je v případě České republiky Agrofert.

Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ (AMPI) řekl, že zemědělství musíme začít vnímat jako aktivitu pečující o veřejné statky, jejíž přidanou hodnotou je produkce jídla. „Naší vizí je decentralizovaná síť malých farem s rozmanitou produkcí, obhospodařujících přibližně dvacet hektarů půdy. Malé farmy ukotvené v komunitních vazbách jsou i společenskými centry venkova a přinášejí významné sociální benefity. Můžete na nich například zaměstnat lidi s postižením či sociálně slabé, nepracuje se tu s nebezpečnými látkami jako v průmyslovém zemědělství,“ řekl Valeška.

Předseda Asociace soukromých zemědělců Jaroslav Šebek k tomu dodává, že právě z uvedených důvodu je potřeba proměnit vlastnickou strukturu i u českých zemědělských podniků. „Firmy jako Agrofert o desítkách tisíc hektarů hospodaří především na pronajaté půdě. Jejich centrály nesídlí v místě zemědělského podnikání a mají takové způsoby řízení a rozhodování, které primárně směřují ke zvládnutí logistických nebo jiných organizačních potřeb. Zemědělství ale není fabrika. Odehrává se ve volné krajině a zde je potřeba co nejvíce vycházet z podmínek každého konkrétního místa,“ vysvětluje Šebek.

Specifické ekologické požadavky každého zemědělského pozemku podle něj mnohem lépe a efektivněji zajistí odpovědnější způsoby zemědělského podnikání, které obvykle staví na generačních vazbách a poutu ke konkrétnímu místu. Proto jeho asociace podporuje rozvoj rodinných farem.

„Významně to pomůže zvýšení pestrosti krajiny, která je pak odolnější vůči klimatickým, ale i lidským zásahům či případně expanzi škůdců. U rodinných farem není zásadním hlediskem okamžitý zisk, ale především udržení farmy a zákonitě i jejího okolí v přijatelném stavu pro další generaci. Model založený na možnosti uplatňovat vlastní selský rozum hospodářem podle místních podmínek je ideální pro velmi rozmanitou českou krajinu,“ řekl také Šebek.

Ekologizace a lokalizace produkce

Odborníci mají za to, že stěžejními principy nezbytné transformace zemědělství jsou ekologizace a lokalizace hospodaření. Kateřina Urbánková ze Svazu ekologických zemědělců Pro-Bio upozornila, že nutnost transformace podtrhuje i současná pandemie, která ohrožuje dodávky některých potravin a může vést i k jejich zdražování.

„Myslím, že řada z nás si právě v současné situaci uvědomila, jak je naše příroda a krajina pro nás cenná. Ekologické zemědělství je cestou, jak produkovat kvalitní regionální biopotraviny, při jejichž produkci dbáme na kvalitu půdy, pestrý osevní postup, vyrovnanou bilanci živin či důstojný život zvířat, stejně jako i na zaměstnanost a rozvoj venkova,“ doplnila Kateřina Urbánková.

Ideálem by podle ní měla být silná regionální bio produkce, ale uznává, že k tomu vede zejména v našich podmínkách ještě dlouhá cesta. „Ekologické farmy fungují na principu uzavřeného koloběhu živin. Když něco podceníte, nemáte si jak pomoci umělými hnojivy nebo pesticidy. Musíte přemýšlet, jak sestavit osevní postup, aby se vše doplňovalo, abyste půdu neošidili, rostlinám dali potřebné živiny a nepřilákali škůdce. Je to náročný postup, ke kterému u nás chybí specializované poradenství, výzkum a hlavně opravdová podpora státu,“ dodala Urbánková.

Jan Freidinger z české pobočky Greenpeace navrhuje, aby si vláda stanovila jako minimální cíl dosáhnout toho, že alespoň čtvrtina zemědělské půdy bude obdělávána v režimu ekologického zemědělství. I pro ekology je aspekt vazby k místu důležitý. „Vnímáme riziko, že značka bio může zákazníky ukonejšit a dát jim pocit, že vše je v pořádku. To platí o lokální bioprodukci, ale ne o výpěstcích, které k nám putují z druhého konce planety. Upřednostňujeme proto nejen ekologické, ale zároveň domácí plodiny,“ řekl Freidinger.

Jaroslav Šebek z Asociace soukromých zemědělců však vidí v ekologickém zemědělství i zápory. „Výhodou je určitě lepší stav krajiny, nevýhodou je pak obvykle nižší produktivita a bez podpory státu i vyšší cena. Tu bohužel zejména spotřebitelé v České republice zatím nejsou ochotní zaplatit,“ řekl Šebek.

Podpora ekologického zemědělství je od roku 1994 jedním z principů trvale udržitelného rozvoje zemědělské politiky Evropské unie. Nicméně podle zemědělců i ekologů v tom není důsledná a dotační systém je nastavený nespravedlivě. Podle Freidingera by měl mnohem více podporovat malé rolníky produkující ekologicky a s ohledem na krajinu.

„Každoročně putuje do evropského zemědělství skoro šedesát miliard euro, což je největší část unijního rozpočtu. Podle našeho názoru by minimálně polovina měla jít na ochranu klimatu, podporu biodiverzity a hospodaření podporující zachování cenných biotopů. To by motivovalo farmáře i majitele zemědělské půdy k udržitelné praxi a kompenzovalo ekonomické nevýhody, které mají ve srovnání s průmyslově-kořistnickými firmami,“ dodal Freidinger.

Šebek i Urbánková však zároveň dodávají, že přenastavení systému dotací nemusí vyřešit všechny problémy, pokud sedláci budou příliš svázáni byrokracií a nedostanou potřebnou míru svobody. „Co farma, to jiné podmínky. Nejde nastavit stejná pravidla pro Šumavu i Bílé Karpaty, nechme sedláky hospodařit a podpořme je společenskou objednávkou po lokálních bio produktech,“ říká Urbánková.

Ekologické a lokální zemědělství se neobejde bez většího množství lidské síly, což předpokládá aktivní politiku zaměstnanosti. „Například zdanění práce je vyšší než zdanění fosilních paliv. Je proto lacinější zaplatit si traktor než partu lidí. Krajina přitom potřebuje lidi, aby tam žili a pracovali spíše než stroje řízené GPS navigací,“ popsal Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ jednu ze základních překážek v nastavení současného ekonomického systému.

Konec pesticidů a umělých hnojiv

Při úvahách o transformaci zemědělství se nelze vyhnout ani diskuzi o používání pesticidů a umělých hnojiv. Výrobci chemických přípravků pro zemědělství nejčastěji argumentují tím, že jejich používání je nutné pro obranu před škůdci, zvýšení produkce a v konečném důsledku i nasycení populace. Jak však již před třemi lety upozornil ve své studii zvláštní expertní tým OSN, i bez použití pesticidů je současné zemědělství schopné nasytit až devět miliard lidí.

„Využívání pesticidů má katastrofální dopad na životní prostředí, lidské zdraví a celou společnost. Postřiky mohou až za dvě stě tisíc případů akutní otravy každý rok,“ uvádí se ve zprávě OSN. Vědci zároveň mluví o degradaci půdy, hubení půdních živočichů a kontaminaci podzemních vod umělými hnojivy a jinými chemikáliemi.

Experti OSN přitom obvinili největší producenty pesticidů, jako je například celosvětově Bayer Monsanto nebo v Evropě Babišův Agrofert, že svým lobbingem a neetickými marketingovými postupy brání vládám v žádoucí regulaci chemie v zemědělství. Jak však zajistit dostatečnou produkci potravin bez využívání chemikálií?

Cesta začíná už u vládní politiky zacílené na zvýšení schopnosti půdy zadržovat vodu a živiny. Podle vodohospodáře Ondřeje Simona z Fakulty životního prostředí ČZU je proto potřeba vrátit do zemělské půdy vice oragnické hmoty v podobě stabilního humusu. „Dotace do obnovení říčních systémů by pak stejně jako zvýšení humusu v půdě mohly zlepšit životní prostředí v mnoha směrech, a navíc snížit znečištění řek i moří živinami,“ řekl Simon.

V zemědělství samém to pak znamená nutnost dlouhodobější práce s krajinou, budování zdravého agro-ekosystému a poctivého plánování. Mezi preventivní opatření bránící útokům škůdců patří zmenšování souvislých ploch jedné plodiny, pravidelné střídání plodin, rozčlenění velkých lánů cestami či alejemi, vytváření biopásů a účinné zvyšování života a organické hmoty v půdě.

„Přirozené škody jsou normální. Cílem zemědělství by ale mělo být budování zdravého a rozmanitého ekosystému, který se škůdci počítá. Pracuje však s nimi způsobem, který je nebere jako něco, co je potřeba zničit, jen účelně omezit. Jenže my namísto příčin zase řešíme důsledky, a to v podstatě násilným způsobem,“ řekl Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ.

Jan Freidinger z Greenpeace si všímá, že na uvedených opatřeních panuje poměrně široká shoda mezi vědci, ekology i mnoha zemědělci. Vposledku totiž významným způsobem napomáhají také řešení klimatické krize a zamezují ztrátě biodiverzity. V politické realitě však ministerstvo zemědělství vždy povolí pod tlakem zemědělské lobby, kterou reprezentuje Agrární komora.

Živočišná produkce a její budoucnost

Neméně významnou otázkou transformace zemědělství je také budoucnost živočišné produkce. Podle zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu o půdě a krajině musíme spotřebu masa výrazně snížit, kromě vypouštění emisí je totiž živočišná výroba náročná i na vodu a přispívá k ničení ekosystémů. Chov zvířat má navíc na svědomí osmdesát procent odlesňování, ať už kvůli pěstování krmiv (především krmné sóji), nebo kvůli vytváření nových pastvin.

Podle studie Greenpeace by lidstvo mělo snížit spotřebu živočišných výrobků alespoň o polovinu do roku 2050. Ještě přísnější čísla uvádí studie v časopise Nature, která hovoří dokonce o nutnosti snížit spotřebu masa v západních společnostech o devadesát procent, jinak hrozí ekologický kolaps. Pro dokreslení celé problematiky je třeba dodat, že průměrná celosvětová spotřeba masa na osobu stoupla od počátku šedesátých let dvojnásobně.

Nicméně zvířata jsou v zemědělství zdrojem přírodního hnojiva a v ekologickém zemědělství mají svou nezastupitelnou roli. Problémem jsou ale gigantické velkochovy, které kromě ničení životního prostředí obnášejí týrání zvířat, jež tu žijí v nevyhovujících a nedůstojných podmínkách.

„Maso zvířat chovaných venku na pastvinách je součástí řešení. Hnůj na poli potřebujeme. Když na plochách, na kterých děláme za použití umělých hnojiv a postřiků krmivo pro prasata a drůbež do velkochovů začneme pěstovat potravinářské plodiny a zvířata vyženeme na pastviny, tak dost vyřešíme,“ soudí Kateřina Urbánková z Pro-Bio.

Jan Valeška z Asociace místních potravinových iniciativ ale zároveň upozorňuje, že spotřebu masa prostě bude nutné snížit, protože ekologické zemědělství nemůže poptávce vyhovět. „Role zvířat ve zdravém agro-ekosystému je nezastupitelná. Nicméně stav, kdy ekofarmy produkují velké množství masa na vývoz není ideální. Na chov skotu v takovém množství bychom potřebovali obrovskou plochu, kterou nemáme. Zároveň bychom ale měli i podpořit chov menších zvířat, jako jsou kozy a ovce, které nejsou tak náročné na prostor a přírodním procesům pomáhají,“ dodal Valeška.

Regenerativní zemědělství jako alternativa

Současný způsob, jakým funguje zemědělství, má v globálním měřítku negativní dopady na životní prostředí. Naše metody produkce potravin je třeba změnit a alternativou může být takzvané regenerativní zemědělství. O jeho možnostech vydala zprávu asociace EASAC, sdružení Akademií věd členských států EU, Norska, Švýcarska a Spojeného království. Současné zemědělství do značné míry narušuje stabilitu klimatu a druhovou rozmanitost.

Základem myšlenky regenerativního zemědělství je co možná nejpřesnější nápodoba přirozených procesů, které probíhají v přírodě. Jde o metodu, která vyžaduje podrobné sledování ekologických a biologických procesů v krajině. Zároveň předpokládá co nejmenší zásahy člověka. Minimalizuje se například mechanické i chemické narušování půdy.

Středobodem studie je analýza schopnosti půdy zachycovat a skladovat uhlík. Ten rostlinám slouží jako hlavní zdroj živin a stavební prvek jejich tkání. Regenerativní zemědělství má potenciál z atmosféry odčerpat velké množství oxidu uhličitého (CO2) a navázat ho zpět do půdy. Vyřešily by se tak hned dva ekologické problémy: sníží se hladina skleníkových plynů v ovzduší a zároveň se plyny využijí k výživě rostlin. Testy ukázaly, že kapacita půdy k ukládání oxidu uhličitého je vyšší, než se předpokládalo.

V agrikultuře je podle vědců třeba využívat rozmanitější škálu plodin a soustředit se na víceleté rostliny. Je nutné investovat do udržení ekosystémů na pomezích lesů a polí. Také by bylo vhodné zabezpečit, aby byla pole pokrytá trávou či rostlinami během celého roku, nejen v době pěstitelské sezóny. Zdali se najde k takové změně vůle, je však nejisté. „Do budoucna je regenerativní zemědělství jediná rozumná cesta,“ říká Karel Prach.

Závěr

Řešení problémů spojených s intenzivním zemědělstvím proto bude fungovat pouze v případě, že dojde ke zlepšení situace. A to hned v několika oblastech najednou. Jmenovitě jimi jsou přísnější legislativní opatření, vzdělávání zemědělců a modernizace využívaných technologií.

Udržitelnost v zemědělství, jak ji prosazuje Evropská unie, představuje složitý problém. Tento obor má zásadní dopad na životní prostředí, krajinu, biodiverzitu a vodu, a přesto se na něj často pohlíží jako na „zlobivé dítě“.

Osobně se drží zásady hospodařit tak, aby se za svou práci nemusel stydět. „Byl bych rád, kdyby to bylo krédo celého českého zemědělství. Aby se nemusel stydět hospodář, konzument, ale ani zvíře či rostlina na poli,“ nastínil svou vizi. Pomoci tomu má i další záměr vlády - postupný přechod od chemických hnojiv k organickým a rozumnější nakládání s přípravky ona ochranu rostlin. Podle Skřivánka se daří i rozvoj precizního zemědělství. „Ministerstvo zemědělství nově podporuje moderní technologie, například pro monitoring závlahy, jako jsou skenery, přímé dávkovače bez zbytečných rozstřiků,“ přiblížil.

tags: #problemy #zemedelstvi #dopad #na #zivotni #prostredi

Oblíbené příspěvky:

• Tipy na jídlo a přípravu v přírodě
• Nakládání s azbestovým odpadem: Jablonné nad Orlicí
• Hnojení půdy a jeho vliv
• Školní akce a recyklace
• Inovativní řešení pro boj se znečištěním ovzduší