Výskyt Raků v České Republice: Ohrožení Původních Druhů a Invaze Nepůvodních

Račí polévka, račí máslo, nadívané račí skořápky… Kuchařky z 19. století ještě pamatují recepty z českých raků, které dnes chrání zákon - před tradičním použitím v kuchyni, ale hlavně před změnou životního prostředí a důsledky globalizace.

Raci jsou často lidmi vnímaní jako ohrožení živočichové, kteří byli v minulosti na území České republiky hojní, v současnosti jsou ale jejich stavy zdecimované znečištěním vody a nemocemi natolik, že se s nimi setkáváme jen vzácně. Stejně je tomu u dětí, které dříve běžně lovily raky na jídlo v každém potoku s kamenitým dnem, nyní se s nimi však téměř nesetkávají a znají je spíš z pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel, kde rak stříhá plátno jako krejčí či z říkanky, kdy rak leze z díry, vystrkuje kníry (myšlena jsou tykadla). Přesto tu raci stále jsou… i když některé druhy jsou nevítanými vetřelci.

V České republice se v současnosti vyskytuje 6 druhů raků; z nich ale pouze dva jsou druhy na našem území původní. Jak se k nám dostaly ty ostatní? Lze očekávat invazi ještě dalších druhů? V čem tkví nebezpečí nepůvodních raků pro naši astakofaunu? A lze naše raky vůbec nějak účinně chránit?

„Dlouho u nás žily jen původní druhy, rak říční a rak kamenáč, jenže kvůli znečištění vod a melioraci jich začalo výrazně ubývat. Nakonec se zapsali mezi chráněné druhy,“ pronesl na uvítanou Tomáš Görner z AOPK, který se specializuje na invazní druhy rostlin a živočichů - včetně přistěhovalých raků.

Původní Druhy Raků v ČR

Zoologicky jsou raci řazeni mezi členovce (kmen Arthropoda), do podkmenu korýši (Crustacea), třídy rakovci (Malacostraca), řádu desetinozí korýši (Decapoda), a infrařádu raci (Astacidea). Z celkového množství více než 650 druhů se na evropském kontinentu vyskytuje jen několik z nich a na území ČR jsou původní dokonce jen pouhé dva taxony, rak říční (Astacus astacus) a rak kamenáč (Austropotamobius torrentium).

Čtěte také: Česká republika: biodiverzita a voda

Oba druhy původní, tedy tzv. „říčák“ a kamenáč jsou chráněny zákonem a je zakázáno s nimi bez příslušného povolení manipulovat a jakkoliv je rušit. Rak říční byl kdysi plošně rozšířen po většině území republiky, nyní jsou však jeho populace často fragmentované a izolované od ostatních. Přesto se vyskytuje ještě na několika stech lokalitách a není až tak raritním druhem, jak si mnozí myslí. Když už se někde vyskytuje, čítají jeho populace často tisíce jedinců.

Podobně je tomu i s aktivitou kamenáče. Ten ovšem nikdy nebyl rakem hojným (a kvůli menší velikosti ani konzumovaným), protože územím ČR prochází severní hranice jeho přirozeného areálu výskytu. Výjimku tvoří jedna populace v Lučním potoce v Krkonoších. U té se ale spekuluje o tom, že pochází z území bývalé Jugoslávie. Tito raci tedy zřejmě byli na dotyčnou lokalitu dovezeni a vypuštěni člověkem.

Rak Kamenáč (Austropotamobius torrentium)

Rak kamenáč je původním evropským druhem. Areál jeho rozšíření tvoří jihovýchodní a střední Evropa. Jeho výskyt je aktuálně evidován minimálně ve 20 státech. Současné rozšíření původních raků v Evropě je ale silně ovlivněno činností člověka, především introdukcemi raků a úpravami vodních kanálů. Minimálně od 15.

Před necelými dvaceti lety se rak kamenáč v ČR dostal do popředí zájmu vědy a ochrany přírody. Postupně pak byl zaveden důsledný monitoring jeho výskytu, který v současnosti zastřešuje AOPK ČR. Nyní je díky tomu známo přibližně 40 lokalit výskytu tohoto druhu v České republice, a to především v západních a severních Čechách. Zároveň je díky tomu monitorován úbytek lokálních populací. Jen za posledních 5 let došlo k poklesu populace raka kamenáče v ČR o 20%.

Druh rak kamenáč v sobě zahrnuje několik poddruhů, aktuálně se uvádějí 3. České populace raka kamenáče jsou poměrně geneticky uniformní. Výsledky genetických analýz ukázaly, že navzdory dřívějším pochybnostem se jedná o druh na našem území původní1. Jedinou vyjímku tvoří populace na lokalitě Luční potok v Podkrkonoší, kde byla zjištěna taková kombinace variant genů (haplotyp) jakou nesou raci ve Slovinsku a oblastech Itále a Chorvatska, které se nachází u hranic se Slovinskem.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Rak Říční (Astacus astacus)

Rak říční se přirozeně vyskytuje především v pomaleji tekoucích málo využívaných potocích a říčkách. V minulosti byl rovněž často chován pro velmi chutné maso a vysazován na náhradní lokality do rybníků, zatopených lomů, pískoven a dalších nádrží, kde často dobře přežívá a může se zde rozmnožovat. Optimální podmínky jsou ve vodách s pevným písčitokamenitým dnem a jílovitými břehy a s přirozeným břehovým porostem, kde mezi kořeny nacházejí raci vhodné úkryty.

Plodnost raka říčního se pohybuje obecně v rozmezí 80 - 200 ks vajíček. Jedinci pohlavně dospívají ve 3. až 4. roce života. Raci se rozmnožují v podzimních měsících, kdy samci přetáčí samice na záda a ukládají mezi tři poslední páry hrudních nohou samic bílé trubičkovité spermatofory.

V současné době je rak říční znám téměř z celé Evropy. Původním je v těchto státech: Albánie, Rakousko, Bělorusko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Maďarsko, Řecko, Itálie, Jugoslávie (Černá Hora), Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Holandsko, Norsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko. Introdukován byl na území Anglie, Kypru, Španělska a Lichtenštejnska.

Rak říční je naším původním a nejhojnějším druhem raka. Přirozené rozšíření raka říčního na našem území je těžko zjistitelné vzhledem k jeho odchovům a umělému vysazování v minulosti. Zejména mezi světovými válkami (po předchozích epidemiích račího moru na přelomu 19. a 20. století) u nás zřejmě byli na řadě míst nahodile vysazeni importovaní raci říční.

Nepůvodní Druhy Raků v ČR

Tyto dva druhy doplňují druhy nepůvodní, konkrétně rak bahenní z východní Evropy (Pontastacus leptodactylus) a trojice raků ze Severní Ameriky, rak pruhovaný (Faxonius limosus), rak signální (Pacifastacus leniusculus) a teprve nedávno nalezený rak mramorovaný (Procambarus virginalis). Již tyto názvy jsou někdy komoleny, natož aby bylo jasno v tom, který rak je zde původní, a který naopak nepůvodní a nežádoucí.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

„Ve Skandinávii se kdysi rozhodli vysadit nepůvodní raky, kteří měli nahradit populaci ohrožených domácích raků. Totéž se odehrálo v 80. letech v Česku - jako doplněk jsme vypustili raka signálního, aniž by se tenkrát vědělo, jak může ublížit evropským druhům,“ pokračoval Tomáš a dovysvětlil: „Jakmile se střetnou různé populace raků, nastává problém. Ti naši nejsou tolik odolní, tudíž zpravidla zahynou.“

Invazní raci jsou velmi přizpůsobiví a mají zároveň mnohem nižší nároky na čistotu vody, šíří se tak v podstatě do všech míst, kde se vyskytují nebo mohou vyskytovat i naši původní raci. Najdeme je tedy jak v malých potůčcích a rybnících (rak signální), tak ve velkých tocích (rak pruhovaný) i v nádržích a rybníčcích (rak mramorovaný a pruhovaný).

V krátkosti řečeno, invazní druhy raků jsou v konkurenci s našimi druhy výrazně úspěšnější. V prvé řadě jsou odolnější vůči znečištění a narušení obývaného biotopu, jak prokázala řada studií (Svobodová et al. 2012, Římalová et al. 2014). Nepůvodní druhy raků mají také výrazně vyšší plodnost; rak kamenáč má u nás maximálně kolem 100 vajíček, rak říční až 250, ale třeba rak pruhovaný přes 400 vajíček a rak signální dokonce více než 700 (Souty-Grosset et al. 2006, Chybowski 2013). Navíc rak pruhovaný se může rozmnožovat dvakrát za sezónu (Souty-Grosset et al.

Invazní druhy raků mají také větší migrační schopnosti (Bubb et al. 2006) a jsou agresivnější než původní druhy raků (Souty-Grosset et al. 2006). Např. rak pruhovaný při kontaktu s jinými jedinci, ať již vlastního nebo jiného druhu, svého konkurenta imobilizuje tak, že jej klepety drží v poloze naznak podobně jako samec samic při páření (proto se jevu říká pseudomating). V této poloze jej drží často mnoho hodin, dokud nedojde ke smrti poraženého jedince (viz obr. 5). A tak i přesto, že ne všechny populace invazních raků jsou u nás nakažené račím morem (Kozubíková et al.

Rak Signální (Pacifastacus leniusculus)

Konfliktní rak signální (Pacifastacus leniusculus) pochází ze severu Ameriky a obydluje převážně jih a jihovýchod Česka. Šíří při tom hrozbu zvanou račí mor. „Signální raci jsou vůči moru imunní. Kromě toho lépe zvládají vyšší teploty a nevadí jim špinavé vody, na rozdíl od raka říčního, který je indikátorem čisté vody a potřebuje určitou teplotu i podíl kyslíku a minerálů,“ přidal Tomáš důvody, proč se rakům signálním daří opanovat české rybníky a řeky.

Rak signální (řečený „signál“) je stavbou těla podobný rakovi říčnímu, a z tohoto důvodu byl v minulosti i vypouštěn na lokality, odkud říčák po decimaci račím morem zmizel. Uvažovalo se o něm jako o druhem s hospodářským potenciálem. Až příliš pozdě se přišlo na to, že vektorem račího moru jsou právě severoameričtí raci včetně raka signálního.

Poznávacím znamením je signální bílá skvrna na kloubu klepet. Schválně si je pohlaďte - jsou hladká a bez výrůstků. Oproti tomu rak říční má klepeta i krunýř hrbolaté. Červené zbarvení klepet charakterizuje i raka říčního. Barva je tedy zavádějící, zvlášť u raků, na kterých se v rybnících zachytává špína. Proto by se měly posoudit všechny rozlišovací znaky, jinak může dojít k omylu a obrovským škodám.

Rak Pruhovaný (Faxonius limosus)

Rak pruhovaný (řečený „pruháč“) je v současné době nejinvaznějším z celé trojice, vyskytuje se ve všech větších řekách v povodí Labe a Vltavy (např. Berounka, Cidlina, Jizera, Ohře, Otava, Sázava aj.) a jeho výskyt byl zaznamenán již i v povodí řek Odra a Morava, jeho další pronikání a šíření na další lokality na východě republiky lze tedy očekávat. Ačkoliv je to druh preferující větší potoky a řeky, může přežívat i v mělčích tocích (např.

Rak Mramorovaný (Procambarus virginalis)

Posledním druhem je rak mramorovaný (řečený „mramorák“). Ten přibyl na seznam české astakofauny až v roce 2015, kdy byl objeven na dvou lokalitách (v Praze a v severních Čechách). Jedná se o raka, který je velice populární jako akvarijní druh. Jeho rozmnožení a odchov je totiž velice snadný. Množí se tzv. apomiktickou partenogenezí, kdy samice klade neoplozená vejce a z nich se líhnou její identické klony. Samci u tohoto druhu nebyli nikdy objeveni.

Samičky dospívají již ve čtyřech až pěti měsících věku a první snůšku nakladou většinou vzápětí. Počet vajec ve snůšce stoupá s větší velikostí samice. Zatímco první snůška čítá jen několik desítek vajec, později se tento počet zvýší až na několik set kusů. Proto se rak mramorovaný v chovech velice snadno přemnožuje a jeho vypuštění nezodpovědnými akvaristy do přírody je tedy nasnadě. Takto se zřejmě objevil i na zmíněných lokalitách v ČR, později byl zaznamenán i na dalších místech.

Račí Mor - Hrozba pro Původní Druhy

Nejvážnější hrozbou pro naše raky je ale choroba zvaná račí mor, způsobená řasovkou Aphanomyces astaci Schikora, 1906 (Perenosporomycota: Saprolegniales). Spory A. astaci jsou přenášeny výše uvedenými druhy invazních raků, ale také rybářským vybavením, s převáženými rybami nebo již nakaženými našimi raky (včetně introdukovaného raka bahenního) apod. Setká-li se populace původních evropských druhů s původcem onemocnění, vyhyne v několika týdnech nebo měsících až k nejbližší nepřekročitelné bariéře.

„Račí mor se přenáší pouze na naše původní druhy - jakmile se prožene říčkou, raci do jednoho vymřou. Zbylé spory moru se pak nemají čeho chytit, a tak postupně vymizí. Tehdy se vodní tok může znovu kolonizovat populací raka říčního,“ popsal Tomáš při nahazování vrší.

Na rozdíl od invazních raků, kteří jsou přenašeči račího moru, přičemž sami jsou vůči němu rezistentní, původní raky toto onemocnění zabíjí. V zasažených tocích sice na račí mor naštěstí obvykle neuhynou všichni raci, pokaždé však zanikne velká část populace.

Poprvé se račí mor dostal do Evropy pravděpodobně náhodou v polovině 19. století. Prvními ohnisky nemoci byla Itálie a Francie; odtud se postupně do konce 20. století dostal račí mor do většiny evropských zemí (Souty-Grosset et al.

V srpnu 2024 byl na řece Morávce v Beskydech potvrzen výskyt račího moru. Jde o nebezpečné onemocnění, které je smrtelné pro původní evropské druhy raků, v tomto případě raka říčního. Zasaženy byly stovky až tisíce jedinců tohoto vzácného korýše, který je v České republice zařazen mezi kriticky ohrožené druhy.

Pro zamezení šíření račího moru nařídila Krajská veterinární správa ve vymezeném ochranném pásmu přísná omezení. Zakazuje se přemísťování ryb a dalších vodních živočichů z ochranného pásma do jiných vodních toků nebo uzavřených vod. Po lovu ryb, nebo jakémkoli jiném pohybu ve vodním toku ve stanoveném ochranném pásmu, je nutné provést očistu a dezinfekci či dokonalé vysušení rybářského či jiného náčiní, holínek, pracovních strojů apod.

Ochrana Raků v ČR

V případě raka signálního si ochranáři dávají za úkol sledovat a omezit jeho výskyt - jednou za dva roky na podzim se v dané lokalitě uskuteční výlov, který brání přemnožení. „Během roku se raci obvykle nechytají. Při občasném lovu se totiž většinou odchytí jen velcí jedinci, kteří uvolní prostor menším, takže se populace množí ještě rychleji,“ podotkl Tomáš.

Na straně jedné jsou oba původní druhy raků chráněny zákonem č. 114/1992 Sb. (jako zvláště chráněné druhy v kategorii kriticky ohrožený; chráněný je však i nepůvodní rak bahenní, a to v kategorii ohrožený) a nejsou povoleny jakékoliv (komerční) manipulace s nimi, na straně druhé je u nás povolen dovoz živých nepůvodních raků a jejich volný prodej v akvaristikách (Svobodová et al. 2010).

V prvé řadě je nutné zachovat čistotu vody, přirozený charakter koryta toků i jejich okolí, zamezit likvidaci vhodných stanovišť ve stojatých vodách, ve kterých se ještě rak říční vyskytuje. Z opatření směřujících ke zlepšení stavu populací druhu je podstatné odstraňování nevhodných vodohospodářských zásahů, zamezení možnému znečištění vody a zanášení koryta sedimenty.

Základní a zároveň nejlevnější metodou zamezení šíření invazních raků je informování veřejnosti o škodlivosti invazních druhů s cílem maximálního možného omezení přenosu invazních raků na nové lokality.

Pokud se invazní raci někde objeví, není již na většině lokalit jejich úplné vyhubení možné. Jedinou cestou ochrany před nimi je pravidelně a opakovaně redukovat jejich početnost. Nejpoužívanější metodou regulace invazních druhů raků je ruční sběr a odchyt do vrší.

Metodu odchytu raků je proto nutné kombinovat s dalšími postupy, např. s vysazováním jejich predátorů. Mezi nejvhodnější predátory patří ryby, jež si na invazních racích rády pochutnají. S raky si dokáže poradit úhoř, mník, candát, sumec, jelec tloušť, ale i larva vážky, která úspěšně zlikviduje juvenilní raky.

Další metodou obrany proti invazním rakům je sterilizace jejich samců, kteří po následném zpětném vypuštění soutěží o samice s ostatními samci, což může významně snížit počet úspěšně oplodněných samic a zároveň udržovat predační tlak na mladší vývojová stadia.

Tam, kde to je možné, lze také vypustit nádrž, raky vysbírat a poté nechat na zimu lokalitu vymrznout či v létě letněním vyschnout. V kombinaci s aplikací např. chlorového vápna je tato metoda poměrně účinná. Po opětovném napuštění nádrže je pak vhodné znovu vysadit predátory raků.

Za extrémní metodu lze považovat vytrávení lokality jedy. Tuto metodu však lze použít pouze omezeně v bezodtokých a málo biologicky významných lokalitách, neboť jed usmrtí kromě invazních raků i všechny ostatní živé organismy.

Prosíme vás, abyste se nepokoušeli vyhledávat ani lovit žádné druhy raků. Pokud natrefíte na raka signálního, kontaktujte odborné pracoviště AOPK. Na jejich webu najdete návod, jak postupovat při nálezu - a také aktuální zprávy o výskytu invazních druhů.

Tabulka: Srovnání Původních a Invazních Druhů Raků v ČR

tags: #raci #v #české #republice #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Ekologie a firemní kultura
• Jak správně vyplnit hlášení o produkci a nakládání s odpady?
• Obnovitelná energie: Voda
• Řešení pro odpadky v kuchyni
• Právní aspekty zločinů proti přírodě