Zločiny proti přírodě: Příklady a právní aspekty

Právní odpovědnost na úseku ochrany životního prostředí (označovaná také jako ekologicko-právní odpovědnost) zahrnuje jak odpovědnost deliktní, tak odpovědnost za ztráty na životním prostředí (soukromoprávní náhrada škody a odpovědnost za ekologickou újmu). Jednotlivé formy odpovědnosti nestojí izolovaně, porušením povinností stanovených právními předpisy na ochranu životního prostředí může dojít jak ke spáchání trestného činu, tak ke způsobení majetkových a ekologických škod.

Deliktní odpovědnost

Deliktní odpovědnost je odpovědnost za protiprávní jednání, tj. za takové jednání, kterým se porušují jednotlivá ustanovení na ochranu životního prostředí či jeho složek. V rámci této odpovědnosti rozlišujeme odpovědnost trestněprávní a odpovědnost za správní delikty. Jaký typ deliktní odpovědnosti konkrétní protiprávní jednání zakládá, je závislé především na posouzení jeho závažnosti.

Ve vztahu správního a trestního platí zásada ne bis in idem, tj. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, platí dále tzv. zásada subsidiarity trestní represe (nazývaná také jako princip ultima ratio), podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje u...

Odpovědnost za ekologickou újmu

Odpovědnost za ekologickou újmu je upravena zákony č. 17/1992 Sb. o ochraně životního prostředí v platném znění a č. 167/2008 Sb. Pro vznik odpovědnosti stačí prokázat, že došlo k protiprávnímu jednání, ze kterého vyplývá škodlivý následek a rovněž příčinnou souvislost (tzv.

Možnosti hájit práva a právem chráněné zájmy, související se zásahy do životního prostředí, však jednotlivcům nabízí i právo občanské. Kromě institutů soukromo-právní odpovědnosti a ochrany tzv. sousedských práv lze v této souvislosti uvažovat i o institutu ochrany osobnosti podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. od 1.

Čtěte také: Příroda a krevní tlak

Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, má povinnost zakročit na ochranu jiného každý, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo kdo nad ní má kontrolu, anebo odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami. Stejnou povinnost má ten, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit.

Ekocida jako mezinárodní zločin

Právnička Polly Higginsová stojí v čele kampaně za uznání ekocidy (ničení životního prostředí) jako mezinárodního zločinu proti míru. Ničení přírody se vždy považovalo za morální přečin, nicméně britská právnička Polly Higginsová má odlišný názor: „Dokud se právně nejedná o zločin, nebude to považováno za nic hanebného.

Mezi současné příklady ekocidy lze zahrnout těžbu ropných písků v Albertě nebo dřeva v Amazonii, zamoření oceánů plasty, znečištění delty Nigeru těžbou ropy, povrchový důl na měď Bingham Canyon v Utahu a další rozptýlenější problémy, jako je znečištění vod, jež podle Higginsové „způsobuje smrt více lidem než všechny formy násilí včetně válek dohromady“.

Soud v Haagu se zatím stížnostmi proti Bolsonarovi nezabýval. V právu je zakotvení ekocidy teprve v procesu přípravy, a to jak v mezinárodním, tak i evropském právu. Důsledky ekocidy na životní prostředí můžou být obrovské, zejména pokud jde o nevratné poničení ekosystémů nebo takové poškození, jehož náprava je dlouhodobá a nákladná.

Z hlediska rizik pro životní prostředí by bylo samozřejmě lepší, pokud bychom s postihem nemuseli čekat, až hrozící škoda skutečně nastane. Lepší by bylo, jestliže by šlo právně postihovat i takové jednání, u něhož je vysoká pravděpodobnost, že může způsobit vážné a rozsáhlé poškození životního prostředí.

Čtěte také: Cesta k udržitelnosti

Momentálně navrhovaná definice ekocidy do Římského statutu zní: „Protiprávní nebo bezohledné jednání spáchané s vědomím, že existuje značná pravděpodobnost, že tímto jednáním dojde k vážnému a rozsáhlému nebo dlouhodobému poškození životního prostředí.“ Prosazení takového pátého zločinu ale nebude jednoduché - Římský statut je mezinárodní smlouva, k jejíž změně, a tedy i k doplnění nového zločinu, je zapotřebí souhlasu dvoutřetinové většiny, tedy 82 smluvních států.

Příklady ekocidy

• Ničení amazonského pralesa.
• Těžba ropných písků v Albertě.
• Zamoření oceánů plasty.
• Znečištění delty Nigeru těžbou ropy.
• Katastrofa chemické továrny v indickém Bhópálu.
• Protržení Kachovské přehrady v Ukrajině.

Legislativa a sankce

V současné době v českém právním řádu ekocida upravena není. Z právních úprav, které jsou nějak obsahově blízko koncepci ekocidy, lze uvést trestný čin Poškození a ohrožení životního prostředí podle § 293 trestního zákoníku a právní úpravu takzvané ekologické újmy v zákoně č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě. Obecně řada zákonů stanovuje sankce za nedovolené jednání ve vztahu k životnímu prostředí.

Snahy o změny v mezinárodním právu jdou nyní naštěstí ruku v ruce se snahami o změny v právu EU, takže evropská směrnice, která by měla přísněji postihovat poškozování životního prostředí, už vzniká a je před schválením. V další fázi legislativního procesu, v takzvaném trialogu, ale došlo ke kompromisu - slovo „ekocida“ ve směrnici nebude výslovně, obsah ekocidy tam ale bude pod takzvanou klauzulí o kvalifikovaném trestném činu - tak, aby byly pokryty ty nejzávažnější trestné činy, které způsobují nevratné nebo dlouhodobé škody na životním prostředí.

Závěry Občanské úmluvy o klimatu proto představují zásadní mezník na cestě k novému definování místa lidí v přírodě, což zdůrazňuje pojem „planetární meze“. Občanská úmluva o klimatu definuje zločin ekocidy jako „každý čin, který způsobuje závažnou ekologickou škodu tím, že zjevně a významně přispívá k překročení planetárních mezí a který je páchán s nepopiratelným vědomím o jeho důsledcích“.

V roce 2016 ale ohlásila hlavní prokurátorka Mezinárodního trestního soudu Fatou Bensoudaová záměr upřednostnit „stíhání zločinů podle Římského statusu, které jsou způsobeny destrukci životního prostředí, anebo ji, inter alia, mají za následek, a to včetně nelegální těžby přírodních zdrojů i nelegálních záborů půdy“.

Čtěte také: Výzvy v boji proti plastům

Univerzální jurisdikce a klimatické tribunály

Univerzální jurisdikce dává státu možnost stíhat osoby, které se dopustily závažných trestných činů, ať už se staly kdekoli a i když obžalovaní nejsou občany dané země. „Je to ovšem spíše výjimečné, je to doplňkový koncept a užívá se jen pro omezený okruh nejzávažnějších činů, které by neměly zůstat nepotrestány,“ vysvětluje profesor mezinárodního práva Pavel Šturma.

tags: #zločiny #proti #přírodě #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Kombinované environmentální studia
• Nezaměstnanost podle vzdělání a věku v EU
• Bioodpad v Jihočeském kraji
• ABCD: Životabudič
• Odbor Životního Prostředí Plzeň