Rámcová úmluva OSN o změně klimatu: Základní kámen mezinárodní klimatické politiky

Základní kámen mezinárodní klimatické politiky tvoří Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (1992), na kterou navazoval Kjótský protokol (1997) a později Pařížská dohoda (2015).

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (anglicky United Nations Framework Convention on Climate Change, zkráceně UNFCCC) je mnohostranná úmluva o ochraně klimatického systému Země a omezení globálního oteplování. Byla podepsána 154 státy v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Její původní sekretariát se nacházel v Ženevě, ale v roce 1996 se přestěhoval do Bonnu. Vstoupila v platnost dne 21. března 1994.

V roce 1989 se změna klimatu stala tématem Valného shromáždění OSN, které na svém 45. zasedání rozhodlo o jeho zařazení na pořad Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (označované také jako Summit Země) v Rio de Janeiru v roce 1992. V únoru 1991 zahájil činnost Mezivládní vyjednávací výbor, který měl do začátku Summitu Země sestavit návrh mezinárodní úmluvy. Proces vyjednávání textu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu byl velmi komplikovaný.

Nejprve bylo nutno rozhodnout, zda její text bude obsahovat stanovené cíle a závazky stran Úmluvy (emisní limity a časové termíny) a nebo jen základní principy a obecně formulované závazky. Druhá, realističtější varianta posléze získala podporu většiny delegací a proto se jedná o „rámcovou úmluvu“, která může být opatřena dodatky a protokoly. Konečného textu úmluvy bylo dosaženo 9. května 1992, tj. Konference OSN o životním prostředí, zvaná také Summit Země, se konala 3. - 14. června 1992 a v průběhu jejího konání byly přijaty tři hlavní dohody usilující o změnu tradičního přístupu k rozvoji.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu byla podepsána hned druhý den Summitu Země a to 4. června 1992. V platnost poté vstoupila 21. března 1994. Do konce roku 2015 se k Úmluvě připojil prakticky celý svět. K těmto dvěma Úmluvám přibyla v roce 1994 třetí Úmluva a to a Úmluva OSN o boji proti desertifikaci. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu je tedy pouze jednou ze tří „Úmluv z Ria”, které byly přijaty během a na základě Summitu Země.

Čtěte také: Výzvy Pařížské dohody

Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde nebezpečnému antropogennímu narušení klimatického systému".

Úmluva je založena na čtyřech hlavních principech:

• principu mezigenerační spravedlnosti, t.j. chránit klimatický systém ve prospěch nejen současné generace, ale těch i příštích;
• principu společné, ale diferencované odpovědnosti, který říká, že ekonomicky vyspělé země nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, přičemž jejich povinností je i poskytovat pomoc rozvojovým zemím;
• principu potřeby chránit zejména ty části planety, které jsou více náchylné na negativní dopady změn klimatického systému, tj. především těch zemí, které jsou v rámci svého hospodářského vývoje a geografického umístění zranitelnější;
• principu tzv. předběžné opatrnosti.

Dle čl. 4 Úmluvy jsou závazky všech stran Úmluvy formulovány obecně, přičemž se berou v úvahu „národní a regionální podmínky“.

Strany Úmluvy se zavazují podle čl. 4.6. Přijmout národní strategii a z ní vyplývající opatření, která omezí antropogenní emise skleníkových plynů a povedou k ochraně propadů a přirozených rezervoárů těchto plynů.

Čl. 4 Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Dodatek II tvoří země OECD bez Turecka a samotná EU. Do této skupiny patří převážně země Afriky, Jižní a Střední Ameriky a velké části Asie (včetně vyspělých zemí jako je například Jižní Korea či Čína).

Čtěte také: Vysvětlení katarské úmluvy

Kjótský protokol, který byl podepsán v roce 1997 a platil od roku 2005 do roku 2020, byl prvním prováděcím opatřením v rámci UNFCCC. Kjótský protokol byl nahrazen Pařížskou dohodou, která vstoupila v platnost v roce 2016. V roce 2022 měla UNFCCC 198 stran. Smlouva stanovila rozdílné povinnosti pro tři kategorie signatářských států. Těmito kategoriemi jsou rozvinuté země, rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností a rozvojové země.

Rozvinuté země, nazývané také země přílohy 1, se původně skládaly z 38 států, z nichž 13 byly východoevropské státy na přechodu k demokracii a tržnímu hospodářství a Evropská unie. Země uvedené v příloze I se vyzývají, aby přijaly vnitrostátní politiky a přijaly odpovídající opatření ke zmírnění změny klimatu omezením svých antropogenních emisí skleníkových plynů, jakož i aby podaly zprávu o krocích přijatých s cílem individuálně nebo společně se vrátit na úroveň emisí z roku 1990.

Rozvinuté země se zvláštní finanční odpovědností se nazývají země přílohy II. Zahrnují všechny země uvedené v příloze I s výjimkou zemí, které přecházejí k demokracii a tržnímu hospodářství.

Konference OSN o změně klimatu jsou každoroční konference, které se konají v rámci UNFCCC. Slouží jako formální zasedání smluvních stran UNFCCC (Konference smluvních stran - COP), aby se zhodnotil pokrok v řešení změny klimatu. Od poloviny 90. let 20. století se konají každoročně. První konference (COP1) se konala v roce 1995 v Berlíně.

3. konference (COP3) se konala v Kjótu a jejím výsledkem byl Kjótský protokol, který byl pozměněn během konference v Dauhá v roce 2012 (COP18, CMP 8). Konference COP21 (CMP11) se konala v Paříži a vyústila v přijetí Pařížské dohody. Konference COP26 (CMA3) se konala v Glasgow ve Skotsku ve Spojeném království.

Čtěte také: Ochrana ovzduší v Evropě

tags: #Rámcová #úmluva #OSN #o #změně #klimatu

Oblíbené příspěvky:

• Význam kontejnerů na tříděný odpad
• Role projektanta v ÚSES
• Nové objevy v biodiverzitě žab
• Ekosystém v Podzemních Jeskyních
• Odbor Regionálního Rozvoje a Cestovního Rucha