Realizace environmentální výchovy: metody, formy a prostředky

Realizace environmentální výchovy není možná bez respektu učitele k žákům (jejich individuálním osobnostem a potřebám). Prosazování individuálního přístupu, včetně požadavku, aby učitel sledoval vnitřní život žáků, se opakuje u celé řady odborníků.

Díky studiím a publikacím amerického psychologa H. Gardnera se do moderní pedagogiky dostalo povědomí o různých způsobech učení žáků - učebních stylech. Také environmentální výchova by měla z teoretické znalosti konceptu učebních stylů vycházet a měla by s nimi pracovat.

Pro tolik využívanou a propagovanou týmovou práci by učitel environmentální výchovy žáky do týmů rozřazovat nenáhodně, ale takovou metodou výběru, která by vedla k různorodosti týmů. Pokud je učitel environmentální výchovy zároveň učitelem žáků, nebude mít problém takové týmy vytvořit, protože žáky dobře zná. Pokud učitel s žáky navštíví Středisko environmentální výchovy, místní lektor se ocitá v náročnější situaci (žáky nezná).

Všem (tj. i slabým) žákům by mělo být umožněno cítit se prospěšnými a užitečnými - je nezbytné využít jejich veškeré nadání (výtvarné, rukodělné, pracovní nebo i kuchařské), tj. oceňovat nejen intelektuální, ale také praktické nebo organizační výkony. To koresponduje s přístupem respektu vůči dítěti, jeho vývojovým i individuálním potřebám, který posazuje Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání, s responsibilním přístupem k dítěti a pedocentrismem.

Stejně jako v jiných předmětech, také v tématu environmentální výchova je potřeba žákům informace vhodně, bez zkreslení zjednodušovat. Je potřeba probudit zájem žáků o probíraná témata, podporovat jejich zvídavost a snahu objevovat, oceňovat jejich aktivitu. Je správné využívat principu názornosti - nechat žáky sáhnout, zkusit, zažít, prožít, diskutovat atd. Názor je nutné používat tam, kde je nezbytné vytvářet konkrétní představu, ale na didaktické zásadě názornosti není potřeba ulpívat tam, kde je třeba rozvíjet pojmy a rozvíjet abstraktní myšlení.

Čtěte také: Terénní environmentální výchova

Názornou výuku popisuje J. Liedloffová: “Žádná z lekcí, které mi Anchiu udělil, nespočívala ve slovních instrukcích nebo ve vysvětlování. Byly to reálné situace, které měly za úkol odhalit mé vrozené schopnosti, tak, abych poznala, co je v dané situaci nejlepší, a dala tomu přednost.”

Aktivita žáků by měla být podněcována vhodnou motivací. Naprosto nevhodná je „motivace zastrašováním“.

Požadavek rozvoje všech smyslů, jejich využívání a trénování se ve spojitosti s realizací environmentální výchovy na prvním stupni opakuje ve většině publikací. Nejvíce pozornosti je lektory environmentální výchovy věnováno smyslům v dnešní škole obvykle nedostatečně rozvíjeným (čich, hmat) nebo rozvíjeným monotónně. Podle psychologické teorie sensorické integrace mají být smyslové orgány v raném věku stimulovány holisticky, jinak je nebezpečí, že dojde k vytvoření dysfunkcí.

Projektové vyučování je založeno na tom, že pomocí jednoho tématu se děti procvičí prakticky ve všech předmětech. To je důležité především proto, aby žáci uměli využívat nástroje a rozumové pochody nezávisle na předmětu, v němž jim byl projekt zadán, což dnešní žáci podle M. Kubínové neumí. Projektové vyučování je doporučováno jak zahraničními, tak našimi autory již delší dobu. V posledních letech se významně rozšířilo i jeho použití v praxi - krátkodobé i dlouhodobé projekty na prvním stupni jsou běžné. Vzhledem k tomu, že je environmentální výchova zařazena do RVP ZV jako průřezové téma, je její realizace v rámci projektového vyučování vhodná. Mnoho programů a lekcí environmentální výchovy je publikováno formou interdisciplinárních projektů.

Při realizaci environmentální výchovy může pomoci zařazení prvků dramatické výchovy. Pomocí loutek lze formou hry nebo lépe mimetické hry zažít nejrůznější situace i emoce. Dramatická výchova se na jedné straně překrývá s vyučováním narativním, na straně druhé se simulačními hrami. Historie dramatické výchovy na vysokých školách začala (oficiálně) v roce 1990 na DAMU Praha otevřením prvního běhu dálkového magisterského studia dramatické výchovy. V roce 1992 byla otevřena samostatná katedra výchovné dramatiky na DAMU, Praha a také magisterské studium dramatické výchovy na Divadelní fakultě JAMU v Brně.

Čtěte také: Přírodě blízká opatření Land4Flood

Díky využívání prvků dramatické výchovy se žáci mohou na chvíli ocitnout v situaci někoho jiného a třeba díky tomu lépe porozumět jeho problémům. Mohou si například zahrát vyjednávání vesničanů se zástupcem místního úřadu. V ČR existuje také několik divadelních představení s environmentální problematikou, které je možné si objednat a které poskytují první pozitivní zkušenosti s využitím této metody k osvětě nejen ve školách: „Z praxe ve Veronice vím, že když uděláme odbornou přednášku například o ekologickém lesnictví, což bylo téma poslední hry Certifikátor 2, přijde možná deset posluchačů a pět jich usne. Jestliže o stejném tématu napíšeme a secvičíme hru, královsky se baví herci, což je základ, a možná se baví i obecenstvo.

Na pomezí mezi dramatickou výchovou, výchovou skrze slavnosti a zážitkovou metodou je Shromáždění všech bytostí, „dílna“, ve které účastníci dostanou úkol vcítit se do a promlouvat za živočichy, rostliny či jiné přírodní objekty. Promlouvání probíhá po meditaci v přírodě, v maskách, u ohně za vření bubnů, např. „Skořápky mých vajec jsou teď tenké a křehké, volá divoká husa, praskají dříve, než jsou má mláďata schopná se vylíhnout.

Pro realizaci environmentální výchovy je velmi efektivní formou forma oslav a slavností. Nejznámější slavností environmentální výchovy je Den Země (22. dubna), který se slaví od roku 1969. Tradičními slavnostmi na našem území, které je vhodné v rámci realizace environmentální výchovy obnovit, je Slavnost otvírání. Česká křesťanská akademie pořádá tradiční podzimní slavnosti sv. Narozeniny žáků je možné oslavovat návštěvou stromů zasazených při příležitosti narození dítěte.

Inspirací pro vytváření oslav mohou být také pravoslavné spásy. Každý z nich, medový, jablečný i ořechový (tzv. velký) spás má svou tradici, pravidla a logiku. Spásy propojují člověka s hmotnou (potrava, příroda, práce) i s duchovní dimenzi života (Bůh, úcta k životu, vztahy). Příkladem je ořechový spás, který na podzim uzavírá zemi - vpodvečer svátku obcházejí tři nejstarší ženy vesnici a „zamykají“ zemi zpěvem (úcta ke stáří). Od této chvíle nikdo nesmí zemi rušit, nic se nesmí ze země vykopat, nic se nesmí utrhnout ze stromu (potrava a klid pro polní zvířata). Zem odpočívá.

V České republice má výchova ke kritickému myšlení tradici. Společnost Čtením a psaním ke kritickému myšlení (RWCT) vychovává české pedagogy již více než 10 let. Kritické myšlení je důležitou schopností nejen pro environmentální výchovu, ale pro možnost realizace vyšší morálky, skutečného lidství, protože nezbytnými podmínkami módu bytí jsou nezávislost, svoboda a dostatek kritického rozumu. V posledních několika letech se H. Košťálová, jedna z lektorek a vůdčích osobností společnosti RWCT, začala věnovat také kritickému myšlení v environmentální výchově.

Čtěte také: Stavební odpad: Co s ním?

Někteří odborníci, například psycholog a školní etnograf M. Kučera, se domnívají, že spolupráce rodiny a školy není možná, protože rodina a škola jsou dvě a priori konfliktní instituce, protože škola provádí jednak homologizaci (dítě srovnává s normou) a především za většinu neúspěchů dítěte (např. za špatnou výslovnost, nevhodné chování) viní rodinu. Dítě-žák je tak neustále v centru konfliktu, s nímž se musí nepřetržitě vyrovnávat. Tento konflikt by, podle Kučery, byl hlubší, kdyby učitel a rodič byli ve všem ve shodě, o všech detailech chování dítěte by se vzájemně informovali, proto je podle Kučery nejvhodnější „nepustit svět školy a svět rodiny moc k sobě“.

Jiní, převážně reformní pedagogové naopak vyzývají učitele, aby k realizaci pedagogických cílů (nejen cílů environmentální výchovy) využili potenciálů rodičů, popř. prarodičů. Také Havlínová využívání her a herních prvků je v environmentální výchově poměrně rozšířené. Jedná se o hry simulační, například Fish Banks - hra simulující na modelu rybářských flotil honbu za ziskem a její následky. Pro zdravý rozvoj žáků jsou významné především hry v přírodě nebo „hry na přírodu“. Význam hry v přirozeném tj.

Narativní metoda je založena na skutečnosti, že si žáci lépe zapamatují informace, které jsou jim podány prostřednictvím vhodného příběhu. Využití příběhu a vyprávění (ekonaratologie) není dosud v české environmentální výchově využíváno dostatečně. Fenoménu environmentální naratologie (ekonaratologie) se věnují např.

tags: #realizace #environmentální #výchovy #metody #formy #prostředky

Oblíbené příspěvky:

• Rizika otužování v zimě
• Problémy s emisemi? Zkontrolujte toto!
• Odpadkový koš Rotho Twist
• Co patří do kompostu?
• Licence pro nakládání s odpady