Co je to recyklace?

18.04.2026

Recyklace je pojem, který v našem jazyce zakořenil poměrně nedávno, a četnost jeho používání v dnešní době roste. Recyklace je proces nakládání s odpadem, při kterém se suroviny z odpadu transformují do nových produktů, materiálů nebo látek - dochází tedy k jejich dalšímu využití. Jedná se o opětovné cyklické využití odpadů a jejich vlastností jako druhotné suroviny ve výrobním procesu. Jde tak o opakované (cyklické) uvedení materiálu do výrobního cyklu.

Historie a význam recyklace

Termín recyklace se začal výrazně používat v 70. letech 20. století, v době, kdy se začala rozvíjet environmentální hnutí. Lidé se tehdy začali více zajímat o ochranou životního prostředí a začali si být vědomi toho, že vyhozené odpadky mají negativní dopad na životní prostředí. To podnítilo hledání způsobů, jak tyto dopady zmírnit.

Co všechno se dá recyklovat?

Mezi hlavní recyklovatelné materiály patří:

Papír (noviny, časopisy, kartony, krabice)
Plasty (plastové lahve, obaly od potravin)
Kovy (železo, hliník, měď, olovo)
Textil (oblečení, obuv)
Sklo (lahve, sklenice)
Bioodpad (potravinové zbytky, listí, tráva)
Elektroodpad (lednice, mobily, malé a velké spotřebiče, baterie, světelné zdroje)
Stavební odpad (beton, cihly)
Oleje

Pro recyklaci je však důležitým předpokladem správné třídění odpadu, díky kterému je možné efektivně různé materiály zpracovat.

Jak se recykluje?

Recyklace je proces, který zahrnuje několik kroků, od sběru odpadu a jeho třídění až po zpracování a vytváření nových produktů. Obvykle zahrnuje tyto kroky:

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Sběr odpadu doma u jednotlivců nebo na veřejných sběrných místech.
Třídění odpadu podle druhu materiálu.
Čištění (některých materiálů).
Doprava k zpracování do určeného zařízení.
Zpracování podle druhu odpadu/materiálu.
Výroba nových produktů.
Zavedení na trh, což uzavře cyklus recyklace.

Proč se recykluje?

Cílem recyklace je omezit množství odpadu, snížit potřebu těžby primárních surovin a minimalizovat negativní dopad na životní prostředí. Recyklace tak hraje klíčovou roli v boji proti ekologickým problémům spojeným s odpadem a přispívá k udržitelnějšímu životnímu stylu.

Co se šetří při recyklaci?

Recyklace přináší široké spektrum úspor, a to nejen z ekologického, ale i z ekonomického hlediska:

Omezení těžby surovin: Recyklace snižuje potřebu těžby primárních surovin, což přispívá k ochraně přírodních zdrojů a omezuje negativní dopady těžebních aktivit na životní prostředí.
Energetická úspora: Výroba nových produktů z recyklovaných materiálů obvykle vyžaduje méně energie než výroba z nových surovin. Snížením energetické spotřeby přispívá recyklace k celkové úspoře energie.
Snížení odpadu na skládkách: Recyklace minimalizuje množství odpadu, který končí na skládkách. To nejenže prodlužuje životnost skládek, ale také snižuje emise škodlivých látek do půdy a vody spojené s rozkladem odpadu na skládkách.
Snížení emisí skleníkových plynů: Výroba materiálů zpracováním primárních surovin často zahrnuje emise skleníkových plynů. Recyklace minimalizuje tyto emise tím, že využívá již existující materiály.
Ochrana lesů: Recyklace papíru šetří lesy, protože méně nového dřeva je potřeba k výrobě papíru. Lesy jsou klíčové pro zachování biodiverzity a absorpci oxidu uhličitého.
Podpora průmyslové efektivity: Recyklace podporuje efektivnější využití surovin v průmyslu a napomáhá vytvářet uzavřený oběhový systém, kde jsou zdroje využívány co nejúčinněji.

Recyklovatelný vs. Recyklovaný materiál

Recyklovatelný materiál je ten, který může být zpracován a použit k výrobě nových produktů, pokud je správně tříděn a recyklován. Může jím být například sklo, papír, plast a další.

Recyklovaný materiál je například recyklovaný papír, recyklované sklo apod. Tedy materiál, který již prošel recyklací a byl použit k výrobě nových výrobků. Jde tak o materiál, který byl původně recyklovatelný.

Rozdíl mezi recyklací, upcyklací a downcyklací

Recyklace: Proces, při kterém jsou materiály z odpadu zpracovány a použity k vytvoření nových produktů stejného nebo podobného druhu. Jejím cílem je snížit množství odpadu, minimalizovat vyčerpávání přírodních zdrojů a snižovat negativní dopady na životní prostředí. Příkladem je přetavení starého skla v nové.
Upcyklace: Proces, při kterém jsou staré nebo nepotřebné předměty nebo materiály transformovány do nových produktů s vyšší hodnotou nebo kvalitou. Jejím cílem je vytvořit něco nového, co má estetickou nebo funkční hodnotu, čímž se předchází jejich původnímu zneužití nebo zahození. Příkladem je přetvoření starých prázdných konzerv v květináče.
Downcyklace: Zpracovává materiály tak, aby vytvořila nové produkty s nižší kvalitou nebo hodnotou než původní materiály. Jejím cílem je vytvořit produkty, které nemusí mít stejnou kvalitu nebo výkon jako původní materiál, ale stále jsou schopny plnit určité funkce.

Problémy a výzvy recyklace

Recyklace není totéž co třídění. Řada lidí stále ještě zaměňuje pojmy třídění a recyklace. Jako třídění, jak už sám název napovídá, označujeme oddělené sbírání odpadů. Recyklace je proces nakládání s odpadem, který vede k jeho dalšímu využití.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Mezi další problémy patří nedostatek recyklačních kapacit, ekonomický aspekt recyklace a problematická recyklace směsného komunálního odpadu.

Oběhové hospodářství

Oběhové hospodářství je způsob výroby a spotřeby, který díky sdílení, pronajímání, opětovnému používání, opravování, repasování nebo recyklaci zhodnocuje již existující výrobky, suroviny a materiály. Díky tomu se prodlužuje životní cyklus produktů a minimalizuje odpad. Když už samotný výrobek nemůže být používán, využijí se suroviny a komponenty tak, aby z nich vznikla další hodnota pro ekonomiku.

Opatření jako prevence vzniku odpadů, ekodesign a opětovné používání by mohly firmám v EU ušetřit 600 miliard eur, což je 8 % jejich ročního obratu.

Recyklace plastů: Hledání efektivních metod

Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou námětem mnoha článků. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum. Charakteristickou nectností většiny publikací na toto téma je vedle pomíjení skutečného stavu věcí i libovolné nakládání s terminologií, které mate čtenáře. Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu.

Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin. Nutnou podmínkou je dostatečně vysoký rozdíl mezi energetickým vkladem do primární výroby a do recyklace. V tomto ohledu jednoznačně vede hliník následovaný ostatními kovy. V případě polymerních materiálů jsou předpoklady k úspěšné recyklaci podstatně horší. Energetický vklad do výroby polymerů není výrazně vyšší než energetická náročnost jejich recyklace, a proto musí být případ od případu pečlivě váženo, jakým postupem odpadní plasty zhodnotit, aby výsledek ekonomické a ekologické bilance procesu skončil pozitivně. Naštěstí se všechny polymerní materiály vyznačují vysokým energetickým obsahem daným jejich chemickým složením, a tak vždy zbývá jako poslední možnost jejich zhodnocení energetické.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Přes uvedené nepříznivé okolnosti byla do průmyslové praxe úspěšně zavedena řada recyklačních postupů a polymerní materiály jsou recyklovány již desítky let. Málo známá je skutečnost, že průkopníkem recyklace polymerních odpadů byl Henry Ford. Všechny důležité a prakticky užívané názvy jednotlivých druhů plastových odpadů a způsobů jejich zhodnocení jsou jednoznačně definované normou ČSN 64 0003 (Plasty. Zhodnocení plastového odpadu. Názvosloví).

Surovinové zhodnocení polymerního odpadu, většinou směsného charakteru, představuje jeho přeměnu na základní suroviny chemického průmyslu nebo paliva, většinou tepelným rozkladem nebo hydrolytickými, ev. Oblíbeným omylem tradovaným v komunitě „zelených“ aktivistů je, že recyklovat se dá všechno. Realita je však taková, že recyklovat lze jen některé druhy plastového odpadu, pro které jsou splněny základní technické a ekonomické podmínky.

Technologický odpad se recykluje ve zpracovatelských závodech již od počátků výroby a zpracování polymerů, tedy již od čtyřicátých let. Technologické odpady jsou buď přidávány přímo k primárnímu materiálu, nebo se z nich vyrábějí stejné výrobky, avšak v nižší kvalitativní třídě. V tomto případě jde vždy o primární recyklaci. Složitější je to již s recyklací průmyslového odpadu, zvláště pokud sestává z více druhů polymerů. Separace a čištění jednotlivých složek směsného plastového odpadu jsou operace technicky i ekonomicky náročné, a proto se primární recyklace jednotlivých materiálových složek nemusí vždy vyplácet.

Jako příklad může sloužit průmyslový odpad z výroby automobilových přístrojových desek, kterým jsou výseky z otvorů pro přístroje a výdechy větrání. Přístrojové desky obvykle sestávají z nosné kostry z polypropylenového kompozitu, na kterou je vypěněna vrstva měkkého polyuretanu, krytá plastovou fólií. Recyklace tohoto průmyslového odpadu je technologicky složitá, a je tedy i na hraně ekonomické smysluplnosti.

Uživatelský odpad obyvatelstvo dobrovolně třídí z komunálního odpadu a tvoří ho především použité plastové obaly a plastové výrobky s kratší dobou životnosti. Materiálově sestává ze směsi komoditních plastů (tj. HDPE, LDPE, PP, PET, PS) s převažujícím podílem polyolefinů a malou příměsí konstrukčních plastů (ABS, PA, PBT, PC). Vzhledem k obrovskému objemu uživatelského plastového odpadu má jeho zhodnocení celospolečenský význam, ale zároveň představuje z hlediska technologie recyklace nejsložitější problém.

Prakticky jediným spolehlivým zdrojem informací o objemu produkce plastového odpadu jsou výkazy autorizované společnosti EKO-KOM, a. s. Předpokládejme, že plastový odpad z komunálního sběru tvoří téměř výhradně jednorázové plastové obaly. Zanedbáme tedy ostatní vysloužilé plastové výrobky, kterých je v uživatelském plastovém odpadu odhadem nejvýše několik hmotnostních procent.

Podle výročního shrnutí EKO-KOM bylo na trh v ČR v roce 2018 uvedeno 1 187 087 tun obalů pro jedno použití, z čehož bylo 22 % obalů plastových, tj. 261 159 tun. Ze stejného zdroje vyplývá, že z tohoto množství bylo 67 %, tj. 174 977 tun, recyklováno.

Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky.

Recyklace PET lahví

Pro recyklaci PET lahví existuje řada postupů. Jednou cestou jsou postupy materiálové recyklace opět na materiál pro výrobu nápojových lahví označované jako B2B (bottle-to-bottle). Všechny postupy B2B jsou založeny na důkladném vyčištění suroviny (PET-flakes) a jejím následném zpracování v tavenině tak, aby nedocházelo ke štěpení řetězců PET. Zde je nezbytné zmínit, že PET na výrobu lahví musí mít poměrně vysokou střední molární hmotnost, tedy dlouhé řetězce, aby z něho vůbec šly použitelné lahve vyrobit. Mechanické vlastnosti PET (platí to i pro všechny ostatní polymery) jsou totiž strmě závislé na molární hmotnosti, a tedy délce řetězců polymeru.

PET je silně náchylný k hydrolytickému štěpení řetězců při vysoké teplotě, při níž je v tavenině zpracováván. Všechny procesy B2B využívají technologický krok, kterým je naopak střední molární hmotnost zpracovávaného PET zvýšena na hodnotu vhodnou pro výrobu lahví. Společným problémem všech postupů B2B jsou vysoké nároky na čistotu vstupní suroviny. Přednostně jsou technologiemi B2B zpracovávány čiré bezbarvé lahve. V České republice realizovala v roce 2005 firma Plastic Technologies and Products, s. r. o., v Jílovém u Prahy vlastní modifikovaný postup B2B založený na prodlužování řetězců PET reakcí s vícefunkčními silikony. Na Slovensku v Kolárově je od roku 2004 v provozu závod na B2B recyklaci společnosti Sledge Slovakia.

Velké objemy PET lahví jsou zpracovávány na vlákna. Plně postačující formou suroviny pro tento způsob recyklace je vytříděná a dobře vypraná drť odpadního PET. Roku 1993 zavedla společnost Wellman (Spijk, Nizozemsko) postup zpracování drti odpadního PET na střiž chráněný pod známkou Ecospun. Tímto postupem je možné získat střiž v kvalitě vyhovující i pro textilní zpracování na oděvy. Největší množství odpadního PET se však zpracovává na technické textilie, zvláště pak na ty netkané, a na vláknité výplně nacházející poměrně široké uplatnění jako čalounický materiál. Tyto výrobky se ve velké míře uplatňují ve vnitřní výbavě automobilů.

Recyklace polyetylenových fólií

Polyetylenové fólie jsou tříděny podle barvy (bezbarvé a barevné) a přepracovány opět na materiál pro výrobu fólií (primární recyklace). Postup sestává z mletí fólií na nožových mlýnech, praní, sušení a zpracování extruzí na granulát. Extrudery musí být vybaveny filtrací taveniny, kde se zachytí zbytky nežádoucích příměsí.

Recyklace směsných plastů

Zpracování zbývající směsi plastů po vytřídění PET lahví a PE fólií je obtížnější. Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu. Termodynamicky podmíněná nemísitelnost naprosté většiny polymerů se projevuje separační tendencí polymerních složek směsi, což vede k hrubé fázové struktuře a nedobré adhezi mezi jednotlivými fázovými útvary. Výsledkem je pak špatná soudržnost materiálu, a tedy i nevyhovující mechanické vlastnosti. Degradativní změny polymerů navíc negativně ovlivňujívlastnosti výsledného recyklátu.

Mechanické a estetické vlastnosti recyklátu směsi plastů významně omezují rozsah jeho aplikací na masivní dílce, které nahrazují dřevo nebo beton a nacházejí uplatnění především v pozemním, dopravním a vodním stavitelství a v zemědělství. V angličtině jsou tyto výrobky označovány jako „plastics lumber“, tedy doslova „plastové řezivo“. Vhodné české pojmenování tohoto druhu výrobků se doposud nenašlo.

Aplikační možnosti směsných plastových recyklátů vyplývají z porovnání poměru jejich vlastností a objemové ceny s konkurenčními materiály. U řady aplikací hovoří tento poměr ve prospěch plastových recyklátů. Hlavní výhodou výrobků z recyklátů je jejich chemická a biologická odolnost, která je nesrovnatelně vyšší než odolnost klasických materiálů. Tím také odpadají jakékoliv nároky na povrchovou ochranu výrobků proti účinkům vody, povětrnosti a půdním mikroorganismům, což eliminuje náklady na údržbu v aplikaci. Nízká povrchová energie materiálu naopak neumožňuje jiný způsob barvení výrobků než ve hmotě a vzhledem k původu a charakteru suroviny jen v barevném sortimentu omezeném na tmavé odstíny.

Je zřejmé, že zlepšení mechanických vlastností recyklátu směsi plastů by podstatně rozšířilo jeho uplatnění i na výrobky s vyššími nároky na kvalitu, a tím i na dosažení vyšší prodejní ceny zpracovaného materiálu. Dobré mechanické vlastnosti směsí nemísitelných polymerů jsou podmíněny vysokou mezifázovou adhezí a co nejmenšími částicemi dispergované fáze. Separační tendence polymerních složek směsi je možné potlačit vytvořením vazeb (fyzikálních nebo chemických) na mezifázovém rozhraní (kompatibilizací). Výsledkem kompatibilizace je stabilizace vzniklé struktury materiálu. Tyto vazby se vytvářejí obvykle přídavkem další složky, tzv. kompatibilizátoru.

V ÚMCH byl vyvinut a v provozním měřítku i otestován kooperativní kompatibilizační systém pro směsi polyolefinů se styrenovými plasty založený na synergické kombinaci styren-butadienového a etylen-propylenového kopolymeru s antidegradanty na bázi derivátů difenylaminu. Tento systém je zvláště účinný ve směsích degradačně poškozených plastů, které jsou jinak obtížně recyklovatelné. Výslednému recyklátu uděluje vysokou pevnost a houževnatost a vysokou termooxidační i fotooxidační odolnost, vyšší, než mají původní materiály.

Fyzikální a chemická recyklace

Pro co nejúčinnější využití surovinového a energetického vkladu do panenského polymerního materiálu je předurčena fyzikální recyklace. Obecně je fyzikální (materiálová) recyklace založena na dodání tepelné a mechanické energie a aditiv (stabilizátorů, barviv, případně i plniv), nutných pro přetvoření odpadní suroviny na nový materiál s mechanickými i estetickými vlastnostmi blízkými panenskému polymeru. Může-li recyklát v dané oblasti nahradit v aplikační oblasti hodnotný panenský plast, tedy má-li požadovanou jakost, je ekonomická bilance této recyklace příznivá. Na operace čištění, separace cizích látek a zdrojů kontaminace, mletí a přetavení se spotřebuje přibližně 15 % ekvivalentní energie panenského materiálu. Ekonomický efekt recyklace se však strmě snižuje s omezováním praktického uplatnění recyklátu v důsledku jeho nižší kvality.

Fyzikální recyklace zahrnuje procesy od mletí upotřebených výrobků přes následné tepelně-mechanické zpracování meliva na granulát po další zpracování obvyklými plastikářskými technologiemi. Na znečištění nejsou naopak citlivé chemické procesy recyklace a některé procesy (např. metanolýza PET „PETREC“ fy DuPont) snášejí až 10 % nežádoucích příměsí.

Chemický rozklad polykondenzátů účinkem vybraných nízkomolekulárních látek je souhrnně označován jako chemolýza. Tímto způsobem je možné recyklovat materiály na bázi polyamidů (PA), polyuretanů (PUR) a zvláště pak lineárních polyesterů, např. polyetylentereftalátu (PET) a polybutylentereftalátu (PBT). Podstatou chemolytického rozkladu je obrácení vratné polykondenzační reakce směrem k odbourávání monomerních jednotek z řetězců polymeru. Chemolýzou polykondenzátu je možné získat buď přímo monomerní, nebo oligomerní produkty vhodné (po nezbytném přečištění) k polykondenzaci nového polymeru.

Na chemolytickém procesu je také založeno zužitkování odpadního PET na suroviny pro chemickou výrobu jiných materiálů, např. bis-(hydroxybutyl)tereftalát pro výrobu polybutylentereftalátu (PBT), polyoly pro výrobu polyuretanů, nenasycené polyesterové pryskyřice pro výrobu reaktoplastů a další. Chemolýza je prakticky jediným efektivním způsobem recyklace odpadních PUR, které nelze pro jejich zesítění recyklovat fyzikálně. Takto získané polyoly lze využít pro přípravu nových PUR výrobků, avšak ne měkké pěny.

Patentovány jsou postupy založené na hydrolýze (US 4 025 559, US 4 339 236), aminolýze (EP 1 149 862) či nejčastěji na glykolýze (US 3 983 087, US 4 044 046, US 5 684 054, CZ 301 686). Glykolyzní postupy jsou technologicky nejschůdnější. Hlavní nevýhodou je omezená aplikovatelnost produktů, tj. polyolů, pro jejich vysoké hydroxylové číslo pouze pro přípravu nových tuhých PUR pěn. Tato nevýhoda je částečně eliminována u procesu podle patentu CZ 302 362 založeného na rozkladu PUR tzv. bioreagentem připraveným z rostlinného oleje, nebo postupem tzv. split-phase glykolýzy (US 3 632 530, US 5 691 389).

Obecně lze říci, že co nejde recyklovat fyzikálně, jde recyklovat chemicky. Co nejde recyklovat chemicky, může být zhodnoceno surovinově (např.

Ekonomické a legislativní překážky recyklace plastů

Zásadní překážky pro realizaci recyklace plastových odpadů lze rozdělit na ekonomické a ostatní. Ekonomika recyklačních provozů závisí na tržní ceně finálního produktu. Pokud se výrobní náklady na recyklaci blíží ceně produktu, je ekonomicky odpovědné na recyklaci zapomenout. Taková situace nastala např.

Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie. Smrtící je pro realizaci nových postupů recyklace plastů kombinace platných zákonných omezení a povinností a pověstného „výkonu“ české státní správy. Splnění všech povinností nezbytných pro povolení výstavby technologické jednotky zabere celá léta a výjimkou není ani desetiletý proces, který nadto často končí zamítnutím.

Pracně získaným povolením výstavby a samotnou realizací recyklačního závodu však martyrium podnikatele nekončí. Recyklační provoz je dále stíhán kontrolami ze strany státní správy, které se zaměřují na dodržování všech možných předpisů stran odpadů, dodržování emisních limitů, hygienických a bezpečnostních předpisů. Zvláště aktivně si pak při likvidaci podniků zaměřených na recyklaci plastů počínají „zelená“ občanská sdružení, která zásobují orgány státní správy hojnými stížnostmi.

Žádnou podporu nenachází podnikání v recyklaci ani u místní samosprávy, které je naopak takový závod v katastru obce trnem v oku. Všechna tato tvrzení lze podložit konkrétními případy.

Budoucnost recyklace

Na cestě k reálné recyklaci nás čeká ještě dlouhá cesta, než se dostaneme ke skutečné cirkularitě. První kroky v legislativní oblasti byly učiněny. Vznikla celá řada projektů podporujících oběhové hospodářství.