Recyklace odpadu ve světě: Srovnání a trendy

Global Waste Index 2025, vytvořený společností Sensoneo, odhaluje výrazné rozdíly mezi jednotlivými státy v produkci odpadu i způsobech jeho zpracování a likvidace. Index analyzuje efektivitu odpadového hospodářství ve 38 zemích OECD a hodnotí největší znečišťovatele komunálním odpadem. Tato srovnávací analýza vychází z nejnovějších dostupných dat v každé zemi. Pro kompletní metodologii a kompletní žebříček všech 38 zemí navštivte webové stránky společnosti Sensoneo.

Globální srovnání v odpadovém hospodářství

Global Waste Index hodnotí efektivitu nakládání s odpady a řadí země sestupně, počínaje těmi s nejhorším výkonem. Z komplexní analýzy, která hodnotí 38 členských států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) podle toho, jak efektivně nakládají se svým odpadem, mj.:

• Ze 38 hodnocených zemí v rámci OECD Česká republika klesla na 28.
• Spolu se svým severním sousedem Kanadou se obě země nacházejí na konci žebříčku z hlediska efektivity nakládání s odpady, a to kvůli znepokojivě vysoké míře skládkování.
• Švýcarsko je jedinou zemí, která neukládá žádný komunální odpad na skládky.

Global Waste Index z roku 2022 od společnosti Sensoneo ukazuje, že mezi zeměmi stále existují velké rozdíly v množství vyprodukovaného odpadu i způsobu jeho likvidace. Global Waste Index analyzuje efektivitu odpadového hospodářství v 38 zemích světa a jeho výsledkem je žebříček největších znečišťovatelů na světě.

Česká republika a odpadové hospodářství

Česká republika zaznamenala sestup z 20. na 24. místo ze 38 hodnocených zemí, a to především v důsledku zvýšené produkce odpadu a vyšší míry skládkování. Zatímco v roce 2019 činila produkce komunálního odpadu na obyvatele 499 kilogramů, v roce 2021 to bylo již 570 kilogramů. Množství odpadu ukládaného na skládky vzrostlo z 231 na 263 kilogramů na osobu, což představuje 46 % z celkového objemu. Objem průměrně vyprodukovaného odpadu na obyvatele za rok narostl v České republice z 344 kg na 499 kg.

Srovnání s ostatními zeměmi

Stejně jako v roce 2022 Spojené státy zůstávají zemí s nejvyšší produkcí komunálního odpadu - množství odpadu tam vzrostlo z 811 na 951 kilogramů na obyvatele. Turecko se v žebříčku opět umístilo jako země s nejhoršími environmentálními dopady nakládání s odpady. Průměrný občan USA v současnosti vyprodukuje 811 kg odpadu ročně (o dva kilogramy odpadu více než v roce 2019) - přibližně polovina z toho končí na skládce. Chile recykluje pouze dvě kila odpadu na obyvatele. Žádná jiná země nerecykluje méně. Odpadové hospodářství na Islandu si od posledního indexu pohoršilo nejvíce. Podle údajů se produkce odpadu na Islandu od roku 2019 zvýšila o 7 % a recykluje se o 68 % méně odpadu.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Global Waste Index z roku 2022 ukazuje následující:

• Turecko a Lotyšsko jsou opět největší znečišťovatelé, pětici „nejhorších“ doplňují Chile, Mexiko a Itálie.
• Nejpozitivnější hodnocení získaly Jižní Korea, Dánsko a Německo.
• Nejméně odpadu vytvořily Kolumbie a Kostarika (nové členské státy OECD), Japonsko, Polsko a Mexiko.
• Česko si oproti poslední analýze pohoršilo o 12 příček - „dopomohl“ tomu především výrazný nárůst objemu průměrně vyprodukovaného odpadu na obyvatele.

Další zajímavá zjištění žebříčku:

• Žádná jiná země se v odpadu “netopí” tak jako Spojené státy.
• Kolumbie produkuje nejméně komunálního odpadu - v průměru 243 kg na obyvatele ročně.
• Švýcarsko je jedinou zemí, která neposílá žádný odpad na skládku.
• Přestože Dánsko průměrně produkuje až 845 kg odpadu na obyvatele, „zachraňuje“ jej, že téměř veškerý odpad recykluje nebo energeticky využije - skládkuje pouze 7 kg odpadu na obyvatele.

Energetické využití odpadu

Spalování odpadu je z environmentálního hlediska výhodnější než jeho skládkování. Z environmentálního hlediska je spalování odpadu vhodnější než skládkování. Jen 17 z 38 zemí z žebříčku však zneškodňuje více odpadu spalováním než skládkováním. Podle aktuálních dat evropského svazu CEWEP (Confederation of European Waste-to-Energy Plants) bylo ke konci roku 2017 v Evropě v provozu 518 ZEVO s celkovou roční kapacitou 93,6 mil. tun odpadu. Tato čísla přitom nezahrnují zařízení spalující nebezpečné odpady. ZEVO má v Evropské unii svou nezastupitelnou roli: vyrobí teplo pro 15 milionů domácností a elektrickou energii pro 17 milionů domácností. Jedná se ekologické využití odpadu pomocí mimořádně efektivní kogenerační technologie s účinnosti až 90 %.

Všeobecným trendem je omezit v co největší míře skládky odpadu a šetřit přírodní zdroje. V řadě evropských států, jako např. v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Francii a dalších, platí již několik let zákaz skládkování neupraveného komunálního odpadu a většina odpadu se energeticky využívá. Nejdále je v tomto ohledu Švýcarsko. Skládkování je zde zakázáno od roku 2000 a prakticky veškerý odpad končí ve 38 ZEVO. V roce 2005 Německo schválilo zákaz skládkování netříděného komunálního odpadu. Evropskou legislativu založenou na uzavřeném oběhovém nakládání s odpady pak země přijala v roce 2012.

Nakládání se směsným komunálním odpadem dostalo přísná pravidla (např. třídění přímo u zdroje, separátní odvozy vytříděného odpadu, důraz na recyklaci) a zároveň přehledný rámec ekonomické podpory třídění. V roce 2013 fungovalo v Německu 705 jednotek pro termické zpracování odpadů, ve kterých končila téměř třetina směsného komunálního odpadu. Jedná se o odpad, který již prošel procesem třídění a recyklace (německé domácnosti recyklují až 65 % svého odpadu). V Berlíně například již od roku 1967 funguje zařízení na energetické využití odpadů MHKW Ruhleben s kapacitou 510 000 tun ročně. V recyklaci ale také v předcházení vzniku odpadu patří Švédsko mezi nejúspěšnější státy v evropském i celosvětovém měřítku. Polovina směsných komunálních odpadů přitom míří do ZEVO.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Časté tvrzení, že Švédové postavili příliš mnoho těchto zařízení, které se opírá o fakt, že se do Švédska odpad k energetickému využívání dováží, je zcela mylné. Jde totiž o dlouhodobý, racionální přístup kombinovaný s ekonomicky motivovaným vysokým zdaněním fosilních paliv. Znečištění ovzduší moderními zařízeními je významně nižší, než znečištění jakoukoli teplárnou na fosilní paliva nebo biomasu. Systematicky využívá energii z obnovitelných zdrojů. Náklady na výrobu energie v nich jsou totiž mnohem nižší než náklady u solárních nebo větrných systémů. Rozmístění zařízení pro energetické využití odpadů se řídí především hustotou obyvatel a možnostmi optimálního využití energie. Koncept ZEVO je Švýcary přijímán vesměs pozitivně. Obecně se ve Švýcarsku polovina domovního odpadu recykluje a polovina využije energeticky.

Vedle tepla a elektřiny dovolují nízká ekologická rizika zařízení i zpětné získávání kovů, jejichž samotná výroba je energeticky vysoce náročná. Takže díky jejich „recyklaci“ a dalšímu využití jsou výrazně sníženy emise, které by vznikly při zpracování primárních surovin. Řada zemí chápe výstavbu ZEVO jako architektonickou příležitost. Například vídeňské zařízení Spittelau projektoval známý umělec a architekt Friedensreich Hundertwasser. Dánský architekt Erick van Egeraat zase projektoval 6. linku ZEVO v Roskilde. I mnohé další stavby po celém světě jsou z tohoto pohledu pojaty výjimečně a často přitahují pozornost domácích obyvatel i zahraničních návštěvníků.

Třídění odpadu v zahraničí

Co země, to jiný systém třídění odpadu. Zavítáme do Chorvatska, Itálie a dalších evropských zemí, ale také za oceán do New Yorku a do Peru. Systémů třídění odpadu je vícero - například v České republice máme tzv. integrovaný odpadový systém, který umožňuje třídit do barevných kontejnerů obalové i neobalové složky odpadu. Pokud holdujeme cestování po Evropě, určitě nám nějaké ty třídicí návyky neunikly. Třídit odpad bychom měli vždy a všude - i na cestách.

Pokud narazíme v zahraničí na kontejner bez obrázkové nápovědy, ale na samolepce budou vyjmenované suroviny, které do něj patří, můžeme zkusit zapojit překladač. Mnoho jich dnes už totiž funguje tak, že stačí nápis naskenovat pomocí aplikace a zobrazí se nám překlad!

V Itálii je třídění odpadu legislativně povinné od 2015 - ovšem systém třídění se může lišit region od regionu, ačkoli i mezi nimi lze najít podobná pravidla. Oblíbenou destinací u moře, kam se hojně vydávají čeští turisté v létě, je Chorvatsko. I tam se samosebou třídí odpad! Jak? Záleží na tom, kde zrovna jsme - v přímořských letoviscích bývá turistická zkušenost s tříděním odpadu individuální a velmi se různí.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Už několik let v Chorvatsku také funguje systém vratných zálohovaných PET láhví a plechovek. V některých obchodech napříč Chorvatskem tak najdeme speciální okénka, kam lze tyto komodity vracet. Povinnost takové místo zavést platí jen pro pro obchody s prodejní plochou nad 200 metrů čtverečních. Obaly, které lze vracet do zpětného odběru, poznáme podle označení „povratna naknada“, a jde především o lahve od vod, minerálek a plechovek od sycených nápojů. Tyto obaly se vykupují za 7 eurocentů.

Chorvatsko se snaží naplňovat povinné evropské normy v odpadovém hospodářství, které mají definované povinné cíle, jako například zvýšení míry recyklace a vhodného využití odpadu. Orientovat se jen a pouze dle barev kontejnerů ovšem není nejlepším řešením - barevné značení mají nastaveno jinak, než jak jsme zvyklí u nás. Narazili jsme také na koše na třídění, které shromažďovaly společně různé typy recyklovatelných obalů a odpadů. Jde o nádoby určené na multikomoditní sběr odpadu, kam se v podstatě hází vše kromě směsného odpadu! Do „recyklační směsi“ patří petky, nápojové kartony, skleněné láhve i čistý papír.

Recyklace a "recyklační mýtus"

Mnohé země se rádi chlubí progresivním odpadovým hospodářstvím a vysokou mírou recyklace. Švédsko, Jižní Korea a Německo jsou mezi nimi a Německo je často slaveno jako globální recyklační šampion. Vysoká míra recyklace plastového odpadu však může být zavádějící. Toto číslo představuje objem vytříděného odpadu, který přichází do recyklačních center. To však představuje jen začátek zdlouhavého procesu, na jehož konci se znovu použije jen část odpadu a zbytek se spálí.

I ti nejpřednější recyklační hráči, jakým je i Německo, nedokážou recyklovat materiálovým zhodnocením více než 47 procent plastového odpadu. (Environmentální aktivisté, jako například Přátelé země Německo, dokonce odhadují, že opětovně lze použít méně než 16 % recyklovatelného odpadu určeného k recyklaci). Zbytek se zhodnocuje energeticky.

Největší problém způsobují směsi recyklovatelných materiálů, jako například nádoba na jogurt s kartonovým pouzdrem a hliníkovým víkem. Pokud se tyto před příchodem do recyklačního závodu neoddělí, je vysoká pravděpodobnost, že ačkoli budou evidovány jako „recyklované“, ve skutečnosti se spálí. Velmi obtížně se recyklují drobné a tenké materiály i některé obaly z potravin. Jejich opětovné zpracování vyžaduje sofistikované technologie - ty však často nejsou dostupné, nebo se nacházejí ve vzdálenosti, která je pro logistiku neekonomická. Tyto náklady se následně přetavují do vyšších cen druhotných materiálů, což z nich činí málo atraktivní komoditu na trhu.

Problém s vývozem odpadu a role Číny

Po léta opouštělo území Spojených států amerických na 4000 kontejnerů přetříděných odpadů každý den. S tím je teď konec, protože Čína ztratila o dovoz druhotných surovin zájem. Otázkou je, jak nyní se svými 66 miliony tun přetříděného odpadu Američané naloží. Čína se nejprve zřekla dovozu odpadů, spadajících do 24 různých kategorií. To zabolelo nejen v USA, protože tím oficiálně zanikl odbyt pro plastové odpady a papír. Letos v květnu pak Peking zamítl dovoz dalších 35 typů odpadů, včetně různých druhů kovů. Sami jich prý mají dost, a proto teď budou postupně do roku 2020 zamezovat jejich dovozu až na nulu. Vlastně, ve zmíněném roce už nebude Čína nejspíš přijímat vůbec žádný zahraniční odpad.

Pro Američany to znamená velký problém: do Číny se vyvážela dobrá třetina objemu z 66 milionů tun již přetříděného odpadu. A nejen pro Američany. Od roku 1992 přijímal přístav v Hongkongu 72 % světové produkce plastových odpadů, které dále redistribuoval do čínských spaloven a recyklačních fabrik. USA i EU teď hledají pro své přetříděné odpady nějaké náhradní odbytiště, ale zatím marně. „Upřímně, neexistuje žádný jiný stát nebo skupina států, která by mohla přijmout takový objem odpadů, jako Čína,“ říká Adina Renee Adlerová z Washingtonského institutu recyklačního průmyslu. Nedokáže to Indie, Indonésie ani Vietnam, byť se o to teď pokouší. Nemají potřebnou infrastrukturu a zatím spíš zápasí s vlastními odpady.

Dřív ve Státech putoval vytříděný papír a plast z kontejnerů do zpracovatelských zařízení k dalšímu přetřídění a lisování do balíků. Provozovatelé recyklačních zařízení je pak odprodali po tunách americkým zpracovatelům. A ti jej obratem naložili do kontejnerů a na lodě, které je převezly do Hongkongu. Přeprodali jej totiž do Číny, což byla celá jejich recyklace. Bylo to ekonomicky efektivní: nikdo si nešpinil ruce, odpad mizel ze země s potvrzením o recyklaci a na přeprodeji druhotných surovin ve velkém objemu se dalo slušně vydělat.

Snaha o omezení plastů

Plastové výrobky na jedno použití jsou v nemilosti. Zůstává po nich totiž zbytečný odpad, který mimo jiné škodí v mořích. Stále více zemí tak vymýšlí způsoby, jak se jich zbavit. S nejrozsáhlejší strategií zatím přišla EU, jednorázové plasty chce ale vymýtit třeba i Indie. Indie končí s jednorázovými plasty. Země, jejíž města jsou kvůli všudypřítomným hromadám smetí zosobněním celosvětového problému s odpady, se chystá vyhlásit zákaz používání některých jednorázových plastových výrobků už 2. října. Na toto datum připadá 150. výročí narození duchovního vůdce Mahátmy Gándhího. Evropské země mají také do deseti let zajistit, že se zpět vysbírá 90 % plastových lahví od pití. Pomoci jim k tomu mohou například systémy zálohování, které už fungují v Chorvatsku, Dánsku, Estonsku, Finsku, Litvě, Německu, Nizozemsku nebo Švédsku.

Minimálně třetina materiálu pro výrobu lahví také musí pocházet z již recyklovaného plastu. V tomto směru si své závazky stanoví i některé velké firmy. Výrobce a distributor Coca-Coly v Česku a celé střední a východní Evropě, společnosti Coca-Cola HBC, si tak například do roku 2025 předsevzala, že z recyklovaného materiálu nebo materiálu pocházejícího z obnovitelných zdrojů bude vyrábět 35 % svých PET lahví. Chce také pomáhat se sběrem odpadu v rozsahu odpovídajícím 75 % obalů používaných pro její nápoje.

Kroky EU směřující ke konci jednorázových plastů

Země EU a europoslanci na jaře 2019 schválili omezení nejčastějších jednorázových plastů. Výrobky, které mají dostupné alternativy, se už nebudou moci prodávat vůbec. Tato legislativa (směrnice) pokrývá 70 % plastových výrobků tvořících odpad v moři. Přijatá pravidla teď členské státy přejímají do svých národních předpisů (mají na to čas do jara 2021). Podle výpočtů Evropské komise se díky tomu předejde ekologickým škodám, které by Evropu jinak do roku 2030 stály 22 miliard eur. Směrnice mimo jiné upozorňuje na to, že bioplasty nelze počítat jako náhražky jednorázových plastů (= jsou také zakázané).

Některé výrobky se už nebudou moci od roku 2021 prodávat: tyto výrobky se už budou muset vyrábět z jiných materiálů, například ze dřeva nebo papíru - jednorázové plastové talíře, příbory, brčka, nápojová míchátka, tyčky k balónkům, plastové vatové tyčinky, boxy na jídlo a pití z polystyrenu.

Nakupování bez obalu

Vedle používání udržitelnějších a alternativních materiálů ovšem v dnešní společnosti sílí snaha vyhnout se používání jednorázových výrobků úplně. Také evropská strategie vede státy k tomu, aby usnadnily třeba využívání zálohovaných nápojových kelímků a plastových nádob na potraviny. V Česku už dnes působí systémy vratných kelímků Otoč kelímek a GoCup, které působí v několika tuzemských městech. Jeden zálohovaný kelímek dokáže nahradit až 500 jednorázových, kterých se u nás spotřebuje asi 350 milionů ročně. Denně se také v Česku vyhodí okolo 54 tun jednorázových obalů na jídlo. Tomu zase pomáhají předcházet systémy vratných obalů Rekrabička a Vratné misky.

Proč je potřeba dávat pozor na bioplasty

Bioplasty se vyrábějí například z kukuřičného škrobu nebo kyseliny polymléčné (PLA). Pro životní prostředí často představují ještě větší problém než “normální” plasty. Proč:

• Nelze je recyklovat spolu s “normálními” plasty ve žlutém kontejneru, protože recyklační proces není uzpůsoben na jejich kombinování = když se bioplasty hodí do žluté popelnice, znehodnocují celou várku.
• Tváří se jako kompostovatelné (= zcela rozložitelné), ale vědecké studie ukazují, že v přírodě zůstávají mnoho let, nebo se rozpadnou na menší částice, které vůbec nezmizí. Nepatří tedy ani do kompostu.
• Zbavit se jich lze v podstatě jen spálením.
• Je těžké je od “normálních” plastů odlišit.

Tabulka: Země s nejnegativnějším environmentálním dopadem odpadového hospodářství

(Údaje zobrazují bodové ohodnocení s ohledem na množství celkového vyprodukovaného odpadu, recyklovaného odpadu, spáleného odpadu, skládkovaného odpadu, a nezákonně zneškodněného odpadu.)

Pro kompletní tabulku s umístněním všech zemí, přesné údaje ohledně objemu odpadu zpracovaného jednotlivými metodami a pro informace o zdrojích, z kterých jsme údaje čerpali, navštivte prosím stránku Sensoneo.

tags: #recyklace #odpadu #ve #světě

Oblíbené příspěvky:

• Hilso: Profesionální a ekologické čištění
• Informace o voze Toyota JZX90 Mark II z roku 1993
• Odvoz odpadu v Olomouci
• Rozpočty ČR
• Spojení zemědělství a solární energie