Recyklace kovů je důležitou součástí nakládání s kovy všude na světě. Je nejen prospěšná pro životní prostředí, ale přináší i mnoho dalších výhod, například ekonomických. Představuje udržitelnost a šetří peníze, protože nerostné zdroje nevydrží věčně. Recyklace kovů je proces přeměny kovového šrotu na nové materiály, které lze znovu použít. Jedná se o účinný způsob snižování spotřeby a klíčový prvek udržitelnosti.
Odpovědí na tuto otázku je mnoho výhod, které recyklace přináší. Těžba a zpracování kovů je velmi náročný proces, který má často negativní dopady na přírodu. Recyklací kovů snižujeme potřebu nových surovin a šetříme tak životní prostředí. Při recyklaci se spotřebuje podstatně méně energie než při těžbě a výrobě kovových rud. Méně energie při recyklaci znamená také snížení emisí. Přispíváme tak k menší uhlíkové stopě a nižším emisím skleníkových plynů. Recyklované kovy jsou také levnější, protože mají nižší výrobní náklady, což podporuje ekonomiku. Pokud bychom měli odpověď shrnout do jedné věty, recyklací kovů chráníme přírodní zdroje, šetříme energii, snižujeme emise, přinášíme ekonomické výhody a omezujeme množství odpadu.
Téměř žádný kov není nerecyklovatelný. Jediný rozdíl je v tom, že některé kovy se recyklují obtížněji. Patří mezi ně některé slitiny a kovy se složitým chemickým složením. Hlavním problémem při jejich recyklaci jsou vyšší náklady na jejich separaci a zpracování. Kovy jako jsou hliník, ocel, měď, olovo a zinek jsou recyklovatelné.
Recyklace kovů je proces opětovného využití použitého kovu. Důvod recyklace je jednak ekologický, protože zatížení životního prostředí při získávání kovů z rud je podstatně vyšší, než při recyklaci a recyklace snižuje množství kovů, které by se spolu s odpadem dostávaly do životního prostředí. Proces recyklace snižuje nutnost těžby nových surovin, emise skleníkových plynů, šetří energii a podporuje ekonomiku. Zahrnuje řadu procesů od sběru a třídění kovů přes čištění až po tuhnutí.
Prvním a zásadním krokem je sběr kovů, bez něhož bychom neměli co recyklovat. Sbíráme například kovy v podobě starých spotřebičů, vozidel, stavebního odpadu nebo elektroniky. Recyklace začíná shromažďováním použitého kovu ve výkupnách a sběrnách, kde je kovový odpad tříděn do stanovených sort a rozměrově upravován. Některé vytříděné sorty jsou určeny k přímému využití jako hutní vsázka. Ostatní sorty procházejí další úpravou obvykle u specializovaných firem, kde se postupně získávají jednotlivé druhy kovů.
Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj
Po odevzdání kovového odpadu ve sběrném dvoře jej příslušní pracovníci dále roztřídí a oddělí kovy od ostatních materiálů, jako jsou například plasty. Železné kovy jsou odděleny od neželezných kovů pomocí magnetů. Ty jsou dále tříděny podle druhu. Oddělují se také podle barvy a hmotnosti. Nakonec se kovy třídí podle toho, zda jsou čisté nebo špinavé.
Kovový odpad putuje na poloautomatickou třídicí linku. Linka se skládá ze dvou hlavních částí - třídicí technologie a lineárního lisu. Nejprve jsou odpady tříděny manuálně. Dopravníkový pás nabírá kovové obaly z násypky a posouvá je k obsluze. Ta v první fázi ručně sebere nežádoucí odpad a nově i kávové kapsle. Pak dopravník transportuje plechovky, tuby, víčka či nečistoty k magnetickému separátoru. Ten odděluje želené obaly od těch neželezných. Zbylý odpad pokračuje po dopravníku k separátoru neželezných kovů. Zde je odpad na bázi vířivých proudů zelektrizován, jsou odstraněny nečistoty a do násypky k lisu putuje už jen hliník.
Kovy se dále drtí a melou na menší části. Kovy se následně taví ve velkých pecích. Teplota tavení se nastavuje pro každý konkrétní kov, protože kovy mají různé vlastnosti a každý vyžaduje jinou úroveň tepla. Délku procesu ovlivňuje velikost kovu a velikost pece. Čištění, jinak známé jako rafinace, je proces odstraňování nečistot a přípravy kovů pro další použití. Jednou z metod čištění je elektrolýza, při níž kovem prochází elektrický proud a nečisté kovy se rozpouštějí. Posledním krokem před přepravou je tuhnutí. V závěrečném procesu se do kovu přidávají chemické látky, aby se dosáhlo požadovaných vlastností.
K nápojovým obalům, které z pohledu dopadu na životní prostředí nevychází zrovna nejlépe, patří plechovky. Při výrobě hliníku vzniká velké množství odpadu. Na výrobu jedné tuny čistého hliníku je třeba čtyř tun bauxitu. Během zpracování těchto čtyř tun bauxitu vzniknou až tři tuny odpadu, částečně i toxického. Výroba je náročná na spotřebu energie a vody.
Z hlediska recyklace je naproti tomu hliník velmi vhodný materiál. Pro výrobu nového hliníku je třeba vytříděný kov prakticky jen přetavit. Recyklace jedné tuny hliníkového materiálu ušetří kromě čtyř tun bauxitu také 95 % energie potřebné pro výrobu primárního hliníku a devět tun emisí oxidu uhličitého. Hliník je 100% recyklovatelný a neztrácí na kvalitě. Dá se tedy recyklovat snad donekonečna.
Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí
Přesto má recyklace hliníku svá úskalí. Jedním z nich je zpracování tenkostěnného hliníku. Při přetavování totiž část materiálu shoří a při přetavování barvených fólií mohou vznikat jedovaté dioxiny. Vše je však otázkou zpracovatelských kapacit.
Hliníkové obaly a drobný hliníkový odpad patří do kontejnerů na kovy. Lze je také odevzdávat ve sběrném dvoře. Jak uvádí EKO-KOM, v posledních letech výrazně vzrůstá podíl nádob pro vícekomoditní nádobový sběr. To znamená, že lze například do žlutého kontejneru třídit spolu s plasty i kovy. Důležitou roli hraje návaznost na dotřiďovací linku, která je schopná jednotlivé frakce efektivně rozdělit pro účely recyklace. Taková žlutá nádoba je označená ještě šedou samolepkou s informací o sběru kovů.
Žádný jiný materiál se v Evropě nerecykluje v takové míře jako ocel. Přes 90 procent vysloužilé oceli se vrací do oceláren, aby se přeměnila na nové výrobky. Obrovskou výhodou oceli je, že se dá recyklovat neomezeně, aniž by přitom ztrácela kvalitu. Staré železné a ocelové výrobky ve formě šrotu se jednoduše promění na novou ocel, často dokonce s mnohem lepšími vlastnostmi, než měla ta původní. Míra recyklace se v Evropě pohybuje u oceli nad 90 procenty, což z ní dělá nejvíce recyklovaný materiál. Každý rok se do evropských hutí vrátí na přepracování skoro 90 milionů tun staré oceli.
Recyklace oceli, známá také jako sekundární výroba oceli, je zdrojem přibližně 50 % celkové výroby oceli v EU. Klíčovými surovinami potřebnými pro recyklaci oceli jsou ocelový odpad (označovaný také jako šrot) a železo, jehož potřeba závisí na dostupnosti a kvalitě ocelového šrotu. V elektrické obloukové peci (EAF) se při velmi vysokých teplotách mezi 1 800 °C - 3 000 °C taví ocelový odpad spolu se železem a některými dalšími materiály a vzniká tekutá ocel. Tekutá ocel následně prochází procesem metalurgické úpravy.
Ačkoliv jsou kovy v zásadě neomezeně recyklovatelné, neúplná separace, složitá konstrukce výrobků a nedostatečné recyklační technologie recyklační proces stále více ztěžují. Ocel je často legována jinými kovy a materiály; s každým cyklem se příměsi jako měď a cín obtížně odstraňují a hromadí se v recyklované oceli. Ocelové výrobky musí být navrženy pro opětovné použití nebo opětovné zpracování, aby si zachovaly co největší hodnotu a prodloužily životnost materiálu. Míru recyklace lze zlepšit vytvořením správné infrastruktury. Klíčem k vysoké míře sběru jsou technicky a ekonomicky realizovatelné technologické procesy. Úspěšné recyklační závody a elektrické obloukové pece potřebují velké objemy vysoce kvalitního ocelového odpadu, aby mohly pokrýt počáteční investice a vyrábět kvalitní ocel.
Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů
Podívejme se na jednotlivé technologie zpracování odpadů. Ty jsou definovány v zákoně o odpadech v příloze č. 2, katalogu činností:
Příkladem spojení řady recyklačních technologií je zpracování elektroodpadů a baterií různého druhu. Při zpracování baterií s náplní, ať již alkalickou, nebo kyselou dochází k oddělení hlavy baterie a prvotnímu zpracování náplně. Probíhá demontáž kovů a plastů, ty jsou od žíraviny a musí být očištěny před dalším zpracováním, např. drcením plastů před dalším využitím.
Recyklace se vyplatí ve chvíli, kdy je vstupující odpadní surovina jednodruhová a ve větších objemech (kovy, papír, plasty apod.). Recyklace se vyplatí, pokud získaná složka je dostatečně cenná (elektroodpady - drahé kovy). Recyklace se vyplatí tam, kde výsledek vede k náhradě primární suroviny (např. textilie, které lze zpracovat v takové ceně a kvalitě, aby konkurovala primární surovině).
Kovy a kovové obaly představují významnou složku odpadu, která je cenným zdrojem druhotných surovin.
Po vytřídění jsou kovové odpady přepraveny do zpracovatelských zařízení, kde jsou tříděny na železné a neželezné kovy. Následně jsou odstraněny případné škodlivé látky.
Recyklace kovů má významný ekologický i ekonomický přínos. Třídění a recyklace kovů snižuje znečištění vzduchu až o 86 % a znečištění vody o 76 %. Recyklace železného šrotu šetří až 90 % primárních zdrojů a 75 % energie.
Recyklace elektroniky se zvyšuje v důsledku rostoucí spotřeby elektrospotřebičů, které obsahují kovy, jako je zlato, stříbro nebo platina. Ve světě se tvoří stále více takzvaného e-odpadu, tj. odpadu z elektronických zařízení. Vzrůstá množství odpadu z drobné elektroniky, tj. z mobilních telefonů či laptopů.
Stejně jako každé odvětví i recyklace kovů pokračuje ve vynalézání jak účinnějších, tak udržitelnějších způsobů. Pokročilé technologie třídění využívají moderní systémy s umělou inteligencí (AI). Přínos AI v recyklaci kovového odpadu spočívá v její schopnosti zlepšit přesnost třídění. Díky strojovému učení a optickému rozpoznávání dokáže AI efektivně rozlišovat kovy, identifikovat kontaminanty a zlepšit zpracování kovového odpadu. To vede k vyšší kvalitě recyklovaných materiálů, menšímu odpadu a efektivnějšímu procesu recyklace. Zvýšená efektivita také snižuje náklady na práci a provoz.
Oběhové hospodářství se zaměřuje na design výrobků z materiálů, které se snadněji recyklují, čímž se prodlužuje životní cyklus materiálů. V rámci snahy o udržitelnost je recyklace kovů zásadním úkolem společnosti.
Odpad je pro společnost velkým problémem a do hry vstupuje i legislativa. Ta podporuje recyklaci a odpovědné nakládání s odpady.
NAŘÍZENÍ RADY (EU) č. ze dne 31. s ohledem na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES ze dne 19. listopadu 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (1), a zejména na čl. 6 odst. Z vyhodnocení některých toků odpadu vyplývá, že pro recyklační trhy s kovovým šrotem by bylo přínosem, kdyby byla vypracována zvláštní kritéria stanovující, kdy kovový šrot získaný z odpadu přestává být odpadem. Tato kritéria by měla zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí. Podle zpráv Společného výzkumného střediska Evropské komise existuje trh a poptávka po železném, ocelovém a hliníkovém šrotu, kterého lze použít v ocelárnách, slévárnách, hliníkárnách a přetavovacích pecích jako suroviny pro výrobu kovů. Kritéria stanovující, kdy železný, ocelový a hliníkový šrot přestává být odpadem, by měla zajistit, aby železný, ocelový a hliníkový šrot získaný procesem využití odpadů, splňoval technické požadavky hutnického průmyslu, byl v souladu s platnými právními předpisy a normami pro výrobky a neměl celkově nepříznivé dopady na životní prostředí a lidské zdraví.
Výrobce kovového šrotu uplatňuje systém řízení kvality v souladu s článkem 6 nařízení (EU) č. Dodávka kovového šrotu splňuje kritéria, na něž odkazují písmena a) až c) článků 3 a 4 nařízení (EU) č. (1) Nařízení Rady (EU) č. 333/2011 ze dne 31. března 2011, kterým se stanoví kritéria vymezující, kdy určité typy kovového odpadu přestávají být odpadem ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES (Úř. věst. L 94, 8.4.2011, s. Samosebou.cz Vám přináší informace ze světa třídění a recyklace odpadu. Díky přijmutí cookies víme, jaký obsah Vás zajímá a můžeme se tak na tato témata více zaměřit. Pro podrobnější informace o cookies a nastavení můžete zjistit na odkazu „Nastavení cookies“.
Výbor zřízený podle čl. 39 odst. 2. Výrobce nebo dovozce předají toto prohlášení o shodě dalšímu držiteli dodávky kovového šrotu. 5. Subjekt posuzování shody ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 765/2008 ze dne 9. července 2008, kterým se stanoví požadavky na akreditaci a dozor nad trhem týkající se uvádění výrobků na trh (2), jenž získal akreditaci v souladu s uvedeným nařízením, nebo kterýkoliv jiný environmentální ověřovatel ve smyslu čl. 2 odst. 20 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1221/2009 ze dne 25. listopadu 2009 o dobrovolné účasti organizací v systému Společenství pro environmentální řízení podniků a audit (EMAS) (3) ověří, že systém řízení kvality je ve shodě s požadavky tohoto článku. Použije se ode dne 9. V Bruselu dne 31.
tags: #recyklace #železného #šrotu #proces