Recyklace pěnové pryže: Postupy a možnosti

Recyklace je důležitý proces, který pomáhá snižovat množství odpadu a chránit životní prostředí. V tomto článku se zaměříme na recyklaci pěnové pryže a s ní souvisejících materiálů, postupy a možnosti recyklace.

Recyklace pryžových těsnění a kovových výrobků

Pryžová těsnění (v materiálovém slovníku se používá i kaučuková) je třeba sesbírat a předat autorizované společnosti. Recyklací pryžových výrobků se v praxi běžně získávají výrobky, které nacházejí různé aplikace. Pyrolýzou (ohříváním materiálu nad teplotu jeho termické stability) se získává surovina s energetickým významem (plyn, kapaliny). Další možností k recyklaci pryže je její mletí na granulát. Zpracovaný granulát můžete nalézt například.

Pokud jde o recyklaci průmyslových armatur a dalších kovových výrobků, je nejlepší třídit různé kovy ještě v podniku. Pokud je to možné, oddělte čistý hliník od slitin nebo jiných materiálů.

Recyklace plynových vzpěr

Plynové vzpěry jsou vyrobeny z vysoce kvalitních kovů, nejčastěji z oceli, která je lakovaná. Doporučuje se proto recyklace. Každá vzpěra však musí být nejprve zbavena nežádoucích prvků. Přestože tento postup není vysloveně nebezpečný, není určen pro laiky a běžné uživatele. Je třeba dodržovat bezpečnostní postupy, aby nedošlo k poranění při manipulaci.

1. Vzpěra musí být pevně ukotvena ke svěráku nebo k určenému zařízení ve svislé poloze.
2. V tělese vzpěry musí být vyvrtán otvor o průměru 3 mm na přesně určeném místě (obvykle 20 mm od horní části vzpěry). Toto je nejnebezpečnější část celého procesu. Dusík je ve vzpěře pod tlakem a během vrtání může začít rychle unikat spolu s olejem a kovovými pilinami.
3. Některé plynové vzpěry mají více bodů, které je třeba navrtat a plyn vypustit. Ty se liší v závislosti na typu vzpěry.
4. Vzniklým otvorem uniká dusík ven.
5. Pomocí pístu vytlačte olej, který je ve vzpěře, do nádoby.

U obou je velmi důležité v první řadě odmontovat těsnění nebo kování z místa, kde bylo používáno. Těsnění od Diraku jsou vyráběna z PVC, EPDM (ethylen-propylen-dienový kaučuk), neopren, NBR (akrylnitril-butadienový kaučuk) nebo v kombinaci pěnové gumy a PVC.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Degradace a recyklace polymerních materiálů ve stavebnictví

Polymerní materiály se stále více uplatňují v řadě oblastí stavebnictví. Stavební průmysl v současnosti spotřebovává více než 20 % celosvětové produkce polymerů. Často se jedná o recyklované materiály, ale také vzniká řada velmi sofistikovaných, tzv. „taylor made“ polymerů, které vynikají konkrétními užitnými vlastnostmi.

Degradace polymerních materiálů je proces ovlivňovaný jak vnitřními faktory (chemické složení, způsob zpracování materiálu, technologie výroby předmětu), tak vnějšími faktory (agresivita prostředí, mechanické namáhání, způsob a míra používání předmětu). V běžném atmosférickém prostředí k degradaci polymerů přispívají hlavně teplota, kyslík a ozon, světlo a UV záření, vlhkost a atmosférické polutanty. Příčiny degradace syntetických polymerů tedy mohou být různé, ale většinou zde působí více faktorů současně a často se jedná o synergický efekt. Nejrychleji stárnou zejména nejstarší materiály, které neobsahují žádné ochranné přísady jako antioxidanty, UV absorbéry a stabilizátory.

V průběhu stárnutí se v první řadě mění chemické složení polymerů. Dlouhé polymerní řetězce se štěpí na kratší fragmenty, anebo naopak vytvářejí trojrozměrnou síť (olejopryskyřičné laky), časem se ztrácí přídavné látky (těkají změkčovadla, stabilizátory, spotřebovávají se antioxidanty), působením vody nebo organických rozpouštědel mohou některé polymery bobtnat, nebo naopak ztrátou vázané vlhkosti křehnou a nenávratně se rozpadají (např. kaseinformaldehyd).

Příklady projevů degradace polymerů:

• Výkvěty na povrchu - depozice degradačních produktů nebo „vypocování“ přídavných látek na povrch.
• Trhlinky v povrchové vrstvě - fyzikální změny amorfních polymerů (např. plexiskla) v důsledku hydrolytického štěpení, nebo projev degradace kaučuku v důsledku působení ozonu.

Recyklace plastů: Typy a procesy

Plastové materiály musí splňovat různé funkce. Pro různé oblasti užití byly vyrobeny plasty s rozdílnými vlastnostmi. Existují přibližně dva tucty důležitých plastů a nejméně 5 000 komerčních označení. Výskyt velkého množství různých umělých látek ztěžuje druhově čistý sběr odpadu - a jen takový odpad lze dobře recyklovat.

Druhy plastů podle chování při zahřívání:

• Termoplasty: Při teplotách vyšších než 50°C přecházejí z tvrdého stavu do plastického. Ohřevem je tedy lze opakovaně převádět do tvarovatelného stavu a následným ochlazením do stavu sklovitého, kdy je jejich poslední nabytý tvar fixován. Jejich makromolekuly nevytvářejí síťovitou strukturu vůbec nebo jen málo.
• Elastomery: Skládají se z molekul, jež jsou propojeny v síťovité struktuře s velkými rozestupy. Za teplot vyšších než 50°C se polymery stávají kaučukovitě elastickými a lze je deformovat pouze v omezené míře.
• Duroplasty (termodury, duromery): Vykazují mimořádně mnoho síťových vazeb mezi molekulami. Ohřevem je již nelze plasticky formovat. Mezi duroplasty patří např.

Bioplasty

Stále častěji se můžeme setkat s plasty založenými na polymerech rostlinného původu(sója, kukuřice, cukrová třtina). Užitné vlastnosti mají srovnatelné s plasty z ropy a obvykle jsou biologicky rozložitelné. Většina bioplastů se vyrábí z fermentovaného škrobu (např. kukuřičného) - z něj se uvolní kyselina mléčná. A se dále polymeruje na kyselinu polymléčnou (polylactacid - PLA), která tvoří základ těchto plastů. Bioplasty se celkem snadno rozkládají na kompostu, tašky z tohoto materiálu se proto hodí do košů na sběr bioodpadu (vyhodí se zároveň s ním na kompost). Stále častěji se bioplasty používají na výrobu jednorázového nádobí - kelímků na teplé a studené nápoje, příborů, talířů.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Třídění a recyklace plastových obalů

Obaly z umělých hmot jsou sbírány a tříděny zpravidla do tří skupin: PET láhve, duté obaly převážně z HD-PE (polyethylen vysoké hustoty(high density)), folie převážně z LD-PE (polyethylen nízké hustoty (low density)) a směsi umělých hmot. Duté obaly a folie mohou být po dalším čištění a rozdělení zpracovány, většinou však již ne v plnohodnotné produkty (jde o downcycling - zhoršují se jejich užitné vlastnosti, nejde o plnohodnotnou recyklaci). Vyrábí se z nich např. opět duté obaly, profily nebo stavební dílce. Separované, druhově čisté folie lze recyklovat na folie silnější.

Procesy recyklace plastů

• Mechanická recyklace: PET lahve patří k nejlépe recyklovatelným plastovým obalům a právě jejich recyklace je často označována za „tahouna“ celého oboru. Po dotřídění se fólie nejprve důkladně perou, aby se odstranily zbytky potravin, lepidel nebo prachu. Následuje drcení a aglomerace, kdy se materiál zahřátím „slepí“ do menších částic. Z těchto granulí se pak opět vyrábí fólie nebo plastové výrobky.
• Zvlákňování plastů: Nejčastěji se takto zpracovává PET z nápojových lahví. Vstupní surovina musí být dobře vytříděná, čistá, nadrcená a vysušená. Z těchto vláken vznikají fleecové bundy, výplně spacáků, koberce, technické textilie nebo třeba sportovní oblečení. Problém je, že tyto výrobky už nelze dál materiálově recyklovat.
• Chemická recyklace: Některé plasty - typicky PET nebo polyamidy - lze chemicky rozložit zpět na základní molekuly (monomery). Ty se pak použijí k výrobě nového plastu téměř stejné kvality jako původní materiál. Plast se rozpustí ve vhodném rozpouštědle, čímž se oddělí barviva, aditiva nebo jiné příměsi. Po odpaření rozpouštědla vznikne relativně čistý polymer.
• Enzymatická recyklace: Novější metoda využívající speciální enzymy, které dokážou rozkládat některé polymery (hlavně PET). Proces probíhá při nižších teplotách než klasická chemická recyklace, takže má potenciálně nižší energetickou náročnost.
• Pyrolýza: Plasty se zahřívají bez přístupu kyslíku. Vzniká syntetický olej nebo plyn, který lze využít jako chemickou surovinu nebo palivo. Používá se při recyklaci směsných plastů.
• Kompatibilizace: Během tavení se přidávají speciální přísady, které umožní smísení jinak „nesnášenlivých“ polymerů.

Pěnové materiály

Pěnová pryž je druh lehčené pryže, která je převážně vyráběna vulkanizací vodní disperze polymeru přírodního a syntetického latexu. V ČR byla vyráběna od počátku šedesátých let 20. století. Její nejvýznačnější vlastnosti jsou vysoká elasticita, nízká trvalá deformace a trvanlivost. Většinou se vyrábí se ve třech tvrdostech (HARD, EX HARD, SUPER HARD) ve formě pásů nebo tvarovek.

Lehčený polystyrén je dobře tvarovatelný lehký materiál, jehož vlastnosti lze upravovat spojením s jinými materiály. Po polyuretanové pěně a pěnové pryži je nejvýznamnějším pěnovým plastem. Vzniká jako produkt polymerace styrenu, je jedním z nejstarších syntetických polymerů. Eduard Simon ho izoloval již v roce 1839. Polystyren v čisté formě je křehký, proto byla vyvíjena řada jeho modifikací, např. ve směsi s kaučukem získal houževnatost.

Ve výrobě čalouněného nábytku se používá buď jako vypěněný výlisek ve formě nosné kostry z vysokolehčeného polystyrenu (vl PS), nebo v kombinaci s nosnou kostrou či ve formě desek jako vnitřní výplň nefunkčních ploch, také v podobě volných kuliček jako výplň výrobků. Jeho největší užití bylo v 70. až 80. letech 20. Století, kdy byly kostry z tohoto materiálu stěžejní výrobou pro čalouněný nábytek továren např. Jitona, s. p. Teplá u Toužimi. Později je však více užíván jako plnivo např. sedacích vaků ve formě kuliček.

Pěnový polypropylén se používá na změkčení, vyplnění případně izolování nefunkčních ploch výrobků (např. čela lůžek). Polypropylén má poněkud lepší vlastnosti než polyetylén, který se zejména využívá ve formě folií jako balicí materiál, případně z něj lze vyrábět deskový materiál.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

tags: #recyklace #penove #pryze #postupy

Oblíbené příspěvky:

• Legislativa odpadů z úpraven vody
• Srovnání autošamponů: Ekologická volba
• Přehled trav České Republiky
• Kompaktní odpadkový koš
• Měření Emisí Dlouhá Brtnice