Recyklace plastů v České republice: Problémy a výzvy

04.03.2026

Plast, jako revoluční vynález 19. století, se postupně stává úhlavním nepřítelem celého lidstva, ale především naší planety. Jsme zavaleni věcmi, které neustále dokola nakupujeme: nové oblečení, nová elektronika, plastové hračky pro děti nebo vybavení do domu či bytu. Málokomu dnes mobil vydrží déle než 3 roky. Jen málo z nás v tomto uspěchaném koloběhu zaznamená narůstající problém, jménem plasty.

Od padesátých let jsme vyprodukovali neuvěřitelných 8,3 miliard tun plastového odpadu. Pouze cca 25 % plastu bylo zrecyklováno, zbylých 75 % odpadu skončilo na skládkách, ve volné přírodě, oceánech nebo bylo spáleno.

Plasty jsou uměle vytvořené organické látky. Suroviny využívané k výrobě plastů jsou přírodní produkty, jako je celulóza, uhlí, zemní plyn, sůl a samozřejmě ropa. Smícháním těchto látek vznikají polymery. Vlastnosti polymerů jsou v materiálech dále upravovány a vylepšovány pomocí aditiv (látky, které se přidávají do jiných látek či směsí s cílem upravit/vylepšit jejich vlastnosti), např. pro zvýšení odolnosti, pružnosti a pevnosti.

Plasty jsou mimořádně univerzální materiály. Jsou ideální pro široké škály spotřebitelského a průmyslového použití. Relativně nízká hustota plastů dává těmto výrobkům výhody, jako je např. nízká hmotnost. Jsou odolné vůči korozi a mnoha jiným látkám, které napadají jiné materiály, takže jsou odolné a vhodné pro použití v náročném prostředí, lze je snadno tvarovat do složitých tvarů.

Každý občan vyprodukuje ročně kolem 30 kg plastového odpadu, z toho 80 % tvoří obalový plast. Látky, které jsou využívány pro výrobu a zpracování plastů jsou toxické a mohou tak ohrozit naše zdraví. Plast je odolný materiál a uložení na skládku není řešení. Tyto odpady mohou na skládce ležet desítky let.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

V posledních několika desetiletích ekologové zjišťují, že velké množství plastů se v kombinaci s nedostatečnou "recyklační morálkou" dostává do řek a následně je vyplavováno do moří a oceánů, kde jsou unášeny mořskými proudy daleko od pobřeží nebo skončí v útrobách mořských a přímořských živočichů. Podle výzkumů bude v roce 2050 objem plastového odpadu v oceánech vyšší než objem ryb, které tam žijí.

Pokud budeme jako lidstvo fungovat stejným způsobem, jako doposud, můžeme se rozloučit s valnou většinou mořských ptáků, velryb, žraloků, delfínů, želv a mnoho jiných (např. Mořské želvy se živí medúzami. Vznášející se igelitové sáčky medúzy připomínají. Plast se v moři nerozkládá (dokonce ani tzv. bioplast), pouze se rozpadá na menší a menší částečky - mikroplasty. Tyto částečky mají schopnost cestovat po celé planetě a pronikat tkáněmi nebo na sebe vázat toxiny. Nalezneme je nejen v mořích, ale také ve vzduchu, pitné vodě, džusech, pivu, soli a dalších. Jaké mají tyto mikroplasty dlouhodobé účinky na naše zdraví, se prozatím neví. Z každého kusu plastu se časem může stát mikroplast. Jednoduše - PET lahev bychom si k jídlu nevybrali, ale mikroplasty obsažené v nápoji v těchto lahvích si s chutí dáme.

Proces recyklace plastů

Z každého žlutého kontejneru se skutečně zrecykluje okolo 30 % jeho obsahu. Technologie, které se k recyklaci v současné době používají, dokáží rentabilně zpracovat pouze některé druhy plastů. Recyklací plastů se obecně rozumí opětovné využití.

Recyklaci plastů můžeme rozdělit do 8 základních fází:

Sběr neboli svoz plastových materiálů, které mají být recyklovány.
Třídění.
Zhutnění, pomocí lisu se z nich stávají kompaktní pevné balíky, jak pro úsporu skladování, ale také pro snadnější přepravu.
Mytí.
Drcení na malé částice.
Testování kvality a třídy plastu.
Tavení.
Formování do nového tvaru např. granule nebo pelety.

Recyklace plastů není ale tak "zelená", jak se můžeme domnívat. Odpadních plastů přibývá každým dnem. Evropa nemá dostatečnou kapacitu na zpracování takového množství plastu, a proto se musí část vyvážet ke zpracování do zahraničí. Jen přeprava plastových odpadů vytváří vysoké množství jiného odpadu, jako je oxid uhličitý nebo možné havárie nákladních aut či přepravních lodí. Plastového odpadu je bohužel více, než dokážeme zpracovat.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Další potíží recyklace je skutečnost, že jsou vždy porovnávány ceny nové suroviny a recyklátu. Recyklovaný materiál může přesáhnout až 2-3x cenu nové suroviny. Zpracovatelé tedy musí hledat cesty, jak na trh dostávat vysoce kvalitní recykláty. Problémem také zůstává množství používaných aditiv.

Bioplasty jako alternativa?

V reakci na rostoucí obavy veřejnosti o environmentální nebezpečí způsobené plasty, mnoho zemí provádí různá opatření ohledně nakládání s odpady, včetně snižování plastového odpadu, např. pomocí vývoje biologicky rozložitelných materiálů - tzv. bioplastů. Vlastnostmi se bioplast od klasického plastu téměř neliší. Přesto mají zcela rozdílný původ. Bioplasty se vyrábí ze znovuobnovitelných přírodních surovin.

Surovinou může být celé řada rostlinných produktů, jako kukuřičný škrob nebo řepný cukr, ale také živočišného původu, např. krunýře humrů. Takto vyrobené materiály ale neznamenají, že jsou automaticky rozložitelné - v krátkém časovém období. Vždy záleží na výrobci, z čeho bioplast vyrobí a zda jeho reálnou dobu rozkladu spotřebiteli přizná. V případě bioplastů s rostlinným původem mohou suroviny nést aspekty klasického zemědělství. Bioplastů dnes existuje kolem 300 druhů a každý z nich se chová v každém prostředí různorodě.

Doposud není jasné, jak bioplasty reagují na vyšší teploty, tlak nebo jak se rozkládají v mořské vodě. Rozložitelnost není závislá na zdroji suroviny, ale na chemické struktuře produktu. I PET lahve lze vyrobit z obnovitelných zdrojů, ale i tak budou stejně nerozložitelné, jako PET lahve z ropy. Totéž samozřejmě platí i naopak. Z ropy se také dají vyrobit druhy plastů, které se rozloží v poměrně krátké době. U bioplastů lze říci, že jsou v teorii rozložitelné všechny druhy. Některé bioplasty jsou téměř k nerozeznání od plastů klasických. Kam tedy s nimi? S bioplasty si umí poradit pouze některá zařízení na zpracování bioodpadu (hnědé popelnice). Vhodné je se informovat u vaší svozové firmy či obce, zda bioplasty přijdou do správných rukou a nebudou zbytečně znehodnoceny. Klasické plasty umíme ve většině případů zrecyklovat a znovu použít.

Prevence vzniku plastového odpadu

Nejlepším způsobem, jak nakládat s plastovým odpadem je, jej vůbec vytvářet. Přejít na udržitelné řešení obalového hospodářství může každý z nás, např. nákupem v ekologičtějších obalech (postačí látková taška) nebo přímo v bezobalových obchodech. V těchto obchodech si lze nakoupit potraviny, drogerii nebo čistící prostředky do vlastních nádob. Takových pár nákupů dokáže snížit spotřebu plastu o několik desítek procent. V České republice také vznikla iniciativa Ministerstva životního prostředí #dostbyloplastu, která se snaží nejen podnikům a institucím, ale také všem občanům nabídnout možnost vzdát se jednorázových obalů a nádobí. Cílem této kampaně je předcházet vzniku plastových odpadů.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Bohužel, člověk je tvor líný, než aby si dal práci a třídil doma poctivě odpad, raději vše hodí do jednoho koše a ten poté umístí do popelnice před domem. Místo, aby děti ve škole udělaly pár kroků navíc a vyhodily odpad, tam kam patří, vyhodí jej do smíšeného koše ve třídě. Je nutné si uvědomit, že za tyto problémy s množstvím odpadu stojí i pouhá lidská lenost. Přitom stačí tak málo, odpad správně vytřídit a tím napomoci ke správné recyklaci nejen plastu, ale veškerému odpadu.

Problémy s recyklací v ČR

Několik desítek tisíc tun plastového odpadu letos zůstane bez užitku ležet na třídicích dvorech. Podle novely odpadového zákona se od začátku ledna nesmí ze dne na den nevyužité zbytky plastů z třídicích linek ukládat na skládky. Zpracovatelé odpadu ale neví, co se zbylými umělými hmotami dělat. Nemají pro ně odbyt. Nové paragrafy tak odhalily dlouhodobý problém uvnitř odpadového byznysu v Česku. Plasty se nerecyklují a zpracovatelská kapacita neexistuje.

Obsah žlutých popelnic míří na třídicí linky, kde pracovníci vyberou umělé hmoty, které se dají dál prodat. Již delší dobu se ale jedná v podstatě pouze o PET a duté plasty (například obaly od tekutých pracích prášků). A i u petek je zájem většinou jen o ty bezbarvé.

Problém je tedy obecně s nedostatkem kapacit na využití vytříděných plastů, a to díky tomu, že nová zákonná omezení byla zcela bez rozmyslu spuštěna doslova ze dne na den, a to i přes zásadní upozornění celého Senátu, který navrhl posun účinnosti o rok. V reportáži České televize se ukazuje, že recyklace v České republice nefunguje potřebným způsobem. Bohužel to nezměnil ani nový zákon, který sice odklání odpady ze skládek, ale do recyklace je v potřebné míře nesměruje. I z investičních projektů připravovaných ve vztahu k novému zákonu jednoznačně plyne, že investoři sázejí násobně více na energetické využití odpadů, než na recyklaci. Česká republika se však zavázala, že zásadním způsobem navýší právě recyklaci. Nová odpadová legislativa však prakticky zcela na podporu recyklace rezignovala.

Jen málo témat vzbuzuje tolik otázek jako třídění a recyklace. Dosud se s nimi pojí mnoho polopravd, omylů a mýtů. Hladinu emocí jitří zejména problematika plastů, které v České republice tvoří skoro třetinu vytříděného komunálního odpadu. Obaly či výrobky, které nepatří do separovaného sběru, způsobují při recyklaci technologické potíže a patří do směsného odpadu. Mezi lidmi stále panují mnohé omyly.

Vývoj a inovace v recyklaci

Česká společnost Green Future jako první na světě představila funkční komerční jednotku na termochemickou recyklaci plastů. Zakladatel Green Future Michal Pivrnec se spojil s českými vědci ze společnosti Enress a společnými silami se jim podařilo dokončit dlouholetý vývoj. Jejich revoluční technologie zvládne zrecyklovat až 90 % vstupního plastu. Zbytek se z 5 % změní na inertní uhlíkatý zbytek použitelný v gumárenství nebo zemědělství a z dalších 5 % na energetický plyn.

V současné době Green Future v Česku jedná s různými firmami a samosprávami o odběru plastového odpadu a jeho zpracování ve vlastních plánovaných provozech. Do konce roku by měla v Česku začít vznikat další dvě recyklační centra. Jedno v Ústeckém a druhé ve Středočeském kraji s celkovou kapacitou zpracování 22 000 tun plastů ročně.

V roce 2007 bylo v České republice vyrobeno 1,1 milionu tun plastů a spotřebovalo se jich 995 tisíc tun. Výroba primárních plastů vzrostla v následujícím roce o 6-7 % a dosáhla 1,15 milionů tun.

V Evropské unii se odpadní plasty podílejí na komunálním odpadu jedenácti procenty a ČR jich vyprodukovala za rok přes 380 tisíc tun. Celkově v EU pracuje v oblasti odpadového hospodářství 1,2-1,5 mil. lidí v 60 tisíc společnostech s obratem 95 miliard euro. Celkový počet firem, které jsou v České republice aktivní v oblasti svozu, sběru, využívání, recyklaci, energetického využití a skládkování, se odhaduje na 1600.

Nová směrnice Evropského parlamentu a Rady ES č. 98/2008 (Waste Framework Directive), přijatá 17. června 2008, má za cíl snižovat výskyt odpadů, výrazně snížit, respektive zcela eliminovat ukládání odpadních plastů na skládkách a upřednostňuje recyklaci a energetické využití odpadních plastů. Jde o velmi náročný úkol. Zatímco mechanická recyklace má své limity v důsledku problémů s tříděním typů, znečištěním apod., využívání odpadních plastů pro energetické účely se brání nepochopitelně »zelené strany«.

Podpora a propagace třídění komunálních odpadů v ČR zaznamenává příznivé výsledky, když průměrný občan v roce 2008 vytřídil 35,9 kg papíru, skla a nápojových kartonů, tj. o 12,9 % více než v roce 2007. Do třídění je aktivně zapojeno 70 % českých domácností. V oblasti plastů se jedná o růst ze 67 na 79 tisíc tun, tj. 7,5 kg na hlavu. Ze zhruba 400 kg komunálního odpadu, které připadají na každého občana ČR, jich však stále kolem 70? % končí na skládce.

Všechny aktivity v oblasti odpadních plastů v ČR jsou závislé na plnění Plánu odpadního hospodářství, který se však v oblasti využití komunálních odpadů do roku 2010 nepodaří splnit, a to zejména v důsledku zásadního odporu Ministerstva životního prostředí ke spalování. Tři existující spalovny odpadů jsou schopné zužitkovat ročně 640 tisíc tun směsného komunálního odpadu, což představuje 13 % předpokládaného množství komunálních odpadů. K dosažení evropského průměru ve spalování bychom museli do roku 2010 vybudovat další čtyři zařízení o jednotkové kapacitě 100 tisíc tun komunálního odpadu. To je vzhledem k rozsáhlosti projektu naprosto nereálné.

Vývoj trhu ve flexibilních obalech v ČR zaznamenal mezi roky 2003-2008 zdvojnásobení na 46 tisíc tun, z toho pro potraviny 34,5 tisíc tun. Nejrychleji se rozvíjí segment balení vod do PET lahví. Dokonce i konzervativní konzumenti piva přicházejí u levnějších typů piva na změnu skleněných za PET lahve.

V internetovém seznamu zpracovatelů plastů v ČR figuruje 648 firem, vlastní mechanickou recyklací se zabývá 78 firem. Jejich zájmy by měl zastupovat Svaz plastikářského průmyslu ČR, který však má pouze 14 členů a není zapojen ani do evropské struktury. V oboru třídění a recyklace PET lahví působí 38 firem a dosahují v ČR 60 % podílu recyklací ze všech nově vyrobených lahví. Recyklace se zaměřuje například na výrobu střiže a kabelů (Silon Planá nad Lužnicí) nebo vláken a netkaných textilií (Re-plast, až 2500 tun/měsíc). Obě tyto aplikace nepociťují odbytovou krizi.

Stavební a demoliční odpad v ČR představuje důležitý zdroj druhotných surovin, které mohou po recyklaci vstoupit do materiálového oběhu ve stavebnictví. Údaje o množství takto zpracovaného odpadu jsou nepřesné. Recyklací se zabývá 36 rozhodujících firem s kapacitou 7,5 milionu tun. V této bilanci však plasty nefigurují.

Necelou polovinu plastových odpadů představují špatně recyklovatelné plasty, které lze už jen skládkovat nebo použít jako alternativní palivo (TAP). Mezi problematické plastové materiály patří zejména různé druhy folií mimo LDPE. Dále znečištěné plasty, černé plasty a drobné úlomky plastů cca do 10 cm.

Sběr odpadních plastů je nejefektivnější u jednodruhových plastů, které jsou sbírány a recyklovány samostatně. Problém začíná u plastových odpadů vytříděných z jiných odpadů, kdy vzniká vysoká míra znečištění. V ČR je integrovaný systém třídění odpadů, tzn. obaly i neobaly dohromady. Je to obvykle směs různých polymerů s proměnlivou kvalitou. Pozitivní změna nastala při třídění plastu v domácnostech, kde se neustálou edukací a informovaností zlepšuje objem správně tříděného obalového plastu. V komunálním plastovém odpadu tvoří plastové obaly zhruba 68 % hmotnosti. Podle platného zákona o odpadech jsou obce povinny v roce 2025 dosáhnout minimálně 60 % separace a od roku 2035 alespoň 70 % třídění jednotlivých druhů odpadů (papír, sklo, plast, kov, biologický odpad, jedlé tuky a oleje, textil).

Konkrétně u plastových obalů se požaduje od roku minimální 50 % recyklace, od roku 2030 více než 55 %. Jak vyřešit tedy situaci, kdy necelá polovina všech plastových odpadů jsou špatně recyklovatelné plasty? Ty se skládají z plastových obalů a z plastů pro jiné účel než obal. Motivací pro používání jednodruhových a dobře recyklovatelných plastových obalů je ekomodulace. Jak jsme již uvedli, nerecyklovatelné výměty jsou buď skládkovány nebo slouží pro výrobu TAP.

Aktuálním úkolem pro sektor odpadového hospodářství ve spolupráci se zákonodárci je vytvoření politického a legislativního rámce pro urychlení realizace technologií chemické recyklace.

Pokud chcete nejdřív tu dobrou zprávu, v případě papíru a skla vše funguje vzorně - okolo 90 procent odpadu se podaří materiálově využít. Varující je i to, že podíl recyklovaných plastů v České republice v posledních pěti letech klesal. Značný podíl na tom měl i pokles tržní ceny PET a dalších plastických hmot pro další zpracování. Naopak roste podíl plastů, které se stanou součástí „tuhého alternativního paliva“ určeného ke spalování v cementárnách, teplárnách či elektrárnách. Loni se podle vyjádření generálního ředitele sdružení Eko-kom Zbyňka Kozla jednalo již o 30 procent, dalších 35 procent vytříděných plastů skončilo na skládkách.

Zástupci odpadářských asociací si postěžovali na přístup výrobců nápojů a mléčných výrobků, kteří používají nevhodné plasty, jejich směsi či nešťastnou kombinaci PET a PVC. Takové odpady nelze v současných podmínkách efektivně recyklovat. Výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství (ČAOH) Petr Havelka varoval, že problém se bude dál prohlubovat. Přísnější recyklační cíle totiž zvýší do roku 2035 přísun odpadů určených k dalšímu využití o 1,4 milionu tun ročně.

„Problém není se vstupy, těch je na trhu přebytek. Vstupy nakupujeme většinou v Německu, protože to vychází dvakrát až třikrát levněji než nákup suroviny v České republice.

Změnu k lepšímu by mohly přinést dotace k Národního plánu obnovy. Již na konci letošního roku by se mohl dostat na 38 procent, v případě plastových obalů by měl přesáhnout 50 procent. Poměry na odpadovém trhu mohou změnit také nové technologie, například náhrada mechanického zpracování plastového odpadu za chemické zpracování.

Orlen Unipetrol zprovoznil ve svém závodě v Litvínově testovací pyrolýzní jednotku na zpracování plastového odpadu. V ní bude v následujících třech letech zkoumat nový způsob recyklace plastů a využití získané suroviny při výrobě nových petrochemických produktů.