Recyklace stavebních odpadů z restaurací

30.03.2026

Staré stavební materiály nemusí vždy končit jako odpad. Podle zákona o odpadech je povinností každého stavebníka zajistit ekologickou likvidaci materiálu.

Typy stavebních odpadů

Při rekonstrukcích a demolicích restaurací vzniká různorodý stavební odpad. Mezi hlavní kategorie patří:

Recyklovatelné materiály: Beton, cihly, kovové součásti, dřevo.
Nebezpečný odpad: Azbest, barvy, lepidla, chemikálie nebo materiály kontaminované plísní.

Nakládání s nebezpečným odpadem

Azbest: Vyžaduje odbornou demontáž a likvidaci autorizovanou firmou.

Možnosti likvidace a recyklace

Pro větší množství stavebního odpadu je výhodné využít služby firem zaměřených na likvidaci a recyklaci stavebního materiálu.

Legislativa v oblasti odpadů

Recyklace stavebních a demoličních odpadů se od poloviny devadesátých let minulého století postupně stala v České republice běžnou technologií pro materiálové využívání stavebních a demoličních odpadů (SDO). Po roce 2000 došlo v oblasti nakládání se stavebními a demoličními odpady k jednoznačnému přesunu ze skládkování či spekulativních rekultivací a vyrovnávání terénu směrem k recyklačním provozům. Tato situace je přitom spojena jak s akceptací ekologie v rámci přijetí koncepce trvale udržitelného rozvoje, tak s celou řadou legislativních opatření.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Jedná se zejména o zákon o odpadech číslo 185/2001 Sb. ve znění následujících předpisů, celonárodní plán odpadového hospodářství a plány odpadového hospodářství jednotlivých krajů, vyhlášku 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu, a řadu dalších.

Produkce recyklátů

Produkce recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů se v jednotlivých letech postupně zvyšovala a zároveň s ní se zvyšovaly i požadavky na jakost a systémy jejího prokazování. Růst produkce recyklátů vyrobených ze stavebních a demoličních odpadů (především skupiny s názvem 1701 Beton, cihly, tašky a keramika a 170302 Asfaltové směsi bez nebezpečných vlastností a 170504, 06 a 08 Kamenivo, zeminy a hlušiny neobsahující nebezpečné látky) je patrný z tabulky níže.

Hodnoty o objemech produkovaných recyklátů, které zde uvádíme, je nutné považovat za hodnoty přibližné, neboť jsou získány na základě údajů firem produkujících recykláty ze SDO, které není možno dále ověřit. Skutečné hodnoty mohou přitom kolísat oběma směry od hodnot získaných. I přes tyto skutečnosti lze považovat údaje o množstvích recyklovaných stavebních sutí a jejich struktuře za dostatečně reprezentativní a případné odchylky od skutečnosti budou s největší pravděpodobností dosahovat statisticky nevýznamných hodnot. Hodnoty udávané v grafu potvrzují růstový trend v recyklaci SDO do roku 2003.

V letech 2004 až 2006 lze pozorovat stagnaci, jejíž příčinu lze spatřovat zejména v nejednotném systému prokazování vlastností recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů. Za další příčinu však lze považovat také masivní tlak rozhodujících producentů stavebního kamene v ČR na investory i dodavatele staveb směrem k využívání výhradně přírodního kameniva a štěrkopísků, což lze doložit kromě jiného i značným růstem produkce této komodity v uvedeném období (v letech 2003 až 2006 vzrostla produkce přírodního stavebního kameniva o 26,1 %). Z grafu je také v letech 2005 až 2008 velmi zřetelně patrný postupný nárůst podílu recyklovaných zemin a kameniva (včetně kameniva železničního lože a hlušin), a to zejména na úkor demoličních sutí.

Využití recyklátů

Při uvádění recyklátů na trh se stavebními výrobky v České republice počátkem devadesátých let panovala mezi jejich uživateli jak nedůvěra, tak i přehnaná očekávání. Při aplikacích recyklátů byly využity zejména zahraniční zkušenosti (převážně z Rakouska a Německa). V polovině devadesátých let byla vybudována například řada účelových komunikací, při jejichž stavbě bylo využito takřka výhradně recyklátů z betonu, cihelného zdiva či asfaltů, případně s přídavkem přírodního štěrkopísku.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Po příchodu zahraničních soukromých investorů byly recykláty využívány na jimi financovaných stavbách (zejména benzinové stanice, různé super- a hypermarkety a podobně). Koncem devadesátých let byly vlastnosti recyklátu posuzovány jejich producenty zejména podle zákona 22/97 Sb., o technických požadavcích na výrobky. Tento zákon je doplněn řadou vyhlášek pro konkrétní výrobky, pro recykláty ze SDO připadalo v úvahu jen nařízení vlády 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky, ve znění následujících předpisů (zejména nařízení vlády 312/2005 Sb.).

V těchto vyhláškách však nejsou stanoveny recykláty ze SDO, v novelizaci 312/2005 Sb. ani kamenivo (posuzování jeho vlastností je dáno příslušnými harmonizovanými ČSN EN). Proto byly do roku 2006 posuzovány vlastnosti recyklátů ze stavebních odpadů zejména podle zákona 22/1997 Sb. Teprve v posledních letech se začalo důsledněji uplatňovat posuzování vlastností recyklátů podle harmonizovaných ČSN EN umožňujících jednoznačně využití recyklovaných inertních minerálních stavebních odpadů jako recyklovaného kameniva.

V těchto normách je vždy v kapitole zabývající se definicemi uvedeno kamenivo jako „zrnitý materiál používaný ve stavebnictví; kamenivo může být přírodní, umělé nebo recyklované“. Recyklované kamenivo je definováno jako „kamenivo získané zpracováním anorganického materiálu dříve použitého v konstrukci“ (výjimku zde tvoří pouze ČSN EN 13 450 Kamenivo pro kolejové lože, kde je recyklované kamenivo pro kolejové lože definováno jako „kamenivo pro kolejové lože upravené z kameniva již dříve užitého v kolejovém loži“).

Nejčastěji bývá recyklát ze SDO využíván podle ČSN EN 13 242 jako recyklované „kamenivo pro nestmelené směsi a směsi stmelené hydraulickými pojivy pro inženýrské stavby a pozemní komunikace“. Rozsah zkoušek a deklarace vlastností (obdobně jako u ostatních norem pro kamenivo) se omezuje podle určeného použití kameniva (například v pozemních komunikacích podle technických podmínek TP 170 Ministerstva dopravy ČR - Navrhování pozemních komunikací vydaných v roce 2004), případně jeho původu.

Výše uvedené normy umožňují použití recyklátů pouze za podmínek shodných s podmínkami pro přírodní suroviny. Problém ale spočívá ve skutečnosti, že v některých vlastnostech je u recyklátů velmi obtížné splnění některých kritérií stanovených pro kamenivo.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Především se jedná o nasákavost, kde zejména v případech recyklátů ze zdiva (tzv. cihelný recyklát se zbytky maltovin) je dosažení požadovaných hranic většinou nesplnitelné. Přitom se však nejedná (například při využití těchto recyklátů jako zásypového materiálu většiny inženýrských sítí) o žádný zásadní problém, který by snižoval výslednou kvalitu stavby. Obdobně lze tento materiál výhodně použít například po povrchy cest a lesních komunikací, kde svými vlastnostmi dokonce v řadě parametrů předčí přírodní materiály.

Protože recykláty vyrobené ze zdiva, betonů, asfaltů či recyklované kamenivo z podloží komunikací mají své specifické vlastnosti, které lze při řadě staveb s výhodou využívat (například vynikající zhutnitelnost), bylo by výhodné (a logické) vytvořit samostatný obecně závazný systém posuzování kvality recyklátů.

Pokud by byl systém posuzování kvality recyklátů pomocí obecně závazných norem a předpisů vytvořen, bude to mít zásadní vliv na uplatňování recyklátů ve stavební výrobě. Lze předpokládat, že recykláty se zaručenou kvalitou podle závazných technických norem se plně vyrovnají přírodním nerostným surovinám a budou přitom cenově dostupnější.

Na základě zkušeností s recyklací stavebních a demoličních sutí v ČR i v okolních zemích by bylo vhodné členit recykláty jako stavební výrobky například podle tab. 2; toto členění respektuje zejména zdroj materiálu, ze kterého je recyklát vyroben, a následně specifikuje možnosti jeho využití (tab. Obdobně jsou členěny (a přirozeně i akceptovány) produkty z recyklovaných stavebních odpadů ve většině zemí EU s rozvinutou recyklací (například v Anglii, Belgii, Holandsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku). Zejména systém řízení jakosti recyklátů ze SDO, který byl zaveden v Rakousku, je pro podmínky ČR velmi vhodný.

Recykláty vyrobené z inertních minerálních stavebních sutí nalezly v uplynulých letech své uplatnění v řadě aplikací stavební výroby. I přes zdánlivý nárůst produkce recyklátů však jejich relativní podíl na celkovém množství vytěženého přírodního kameniva od roku 2003 trvale klesá (z hodnoty 8,2 na 6,4 %). Přitom jde o materiály, které se při dodržení technologie jejich výroby a zejména technologie při aplikaci do stavby nejen vyrovnají přírodnímu kamenivu, ale v řadě případů dosahují i lepších vlastností (například zbytky maltovin v recyklátu z cihelného zdiva působí po zhutnění jako stabilizační složka).

Na základě podrobné znalosti problematiky recyklace stavebních a demoličních odpadů v některých zemích EU (například i ze zkušeností z předsednictví EQAR - European Quality Association for Recycling e.V. - sdružujícího řadu národních svazů evropských zemí s nejrozvinutějším systémem recyklace SDO) lze jednoznačně konstatovat, že pro další rozšíření využívání recyklátů ze stavebních a demoličních odpadů by výrazně prospěla tvorba jednotného systému jejich posuzování.