Recyklace Textilu v Indii a Její Výzvy

Móda se za posledních třicet let stala pro všechny mnohem dostupnější. Spousta lidí dnes „Nakupuje jako miliardář“, jak zní název aplikace jednoho asijského řetězce s ultra rychlou módou. Za svižným nárůstem stojí jak nízká cena oblečení, která neodráží nárůst cen materiálů ani energií, tak zhoršující se kvalita, která tlačí zákazníky k častějším obměnám šatníku.

Rychlé obměny šatníků nevyhnutelně vedou k nárůstu odpadu. „Podle dat EEA vyprodukovala Evropská unie v roce 2020 přibližně 6,95 milionu tun textilního odpadu,“ uvádí Andrea Veselá, analytička výzkumného Think Tanku INCIEN. Z toho 82 procent představuje odpad přímo od spotřebitelů. Zbytek je odpadní textil, který vznikl při výrobě, nebo se jedná o neprodané textilie.

„Pouze 4,4 kilogramu ze zmíněných šestnácti kilo se sbírá odděleně a dá se opětovně použít nebo recyklovat. Zbývajících 11,6 kilogramu putuje do směsného odpadu. Zhruba 73 procent se spálí, nebo jde na skládku,“ uvádí Veselá. Textilní odpad v Česku tvoří přibližně čtyři procenta směsného komunálního odpadu. Ministerstvo životního prostředí odhaduje, že ročně se v tuzemsku vyhodí 180 tisíc tun textilu.

Textil, který se ocitne v černých popelnicích, se už nedá využít. Dalších 38 tisíc tun textilu se podle odhadů resortu životního prostředí vysbírá prostřednictvím textilních kontejnerů, kterých je po celém Česku přibližně 10 tisíc. Oblečení vybrané prostřednictvím kontejnerů míří na charitu, nebo k recyklaci.

Aby se surovina neznehodnocovala v černých popelnicích, zavádí Evropská unie od ledna příštího roku povinný sběr textilu. Ministerstvo životního prostředí se chlubí tím, že míra recyklace textilu v Česku dosahuje 52 procent. Spíše než cokoliv jiného ale jde o hru s čísly. Nic to ale nemění na tom, že 150 tisíc tun textilu skončí na skládkách nebo ve spalovnách.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Provozovatelé textilních kontejnerů se domnívají, že povinný sběr větší recyklaci textilu nepomůže. „Na trhu v EU se objeví nové vyšší statisíce až miliony tun textilu, pro které nebude využití a které rapidně sníží cenu komodity na trhu. Za sběr z kontejnerů a recyklaci se v nejbližší době v Česku začne platit nemalý poplatek. Doposud byla tato služba pro města příjmem.

Veselá soudí, že díky povinnému sběru textilu se ho vybere více a ve větší kvalitě než doposud. Důležité je ale zaměřit se na to, co se s vybraným textilem stane. „Bude nutné podpořit třídicí a recyklační kapacity a též inovativní způsoby nakládání s textilním odpadem,“ uvádí.

„Dle odhadů Společného výzkumného střediska (JRC) z roku 2021 se 15 procent post-spotřebitelského textilu znovu použije nebo recykluje. Nízká míra recyklace textilu je podle Veselé zčásti výsledkem neefektivního sběru. Zároveň za ni ale může to, že kapacity pro opětovné využití, recyklaci a zpracování nejsou dostatečné.

Vzít jakékoli staré použité oblečení a udělat z něj nové je v současnosti neřešitelný problém. „V Česku, na Slovensku a vlastně ani v Evropě téměř neexistuje možnost recyklace starých vláken na nová. Textilní továrny odrazuje hlavně cena recyklovaných materiálů. Vyrobit totiž nový polyester, tedy materiál, ze kterého v současnosti vzniká nejvíce oblečení, je levnější než nakoupit recyklovaný.

Novou technologii recyklace textilu, pro niž by problém být neměly ani zipy nebo knoflíky, představila Technická univerzita v Liberci (TUL) ve spolupráci s Diakonií Broumov. Z recyklovaného textilu se dají pořídit desky ke stolům nebo police. Materiál se používá i k výrobě ramínek.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Obecně je však po výrobcích z recyklátu nízká poptávka. A jedním z hlavních důvodů je jeho cena.

Efektivní recyklace textilu je tudíž potřeba a do značné míry by dokázala zmenšit množství odpadu. Není ale ideálním řešením. „Mělo by se začít u snížení nadprodukce a nadspotřeby textilu obecně. Při tom, kolik textilu se ročně vyprodukuje, by klidně produkce textilu, až na nezbytné výrobky typu menstruačního spodního prádla, mohla úplně skončit a stejně by na světě textilu bylo až moc,“ uvádí Veselá.

Podle Veselé je recyklace textilu lepší než skládkování nebo spalování, ale stejně se jedná o proces, který spotřebovává energie, někdy vodu a mohou se během něj uvolňovat i toxické látky. „Je důležité se snažit odpadu primárně předejít. Podporovat by se především měla prevence vzniku odpadu.

„Prevenci vzniku textilního odpadu podpoříme tím, že si před nákupem vždy dobře rozmyslíme, jestli daný textilní výrobek doopravdy potřebujeme a využijeme,“ vysvětluje Veselá. „Měli bychom podporovat znovupoužití - tedy oblečení darovat či prodávat dál. Ideálně též nakupovat co nejvíc second-hand, popřípadě u lokálních a udržitelných značek.

Fast fashion je označení pro obchodní model oděvních značek, které produkují nové kolekce v extrémně rychlém tempu. Fast fashion přispívá k nadměrné spotřebě vody, znečištění ovzduší a produkci textilního odpadu.

Udržitelná móda reaguje na negativní dopady masivního textilního průmyslu. Udržitelná móda využívá recyklovatelné materiály pro výrobu oblečení nebo rozložitelná textilní vlákna. Udržitelné oblečení je často certifikováno pod značkou Fair-Trade či GOTS (Global Organic Textil Standard).

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Výroba chemických vláken je oproti těm přírodním energeticky náročná a některá z nich (nylon či polyester) se vyrábějí z ropy, navíc se v přírodě sama snadno nerozloží. Její produkce je ale značně environmentálně náročná.

Vhodnou cestou, jak se dostat z koloběhu výroby a prodeje nového oblečení, je pro spotřebitele zejména delší časový úsek před nákupem nového oblečení. Jde o tzv. Slow fashion (tzv. pomalá móda) je opakem fast fashion (tzv. rychlé módy), která nás každodenně oslovuje svými nabídkami v řetězcích s oblečením (např. New Yorker, Pepco, Takko, C&A, atd.)

Textilní průmysl je ekonomicky zásadním průmyslovým odvětvím. Zaměstnává globálně téměř 40 milionů lidí a pro jeho potřebu je nutné vyrobit zhruba 90 milionů tun nových materiálů ročně bez toho, aby bylo jakkoli zajištěno jejich zpětné využití. Textil patří spolu s elektronikou ke komoditám, jejichž nově vyrobené množství stoupá, zatímco životnost klesá.

Výroba textilu má mnoho negativních vlivů v průběhu celého životního cyklu: od pěstování surovin, přes výrobu a barvení látek, dopravu surovin a výrobků, i co se týče odpadů a jejich odstranění. V důsledku pěstování bavlny se mění podnebí, ubývá pitné vody a dochází k likvidaci živých organismů. Při výrobě se spotřebovává voda, další se znečišťuje, čímž vzniká velké množství odpadních vod.

Oděvní průmysl je druhým největším spotřebitelem vody. Tzv. odpadní vody pocházejí z procesu, který se nazývá zušlechťování textilií. Tyto odpadní vody v sobě obsahují nečistoty, které nejsou přírodního rázu - pocházejí z procesů čištění zbytky chemických látek, barviv a anorganické soli.

Dalším druhem odpadů, které vznikají při výrobě oděvů, jsou emise do ovzduší. Tady hovoříme o tzv. „olejových mlhách“, těkavých organických látkách a samozřejmě o zápachu a prachu. Celá výroba textilu je energeticky náročná, využívá kromě elektrické energie i zemní plyn a páru.

Každý Čech ročně vyprodukuje průměrně 10 kg textilního odpadu. Nejenže se tak ztratí ekonomický potenciál suroviny, navíc začne škodit životnímu prostředí. Z 3 % odevzdaného textilního odpadu v ČR představuje nositelné šatstvo, které putuje na charitu, téměř polovinu (45 %).

Celkově je potřeba změnit přístup k oblékání, a to v tom smyslu, že se jedná o zboží vyráběné ze vzácných surovin. Vzdělávání o negativních dopadech masové výroby textilu a vytváření „tlaku“ na výrobce je jedním z řešení, jak omezit jeho produkci a směrovat ji k udržitelným postupům.

Vytříděný textil z domácnosti je vhodné odevzdat na odběrná místa. Nevhazujte vyloženě obnošené kusy šatstva, roztrhané, znečištěné nebo jinak znehodnocené kusy.

Nákladní auto plné obnošeného oblečení, které každou sekundu vyklopí svůj náklad na skládce, vytvoří za rok horu oblečení vážící 92 milionů tun. A právě tolik textilu lidstvo ročně opravdu vyhodí. Celosvětově se textil daří zrecyklovat pouze z 12 %. Pokud to porovnáme s papírem, sklem nebo PET lahvemi, zjistíme, že všechny tyto komodity mají recyklační hodnotu mnohem vyšší. Dokonce i většina recyklovaného polyesteru pochází nikoliv ze starého oblečení, ale právě z plastových lahví.

Dnešní oblečení je velice často vyrobeno ze směsných materiálů - přírodních i umělých, je kombinací různých vláken, struktur a nezřídka doplněno kovovými nebo plastovými ozdobami. Všechny tyto „příměsi“ zásadně znesnadňují třídění textilu, a tím pádem i efektivní recyklaci.

Recyklovaná bavlna může pocházet ze dvou zdrojů. Textilie (bavlna nebo např. vlna) procházejí nejčastěji procesem mechanické recyklace. Vzniklá surová vlákna jsou kratší, nelze je tak snadno opět splétat do nití, a proto je třeba k nim přimíchat i část nových vláken, bavlněných či polyesterových.

Novinkou posledních let je chemická recyklace, která rozloží vlákna na jejich chemické stavební bloky a sestaví je do nových vláken, které mají srovnatelné nebo dokonce lepší vlastnosti než výchozí bavlna. Díky recyklaci je velká spousta zbytkového materiálu a oblečení ušetřena tlení na skládkách.

Vlnu mediálního zájmu přitáhla v roce 2015 studie Ellen MacArthur Foundation, která tvrdila, že v roce 2050 bude v oceánu více plastů než ryb. Kvalita recyklovaného polyesteru je velice dobrá, uhlíková stopa jeho životního cyklu o 79 % nižší než u nového materiálu.

Levnější, a proto také mnohem častější variantou je však mechanická recyklace, při které dochází k rozsekání na drobné vločky, jejich rozpuštění a vzniku jakýchsi úlomků, které následně procházejí klasickým procesem výroby vlákna. Kromě prostředku k čištění vstupního materiálu se při mechanické recyklaci nepoužívají žádné další chemikálie.

Společnosti, které vyrábějí udržitelnější varianty, se tedy soustřeďují na úsporu vody a energií, použití netoxických, bezpečných chemických látek a odpovědné nakládání s odpady při výrobě. Jsou značky, které se zipům vyhýbají úplně, a to třeba i v případě kalhot.

Plné skříně nekvalitního oblečení, které nevypadá moc dobře ještě před prvním vypráním, člověku berou energii. Je řada možností, jak to vyřešit - od návratu k principům, které uznávaly naše prababičky, když si pořizovaly oblečení z kvalitních materiálů na celý život. O každý kousek se dobře staraly, byly zvyklé poškozené kusy spravovat a zašívat, a když nějaký dosloužil, ještě mu našly jiné využití, např. Druhým směrem, jak předcházet zbytečnému plýtvání textilem, je vyvíjení technologií, které umožní vlákna lépe recyklovat.

Evropská komise se chystá s nekvalitním textilem zatočit. Cílem je prodloužit životnost zboží a snížit množství vyprodukovaného odpadu. Plán také počítá se zavedením digitálního produktového pasu, díky němuž lidé zjistí údaje o výrobku potřebné pro opravy či recyklace věcí.

V květnu roku 2018 přijala Rada Evropy balíček předpisů o odpadech, v němž jsou stanovena nová pravidla pro nakládání s textilními odpady a právně závazné cíle pro recyklaci. Do 1. ledna 2025 budou muset členské státy zavést tříděný sběr textilu.

Již dříve označila Evropská komise v Novém akčním plánu oběhového hospodářství textil za prioritní kategorii, a to na základě jeho „oběhového potenciálu“.

Textilní sektor čekají v nejbližší době zásadní environmentální změny: od roku 2025 budou muset členské státy zajistit tříděný sběr textilu a Komise vydala Strategii pro udržitelnost textilního průmyslu. V ní se snaží zformulovat své požadavky na udržitelnost textilních výrobků: veškerý textil by měl mít dlouhou životnost, být recyklovatelný, vyrobený z recyklovaných vláken a neobsahovat nebezpečné látky.

Tričko, které si právě oblékáme, je tak vlastně příběhem celého světa - od farmářů na polích přes dělníky v továrnách až po naše pračky a kontejnery.

Recyklace textilních materiálů představuje obrovskou výzvu. Nejen pro životní prostředí, ale zejména pro firmy. Oděvní průmysl produkuje velké množství odpadu a jeho efektivní recyklace je klíčem k udržitelné budoucnosti.

IoT senzory a zařízení přináší do recyklačního procesu textilu nové možnosti. Senzory a sledovací systémy mohou výrazně zefektivnit sběr a třídění textilního odpadu. Automatizované třídící linky jsou dalším příkladem využití IoT v recyklaci textilu. Tyto linky využívají pokročilé technologie, jako jsou optické senzory a umělá inteligence, k rozpoznávání a třídění různých typů materiálů.

Na využití IoT technologií pro efektivní sběr a třídění textilního odpadu se zaměřilo například město Kodaň. Chytré kontejnery vybavené senzory informují městské služby o aktuální naplněnosti, což výrazně optimalizuje sběrný proces.

Automatizované třídící linky pro recyklaci textilních materiálů už v praxi využívá Francouzská společnost Le Relais. Dalším příkladem je španělská společnost Ecoembes, která vyvinula systém AI a IoT pro automatizované třídění textilních odpadů.

Budoucnost recyklace textilu v kombinaci s IoT má velký potenciál. Spolupráce mezi textilním průmyslem a technologickými firmami bude klíčem k dosažení těchto cílů.

Textil nelze recyklovat zpět na původní materiály v běžném měřítku. Teoreticky to možné je, ale pouze ve velmi omezeném množství a ve specializovaných linkách v zahraničí. V praxi se proto pod pojmem recyklace textilu myslí především mechanická downcyklace - tedy rozvláknění a další využití v podobě hadrů, výplní, izolací nebo technických textilií.

Od roku 2025 však platí povinnost odděleného sběru textilu, vycházející z evropské legislativy. Problémem je, že funkční recyklační infrastruktura prakticky neexistuje. Výsledkem dlouhodobého neřešení problematiky jsou tisíce tun vytříděného textilu, který nebude možné efektivně zpracovat - a skončí buď energetickým využitím, nebo exportem do zahraničí.

Textilní průmysl zaměstnává přibližně 40 milionů lidí a ročně spotřebuje zhruba 90 milionů tun primárních materiálů, aniž by byl systémově zajištěn jejich návrat do oběhu. Stejně jako u jiných komodit je rozhodující kvalita sebraného materiálu.

V České republice má použitý textil obecně nízkou hodnotu. Jsme do značné míry konfekční odkladiště a oblečení běžně prodávané na domácím trhu nemá vysokou materiálovou ani tržní cenu. Jiná situace je v zemích s vyšší kupní silou, kde obsah sběrných kontejnerů vykazuje vyšší kvalitu i hodnotu - tedy odolnější materiály, lepší zpracování a menší opotřebení.

Textilní průmysl je tak z pohledu udržitelnosti chaotický, nekoordinovaný a systémově neřešený byznys.

Kompostovat lze jen textil ze 100% přírodních materiálů, jako je pravá bio bavlna, vlna, len, konopí, juta nebo bambus, a to bez chemických úprav, barviv a příměsí.

Mezi jednoznačně nejproblematičtější patří vedlejší efekt textilní výroby patří tzv. odpadní vody. Jen minimum vody se během těchto procesů (s výjimkou výroby páry) odpaří. Prakticky veškerá použitá voda se tak stává vodou odpadní. Tyto vody obsahují zbytky chemických látek, barviv, pomocných chemikálií a anorganických solí.

Dalším typem znečištění jsou emise do ovzduší. Jde především o tzv. olejové mlhy, těkavé organické látky (VOC), prach... a zápach. Textilka je z tohoto pohledu chemický provoz se vším všudy.

Významnou část tvoří také odpady ze samotných textilií - nitě, příze, odstřižky látek, výrobní zmetky a textilní prach. Mezi nebezpečné odpady patří zejména barviva, pigmentační chemikálie, tiskací pasty, impregnace a olejové kondenzáty ze sušicích procesů.

tags: #recyklace #textilu #Indie

Oblíbené příspěvky:

• Jak správně pečovat o houbičku na nádobí?
• Služby ekologických firem Zlínsko
• Informace o třídění odpadu Vrdy
• Článek o žlučových chomáčcích
• Práce v ekologii Liberec