Recyklace versus Těžba v České Republice

Češi patří v oblasti třídění odpadu mezi jedničky. I tak u nás ale panuje spousta mýtů a fám, kterým pořád věříme, i když se nezakládají na pravdě. O které jde?

Mýty o Recyklaci

Mýtus 1: Popelnici na směsný odpad je lepší zaplnit celou. I tím, co do ní nepatří.

Je vám líto nechat popelnici na komunální odpad poloprázdnou, protože za její svoz přece platíte? Nemusí. Je to určitě lepší, než do ní dávat odpad, který sem nepatří. Pokud do popelnice vyhodíte například bioodpad (jako je posekaná tráva, nalámaný vánoční stromek atp.) poputuje její obsah na skládku. A čím víc odpadu se na skládku bude vozit, tím víc bude obec platit, což se odrazí i v ceně svozu, kterou platíte.

Mýtus 2: Recyklovat je možné jen perfektně čistý odpad.

K recyklaci dávejte věci, které jsou dostatečně čisté. Rozhodně je nemusíte pulírovat do každého záhybu, nebo umývat v myčce. Určitě je ale dobré obaly zbavit většiny zbytků a nečistot. Takže skleněné obaly, i ty z plastu, stejně jako plechovky, jednoduše opláchněte, počkejte až oschnou a pak je dejte do správného kontejneru. Problém ovšem bývá mastnota, ať už na papírových nebo plastových obalech. Tuk by totiž mohl kontaminovat celý recyklační proces a výsledný materiál znehodnotit.

Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj

Mýtus 3: Plast se dá recyklovat, takže jednorázové věci z něj nejsou problém.

To, že většina běžně používaných plastů je recyklovatelná neznamená, že k jejich recyklaci také dojde. Existuje asi 40 tisíc druhů plastů, ovšem u některých z nich je recyklování příliš obtížné a náročné. A navíc - k samotné recyklaci se dostane asi pouze 30 % vytříděného plastu. Jednotlivé obce si také určují jaký tříděný odpad budou přijímat, i co se s ním bude dít dál. Jestli a kam poputuje - k recyklaci, do spalovny či na skládku. Chcete vědět, jak to je u vás?

Mýtus 4: Recyklace je v oblasti odpadů nejlepší cesta.

Není… Nejlepší cesta je žádný odpad nevytvářet. Jak toho docílit? Používáním znovupoužitelných řešení. Ano, nic nevydrží věčně, ale čím míň jednorázových výrobků, tím lépe. Ať už jde o mikrotenové sáčky na ovoce a zeleninu, odličovací tampony, nebo jednorázové obaly na jídlo a pití s sebou.

Mýtus 5: Recyklace spotřebuje více energie než výroba nových produktů.

Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí

Ve většině případů recyklace vyžaduje méně energie než výroba nových produktů z primárních surovin. Například recyklace hliníku šetří až 95 % energie ve srovnání s výrobou hliníku z bauxitu. Tenhle proces totiž zahrnuje energeticky náročné fáze, jako je těžba a elektrolýza. Podobně recyklace papíru spotřebuje přibližně o 40 % méně energie než výroba ze dřeva. U plastů může recyklace ušetřit až 80 % energie ve srovnání s výrobou nových plastů z ropy nebo zemního plynu. A to se nebavíme o přidružených dopadech, jako je spotřeba samotného materiálu, vody, znečištění půdy atd.

Mýtus 6: Recyklované materiály mají horší kvalitu.

V dnešní době má spousta recyklovaných materiálů srovnatelnou kvalitu s těmi novými. Výsledek se odvíjí od použitých technologií, které jdou stále v před, a správného zpracování materiálů. Recyklovaný papír může mít téměř stejnou kvalitu jako papír vyrobený z čerstvých vláken. Stejně tak recyklované plasty mohou být vysoce kvalitní, pokud jsou pečlivě tříděné a zpracované.

Mýtus 7: Jeden člověk nemůže udělat rozdíl.

Každý z nás může přispět ke snížení odpadu a ochraně životního prostředí. Například recyklace jedné hliníkového plechovky ušetří dost energie na provoz počítače po dobu tří hodin nebo televizoru po dobu dvou hodin. Navíc argument, že nemá smysl recyklovat v Evropě, když v jiných částech světa, jako je Afrika nebo Indie, recyklace a udržitelnost není prioritou, je mylný. Důležité změny začínají na místní úrovni a mohou inspirovat k dalším opatřením i jinde. Evropské země jsou už teď leadery v recyklaci a udržitelnosti, což může mít pozitivní vliv i na globální úrovni

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Mýtus 8: Kontejnerů na tříděný odpad je málo a jsou daleko.

I lenost bohužel bývá důvodem, proč lidé odpad netřídí. Často je slyšet, že na to “nemají čas”, případně jsou pro ně barevné kontejnery příliš daleko. Podle informací z EKO-KOMu z roku 2023 mají lidé v České republice ovšem k dispozici přes 640 000 barevných nádob na tříděný odpad, přičemž průměrná vzdálenost k nim je 90 metrů. Což žádná dálava určitě není.

Navíc, čím dál tím více obcí svým obyvatelům dává popelnice na tříděný odpad přímo domů, případně zajišťuje hromadný svoz plastu, papíru i kovu.

Recyklace v Česku: Fakta a Čísla

V České republice odpad třídí 75 % obyvatel, přičemž toto číslo meziročně stále roste. ⅔ lidí osob třídí přímo doma. Globální poptávka po zdrojích roste a do roku 2050 se má zdvojnásobit. Recyklační průmysl tedy čeká boom. Ale už dnes je často finančně výhodnější získávat řadu surovin zpracováním odpadů než těžbou. Recyklace je jedním ze základních prvků takzvané cirkulární ekonomiky hospodářského modelu budoucnosti.

Ekonomické Výhody Recyklace

V tomto článku se nebudeme zabývat ekologickým rozměrem recyklace - že je nutnost chránit přírodu před zamořením odpady stále naléhavější, bereme za samozřejmost. Tento článek bude takřka celý o ekonomických výhodách recyklace surovin v porovnání s jejich těžbou. Jak jsme si naznačili na příkladu mědi a zlata v elektroodpadech, je výhodnost recyklace obzvlášť zřejmá v případě kovů. Kovy totiž mívají chemické vlastnosti, které umožňují jejich opakovanou recyklaci, aniž by přitom ztrácely na kvalitě. Recyklace je navíc oproti těžbě mnohem méně nákladná. Například při recyklaci oceli se spotřebuje o 50 % méně energie než při její výrobě z vytěžené rudy. Recyklace mědi ušetří 85 % energie, u hliníku je to dokonce 95 %. Zpracování kovových odpadů proto roste. Přibližně 50 % veškeré poptávky po mědi v EU dnes pokrývá recyklace. A poptávka po tomto kovu vytrvale stoupá, od šedesátých let vylétla o 250 %. Hliník patří mezi deset nejrecyklovanějších kovů na planetě. Například sběr a zpracování nápojových plechovek, ve kterých se aluminium používá, má v zemích jako Německo 99% efektivitu. V Česku to podle údajů z roku 2015 zvládáme zatím jen na 59 %. Nejrecyklovanějším kovem na světě je olovo.

Přes tato zajímavá čísla obecně platí, že sběr a zpracování kovového odpadu je v mnoha ohledech stále na nízké úrovni. Možnosti recyklace jsou stále nevyužité, a to dokonce i v případě výroby oceli. Podle studie OSN se ze 60 nejčastěji využívaných kovů jen třetina recykluje v míře přesahující 50 %. U 34 kovů je míra recyklace dokonce nižší než 1 %. To se však zřejmě brzy změní.

Dopady Skládkování a Spalování Odpadu

Z odpadu uloženého na skládkách se do ovzduší uvolňuje metan, hrozí nebezpečí požáru a následného uvolnění škodlivin, např. jedovatých dioxinů, CO, CO2, NOX, sloučenin síry apod. nebo průsak skládkové vody, což je vlastně dešťová voda kontaminovaná obsahem skládky, do půdy a spodních vod.

V České republice končí na skládkách 45% komunálního odpadu. (Pro srovnání v Holandsku jsou to pouhá 3% veškerého odpadu.) Odpad uložený na skládkách zde pouze leží a není již dále využíván.

Spalování odpadu je zpracování odpadu pomocí kontrolovatelného procesu oxidace. Spalováním se redukuje původní hmotnost odpadu na 25 % a objem na 10 %. Vzniklý popel lze částečně využít jako druhotný stavební materiál a zbytek končí na skládkách. Odpad může být použit jako zdroj pro výrobu tepla nebo elektřiny, kde nahradí fosilní paliva. Vhodné je tehdy, pokud jsme již využili veškeré suroviny, které se dají dále zpracovat.

Proces Recyklace

Recyklace je technologický proces, při kterém je odpad cyklicky (opakovaně) uváděn do výroby. Jde tedy o materiálové využití odpadu. Je to energeticky náročná procedura, ale její výhody mnohonásobně převažují. Takto vzniklé materiály označujeme jako druhotné suroviny. Některé materiály lze recyklovat bez významných ztrát kvality. Např. sklo lze přetavovat opakovaně. U jiných materiálů dochází při recyklaci ke zhoršení jejich vlastností (tzv. downcycling). Mezi ně patří například papír, u kterého dochází při opětovném zpracování ke zkracování vláken, což omezuje jeho vlastnosti.

Recyklace kovů je proces opětovného využití použitého kovu. Důvod recyklace je jednak ekologický, protože zatížení životního prostředí při získávání kovů z rud je podstatně vyšší, než při recyklaci a recyklace snižuje množství kovů, které by se spolu s odpadem dostávaly do životního prostředí. Také ekonomický efekt není zanedbatelný, protože získávání kovů z kovového odpadu je většinou levnější než těžba a zpracování rud. V produkci druhotných surovin v ČR stojí druhotné suroviny z kovů na druhém místě hned za produkcí ze stavebních materiálů.

Typickým příkladem je ocel. Ta se recykluje již víc než 150 let. Ocel během procesu recyklace neztrácí žádné ze svých vlastností. Energie ušetřená recyklováním oceli snižuje roční spotřebu energie průmyslu až o 75 %. Recyklováním jedné tuny oceli se ušetří 1100 kg železné rudy, 630 kg uhlí a 55 kg vápence.

Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit plýtvat vlastním odpadem. Skládkováním nebo spalováním se zbavujeme cenných surovin, které pak musíme náročným způsobem někde jinde znovu získat.

Co Můžeme Získat Recyklací?

Těžba Nerostných Surovin a Její Důsledky

Na samotném konci vládního mandátu, uprostřed letních prázdnin a v režimu zrychleného připomínkového řízení, hodlá Fialův kabinet vyhlásit 51 nových těžebních lokalit za strategicky významná ložiska stavebního kamene a štěrkopísku. Suroviny si prý žádá budoucí masová výstavba dálnic, liniových staveb či jaderných elektráren. Těžba má být systematicky upřednostňována před ochranou práv občanů dotčených obcí a jejich životního prostředí - a to včetně nuceného vyvlastňování pozemků. Vládní návrh je svým rozsahem i razancí prosazování slepým přitakáním privátnímu zájmu oligopolu největších těžebních a stavebních korporací.

Moderní hospodářská politika musí objevit nové zdroje prosperity ležící v potenciálu dekarbonizace a zelené transformace - tedy vývoje, výroby, využívání a vývozu technologií redukujících materiálovou a energetickou náročnost a efektivnější recyklaci. Ministerstvo průmyslu ve svém návrhu odkazuje na studii České geologické služby a Těžební unie, tedy lobbistické skupiny zastupující klíčové hráče podnikající v dobývání nerostných surovin. Podle zástupců Svazu průmyslu či Svazu podnikatelů ve stavebnictví je otevření nových ložisek "nezbytným minimem" pro udržení tempa plánovaných infrastrukturních investic. Fakticky přitom máme pro aktuální potřeby stavebnictví a průmyslu surovin dostatek, nemusíme je dovážet, a to přitom zdaleka nevyužíváme potenciál recyklace stavebních materiálů.

Socialistická ekonomika se svým budováním těžkého průmyslu a výstavbou sídlišť spotřebovávala obrovské množství kameniva. V devadesátých letech jeho domácí spotřeba klesla - díky šetrnějšímu nakládání s materiály i odvratu nové tržní ekonomiky od velkých staveb. Růst naopak zaznamenal vývoz nerostných surovin - například export stavebního kamene mezi roky 1989 a 1994 vzrostl osmnáctkrát, u cementu činil nárůst za stejné období dvacetinásobek. Dnes “strategický” materiál putoval do ciziny zejména z příhraničních lokalit či oblastí na Labi a Vltavě, kde snadnější logistika a levná lodní doprava umožňovala přístup na německý či rakouský trh, kde byly suroviny dražší a poptávanější. Přes obrovské množství vyvezené suroviny však zůstává Česká republika v těžbě a spotřebě kameniva zcela soběstačná.

Zejména menší stavební projekty nemají se surovinovými zdroji prakticky žádný problém a postupně rostoucí vzácnost navíc vytváří žádoucí ekonomický tlak na recyklaci a redukci surovinových vstupů. Od loňského ledna platí nový liniový zákon, který urychluje výstavbu strategicky významné infrastruktury. Hlavním cílem novely bylo zefektivnění povolovacích procesů pro stavby jako jsou dálnice, železnice či energetické stavby a sítě důležité pro rozvoj země. V důsledku úpravy se i ložiska surovin pro tyto strategické stavby mají určovat nikoli rozhodnutím parlamentu, ale vládním nařízením. A právě k tomu vláda přikročila, když 25. července Ministerstvo průmyslu a obchodu spustilo zrychlené desetidenní připomínkové řízení o vyhlášení 51 nových kamenolomů a dobývacích prostor štěrkopísků - s předpokládaným termínem vyhlášení 1. října.

“Když se lokalita dostane na seznam, tak se aktivuje možnost vyvlastnění, a to včetně rychlého vyvlastnění, kdy se ani nedohodnete na ceně. Vyvlastní Vás, a paralelně běží řízení, kolik vám za to dají,” vysvětlila již dříve v článku pro Seznam Zprávy Petra Kolínská z Asociace ekologických organizací Zelený kruh.

Přes kriticky krátkou dobu dokázala značná část obcí či jejich asociací vznést ke stavebním záměrům zásadní připomínky. Například obec Náklo ležící v Litovelském Pomoraví na Olomoucku je zavázána referendem z roku 2022 “využít všech zákonných prostředků k zabránění rozšíření těžby štěrkopísku na svých pozemcích”. Starostka Suchdola u Kutné Hory Jana Rychtalíková, kam spadá chystaná těžební lokalita Malešovský vrch (na kopci je mimochodem nedávno vysazena lesní školka) kritizovala ve výše citovaném článku nulový dialog vládních úřadů a obavu, že po vyhlášení lokality za strategické ložisko už nebude k jakýmkoli připomínkám místní komunity přihlíženo. “O tom kameni se ví odjakživa, že tam je. Uvažovalo se o tom už za první republiky, za války či v 70. letech.” Poblíž případného lomu se totiž nachází část obce Solopysky, která leží na tekutých píscích, napájených zdrojem právě z lokality, kde chce stát těžit. Loni v září si odpor proti těžbě v referendu odhlasovali občané Braňan u Mostu, kde se má těžit v lokalitě Červený vrch (při 50% účasti v plebiscitu hlasovalo proti těžbě 90 % občanů). Část pozemků tam vlastní obec a zbytek Severočeské doly spadající do impéria polostátního ČEZu, které mají o těžbu enormní zájem. Obec leží těsně u hnědouhelného dolu a plánovaný kamenolom by měl být asi 200 metrů od nejbližších domů.

Z pozice zastupitele městské části se i autor tohoto textu dlouhodobě angažuje v boji proti stavebním a těžebním záměrům na soutoku Vltavy a Berounky na jihu Prahy mezi Radotínem, Zbraslaví a Lipenci. Také hlavní město na soutoku Vltavy a Berounky usiluje o zřízení “Příměstského parku Soutok”, který by měl plnit funkci ochrany před suchem či povodněmi, a současně zajišťovat ochranu a rozvoj přírodních hodnot krajiny. Ministerský návrh však jde brutálně proti všem těmto snahám a otevírá možnost otevření obřího povrchového dolu o potenciální výměře až 150 hektarů, a to bezprostředně vedle obydlených území (pro srovnání, Václavské náměstí v Praze má rozlohu asi 4 hektary).

Sdružení místních samospráv kritizovalo, že návrh jako připomínkový materiál nebyl zaslán všem dotčeným zástupcům samospráv, jak požadují legislativní pravidla vlády. Naopak subjekty, jejichž členové mají nesporný obchodní zájem na přijetí uvedeného návrhu, jako jsou Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu či Těžební unie, cíleně obeslány byly. “Ačkoli byl z naší strany velký zájem na zjištění připomínek dotčených obcí, nebylo v silách mnohých se v časové tísni s předloženými podklady ani seznámit. Návrhem byl překvapen i Český báňský úřad, který je pro strategická ložiska ustanoven jako správní orgán. Báňští úředníci původně předpokládali, že ministerstvo navrhne jen několik strategických ložisek, výsledných 51 lokalit (s možným dalším rozšířením seznamu) však pro úřad představuje ryze praktický problém - báňští úředníci zkrátka nemají dostatek lidí na vedení řízení o stanovení dobývacích prostorů a povolení hornické činnosti v tolika lokalitách. Připomínka úřadu jasně ukazuje nekoncepční práci vlády podléhající lobbistickým tlakům, při současné neschopnosti či neochotě zajistit dostatečné finanční a personální zajištění státní správy.

Budoucnost Českého Hospodářství

Globální ekonomika přijala klimatickou krizi jako fakt a příležitost, a proto bude v příštích desetiletích velmi hladová po úsporných a čistých technologiích. Jde o šanci pro "zlaté české ručičky". Vláda by místo prosazování těžby kamene měla systematicky podporovat start-upy a usnadnit odpisy ve výzkumu a vývoji, protože prosperující ekonomika vyžaduje lidi a firmy s volnýma rukama pro vyvíjení, testování a zavádění nových technologií do dobře škálovatelné výroby. České hospodářství bylo historicky založeno na průmyslu těžícímu z produkce a zpracování nerostných surovin. Nyní nastal čas těžit z produkce technologií určených ke snižování energetické a materiálové náročnosti. Jde jen o to mobilizovat dostupné zdroje a konečně modernizovat naše hospodářství.

Ekologická transformace pochopitelně vyžaduje dodatečné surovinové zdroje, zejména v oblasti vzácných surovin. I kámen bude třeba pro budování železničních tratí nezbytných k udržitelnější a modernější dopravě. Podstatou vládního návrhu je však něco zcela jiného - pomoci úzké skupině velkých podniků k hospodářskému růstu založenému na vytěžování přírodních zdrojů, a to na úkor životního prostředí lidí a jejích komunit. Přechodem na udržitelnější způsob hospodářství bychom tuto neúsprosnou honbu za zdroji mohli zastavit.

Stavební Odpad a Jeho Využití

Stavební a demoliční odpady představují v zemích EU velmi výrazný podíl na celkové produkci odpadů (kolem 25 %) -tato hodnota je na základě dostupných údajů z Českého ekologického ústavu obdobná i v ČR. Protože se kromě jiného jedná i o zdroj druhotných surovin, je žádoucí, aby nakládání s touto komoditou bylo upřesněno specifickými pravidly. Opatření ke snížení množství stavebních a demoličních odpadů a zvýšení podílu recyklované a znovuvyužité části vede jednoznačně k výraznému snížení zatížení životního prostředí -a to jak ve formě snížení produkce odpadů, tak snížení objemu vytěžených primárních nerostných surovin. Nakládání se stavebními odpady se však nedotýká pouze životního prostředí, ale má i podstatný vliv i na produktivitu a náklady stavební výroby. Nekvalifikované nakládání s těmito materiály znamená jak ztrátu cenné suroviny, tak má za následek také postupné zaplňování prostor skládek, původně určených pro nevyužitelné odpady. Těžiště práce při nakládání se stavebními odpady tedy spočívá v jejich co nejvyšším materiálovém využití a minimalizaci vzniklých zbytkových odpadů. Tento požadavek by však měl být chápán flexibilně, tj. při nakládání se stavebními odpady je vždy nutno hledat takové řešení, které je nejenom ekologické, ale také ekonomické.

Městská Těžba

Získávání surovin z elektroodpadu a starých baterií se říká „městská těžba“ a k těžení je toho spousta. Například kobalt z použitých lithium-iontových baterií lze získat s třetinovou spotřebou vody oproti běžné těžbě. Recyklace tak pomáhá nejen šetřit zdroje, ale zároveň udržet klíčové suroviny v evropském oběhu. Společné výzkumné středisko Evropské komise (Joint Research Center, JRC) spočítalo, že recyklace by mohla pokrýt až 42 procent evropské poptávky po kobaltu do roku 2050. Konkrétně v Česku je ale potenciál městské těžby u lithiových baterií poměrně malý. „Pokud se v Česku v loňském roce sebralo přibližně 300 tun lithiových baterií, obsahovaly maximálně 100 tun kritických kovů,“ tvrdí Petr Kratochvíl, výkonný ředitel společnosti Ecobat.

tags: #recyklace #versus #těžba #v #České #republice

Oblíbené příspěvky:

• Klíčové aspekty péče o ohrožené děti
• Program škol v přírodě pro mládež
• Ovzduší v ČR
• Jak se zbavit azbestu
• Skanzen Opole