Dokumentární film Evy Tomanové "Stále spolu" nabízí pohled do života rodiny Mlčochových, která se rozhodla žít alternativním způsobem života uprostřed Šumavy.
Manželé Petr a Simona žijí se svými devíti dětmi v maringotkách na šumavské louce v souladu s přírodou. Snaží se je chránit před škodlivými vlivy konzumní společnosti. Děti nechodí do školy, rodiče je učí doma a vedou je "k rodinné soudržnosti, ke svobodě a souznění s přírodou".
Při sledování filmu diváka zaráží, jak málo mluví děti se svojí matkou. Otec řídí úplně všechno, včetně toho, co a kdy se bude prát. To co vidíme ve filmu, ale není „běžný“ model patriarchální rodiny, to by byl podle mého názoru klamný popis. Můžeme to spíše pojmenovat jako domácí násilí, jako psychické týrání.
Sama Simona přiznává, že měli a mají krize, ale odejít nemůže, protože nedokáže opustit své děti, které by jí Petr v případě jejího odchodu nenechal. Je k němu takto, dá se říct, připoutaná.
Otec je v této rodině dosti pragmatický. Sice nechce žít v rámci společnosti, ale přesto je ochoten akceptovat některé instituce. Zcela vědomě posílá děti na přezkoušení do školy, protože ví, že v opačném případě by to pro něj mohlo mít velmi vážné důsledky a sociální pracovníci by mu děti mohli i odebrat.
Čtěte také: Rodina, Práce a Příroda v životě
Rodina Mlčochových je takový bobr. Žijí mimo společnost, ale nemylme se, když ji potřebují, využívají ji. Už dnes, i když teď jsou možná zdraví, ale nejmíň až zestárnou, budou nás, daňové poplatníky, stát pěknou sumu.
Problém je v tom, že to celé stojí na otci, který své děti na jiný život nepřipravuje. Není třeba myslitelné, aby jedenáct lidí nikdy nesáhlo po službě zdravotního systému.
Film Stále spolu svým způsobem říká, že takto se žít dá, ale má to své oběti. Objevuje se tu otázka, jak mohou mít takto vychovávané děti vůbec ponětí o tom, jak ve společnosti fungovat, jak se osamostatnit. V čem by tento jejich způsob života na Šumavě v maringotkách mohl být přínosný?
Reálně si můžeme zvolit život bez některých vymožeností civilizace, život v přírodě a snažit se v ní nezanechat příliš mnoho stop, ne tak jako vidíme v dokumentu, kde se povaluje spousta harampádí. Jenže tady to spíše vypadá, že být profesionálním rodičem, ať už otcem, či matkou, znamená žít v izolaci, natahat si do svého životního prostoru spoustu věcí, které ve finále nejsou potřeba, a posílat děti sbírat švestky jenom proto, že jiná volba není možná.
V prvé řadě by tu ale musela fungovat komunikace. Chybí mi v této rodině jakýkoliv dialog. Veškerá komunikace se odehrává tak, že otec dává svým dětem a ženě direktiva.
Čtěte také: Poplatky za komunální odpad: Co potřebujete vědět
Když na film jdete s tím, že uvidíte jiný alternativní způsob života, který má odvrátit všechny negativní jevy konzumní společnosti, s největší pravděpodobností se budete vracet znechuceni.
Kašpar, jeden ze starších synů, dokonce od rodiny odešel, když dosáhl jakési pomyslné věkové hranice, kdy je člověk už schopen se osamostatnit. Dlouho to však nevydržel a po dvou měsících se vrátil. Vrátil se vlastně proto, že nevěděl, co má ve světě dělat. Ten samý chlapec pak říká, že vlastně ani nepřemýšlí o zítřku, že nemá žádné touhy ani plány.
Nedovedu si představit jedenáct dospělých sexuálně zralých lidí žijících takto na hromádce. Ta rodina se musí rozpadnout, to je jisté, jako že po létě přijde zima. Každá rodina končí rozpadem, aby mohla vzniknout nová.
Čtěte také: Přírodní krásy Dánska
tags: #rodina #žije #v #přírodě #Šumava #dokument