Jan Keller: Sociální ekologický stát a rituály moderní společnosti

Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Prof. vystudoval historii a sociologii na Filozofické fakultě v Brně a krátce působil ve Filozofickém ústavu ČSAV v Praze. Od roku 1983 působil jako odborný asistent na katedře sociologie Univerzity v Brně a roku 1999 byl jmenován profesorem. Mezi jeho významná díla patří například: Úvod do sociologie (1992), Nedomyšlená společnost (1992), Až na dno blahobytu (1993), Dvanáct omylů sociologie (1995), Sociologie byrokracie a organizace (1996), Šok z ekologie (1996), Sociologie a ekologie (1997), Abeceda prosperity (1997), Naše cesta do prvohor (1998), Vzestup a pád středních vrstev (2000), Soumrak sociálního státu (2006), Teorie modernizace (2007), Vzdělanostní společnost? Chrám, výtah a pojišťovna (2008).

Rituály v moderní společnosti

V dubnu se na knihkupeckých pultech objevila kniha Nejistota a důvěra, která se věnuje i rituálům. V posledních desetiletích se objevila spousta sociologických studií pojednávajících o rituálech v moderní společnosti. Jde především o anglosaskou a francouzskou produkci, ale často se jedná o práce dost banální, které popisují rituály rodinného života nebo rituály soudních jednání.

Na rituálu není podstatné zdaleka jen to, že určitá činnost se opakuje při jistých příležitostech nezměněně, repetitivně. Mne zajímá spíše logika rituálů než popis jejich projevů v každodenním životě.

Pocit viny a rituály

Podle některých je pocit viny důsledkem hrozného zločinu, který se stal někdy na počátku lidské existence. Frazer, Freud anebo třeba René Girard z různých stran spojují pocit viny s vraždou otce, panovníka či boha, což je vlastně ve všech případech totéž. Jiní odvozují pocit viny z toho, že člověk zabíjí zvířata, ať už divoká nebo domestikovaná. Svět, ve kterém žijeme, je naplněn tolika nespravedlnostmi, křivdami a přímo zrůdnostmi, že pokud bychom měli pocit, že jsme v něm nevinní, museli bychom se z toho dočista zbláznit. Jedině když uvěříme, že si za to všechno můžeme sami, může náš rozum a cit vyjít z této zkušenosti ne zcela rozvrácen. Moudrost některých náboženství je v tom, že v lidech takový pocit viny pěstují, čímž jim paradoxně pomáhají zvrácenosti světa vnitřně unést. A tedy i rituálů, zřejmě.

Catherine Bellová, americká antropoložka, vytvořila typologii primitivních rituálů. Z jejího pohledu můžeme na dění v moderní společnosti pohlížet jako na sadu jakýchsi „pseudorituálů“. Například dnes převládající technokratické myšlení lze chápat jako zvlášť krutou formu permanentního obětního rituálu, který neváhá obětovat příslibu budoucí prosperity celé kusy přírody, krajiny i vnitřní přirozenosti člověka. Když vám politici tvrdí, že je nutno vyasfaltovat kus malebné krajiny ve východních Čechách anebo v Posázaví proto, abychom zvýšili svoji konkurenceschopnost, je to typický obětní rituál. Je to stejné, jako když šamani obětovali část úrody proto, aby sklizeň byla o to hojnější.

Čtěte také: Morava a klimatická změna

Moderní ritualismus přes hojnost svých projevů nedokáže plnit to, co zcela automaticky plnily rituály v dobách archaických a tradičních. Rituály provozované technokraty, ekonomy a šamany politiky nedokáží, na rozdíl od těch starých, výrazně redukovat nejistotu, ve které žijeme. Nedokáží uspokojivě zvyšovat důvěru v chod světa a nedokáží posilovat integritu celé společnosti. Jediné, co dokáží zcela spolehlivě, je posilovat existující mocenskou hierarchii. Například fenomén sociální exkluze - vyloučení jistých skupin ze společnosti - přímo vyzývá ke zpracování s užitím kategorie očistných rituálů. Podobně nejrůznější teorie modernizace je možno analyzovat jako specifickou formu přechodového rituálu. Přechodové rituály sloužily ke tlumení nejistoty ve fázích, kdy jednotlivec anebo celá skupina přecházeli z jednoho období svého života do jiného, odlišného. Jejich cílem bylo tlumit nejistotu v té fázi přechodu, kdy dotyční nepatřili momentálně nikam. Stejné rituály rozehrávali po druhé světové válce politici v rozvojových zemích a dnes je pěstují politici naši.

V dnešní společnosti zmizela z řady příčin důvěra. Zhruba od devadesátých let minulého století se řada studií snaží měřit jednak míru důvěry, která panuje mezi lidmi navzájem, jednak důvěru lidí v instituce - ve vládu, v politické strany, v média. Pravidelně zjišťují, že více důvěry obojího typu je v zemích západních a velice málo v zemích tzv. postkomunistických.

Takzvaná teorie racionální volby se snaží odvodit prvek důvěry z čistěpragmatického kalkulu. Podle ní se lidé snaží budit důvěru proto, že se jim to vyplatí. Ve své knížce se snažím naopak ukázat, že důvěra má buď mimoracionální charakter, anebo prostě neexistuje. Právě rituály byly způsobem, jak posilovat důvěru v řád světa i důvěru mezi lidmi, která je s tou první úzce spojená. Dnešní společnost sice dokáže zcela rutinně dávkovat lidem nejistotu, ve které budou žít, nedokáže však budit důvěru. Její pseudorituály na to prostě nestačí.

Důvěra a střední vrstvy

Důvěra je životně důležitá především pro střední vrstvy. Právě ony jsou na důvěře v řadě ohledů závislé mnohem více než ostatní členové společnosti. Realizují se často v profesích, pro které je charakteristický vztah odborníka a klienta. Na důvěře jsou založena očekávání jak ve vztazích mezi pacientem a lékařem, tak také mezi právníkem a klientem, učitelem a studentem, anebo zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci.

Střední vrstvy jsou definovány jako vrstvy, které jsou schopny odkládat odměnu do budoucna. Ti horní toho mají tolik, že nemusejí požitky odkládat, ti dole nemají co odkládat. Střední vrstvy dlouho věřily, že když odměnu odloží, bude v budoucnu o to vyšší. Bez důvěry v budoucnost však nemá smysl odměnu odkládat. Pokles důvěry, který konstatují snad všichni sociologové, je ve skutečnosti příznakem stagnace a úpadku středních vrstev.

Čtěte také: Udržitelná budoucnost

Globální ekonomická krize

Z sociologického hlediska je počátek i rozvoj dnešní hospodářské krize skvělou ilustrací rozpadu důvěry právě v těch zemích, které nám jsou dávány za vzor. Nové formy finančního podnikání jsou tak složité, že vyžadují mimořádnou důvěru ze strany všech partnerů. Vedení velkých amerických hypotečních bank prodávalo celé balíky úvěrů, o kterých vědělo, že nebudou nikdy splaceny. Tím podrylo důvěru ostatních finančních institucí, které si přestaly navzájem půjčovat peníze. Aby se předešlo úplnému kolapsu, státy začaly pumpovat do bankovního sektoru peníze daňových poplatníků. Provizorně to snad pomůže, nahlodanou důvěru to však neupevní. A s každou novou aférou bankéřů, kteří si z veřejných peněz vyplácejí tučné provize a zhotovují si z nich zlaté padáky, důvěry dále ubývá.

Lidé, kterým nechce nikdo půjčit, přestávají kupovat nejen domy, ale i auta, takže krize se přenáší do výrobní sféry. Masy lidí jsou propouštěny, když dražší výrobky nikdo nekupuje. Stát, který pumpuje peníze do soukromého sektoru, aby ho zachránil, má stále méně prostředků na pomoc těm, kdo o práci přišli. V důsledku toho roste nedůvěra ve veřejné instituce.

Tato krize se dala předvídat, ale pochybuji o tom, že by se dala odvrátit. Je to jako smrt, kterou také můžete předvídat, ale nemůžete jí zabránit. Je to smrt systému, o kterém mnozí naivně věřili, že poroste do nebe. Robert Kurz v práci Kolaps modernizace předběhl dobu skoro o dvacet let, když prohlásil: „To, že se zhroutil systém reálného socialismu, vidí každý hlupák. To, že nyní je na řadě kapitalismus, tuší jen ti nejinformovanější.“

Tržní systém má nemalou schopnost učit se ze svých chyb a využívat pro své fungování prvky jiných systémů. Rozhodující bude, nakolik sáhne k prvkům nedemokratickým. Omezit svobodu proto, abychom ji mohli časem rozvinout dokonaleji, to je jedna z odvrácených stran osvícenského myšlení. Zase jsme mimochodem u obětních rituálů. Je to stejné, jako když neoliberálové vyzývají, abychom si utáhli opasky, protože jinak té báječné prosperity nikdy nedosáhneme.

Tři sociální světy

Moje příští knížka se bude jmenovat Tři sociální světy a její výchozí myšlenka bude velice jednoduchá. Je v povaze společnosti, že v ní existují tři odlišné sociální světy. Za prvé svět těch, kteří mají moc, vliv a privilegia. Za druhé svět těch - říká se jim střední vrstvy - kdo mohou být těm nahoře nějak užiteční, a proto jim mocní upustí něco ze svého stolu. Na základě tohoto banálního nápadu lze předjímat velice konfliktní povahu vývoje, který nás čeká.

Čtěte také: Aktuální stav životního prostředí

Celý systém totiž funguje, jen pokud jsou splněny tři předpoklady. O těch, kdo jsou nahoře, se musí věřit, že jsou pro společnost nějak důležití. Střední vrstvy zase musejí mít pocit, že jsou adekvátně odměněny za své služby těm horním a celému systému. A konečně ti dole musejí mít perspektivu, že pokud se budou snažit, budou zase integrováni do společnosti a přizná se jim lidská důstojnost. Dnes jsou všechny tyto tři podmínky v jádru zpochybněny.

Ekologické a sociální hnutí

Jan Keller kdysi napsal, že ekologické hnutí je mrtvé a budoucnost patří sociálnímu hnutí proti globalizaci. V České republice je pochopitelně mrtvé nejen ekologické hnutí, ale také to protiglobalizační. Nebo přesněji: to první chřadne a to druhé ne a ne se zrodit. Je to o to zajímavější, že globalizační tlaky na nás působí už ve srovnatelné míře jako na vyspělé země. Je to podobné jako s ekologickým hnutím, které u nás chřadne i přesto, že ožívají všechny problémy, jež ho přivedly k životu na přelomu 80. a 90. let.

Veřejnost sympatizovala s ekology před deseti lety, kdy ekologické problémy měly jinou povahu než dnes. Snižovaly u nás délku života o sedm až deset let oproti západním zemím. Ekologičtí aktivisté byli vnímáni jako ti, kdo bojují za zdraví a životy populace. Dnes se charakter ekologických problémů změnil: automobilový boom, supermarkety se všemi doprovodnými dopady, zábory prostoru pro zbohatlíky na kvalitní zemědělské půdě, snaha provozovat tvrdou turistiku na území chráněných oblastí.

Když budou ekologové dneska brojit proti rušení limitů těžby hnědého uhlí, nebudou mít proti sobě státní byrokracii, ale naštvané místní lidi, kteří si zničí zbytek své země jenom proto, aby nebyli ještě tuto sezónu nezaměstnaní. Naše spoluobčany není třeba o ničem přesvědčovat a školit. Jsem si jistý, že velice dobře vědí, že vytěžená oblast není tak atraktivní jako ta nevytěžená. Právě tak dobře vědí, že na dálnicích nemůže probíhat fotosyntéza. Přesto se obávám, že naprostá většina z nich neučiní ani při tomto vědomí souvislostí vůbec nic ani proti těžbě, ani proti stavbě dálnic.

Většina lidí uvažuje ekonomicky a má spočteno, že míra jejich úsilí, pokud by měli něčemu takovému zabránit, je neporovnatelná s šancí na úspěch. Proto se bude angažovat zase jen hrstka těch, kteří jsou bezprostředně ohroženi těžbou či stavbou. Těch sto metrů je zhruba dnešní míra české ekologické vnímavosti a citlivosti. Většina lidí v našem regionu má úplně jiné problémy, než agitovat pro okrašlovací spolky.

Manifest "Svoboda a udržitelnost"

Koncem září jste veřejně vystoupil, společně s Erazimem Kohákem a Ivanem Dejmalem, s manifestem „Svoboda a udržitelnost“. Náš manifest je poměrně krátký a hodně umírněný. Jde nám o to, že ekologická agenda ve skutečnosti zmizela z politického diskursu. Chceme zjistit, zda jsou politici ochotni se k ní, třeba i v této hodně umírněné formě, vrátit. Proto jsme formulovali několik návrhů, které vycházejí z výzvy z Johannesburgu a které chtějí propojit řešení problémů ekologických, sociálních a ekonomických. Chceme výzvu podpořit petiční akcí a zjistit, zda je ekologie u nás mrtvá, anebo jenom upadla do hlubokého bezvědomí z toho, co se všude kolem děje.

Manifest je v základní rétorice opravdu umírněný. Staví na pojmu jako „udržitelný rozvoj“, který seriózní české ekologické organizace už dávno přestaly používat, neboť se za něj s úspěchem schovávali už i sociálnědemokratičtí uhlotěžaři a jaderníci. Smysl výzvy, kterou jsme podepsali, je mimo jiné v tom, aby se našlo východisko pro co možná nejširší počáteční konsenzus. Kdyby byla výzva ostřejší, takové východisko by neposkytovala.

Pokud tato petiční výzva nebude podpořena, nelze se divit, když na ni politici vůbec nezareagují. Bude to pro ně jen dalším signálem, že ignorovat podstatné věci se v politice vyplácí.

Strana zelených by měla rozetnout bludný kruh, kdy lidé nevysílají signály politikům, protože ztratili víru v to, že se něco změní, že to má smysl a politici zase nic nezmění, neboť nemají signál, že by to bylo třeba.

Bohuslav Blažek a sociální ekologie

Osmdesáti let by se v polovině října dožil Bohuslav Blažek. Muž mnoha povolání, který sám sebe označoval za sociálního ekologa. Bohuslav Blažek (1942-2004) vystudoval filmovou a televizní dramaturgii na FAMU a filozofii a psychologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zabýval se mimo jiné participací občanů na společenském celostátním i regionálním dění. V letech 1993 až 2001 byl po tři volební období místopředsedou Spolku pro obnovu venkova. Byl ředitelem nadace EcoTerra a spoluzakladatelem Školy obnovy venkova v Libčevsi.

Trvale se pohyboval na pomezí vědy, publicistiky, umění a vlastního angažovaného působení; velmi obratně a trefně formuloval myšlenky - klíčovým tématem pro něj byla komunikace mezi lidmi. Jeho odborné rozpětí sahalo od sociologie přes architekturu a vědu až po média a umění. Byl publicistou, filmovým dramaturgem a režisérem, metodologem, překladatelem, prognostikem, konzultantem a spoluautorem architektů a urbanistů, rozhlasovým a televizním moderátorem, autorem nebo spoluautorem necelé dvacítky knih.

Přes všechny dramatické zvraty se Blažkovi podařilo stát se jedním ze zakladatelů sociální ekologie u nás. K jeho nejvýznamnějším odborným publikacím patří Krása a bolest: Umění, tvořivost a hra v životě trpících a postižených (1985, spolu s manželkou Jiřinou Olmrovou) a Venkov/města/média (1998).

Ulrich Beck a světová riziková společnost

Ve věku 70 let zemřel Ulrich Beck, jeden z nejvýznamnějších sociologů konce 20. a počátku 21. století. Před pětadvaceti lety přitom vcelku přesně popsal povahu světa, v němž dnes žijeme. Je plný globálních rizik, která jsou potenciálně ničivá, ale přitom s jistotou nevíme, nakolik jsou reálná. Jsou to navíc rizika, která nejsme schopni řešit v hranicích národních států.

Beck terorismus popisoval jako jedno z těch nevyzpytatelných globálních rizik dnešní doby. Nejsme schopni tyto hrozby předvídat, ani domýšlet nakolik jsou skutečně nebezpečná. Tvrdil, že tohle má terorismus společné s riziky klimatických změn a deregulovaných finančních trhů.

Globální riziko z terorismu nedělají fakta, konkrétní počet mrtvých, ale spíše inscenace teroristů, která vyvolává globální strach. Teroristé jsou často odborníky na média a třeba i útoky v Americe naplánovali tak, aby se o nich mluvilo v hlavních večerních zprávách. Před pěti lety jsem v jedné knize navrhl, aby média o teroristických atentátech vůbec neinformovala. To v praxi samozřejmě nejde, ale strategii teroristů by to dokonale zničilo.

Stále více čelíme nebezpečím, která si vlastně neumíme představit. To platí pro důsledky klimatických změn, jaderných katastrof, teroristických útoků. Dosud jsme se při předcházení hrozeb řídili minulými zkušenostmi. Jenže teď nám ale hrozí nový typ katastrof, které mají potenciálně tak ničivé dopady, že se vlastně vůbec stát nesmí. Jenže současně nevíme, jak moc nám opravdu hrozí. Dostáváme se tak do světa, kde neustále mluvíme o rizicích a přitom nevíme, nakolik jsou reálná.

Rizika nejsou věcmi, které můžeme vidět, cítit, slyšet. Že to jsou ve skutečnosti konstrukty, kterou jsou nejisté, ale to jim nic neubírá na realitě.

Doba reflexivní modernity

Svým sociologickým jazykem bych to nazval „kosmopolitní inscenací“. Médium nepředává jen informace, ale i závažnost události, která je náhle přítomná skoro v každém obýváku na světě. Zřejmě se tu vytváří společné globální vědomí. Filosof Hegel řekl, že národní vědomí vzniká při snídani, kdy žena vaří kávu a muž předčítá z novin. Možná během letošních událostí jen silně vnímáme, jak se teď vytváří globální vědomí, které přesahuje národní rámce. Je to ale velmi fragmentované vědomí.

Pragmatik John Dewey kdysi vypozoroval zajímavou věc. Kladl si otázku po tom, jak je možné, že lidi zajímají otázky, které přesahují společný etnický, národní nebo třídní kontext. Došel k tomu, že záleží na tom, jestli tyto otázky nějak ovlivňují každodenní životy lidí nebo jestli nějak ranní jejich kulturní nervový systém. Pokud ani, tak se lidé probudí ze své pasivity, začnou soucítit, zajímat se o věci, které jinak leží daleko mimo jejich horizont. Daleké se pak stává blízkým, a naopak, řadu teritoriálně blízkých rozhodnutí už lidé přestávají tak intenzivně vnímat, protože už nejsou pro jejich životy, kulturní nervy tak důležité. Přesně to se projevuje u globálních událostí minulého roku, lidé pociťují, jak jsou pro jejich život důležité. To je myslím důležitý krok.

Doba reflexivní modernizace je dobou překvapení. Máme pocit, že se vše děje v obvyklých strukturách a pak se stane něco naprosto neočekávaného. Nevíme, kde se překvapení objeví, nevíme, co ho vyvolá. A arabské revoluce jsou právě takovou událostí, vůbec se nedala předpovědět.

Reflexivní modernizace se skládá ze tří velkých procesů. Za prvé dochází k individualizaci společnosti. Tradiční identity - národ, třída, širší rodina, etnikum - se rozpadají; středobodem světa se stává jedinec, který je zapojen do všemožných společenských sítí. Za druhé je dobou nepředvídatelných globálních rizik, o kterých jsem už mluvil. A za třetí je dobou kosmopolitismu, zkušenosti globální propojenosti, kdy se místa, se kterými nechceme mít nic společného, stávají součástí našich životů, našich osobních kalkulů.

tags: #rozhovor #nemecky #sociolog #socialni #ekologicky #stat

Oblíbené příspěvky:

• Umístění kontejnerů v České Třebové
• Materiály pro ekologické zateplení
• Kompost Ústí nad Labem - prodej
• Ochrana ovzduší – pohled ČHMÚ
• Symbol štěstí