Rozmanitost přírody a kulturní krajina: Význam a proměny

„Jest nám vytvořit krajinu, která by byla vlastí člověka, jeho nevyhnutelným doplňkem a přitom sobě samé věrnou a výhodnou. Vše živé v této krajině musí být zapuštěno do nejvýhodnějších podmínek, takže každý životní projev, jeho užitek pro člověka může býti vrcholný.“ Takto vytyčil hlavní poslání péče o krajinu velký znalec života na moravské vesnici, přírodovědec a etnograf profesor Vladimír Úlehla ve své knize Napojme prameny již v roce 1947.

Přírodovědci definují krajinu jako svéráznou část zemského povrchu, kde se stýkají a vzájemně na sebe působí geologické podloží s reliéfem, ovzduší, voda, půda, rostliny a živočichové a člověk se svými výtvory a aktivitami. Každá krajina má určitou polohu na povrchu Země, svérázný vzhled podmíněný určitou vnitřní strukturou krajinných složek, svéráznou energetickou bilanci a vyznačuje se svérázným vývojem.

Za přelom ve vztahu člověka a krajiny lze označit vznik neolitického zemědělství - u nás zhruba před 7 tisíci lety. Neolitický zemědělec začal krajinu kultivovat. Nejprve v nejteplejších sprašových nížinách a pahorkatinách vznikala charakteristická mozaika polí, pastvin, luk a zbytků původních lesů a lesostepí.

Venkovská krajina České republiky je velmi rozmanitá. Odlišnost krajinných typů je podmíněna rozdílným druhem a intenzitou vlivů lidské činnosti, především aktivit zemědělství a lesního hospodářství, a rozmanitostí přírodních podmínek. Vznikla krajina, kterou označujeme jako kulturní.

Typy krajiny a jejich charakteristika

Z hlediska podmínek pro zachování, resp. harmonizaci přírodních a antropogenních složek má krajina zemědělská nejméně příznivé podmínky. Vyznačuje se naprostou převahou agrocenóz, především intenzivně obdělávaných polí, případně sadů, vinic a chmelnic. Trvalá travinná a lesní společenstva jsou zde zastoupena jen velmi málo (lesnatost nepřesahuje 10 %). Tento typ krajiny převažuje v klimaticky příznivých a úrodných nížinách a sprašových pahorkatinách především v Polabí a v moravských úvalech.

Čtěte také: Rozmanitost přírody: Pracovní listy

Právě zde vznikly největší bloky polí, dosahující rozlohy až několika set hektarů, prakticky všechny vodní toky byly napřímeny, velmi často jsou vedeny v betonových korytech, nebo dokonce zatrubněny. Svahy sprašových pahorkatin, dříve malebné díky mozaice maloplošných vinic, sadů a ostrůvků květnatých lad, byly s obrovskými náklady terasovány. Množství chemikálií aplikovaných na zemědělských půdách mnohonásobně překročilo únosnou míru.

Souhrn všech těchto stresových faktorů způsobil ekologickou katastrofu, která se v polovině sedmdesátých let projevila drastickým úbytkem populací drobné polní zvěře. Ze zemědělské krajiny téměř vymizely dříve hojné druhy - zajíc, koroptev a bažant. Obdobně se drasticky snížily populace volně žijících živočichů i většiny planě rostoucích rostlin.

Krajina, v níž se střídají pole, louky, pastviny, lesy, sady a sídla venkovského typu, propojené sítí cest a vodních toků, lemovaných liniemi stromů a keřů, má nejblíže k dosažení ideálu harmonické venkovské krajiny. Hlavním atributem této krajiny je rozmanitost. Zpravidla je to krajina členitých pahorkatin a vrchovin, tedy typů reliéfů, které v České republice převládají.

Jedinečným typem naší zemědělsko-lesní krajiny je rybniční krajina v pánvích a plochých vrchovinách, kde v mozaice lesů, polí a luk zaujímají až dominantní postavení přírodě blízké ekosystémy rybníků. Podíl lesů v zemědělsko-lesní krajině je různý, pohybuje se převážně v rozmezí od 15 do 50 %, výjimečně je podíl lesů i vyšší.

Charakteristickým prvkem zemědělsko-lesní krajiny jsou různé typy trvalých travních porostů (louky, pastviny, lada). Jejich podíl v posledních desetiletích výrazně poklesl. Louky byly rozorávány i v potočních a říčních aluviích.

Čtěte také: Vše o ovoci a zelenině

Za součást venkovské krajiny je nutno považovat i území, kde převažují rozsáhlé lesní komplexy. V České republice se jedná především o hraniční pohoří, ale také o některé centrální části Čech a Moravy (např. Křivoklátsko, Drahanská vrchovina). Hustota osídlení lesní krajiny je velmi nízká.

Výrazně je změněna především dřevinná skladba. Přírodní lesy byly diferencovány podle trvalých ekologických podmínek, závislých na geologickém podloží s reliéfem, klimatu a úživnosti půd a jejich vláhových poměrech. V nižších polohách byl hlavní porostotvornou dřevinou dub, ve středních buk. Teprve ve vyšších částech vrchovin a hornatin přistupovaly jedle a smrk.

Tato výrazná diferenciace lesních společenstev byla v průběhu posledních dvou staletí změněna, v našich lesích výrazně převládají uměle založené smrkové a borové monokultury. Pěstování lesů bylo přizpůsobováno těžké mechanizaci, holosečí s následnou umělou výsadbou smrku a borovice byly měněny zbytky přirozených listnatých porostů.

Významným stresovým faktorem především jehličnatých porostů se staly imise, které ve vrcholových částech hornatin v severní polovině České republiky způsobily ekologickou katastrofu. Svérázná mozaika přirozených lesních společenstev, kterou se vyznačovaly jednotlivé lesní oblasti, byla pěstováním jehličnatých monokultur často zcela setřena.

Harmonická kulturní krajina a její prvky

Kulturní krajina je taková, v níž jsou v souladu přírodní krajinotvorné složky se složkami do různé míry změněnými, resp. vytvořenými člověkem. V harmonické kulturní krajině jsou plochy destabilizovaných ekosystémů (pole, intenzivní louky a pastviny, hospodářské lesy, sídla) vyváženy plochami ekologicky stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů (lesy s přirozenou dřevinnou skladbou, mokřady, přirozená travinná společenstva, vodní plochy a toky s přirozenými pobřežními společenstvy apod.).

Čtěte také: Charta 77 a příroda v Československu

Svéráz harmonické kulturní krajiny venkova je určován plošným zastoupením a rozložením přírodních a antropogenně podmíněných skladebních prvků, významných z hlediska biodiverzity krajiny. Jako přírodní skladebné prvky označujeme ty části krajiny, které se vyvíjejí bez lidských zásahů. Dlouhodobou lidskou činností v krajině vznikla rozmanitá škála krajinných prvků lišících se druhem a intenzitou lidských vlivů a přitom významných z hlediska biodiverzity a ekologické stability.

Tyto přírodní i člověkem podmíněné skladebné prvky venkovské krajiny příznivě ovlivňují nejen biodiverzitu, ale i krajinný ráz, který v nás vzbuzuje pocity libosti, pohody a krásy. Určité rozmanité zastoupení a rozložení právě těchto krajinných prvků odlišuje jednotlivé venkovské krajiny a činí z nich svébytnou krajinu domova.

Plochy vyhrazené k produkci v kulturní krajině obvykle plošně převažují. Proto je nezbytné, aby zde byly dostatečně zastoupeny a vhodně rozloženy prvky stabilizační, které podmiňují možnost polyfunkčního využití venkovské krajiny.

Chceme-li, aby venkovská krajina byla harmonická, musíme prvořadě zajistit nezbytný podíl stabilizačních skladebných prvků a jejich optimální rozložení. Především je nutno zajistit zachování stávajících přírodních i antropogenně podmíněných stabilizačních krajinných prvků.

Zatímco zachování přírodních stabilizačních prvků je podmíněno především jejich ochranou před rušivými vnějšími vlivy, o antropogenně podmíněné stabilizační prvky je nutno soustavně pečovat. Soustu stávajících stabilizačních prvků nazýváme kostrou ekologické stability krajiny.

Velmi často je ve venkovské krajině stabilizačních prvků nedostatek. Chceme-li biodiverzitu zachovat a obnovit, musíme zachovat nebo vytvořit příznivé podmínky pro existenci planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a jejich společenstev. V krajině pro ně musí zůstat prostor a vhodné abiotické prostředí.

Např. pro zachování populací obojživelníků je nežádoucí zavážení tůní, mokřadů a pramenišť, ale i antropogenně vzniklých a dnes zaplavených zemníků a lomů odpady. Chceme-li v zemědělské krajině obnovit populace koroptví, musíme omezit používání některých jedovatých pesticidů a obnovit možnost jejich nerušeného hnízdění na mezích a ladech.

Zachování druhově pestrých lučních společenstev, které jsou mnohobarevností kvetoucích bylin ozdobou venkovské krajiny, je podmíněno nejen jejich pravidelným kosením, ale i vyloučením nadměrného hnojení a tzv.

Krajina má pro lidskou společnost řadu nezastupitelných funkcí, přičemž tyto funkce se s rozvojem lidské společnosti mění svými prioritami. Vycházíme z přírodních podmínek, jejich vhodnosti pro tu či onu potřebu a možnosti využití.

Funkce výrobní a obytná, jsou od sebe neoddělitelné, např. zemědělská výroba a vesnická sídla dávají krajině určitý vzhled, obdobně koncentrace průmyslu podmiňuje vznik městských aglomerací resp. i konurbací. Při těchto funkčních propojeních je hodnota krajiny technicky pozměňována, budují se v ní komunikační systémy, v zemědělské krajině se realizují různé meliorační zásahy atp. Člověk využívá krajinu vícenásobně, např. horské krajiny mohou mít funkci vodohospodářskou, produkční a zdravotně - rekreační aj.

Kulturní funkce krajiny zahrnují ochranu přírody a historických cenností (např. UNESCO), estetickou funkci, psychologickou funkci ("duch místa") a folklór.

Koncepce krajinného potenciálu vyjadřuje vhodnost krajiny k určitému využívání, ale zároveň i míru tohoto využívání, která pak vyplývá z poznání stability krajiny. Německá geologická škola odvozuje přírodní potenciál z analýzy přírodních podmínek, které mají nezastupitelný význam pro rozvoj společnosti.

Únosnost krajiny vyjadřuje schopnost krajinného systému snášet určité zatížení antropogenní činností, aniž by se nevratně rušila jeho stabilita. Limity využití území omezují, vylučují, případně podmiňují umisťování staveb, využití území a opatření v území. Jde především o limity zatížení území z hlediska ochrany složek životního prostředí a zachování ekologické stability.

Krajina je v současnosti převážně kombinací přírody a kultury. Nejvýznamnější faktory, které způsobily přeměnu přírodní krajiny na kulturní, jsou zemědělství a lesnictví. Proces přeměny přírodní krajiny směrem ke zcela urbanizované krajině je plynulý. U přírodní krajiny (na rozdíl od krajiny kulturní) je podstatná absence kulturního faktoru.

Funkce, struktura a disturbance krajiny

Struktura krajiny je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících biodiverzitu, jako základní ukazatel ekologické hodnoty krajiny. Do značné míry determinuje i prostorovou distribuci živočišných populací, čímž ovlivňuje mj. zdravotní stav organizmů.

Forman a Gordon (1986) rozlišují tři základní skladebné součásti každé krajiny: krajinnou matrix, enklávy a koridory. Matrix (matrice) je nejrozsáhlejší a prostorově nejspojitější skladebná součást krajiny. Matrix krajiny České republiky, resp. střední Evropy, je převážně tvořena ekologicky labilnějšími ekosystémy, zatímco úlohu „nositele“ ekologické stability přebírají enklávy a koridory.

Enkláva (ploška) je neliniový, tedy plošný útvar, vzhledem se lišící od svého okolí, často obklopena krajinou matrix. Enklávy se od sebe různí co do své velikosti, tvaru, typu, vnitřní heterogenity i vlastních hranic.

Koridor je pruh území, který stejně jako enkláva obklopen odlišným prostředím. Oproti enklávě má však výrazně liniový charakter. Koridory plní pět základních funkcí. Spojením dvou či více míst plní úlohu transportního prostředí., poskytují trvalé existenční podmínky některým druhům, samy o sobě ovlivňují okolní prostředí, mají bariérové, příp.

Ekozologická stabilita krajiny

Ekosystém je stabilní vůči působení dané disturbance, pokud se po skončení vlivu disturbance vrátí do původního stavu. Disturbance je tedy narušování, znepokojování jakýchkoli systémů, zejména ekosystémů. V rostlinné ekologii disturbance znamená ničení (destrukci) vytvořené biomasy (pastvou, hmyzem, člověkem, erozí, ohněm záplavami...).

V současnosti je hlavním původcem disturbance člověk. Lidské činnosti, které působí v krajině jako disturbance, jsou z hlediska geologického i fylogenetického vývoje změnami náhlými, ostatní druhy neměly dost času na přizpůsobení, což má za následek snižování popřípadě úplné vymizení druhů. Dle STORCHA (1998) je existence disturbancí pro přírodu nejen typická, ale i dokonce nezbytná a nepostradatelná. Disturbance mohou pozitivně ovlivňovat přírodu.

Pro každý typ prostředí existuje určitý optimální rozsah disturbancí. Oboustranný vztah mezi intenzitou disturbancí a velikostí postižených ploch někdy vede k jakési rovnováze mezi intenzitou disturbancí a mozaikovitostí prostředí. Je-li krajina složena z malých různorodých plošek, lze předpokládat, že disturbance nebudou mít velkou intenzitu a zasáhnou právě jen určité malé plošky a zároveň díky malé velikosti plošek nikdy nedosáhnou ničivé intenzity. Tato rovnováha se ovšem může zvrátit zvětšením "velikosti zrna" dané krajiny, anebo disturbancí o mnohem větší intenzitě.

Mezi antropogenní disturbance typické pro kulturní krajiny patří těžba, výstavba a budování "umělých" objektů v krajině a tvorba "umělého" prostředí sídel, selektivní podpora některých nepůvodních druhů organismů a masivní introdukce nepůvodních druhů (pěstování vybraných zemědělských a lesních ekosystémů), fosilní (paliva, pohonné hmoty) a chemické energie (hnojiva) do zemědělských a lesních ekosystémů.

Významnou vlastností disturbance je její šíření v prostoru a čase. K antropogenním projevům patří poškozování vzhledu krajiny a její znečišťování.

Vývoj krajiny v průběhu času

S nástupem neolitu se začíná jako zcela nový krajinotvorný faktor uplatňovat i činnost člověka. Neolit (mladší doba kamenná) 5300 - 4300 př. Klima se otepluje člověk domestikuje zvířata a pěstuje zemědělské plodiny. V důsledku žárového zemědělství s lesním přílohem (orba doposud nebyla známa) dochází k prvnímu vědomému zmenšování plochy lesů. Lesní pastva prosvětlovala les. Odlesněné plochy umožnily nástup xerotermních stepních druhů.

Eneolit (pozdní doba kamenná) 4300 - 2200 př. Les je stále ničen vypalováním a vypásáním. Objev primitivní orby zapřičinil vznik stabilních osad. Pozemky jsou obdělávány křížovou orbou po dobu dvou let pak jsou ponechány ladem jako tzv. Doba bronzová 2200 - 750 př. Pokračuje pozvolné rozšiřování zemědělské půdy na úkor lesa. Zakládání dalších osad zejména podél vodních toků.

Starší doba železná 750 - 500 př. Ke konci této etapy dochází člověk k poznání, že louka vyprodukuje až dvacetinásobek biomasy (píce) než les. V důsledku toho dochází k dalšímu odlesnění. Přibližně od 6 stol. př. Kr. Mladší doba železná 500 - 0 př. Člověk začal používat kosu a další železné zemědělské nástroje. V úrodných oblastech se dále rozšiřuje zemědělská půda na úkor lesa. Masivní odlesnění je zapříčiněno potřebou palivového dříví na výrobu železa. Dochází ke změně mezoklimatu, k vysoušení a tedy k změně vegetace (xerofytizace).

Klíčovým momentem pro vznik strukturované krajiny je vznik soukromého vlastnictví půdy. Za účelem výběru daní dochází k prvnímu zaměření půdy na pravidelné dílce. Raný středověk (6. - 12. Odhadu je se, že kolem roku 850 zaujímal zemědělská půda na našem území cca 10 % plochy ve 12 st. pak asi 15 %. Urychluje se vývoj sídelní struktury. Hlavní komunikace sledují především toky velkých řek. Vrcholí kolonizace jsou zakládány nové osady, kláštery, hrady a hamry. Vzniká zkladní síť měst.

Vrcholný středověk (13. - 15. Lesů ubývá natolik, že v některých oblastech se zemědělská půda stává převažující kulturou. Odhaduje se 30 % plochy zemědělské půdy. Plužiny jsou transformovány na dlouhé lány. Vzniká nový typ vesnic s tzv. lánová s dlouhými pozemky situovanými vedle sebe kolmo na osu vesnice - cestu, bez návsi. Uplatňuje se převážně trojhonný systém s úhorem.

Po období první kolonizace (počátek 15 st.) přišlo období husitských válek, které zpustošily celé kraje. Mnohé zemědělsky využívané plochy jsou od období třicetileté války až do dnešní doby zalesněny. Snížení populace o 30 %, zánik vesnic. V 16. století dochází k likvidaci rozsáhlých mokřin, zakládány jsou četné rybniční soustavy.

Z hlediska vývoje krajiny zaznamenaly nejradikálnější zlom události po roce 1948. Nástup stále výkonnější zemědělské mechanizace, demonstrativní scelování pozemků do rozlehlých lánů. Likvidace cenných ekosystémů, zjednodušení krajinné struktury (snížení heterogenity), rušení sítě polních cest, intenzivní vodní a větrná eroze, meliorace.

Ochrana přírody a krajiny

Ochrana přírody představuje snahu o trvalé zachování přírodně cenných krajin včetně rostlinstva, živočišstva a jejich biocenter. Natura 2000 je soustava chráněných území, které vytvářejí na svém území podle jednotných principů všechny státy Evropské unie.

Cílem této soustavy je zabezpečit ochranu těch druhů živočichů, rostlin a typů přírodních stanovišť, které jsou z evropského pohledu nejcennější, nejvíce ohrožené, vzácné či omezené svým výskytem jen na určitou oblast. Na základě směrnice o ptácích jsou vyhlašovány ptačí oblasti - PO (v anglickém originále: Special Protection Areas - SPA) a podle směrnice, o stanovištích evropsky významné lokality - EVL (v anglickém originále Sites of Community Importace - SCI).

Ministerstvo životního prostředí zodpovídá za celkovou přípravu soustavy NATURA 2000 a pověřilo přípravou odborných podkladů Agenturu ochrany přírody a krajiny. Se soustřeďuje na ochranu plošných (prostorových) přírodních a krajinných jednotek. Řeší ochranu přírody a krajiny celoplošně, případně mimo zvláště chráněná území.

ZCHU jsou území přírodovědecky nebo esteticky velmi významná nebo jedinečná. Jejich síť je na našem území formována již od roku 1838. Spolu s jejich vyhlášením je nutné stanovit podmínky jejich ochrany a managementu.

tags: #rozmanitost #prirody #kulturni #krajina #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Orientační zkouška kompostu
• Problémy životního prostředí Havlíčkův Brod
• O ekologických projektech ve Znojmě
• Informace o skládce odpadu
• Více o skladbě dřeva