Saské Švýcarsko: Příroda, která uchvátí

24.03.2026

Česko-saské Švýcarsko, neboli Labské pískovce, je oblast tvořená národními parky České a Saské Švýcarsko a chráněnými krajinnými oblastmi Labské pískovce a Saské Švýcarsko. Tato oblast se rozprostírá na ploše o rozloze cca 700 km2 na obou březích řeky Labe při státní hranici mezi Českou republikou a Svobodným státem Sasko (SRN). Celá oblast představuje reprezentativní ukázku pískovcového fenoménu České křídové pánve. Pro zdejší oblast jsou také charakteristické četné výchozy třetihorních hornin sopečného původu.

Kombinace pískovcových skal s oblými tvary čedičových a znělcových kup tak vytváří typický ráz zdejší krajiny, ale má také zásadní význam z hlediska druhové rozmanitosti rstlin, živočichů i dalších organismů. Pro jádrovou část oblasti, tvořenou územím obou národních parků, je charakteristická vysoká lesnatost a zároveň minimální osídlení.

Česko-saské Švýcarsko je jedinečným krajinářským fenoménem evropského významu. Spojuje pískovcové stolové hory, hluboká říční údolí a vulkanické vrchy v harmonický celek. Tato krajina inspirovala romantiky i vědce - a dodnes vypráví příběh geologie, kultury a lidské imaginace. Pokud se na krajinu České republiky budeme dívat evropskýma očima, tak narazíme jen na několik málo míst a žádné z nich nebude tak malebné a rozsáhlé jako Česko-saské Švýcarsko.

Většinou se bude jednat jen o jednotlivé lokality, jak je tomu např. u paleontologických nalezišť a profilů Barrandienu, hornických měst Krušných hor, termálních pramenů Karlových Var a okolních lázní, podzemních systémů Moravského krasu či archeologických lokalit kolem Pálavy.

Při podrobnějším pohledu bychom na našem území nalezli ještě řadu dalších evropských unikátů - krkonošskou tundru či křivoklátské lesy, ale to bychom se již pohybovali v běžném českém měřítku prvních několika hektarů (a někdy jenom arů), ale ne v rozsáhlém, málo porušeném krajinném celku o ploše zhruba 400 km².

Čtěte také: Ekologické iniciativy Švýcarska

Krajina příběhů a romantiky

Pro severní polovinu Čech je typická obrovská geologická rozmanitost, která vytváří základ nejenom pro biodiverzitu, ale i pro obtížně uchopitelný jev, který snad můžeme nazvat mentální diverzitou. Na ostrožnách nad údolími, kolem brodů či významných pramenů vznikaly pravěké enklávy, hradiště, hrady, renesanční lovecké zámečky či rozhledny a romantické stavby, které na sebe vázaly dějinné události, ale i příběhy a pověsti.

V případě Česko-saského Švýcarska se zdejší geomorfologie dějinně odráží v již pravěké labské vodní plavbě strážené např. Lovosicemi, Děčínem či Königsteinem, cestami pruských a napoleonských armád nakléřovským průsmykem a nejvíc ze všeho romantickými poutníky nejdřív z Drážďan a později i z Čech.

Pojďme se podívat na Česko-saské Švýcarsko jakou krajinou šťastně a funkčně složenou ze tří původně velmi odlišných fenoménů - z velkého říčního údolí, pískovcových tabulí a vulkanických proniků.

Řeka jako geomorfologický fenomén

Jeden ze zvláštních rysů celých Čech je údolí Vltavy a na ni navazujícího Labe, které zhruba mezi Rožmberkem a Hřenskem směřuje téměř přesně severojižním směrem, což je vlastně podivné, protože velkou tektoniku Čech jinak ovládá krušnohorský a sudetský směr. Údolí dělí Čechy na západní a východní polovinu a zároveň jako obrovský biokoridor propojuje šumavské pláně téměř v předpolí Alp se sudetskými pohořími v předpolí Severoněmecké nížiny.

Většina velkých evropských řek - až na Dunaj, který musí kličkovat mezi mladými horskými pásmy Alp a Karpat - teče zhruba severojižním směrem a řeky jsou dokonce poměrně pravidelně rozprostřeny napříč kontinentem. Loira, Seina, Rýn, Rhôna, Labe, Odra, Visla, Don, Dněpr, Volha, Pečora mají dlouhé severojižní úseky většinou středních, dobře splavných toků. Dříve se pro severojižní směr používalo a to zejména mezi hydrogeology označení vltavský nebo jizerský směr.

Čtěte také: Co vidět v Bernu?

Skryté geologické procesy

Experimenty s tlakovým polem hornin však ukázaly další význačný jev, se kterým geologové původně nepočítali, protože v terénu nebyl vidět. Horninový masiv vůbec nemusí prasknout jedním velkým zlomem či systémem menších zlomů, tzv. zlomových pásem, ale někdy se horniny jen naruší drobnými, vlásečnicovými trhlinami, jež jsou od sebe vzdálené třeba jen 1 mm. Jsou tak tenké, že nejsou pořádně vidět ani pod mikroskopem.

Představují však až několik kilometrů široké oslabené zóny, ve kterých terénní geolog nenalezne žádnou výraznou poruchu, ale tisíciletí působící vodní proud odhalí měkčí zóny a zvýrazní je erozí. Můžeme tak vysvětlit, proč údolí mnohých evropských řek má sice zlomový charakter, ale přitom v nich žádné větší zlomy nebyly nalezeny. A protože severojižní struktury nalézáme nejenom v Evropě, ale na celé Zemi, jak je tomu i u středooceánských hřbetů, předpokládáme, že mohou mít nějaký společný základ, kterým je pravděpodobně rotační pohyb Země a odlišná rychlost proudění zemských hmot v jádru, plášti a kůře Země.

Pískovcový fenomén krajiny

Biologický význam Labe byl mnohokrát popsán, ale na tomto místě snad můžeme zdůraznit, že nejnižší bod Čech u Hřenska je stejně tak důležitý jako nejvyšší bod Čech na Sněžce a že obojí si zaslouží stejnou míru ochrany. V 19. století ruští, angličtí a jiní cestovatelé téměř povinně navštěvovali údolí Rýna, které sice historickými památkami, jistou kulturní líbezností, úrovní vinného terroiru převyšuje labské údolí, ale jinak se jedná o srovnatelnou a možná fádnější krajinu navíc silně přetvořenou člověkem.

Pískovcové oblasti české křídové pánve si představme jako postupně se vyvíjející reliéf, který leží zhruba mezi skalním městečkem na pražském Petřínu, pokračuje obvykle jen několik desítek metrů hlubokými údolími Českého ráje, Kokořínska a Českolipska a je završen hlavně velkolepými stolovými horami a kuestami Česko-saského Švýcarska na západě a Broumovskými stěnami a pohořím Góry Stołowe na východě.

Amplituda tektonických pohybů totiž roste od středu země k jejím okrajům. Podobně jako jsme se snažili dívat se na labské údolí z pohledu Rýna či Rhôny, pojďme se podívat na všechna pískovcová skalní města české křídové pánve jako na jeden, navzájem se doplňující geomorfologický soubor.

Čtěte také: Budoucnost švýcarského pojištění emisí

Každý region má přitom nějaké výrazné rysy, jakým jsou skalní věže Českého ráje, mezolitické převisy Českolipska či stolové hory na česko-saském rozhraní. Z evropského pohledu je náš pískovcový reliéf jedinečný především množstvím drobných a středně velikých skalních útvarů jako je nějakých padesát typů skalních voštin. Zdá se, že jejich bohatství je nejenom ovlivněno litologií pískovců a mírným, středně vlhkým klimatem, ale i hloubkou údolí zhruba na výšku stromu, který skalní mikrotvary stíní před deštěm, kroupami a teplotními extrémy.

Kámen, který formoval kulturní krajinu

České křídové pískovce mají další zajímavý rys - nejsou ani moc tvrdé, ale ani měkké. Je možné do nich vytesat kapličku, plošinku na odložení nůše či zahloubit cestu, která vydrží další stovky let. Povrchové partie skal bývají víc zpevněné a tak často sloužily jako zdroj "štuků", stavebních kvádrů. Tím se dostáváme k tomu, že charakter pískovce v sobě nese i folklórní a kulturní poselství, které souvisí s činnostmi běžného, pracovního dne.

Svědčí o tom skalní hrádky, propusti rybníků, náhony mlýnů, skalní chlévy a různé světničky i výše zmíněné zahloubené cesty, jaké by v jiné krajině buď vůbec nevznikly, nebo by se nedochovaly. Tím pískovcové krajiny dostávají další neobvyklý rys - umožňují lepší čtení minulosti a to zejména venkovského prostředí.

Vulkanický kontrapunkt a evropský význam krajiny

Na Česko-saském Švýcarsku je asi nejvíc matoucí to, že většina návštěvníků volí těch několik málo kilometrů skutečně monumentálních cest podél pohraničního pásma (uvidět Pravčickou bránu a pak zase domů), zatímco kraj má stovky méně nápadných památek, bizarních skal, hlubokých převisů i bohatství lidové architektury. Však vůbec nejkrásnější jsou scénické pohledy širokého prostoru krajiny, jakou maloval Caspar David Friedrich či zejména kresebné detaily, např. borovici na skále, dalšího velké romantika a botanika Carla Gustava Caruse.

Vulkanická činnost představuje kontrastní a zároveň komplementární prvek této krajiny. Pískovce jsou převážně vodorovné, vulkanické proniky převážně vertikální. Pro pískovce jsou typické pravoúhlé kvádrové struktury, pro vulkanity spíš tvary oválné. Vulkanity zpevňují okolní pískovce, silicifikují je, anebo vytváří železité skalní růže a další pozoruhodné útvary.

Oblast labských pískovců sousedí, jak s Českým středohořím, tak i Lužickými horami. Ocitá se tak v přechodné zóně výrazného klimatického gradientu. Středohoří je suché, stepní a vesměs čedičové, zatímco Lužické hory jsou vlhké, lesnaté a převážně znělcové. Mezi oběma celky je rozeseto pole izolovaných sopečných útvarů.

Zvětrávající vulkanity uvolňují živiny, takže základní geologická stavba se dá poznat podle zastoupení borovic na pískovcích a buků (v údolích i mnoha dalších listnáčů) na vulkanitech. Pískovce vytváří vysoké, vertikální skalní stěny, ale vulkanity spíš systémy ustupujících skalek a suťových, či spíš jak se zde říká drolinových polí.

Oblast labských pískovců zahrnující jak národní park tak i chráněnou krajinnou oblast a její okolí představuje z evropského hlediska pravděpodobně nejvýraznější a krajinně nejbohatší území celé České republiky, přestože se z botanického hlediska nemůže rovnat Českému krasu či planině Džbán. Hlavním určujícím prvkem je Labe zaříznuté vysokými stěnami do křídových pískovců.

Nezapomenutelná místa Českého Švýcarska

Nezapomenutelná místa Českého Švýcarska jsou opět přístupná. Požár v roce 2022 dal krajině zabrat, ale Hřensko a jeho okolí se dočkalo nového začátku. Dál sice zůstává uzavřena Gabrielina stezka z Mezní Louky k Pravčické bráně, ale samotná brána je otevřená. Totéž platí o legendárních soutěskách - Edmundova soutěska je zavřená, přivítá vás Divoká soutěska, přístupná ovšem nikoli z Hřenska, ale od Mezné.

Využít můžete kyvadlovou dopravu, takzvané shuttle busy, mezi Hřenskem, Meznou a Hájenkami, které v hlavní sezóně jezdí každý den v půlhodinových intervalech a umožní vám naplánovat výletní okruhy s návratem zpět do výchozího místa a k záchytným parkovištím v Hřensku a na Mezní Louce. Známá místa poznáte z nové perspektivy: požár krajinu změnil, ale mezi ohořelými stromy už rostou mladé stromky. Křídelní stěny a další skály, dřív schované za hradbami stromů, uvidíte v celé jejich velkolepé kráse. Národní park České Švýcarsko je jiný než dřív, možná drsnější a syrovější, ale stále stejně krásný.

Pravčická brána

Symbolem a nejnavštěvovanějším místem národního parku České Švýcarsko je Pravčická brána. Zblízka se dokonce zdá mnohem větší, než jaké jsou její nejčastěji uváděné rozměry: rozpětí téměř 27 metrů, výška klenby 16 metrů a šířka sedm až osm metrů. Po oblouku se sice už dávno nechodí, ale nakonec pod nohy si stejně nevidíme a v okolí je řada krásných vyhlídek, které tenhle zážitek vynahradí. Hlavní - a do znovuotevření Gabrieliny stezky jediná - přístupová cesta k Pravčické bráně vede z Hřenska přes rozcestí Tři prameny, cesta měří čtyři kilometry a zdolává převýšení 269 metrů.

Soutěsky řeky Kamenice

Dál fungují i plavby soutěskami na řece Kamenici u Hřenska. Edmundova soutěska i přístupová cesta k ní sice jsou zavřené, ale k Divoké soutěsce se dostanete. Z Hřenska se díky zpřístupnění Mlýnské stezky projdete místy, která byla ještě nedávno zavřená. Na trase také vzniklo nové vyhlídkové místo s dalekohledem, kterým můžete pozorovat Křídelní stěny nebo samotnou Pravčickou bránu.

Pro cestu můžete využít také kyvadlovou dopravu na Mezní Louku, odkud po zelené trase Hřebenovky Českým Švýcarskem dorazíte za půl hodiny na Meznou. Odtud sestoupíte po schodech do soutěsky, kde na vás už bude čekat převozník. K Divoké soutěsce se dostanete i z opačné strany, tedy z Janova přes Hájenky. I tam zajíždí kyvadlové autobusy z Hřenska!

Hřebenovka Českým Švýcarskem

Objevíte místa, která jste neznali, prošlapete cesty, po kterých jste nešli, budete v úžasu z nových výhledů: taková je Hřebenovka Českým Švýcarskem, která se pro veřejnost otevřela na jaře 2023. Ukazuje to nejhezčí z regionu a vede úchvatnými proslulými i téměř neznámými místy v oblasti plné skalních měst a stěn. Část moderní Hřebenovky navazuje na tradice legendární Modré hřebenovky, kterou turistické spolky vyznačily už na začátku minulého století.

Projít Hřebenovku Českým Švýcarskem znamená strávit na cestách několik dní: má šest etap, měří 100 kilometrů a nastoupáte na ní 3050 výškových metrů. Je to výzva, která stojí za to, a kdo ji prošel, doporučuje ji ostatním.

Dolský mlýn

Panenská plavba soutěskami se prý odehrála v roce 1877, kdy se pět dobrodruhů v hřenské hospodě U zeleného stromu vsadilo, že divokou, tajemnou a nebezpečnou Kamenici zdolají na vorech. Vypluli od Dolského mlýna od soutoku řeky Kamenice a Jetřichovické Bělé, z míst, kterým se tenkrát říkalo Konec světa, a skutečně se bez úhony dostali až do k Hřenska.

Po roce 1881 na lodičkách začalo jezdit i Ferdinandovou soutěskou mezi Srbskou Kamenicí a Dolským mlýnem; ten nějakou dobu sloužil jako výletní restaurace, po druhé světové válce zůstal opuštěný a chátral. Zahrál si ale v řadě filmových pohádek, znáte ho například z Pyšné princezny. Dnes je to kouzelné a odlehlé místo, brzy ráno nebo později odpoledne dokonce můžete zažít vzácný okamžik, kdy tu kromě vás nebude ani noha.

Jetřichovické skály

Ještě v 18. století bylo České Švýcarsko neprobádaná divočina, jeho krásy postupně odhalovali první výletníci až v době romantismu. V polovině 19. století pak vznikly za podpory rodiny Kinských krásné, původně lovecké stezky v Jetřichovických skalách s vyhlídkami na ostrých skalnatých štítech. Do zdánlivě nepřístupných míst se dostanete docela snadno, z Jetřichovic od informačního centra po naučné stezce Jetřichovické stěny.

Nejprve dojdete na Mariinu vyhlídku s vyhlídkovým altánem připomínajícím orlí hnízdo, poté k Vilemínině stěně, na závěr na vás čeká Rudolfův kámen. Zpět se můžete vracet třeba přes louku na Tokáni a po žlutě značené trase kolem skalního hradu Falkejštejn.

Tiské stěny

Podobně jako národní park České Švýcarsko je i skalní město Tiské stěny součástí Děčínské vrchoviny: ta, bráno od západu k východu, u Tisé začíná a u Krásné Lípy končí. Skalním městem s řadou bizarních útvarů procházejí dvě prohlídkové trasy Velké a Malé stěny, obě propojuje naučná stezka. Pískovcové skály jsou poctivě očíslované i pojmenované, líbit se vám budou i vyhlídky do okolí. Společně se sousedními Rájeckými a Ostrovskými skalami jsou Tiské stěny tradiční oblastí pískovcového horolezectví; první sportovní výstupy na vrcholky skal se tu odehrály už na začátku 20. století.

Kaňon Labe a Belveder

Vůbec nejmohutnější pískovcový kaňon v Evropě sevřený až 300 metrů vysokými skalními stěnami se táhne od Děčína do Hřenska. Impozantní skalní hradbu si můžete prohlížet mnoha způsoby: ze značených turistických stezek po obou stranách údolí, z oken vlaků, které projíždějí po mezinárodní železniční trati, i z palub výletních lodí. Nejkrásnější vyhlídku z výšky 130 metrů do hlubin kaňonu nabízí Belveder u obce Labská Stráň, nejstarší upravená vyhlídka Českého Švýcarska: v roce 1711 ji nechal zřídit postavit František Karel Clary-Aldringen.

Stará plynárna v Hřensku

Při procházce Hřenskem se zajděte podívat ke Staré plynárně. Překrásný kamenný dům z roku 1905 je na první pohled neviditelný, schovává se totiž v úzkém bočním údolí. Kdysi skutečně sloužil jako plynárna na acetylenový plyn a místo pro jeho stavbu nebylo zvoleno náhodně: kdyby plynárna vybuchla, neohrozila by domy v okolí. Plynárna nyní slouží jako penzion a restaurace.

Malá Pravčická brána a Šaunštejn

Podobné jméno, stejný původ, ale na rozdíl od velké Pravčické brány se na Malou Pravčickou bránu můžete podívat i pěkně shora: na vyhlídku na jejím oblouku vedou strmé kovové schůdky se zábradlím. Z Mezní Louky to k ní jsou přesně tři kilometry, o kousek dál v lese se ukrývá skalní hrad Šaunštejn. Kdysi se tu usadili loupežníci, proto se mu také říká Loupežnický hrádek neboli Loupežák.

Děčínský Sněžník

Králem našich stolových hor je Děčínský Sněžník s nadmořskou výškou 723 metrů. Jeho vrchol tvoří rozlehlá tabule s rozměry 1 600 x 600 metrů. Z jejích okrajů, například z Drážďanské vyhlídky na severním okraji plošiny, se otvírají fantastické výhledy na Lužické hory a národní park České Švýcarsko. O kousek dál objevíte výletní restauraci s vyhlídkovou terasou, nedaleko pak stojí kamenná rozhledna, jedné z nejstarších u nás.

Saské Švýcarsko za hranicemi

Krásná krajina Hřenskem nekončí: když překročíte hranice, zjistíte, že v Německu přehlídka zajímavých míst pokračuje. Vysoko nad údolím se tyčí pevnost Königstein, v Bad Schandau mají pěkný historický výtah, s romantickou krajinou dokonale ladí vyhlídka Bastei, respektive kamenný most Basteibrücke a torzo hradu Neurathen bezmála dvě stě metrů nad hladinou Labe.

Pěší láká rozsáhlý pískovcový hřbet Schrammstein s několika značenými trasami a spoustou vyhlídek, po Amselsee u městečka Kurort Rathen se svezete na lodičkách i na šlapadlech, a legendou je i takzvaná Křinická tramvaj / Kirnitzschtalbahn, která z Bad Schandau jezdí po osm kilometrů dlouhé trati k vodopádu Lichtenhainer Wasserfall. Oblast Labských pískovců v Saském Švýcarsku se svou slavnou dominantou, skalním mostem Bastei, je úchvatné mystické místo opředené legendami. Abyste opravdu pochopili kouzlo této krajiny, musíte podivuhodné skalní útvary a půvabná polabská údolí s úchvatnými soutěskami bezpodmínečně vidět na vlastní oči. Anebo ještě lépe: zažít je úplně zblízka jako turisté, horolezci nebo cyklisté! Tahle krajina vás opravdu dostane. A na své si tu přijdou i milovníci kultury a wellness.”

Aktivity v Saském Švýcarsku

Turistika: Nejoblíbenější turistickou stezkou je Malířská cesta (Malerweg), na které nacházeli inspiraci umělci jako Caspar David Friedrich a která vede k nejkrásnějším místům Labských pískovců.
Kultura: Přírodní divadlo Felsenbühne Rathen jedinečným způsobem spojuje přírodu a umění. Od května do září přinášejí saské kulturní instituce na toto jeviště dobrodružství, romantiku a krásné hlasy.
Historie: Pevnost Königstein je svědkem více než 750 let historie. Nad Labem se tu tyčí zdaleka viditelný unikátní soubor více než 50 impozantních budov z různých epoch.
Cyklistika: Labská cyklostezka (Elberadweg) je jednou z nejoblíbenějších dálkových cyklotras v Německu. A právě 35kilometrový úsek v Labských pískovcích je považován za její nejkrásnější kousek!
Horolezectví: 1134 samostatně stojících pískovcových skal dělá z tohoto regionu vysněný cíl horolezců.