Sebevražda a případy vražd ekologických aktivistů

28.11.2025

Stát se ekoaktivistou je velmi snadné. Prostě vám začne vadit nějaký záměr, který poškozuje životní prostředí, a začnete se angažovat. Jenže být ekologickým aktivistou může v některých částech světa být životu nebezpečné.

Organizace Global Witness (GW) téma sleduje soustavně od roku 2002, přičemž doposud celkově eviduje 1176 vražd ekologických aktivistů a aktivistek. Zpráva "Kolik ještě?", publikovaná mezinárodní organizací Global Witness v březnu 2015, poukazuje na rostoucí míru násilných úmrtí environmentalních aktivistů. V loňském roce bylo zdokumentovaných 185 případů, což je oproti roku 2014 šedesátiprocentní nárůst.

Tyto statistiky však podobně jako jiné výzkumy zkreslují realitu. Skutečný počet vražd spáchaný na aktivistech v souvislosti s ochranou přírody je podle autorů studie mnohem větší. „Na každou námi zaznamenanou vraždu připadá několik, které projdou bez povšimnutí,“ řekl listu The Guardian Billy Kyte z GW.

Represe vůči ekoaktivistům jsou však přítomné i v zemích Evropské unie včetně České republiky - i když zde zdaleka nemají tak fatální následky. Z výsledků studie Global Witness by mohlo plynout, že vraždy ekoaktivistů jsou de facto problémem nedemokratických rozvojových zemí, kde vládnou vojenské režimy či komunističtí diktátoři. To je sice pravda, ale svůj podíl na stavu, ve kterém se nacházejí země globálního Jihu, má i Evropa.

Vysoká nezaměstnanost a bída těchto zemí, která je příčinou vysoké kriminality (i vražd ekoaktivistů), je důsledkem koloniální politiky Západu. Koloniální doby jsou sice minulostí, ale i dnes se ozývají hlasy, upozorňující na to, že rozvinuté země ještě stále žijí na úkor zemí rozvojových. Drancování přírodního bohatství zemí globálního Jihu ve jménu hospodářského růstu, volného trhu a globalizace je pak jenom pokračováním kolonialismu sofistikovanějšími metodami.

Čtěte také: Ekonomická kontroverze OZE v ČR

Případy vražd a násilí na ekoaktivistech

Většina obětí pochází z krajin latinské Ameriky a jihovýchodní Asie. Z hlediska geografie se nejvíce zločinů událo v Brazílii (50), na Filipínách (33) a v Kolumbii (26). Podle pozorovatelů šlo zejména o aktivisty z řad původního obyvatelstva, kteří bránili záborům půdy nebo těžbě surovin.

Podobně hrozivá situace panuje i v mnoha zemích jihovýchodní Asie. Smutné prvenství mají Filipíny, kde tragický osud potkal 33 ekoaktivistů. Oběti převážně vystupovaly proti těžbě uhlí a drahých kovů.

Zpráva Global Witness popisuje v dané souvislosti případ aktivistky Michelle Camposové z filipínského kmene Lumádů, jejíž otec a dědeček byli při vyhánění domorodých obyvatel veřejně popraveni. „Vrahy známe, pořád se pohybují v naší společnosti. Umírají tu lidé a naše vláda nedělá nic, aby tomu zabránila. Jsme zastrašováni, ponižováni a zabíjeni kvůli odporu proti těžebním společnostem a polovojenským skupinám, které je chrání,“ uvedla ve zprávě Global Witness Camposová.

Výčet hrůzných a neospravedlnitelných zločinů, které se udály na asijském kontinentu, může uzavřít případ z Indonésie. V únoru loňského roku byl na Sumatře napaden a ubit k smrti Indra Pelani, mladý ekologický aktivista a zemědělec. Za tento zločin je pravděpodobně odpovědná bezpečnostní služba společnosti Asia Pulp and Paper (APP), se kterou se dostal do slovního konfliktu. Indra byl součástí sítě lidí, kteří monitorují protiprávní činnost v oblasti lesního hospodářství a zemědělství. Z nelegální těžby je podezřelá i zmíněná společnost APP.

Také středoamerický Honduras se stal letos dějištěm tragických událostí. V březnu byla v provincii Rio Blanco zavražděna Berta Cáceresová, odpůrkyně stavby přehrad společnosti Agua Zarca. Stejný osud potkal i její spolupracovnici Yaneth Urquíaovou, která proslula zvláště svým bojem proti stavbě přehrady v regionu La Paz patřící společnosti vlastněné manželem místopředsedkyně honduraského parlamentu Gladys Lópezové. Ta však odpovědnost za její smrt odmítá.

Čtěte také: České supermarkety a bio

Čtvrtou nejnebezpečnější zemí pro enviromentální aktivisty je jihoamerické Peru. Mezi lety 2002 a 2014 tady bylo zabito nejméně 57 aktivistů. Jedním z posledně medializovaných případů je vražda vůdce kmene Ashéninka Edwina Chotu a jeho kolegů Jorga Ríosa Péreze, Leoncia Quinticima a Francisca Pineda. Jejich mrtvá těla byla nalezena hluboko v peruánském deštném pralese. Těžba dřeva z tropických pralesů bývá jednou z příčin, které přimějí člověka stát se ekologickým aktivistou. A může to být i důvod pro jeho vraždu.

Obětí vraždy se stala i americká bioložka Dian Fosseyová, která osmnáct let svého života zasvětila výzkumu a ochraně afrických horských goril. Když pytláci zabili jejího gorilího oblíbence Digita, založila Digitův fond a zahájila kampaň proti pytláctví a za záchranu goril. 26. prosince 1985 byla ve své chýši nalezena zavražděna. Její vražda zůstává dosud neobjasněná.

Deset let po její smrti otřásla světem správa o popravě spisovatele Kena Saro-Wiwu a dalších osmi ekologických aktivistů. Všichni se stali oběťmi justiční vraždy, kterou spáchala nigerijská vojenská vláda. Wiva a jeho kolegové požadovali finanční kompenzaci za poškozené životní prostředí od firmy Shell.

Překážkou na cestě k ekonomickým cílům byla i třiasedmdesátiletá misionářka a ekologická aktivistka Dorothy Stangová, která aktivně vystupovala proti nezákonným záborům půdy a ilegální těžbě dřeva. 12. února 2005 byla brutálně zavražděna na objednávku farmáře Vitalmira Bastose de Mourase.

Represe a násilí v Evropě a Rusku

Represe vůči ekoaktivistům v Rusku ani v evropských zemích takové tragické následky nemají. Co se týče situace v Ruské federaci, za poslední léta nebyl zaznamenán žádný případ vraždy ekologického aktivisty kromě medializovaného případu novináře a vůdčí osobnosti ruského environmentálního hnutí Michaila Beketova.

Čtěte také: Jak podporovat projekty

Beketov se stal obětí brutálního napadení v roce 2008. Tento útok sice ruský novinář přežil, ale na následky bitky přišel o tři prsty na ruce, část nohy a utrpěl závažná poranění mozku. Zemřel v roce 2013 v důsledku udušení jídlem. Beketov si nadělal nepřátelé články o zkorumpovanosti úředníků, podezřelých prodejích pozemků a půjčkách.

Zahraniční média zaujala i kauza ruského environmentalisty Jevgenija Vitishka, který byl vsazen do vězení, protože poukázal na netransparentní praktiky vyšších ruských úředníků, kteří ignorovali dodržování platných environmentálních standardů při organizaci olympiády v Soči. Vitshkovov případ není v kontextu Ruska ničím výjimečným a mnohé lidskoprávní instituce poukazují na obecnou praxi ruských státních orgánů v pronásledování politických aktivistů i potlačování svobody projevu.

Pozice nevládních ekologických organizací i samotných ekoaktivistů v zemích Evropské unie je v porovnání se světem nesrovnatelně lepší. Represím a útokům, i když často jenom verbálním, musí čelit ale i oni. Pronásledování ekologických aktivistů se zvýšilo v celé Evropě a stále více přímých environmentálních akcií je ocejchováno nálepkou "(eko)terorismus".

Být ekoaktivistou v Evropě sice není natolik nebezpečné jako v Brazílii nebo Hondurasu, ale i oni čelí různým nesnázím. K tomu došlo i v případě protestů obyvatelů řeckého polostrova Chalkidiky proti těžbě zlata v regionu Skouries. Obyvatelům, kteří se obávají, že těžba bude mít negativní dopad na životní prostředí i jejich obživu, totiž rybolov, zemědělství a cestovní ruch, vadí přístup řecké vlády, která s těžbou souhlasí.

Sebevraždy ekologických aktivistů

Horší konec potkal dva italské aktivisty Edoarda ‘Baleno’ Massariho a Soledada ‘Sole’ Rosasa, kteří byli v roce 1998 zatčeni na demonstraci proti výstavbě dráhy pro vysokorychlostní vlak. Na základě nejasných důkazů byli obviněny z „ekoterorismu“. Nevydrželi psychický nátlak, který na ně byl vyvíjen, a ve vězeňské cele spáchali téhož roku sebevraždu.

Situace v České republice

Současné zelené hnutí v ČR je známé svou umírněností, přímé akce jsou velmi sporadické a z toho důvodu má „hon na ekoaktivisty“ jinou podobu, než tomu je v zemích globálního Jihu či Ruské federace. Bagatelizace však není zcela na místě.

Mediálně nejznámější je blokáda vzácného lesa na Ptačím potoce v NP Šumava v roce 2011. Aktivisté z celé ČR vlastními těly chránili šumavské lesy před motorovými pilami. „Zákrok policie nabývá na brutalitě,“ vyjádřil se tehdy mluvčí blokády, ekolog Mojmír Vlašín. Jednou z obětí policejní brutality byl i Jan Skalík, toho času působící na Katedře environmentálních studií v Brně. Kromě Jana Skalíka podalo trestní oznámení kvůli policejní brutalitě dalších třináct osob. Případ policejní brutality nebyl dosud řádně vyšetřen a viníci nebyli potrestáni.

Nadějí do budoucna je verdikt Ústavního soudu z května letošního roku, který potvrdil, že vyšetřování policejní inspekce bylo zaujaté a že je nutné případ opětovně důkladně prošetřit. Vleklost této kauzy provokuje k ironické poznámce, že „efektivita“ českých policejních i soudních orgánů není o moc lepší než ta v Hondurasu. Čeští aktivisté sice nebývají oběťmi nájemných vrahů, ale mnozí z nich jsou vystaveni psychickému nátlaku či vyhrožování.

Ku příkladu Dětem Země - Plzeň bylo v roce 2001 systematicky vyhrožováno kvůli kauze výstavby dálničního obchvatu Plzně. Na záznamník dostávali opakované výhrůžky, aby ukončili svou kampaň, jinak že „je pověsí na lampy“. Své o tom ví i bývalý šéf plzeňské pobočky Děti Země Martin Hyťha. V letech 2009 až 2011 na něho byla tajně nasazena dvojice kriminalistů. Jejich úkolem bylo najít kompromitující informace, které by Martina Hyťhu zdiskreditovali.

Kriminalisty si pravděpodobně najali lidé spříznění s developerskou firmou InterCora, protože v době, kdy byl Hyťha tajně špehován, se stupňoval spor Dětí Země kolem výstavby obchodního centra Hornbach v Plzni, kterou měla na starosti právě zmíněná společnost InterCora.

Kriminalizace ekologických aktivit

Případ Martina Hyťhy současně nepřímo odkazuje na jiný problém, se kterým se potýkají nejen čeští ekoaktivisté. Tím je kriminalizace ekologických aktivit. Pojmy ekoaktivista a ekoterorista jsou pro mnohé lidi synonyma.