Šedý kůň ve volné přírodě: Výskyt a genetika divokých koní

Na této stránce najdete popis jednotlivých škůdců, popíšeme vám způsob jejich života. Dále zde najdete rady a tipy jak se těchto škůdců účinně zbavit nebo je odpudit.Myš domácí - Mus musculusHraboš polní - Microtus arvalisKrtek obecný - Talpa europaea Krysa obecná - Rattus rattusPotkan - Rattus norvegicusKuna skalní - Martes foinaKuna lesní - Martes martesLasice hranostaj - Mustela ermineaLasice kolčava - Mustela nivalisTchoř světlý-Putorius eversmanniTchoř tmavý - Mustela putoriusJezevec lesní - Meles meles Prase divoké - Sus scrofaZajíc polní - Lepus europaeus Srnec obecný - Capreolus capreolus Liška obecná - Vulpes vulpesVydra říční - Lutra lutraJelen evropský - Cervus elaphusNetopýřiMyš domácí - Mus musculusVšude, kde jsou lidé, žije myš domácí. Je pravděpodobně nejrozšířenějším ze všech hlodavců světa. V našich zemích byly myši donedávna považovány za nebezpečné škůdce a přenašeče nákaz.

Mýtus o šedém zbarvení divokých koní

Mylný předpoklad šedého zbarvení u divokého koně zdůrazňujeme, abychom vyvrátili v populární a bohužel i vzdělávací literatuře stále se opakující omyl, který vede k zavádějícímu označování velmi prošlechtěných plemen jako polský konik, Heckův kůň či Dülmenský pony za koně vzhledem divokým koním odpovídající, nebo dokonce z nich odvozené.

Jde o vykonstruovaný a přežitý mýtus, jejž uvádíme na pravou míru.

Tento mýtus o archaičnosti zejména polského konika vede k dezinformovanosti a následně k jeho vysazování do volné přírody na Balkáně a Iberském poloostrově.

Zde se kříží s unikátními, často velmi starými místními plemeny, a působí tak v jejich jedinečném genofondu nevratné škody.

Čtěte také: Odpadkové koše Tontarelli Swing Aurora: stojí za to?

I v případě balkánských a iberských plemen se tak v současnosti děje za tichého přihlížení odborné veřejnosti.

Nikde nepíšeme, stejně jako autoři, z nichž čerpáme, že by všichni divocí koně byli hnědáci, už proto, jak uvádíme, že mezi divokými koni středního holocénu byli prokazatelně zastoupeni v nemalé míře vraníci.

(„Ve středním holocénu… se ve vzorku poprvé objevili také koně černí.“)

Stať o leopardím zbarvení pak ostatně zakončujeme sdělením: „…je ovšem potřeba dodat, že zbarvení je u koně ovlivňováno více než deseti různými geny v desítkách lokusů, takže přítomnost určité alely zdaleka neznamená, že se fenotypově projeví.“

Tím výskyt vzácných typů zbarvení nikterak nezpochybňujeme, jen poukazujeme na to, co sami autoři „leopardí senzace“ ve svých výsledcích uvádějí, ovšem ne zcela zohledňují, totiž že: „…nositelé recesivní ,skvrnité‘ alely měli zároveň kombinaci dominantních alel podmiňující zbarvení hnědáka, zůstává (tedy) otázkou, zda, do jaké míry a s jakou frekvencí se u divokých koní skvrnitost skutečně objevovala“ (viz Pruvost et al. 2011, Table 1 - sloupec Basic color).

Čtěte také: Šedý odpadkový koš CURVER Essentials 20L

Genetika a zbarvení koní

Upozorňujeme prostě na to, že prostou přítomnost jedné alely, zejména v kombinaci s dominantními vlohami pro zcela jiné zbarvení, nelze interpretovat „na tvrdo“ ve smyslu kontrastního zbarvení typu dalmatin, jak to prezentovali autoři (viz Pruvost et al. 2011).

Sluší se jistě říci, že další genetické analýzy archaické DNA ze subfosilních kostí zcela jistě u divokých koní odhalí ještě výrazně vyšší variabilitu alel potenciálně ovlivňujících zbarvení, časem možná i celé spektrum známé u koní domácích.

Vlohy pro různé typy zbarvení divocí koně nesporně měli a neobvyklé typy zbarvení se u nich tu a tam skutečně dlouho před domestikací objevit mohly.

Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že vlohy pro všechny typy zbarvení geneticky dobře zdokumentované u koní domácích již v době bronzové vznikly mutacemi během pouhých 1500 let, které uplynuly od domestikace.

Variabilita genů (alel) ovlivňujících zbarvení již v divoké populaci byla, prostě se jen fenotypově ve větším měřítku prosadila až vlivem chovatelských intervencí člověka, patrně driftem a příbuzenskou plemenitbou.

Čtěte také: Recyklovaný šedý polystyren ve stavebnictví

Nejde o nic záhadného, vlohy pro neobvyklé zbarvení mají snad všechny druhy obratlovců - stačí se podívat, jak různorodé, od divokého předka na hony vzdálené (nejen) barevné variety dokáže člověk vyšlechtit během pár desítek generací u ryb, plazů, ptáků i savců, o všemožných domácích zvířatech nemluvě.

Mimochodem v článku Ludwig et al. (2009) byly kresby šedých koní z Chauvetovy jeskyně ve Francii poněkud unáhleně explicitně prezentovány jako důkaz existence šedých koní, kterážto argumentace se následně objevila i ve sděleních jiných autorů.

Náznak grošování se objevuje u řady plemen, včetně exmoorského ponyho, která jinak vyloženě grošovaná nejsou a nikdo by je grošáky nenazval.

Je pravda, že některé jeskynní malby zobrazují koně vyloženě šedé či pruhované.

V souladu s tím zastává řada zoologů názor, že v posledním glaciálu mohlo Evropu obývat více druhů koní, a dvojnásob to platí o Iberském poloostrově, který měl i v glaciálu faunu pravděpodobně poněkud odlišnou od zbytku Evropy.

Kůň Převalského

Kůň Převalského (Equus przewalskii) byl pro veřejnost objeven v roce 1879 plukovníkem a kartografem ruské armády Nikolajem M. Przewalským, který od kyrgyzských lovců získal kůži a lebku divokého koně. Ostatky zvířete po návratu do Ruska předal přírodovědci I. S.

Kůň Převalského obýval kamenité stepi a polopouště Východní Asie na pomezí dnešního Mongolska a Číny.

Souhrou řady faktorů, jako byla konkurence s hospodářskými zvířaty, lov a klimatické změny, v přírodě na konci 60. let 20. století vyhynul.

Od roku 1969 přežíval tento druh pouze v chovech v zoologických zahradách.

Světová populace koně Převalského čítá na 2 010 kusů a pochází z pouhých 13 původních jedinců. Přes 500 koní již žije volně v přírodních podmínkách v chráněných územích Mongolska a Číny.

Tento druh koně je sesterský ke koni domácímu (odděleni před 1 50 000-2 50 000 lety), ale liší se zavalitější postavou a kratšími končetinami.

Koně vytváří menší stáda, obvykle o 5-15 jedincích.

V případě putování za potravou se však mohou koně shlukovat do početnějších skupin.

Stádo tvoří jeden samec a několik většinou navzájem příbuzných klisen s hříbaty.

Jedna vůdčí klisna určuje směr a rychlost pochodu a vyhledává místa s potravními zdroji, zatímco hřebec se drží na okraji stáda.

Samice rodí po téměř roční březosti jediné mládě.

Mladé klisny zůstávají ve svém rodném stádě po celý život, pokud nejsou odlákány cizím samcem.

Oproti tomu mladí samečci opouštějí stádo ve věku dvou let a sdružují se v bakalářských skupinách tvořených stejně starými hřebci.

Zoo Liberec začala koně Převalského chovat v srpnu v roce 2017, kdy do zahrady přicestovaly 3 mladé klisny (*2014), (*2015), (*2015) z německé zoologické zahrady Norimberk.

Koně Převalského, které chová Zoo Liberec, jsou příslušníci tzv. A linie, což je chovná linie pocházející z jiných předků než ostatní koně Převalského.

Divocí koně v České krajině

Milují rákos, velký výběh a klid od člověka. Řeč je o divokých koních, kteří se pasou také v přírodní rezervaci na Pardubicku.

Stejnojmenná rezervace se stala jejich domovem teprve nedávno, jedenáctka koní sem byla převezena z Milovic a z Hradce Králové.

„Jakmile zvířata vystoupila v nové lokalitě z přepravníku, začala ji prozkoumávat,“ popsal první kontakt s neznámým výběhem Dalibor Dostál z organizace Česká krajina, která koně z Milovic darovala.

Rákos byl pro koně novinkou. V Milovicích byli zvyklí na suchý a savanovitý terén, kde rákos za celý život nepotkali.

V nové rezervaci na koně kromě chutného překvapení v podobě rákosu čekal i nezvyklý terén - kopyta se jim začala bořit do vlhké a bažinaté půdy.

Ještě nedávno tu totiž býval rybník, který ale vlivem klimatické změny a velkého sucha v posledních letech vyschl, a celá plocha zarostla rákosem a agresivními druhy.

Divocí koně mají pomoci s jejich spásáním a údržbou ploch, zatímco si ochránci přírody lámou hlavu nad tím, jak do lokality vrátit vodu.

Právě kvůli vlhkému prostředí jsou divocí koně ideální možností, jak se o rezervaci starat, jelikož jsou z volné přírody zvyklí na ledacos.

„Když bychom do tohoto prostředí pustili obyčejného přešlechtěného koně, tak bude mít hnilobu kopyt, nebude mu tam chutnat, bude mít koliky a neustále bude potřebovat veterináře.

Tato zvířata nepotřebují žádnou péči, jsou naprosto samostatná a nevyžadují ani péči veterináře nebo odčervování.

„Jediné co potřebují, je dostatek potravy a voda,“ dodal Číp. Obojí si ale v lokalitě najdou sama.

Přestože se jim v české krajině daří, úplně divoce žít nemohou. Obývají totiž velké plochy a z jejich volného pohybu by byli zaskočení místní řidiči.

Divocí koně jsou pro člověka nejlepším a nejlevnějším řešením, jak se starat o přírodní lokality, které zarůstají agresivními druhy, jež vytlačují přirozené a vzácné rostliny i živočichy.

V přírodní lokalitě Na Plachtě u Hradce Králové, kde se koně pasou necelé tři roky, ochranáři již pozorují pozitivní změny.

„Za tu dobu zde koně biodiverzitu razantně zvedli, pozorujeme tu nyní výskyt drabčíka huňatého nebo dudka chocholatého, který je vázaný na koňský trus,“ vysvětlil Číp.

Trus divokých koní vyhledávají larvy, které jsou pro dudka potravou.

tags: #šedý #kun #ve #volné #přírodě #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• ČIŽP a ochrana přírody: Otakárek fenyklový
• Prodej kompostu - legislativa
• Více o Klokánku Janovice
• Na kávě s... (MF DNES)
• Co sbírat v říjnu