Seznam kriticky ohrožených druhů rostlin v Americe IUCN

Červené seznamy globálně ohrožených druhů pravidelně vydávané Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) se od začátku 60. let 20. století, kdy se objevily vůbec poprvé, staly významným a všeobecně uznávaným informačním zdrojem, snažícím se co nejobjektivněji zhodnotit, jakému riziku vymření, tedy vyhubení nebo vyhynutí, čelí příslušný druh či nižší taxon.

Jako druhy kriticky ohrožené jsou Červeným seznamem ohrožených druhů hodnoceny velmi vzácné a podstatně ohrožené taxony s výskytem omezeným jen na jednu nebo několik málo lokálních populací, jejich stav se pohybuje pod 10 % dřívějšího zastoupení.

V IUCN se mnohovrstevnatou problematikou ekosystémů zabývá zejména komise pro péči o ekosystémy (CEM). Právě ji k vypracování nezbytných podkladů pro sestavování červených seznamů této hladiny organizace biologických systémů zmocnil už IV.

I když co nejobjektivněji stanovit, co je a co není druh, není úplně snadnou záležitostí (Plesník 2022), není žádným překvapením, že právě v případě další základní úrovně biologické rozmanitosti - ekosystému - se při snaze ji hodnotit z hlediska životaschopnosti objevují určité těžkosti.

Jako ekosystém, tedy strukturní a funkční celek složený ze všech živých organismů (bioty) a neživého (abiotického) prostředí v určitém čase a prostoru, můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, a to včetně zcela umělého, vytvořeného člověkem.

Čtěte také: C1 kriticky ohrožené druhy

Ekosystémy jsou koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky. Určení konkrétního ekosystému proto bývá mnohdy vysloveně účelové a nemusíme při něm zachytit v přírodě skutečně existující celky.

Vymezení určitého ekosystému tak zůstává především otázkou měřítka. Je ekosystémem studánka, nebo celý les, v němž se nachází, či rovnou horský hřeben, jehož je zmiňovaný les součástí? Samozřejmě všechny tři případy představují různě velký a také rozdílně fungující ekosystém.

Pokud se neřídíme prostorovým měřítkem, můžeme z určitého místa vymezit nekonečně mnoho ekosystémů. Proto lze ekosystémy třídit podle rozmanitých hledisek, jako je jejich složení, struktura nebo v nich probíhající procesy.

Na druhou stranu je specifická biologická entita mezi společenstvem a krajinou nesporně užitečná, v našem případě mj. Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová nebo genetická rozmanitost právě proto, že skutečně funkční hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné.

Svědčí o tom mj. přítomnost četných ekotonů, přechodových zón mezi dvěma dobře vymezenými ekosystémy. Výjimku z uvedeného pravidla představují jasně izolované ekosystémy (ostrovy, horské hřebeny) nebo ekosystémy vymezené příslušnými procesy: v druhém případě máme na mysli kupř. povodí vodních toků nebo mangrovové porosty rostoucí v prostoru mezi přílivem a odlivem nebo těsně u něj.

Čtěte také: Seznam ekologických výrobků

Situaci rovněž ztěžuje nepřeberné množství typů ekosystémů. Dlouhou dobu byl za nejúspěšnější pokus o klasifikaci ekosystémů považován návrh na třídění půdního krytu (DiGregorio & Jansen 2000).

Nicméně po několikaletém intenzivním úsilí předložila IUCN, konkrétně CEM, propracovaný návrh na klasifikaci ekosystémů (Keith et al. 2020, 2022). Zatímní zkušenosti potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů a nižších taxonů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje.

Totéž se vztahuje také na ekosystémy. Zatímco druhy fauny, flóry a dalších organismů ohrožuje nebezpečí extinkce, u ekosystémů představuje obdobné riziko jejich zhroucení.

Na rozdíl od prokazatelně vyhubených nebo vyhynulých druhů jsou zhroucené ekosystémy nahrazeny jinými. Ochránce přírody ale zajímá nejen to, zda určitý ekosystém plošně ubývá, nebo se naopak rozšiřuje, ale i to, jak úspěšně funguje.

Ekologové si v tomto případě vypomáhají podobenstvím s lidským zdravím. Jestliže se necítíte dobře, zajdete k praktickému lékaři. Ten vás může poslat na řadu vyšetření u jednotlivých specialistů a po jejich ukončení stanoví diagnózu.

Čtěte také: Ekologie na VŠ

Kolektiv expertů, zabývajících se přípravou červeného seznamu celosvětově ohrožených ekosystémů, neměl před sebou právě jednoduchý úkol. Stejně jako u kritérií pro zařazování druhů do červených seznamech museli odborníci obecně použitelné přístupy přeměnit v jednoznačné kvantitativní hodnoty.

První návrh kritérií byl uveřejněn po třech letech intenzivních diskusí (Rodríguez et al. 2011). Později byl doplněn o nepřekrývající se kategorie a návodné příklady jejich použití (Keith et al. 2013). Rada IUCN uvedenou metodiku oficiálně schválila o rok později (Keith et al. 2015).

Aby se v co největší míře omezily potíže související s vymezením ekosystémů, byly následně zpracovány obsáhlé pokyny pro aplikaci kritérií a kategorií v různém prostorovém měřítku (Bland et al.

Hodnocení určitého ekosystému začíná syntézou dostupných znalostí a informací o něm. Může jít o jeho popis, kupř. prostřednictvím charakteristických druhů, procesů, funkcí a dalších znaků, mapové podklady o jeho minulém, současném a předpokládaném budoucím rozšíření, určení hlavních vnějších činitelů (hnacích sil), jež jej ovlivňují, prostorová data a indikátory trendů ekologické integrity.

Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti (Noss 1990, Pimentel et al. 2000, Plesník 2010a, 2010b, 2023a, WCS 2019, Karr et al.

Pro západoafrickou suchou savanu jsou kromě trav s dlouhými stébly typické i až deset metrů vysoké stromy, které ale v poslední době vykazují jen malou schopnost regenerace. Získané údaje jsou hodnoceny níže uvedenými kritérii.

Kritéria se tak zaměřují jak na prostorové rozšíření hodnoceného ekosystému (A-B), tak na dva prvky ekosystémové integrity (C-D), a to jak v minulosti (nejméně padesátiletá historie), přítomnosti a budoucnosti (výhled 50 let). Protože se různé typy ekosystémů mohou měnit rozdílnými cestami a mechanismy, poškození ekosystému (i.e. snížení integrity podle kritérií C a D) se hodnotí pomocí veličin specifických pro určitý ekosystém a vztažených k jeho zhroucení.

Pro kritérium E, tedy kvantitativní hodnocení možného zániku daného ekosystému, jsou nezbytné pravděpodobnostní (stochastické) matematické modely dynamiky ekosystémů (cf. Bland et al. Splnění jakéhokoli z výše uvedených kritérií kvalifikuje daný ekosystém pro zařazení do příslušného stupně ohrožení. Každý ekosystém by měl ale být hodnocen všemi kritérii, pro která jsou k dispozici údaje, přičemž využita by měla být nejlepší dostupná data. Výhodou zůstává, že uvedenou metodiku je možné použít pro hodnocení jak suchozemských, vnitrozemských vodních, mořských a pobřežních ekosystémů, tak v různém měřítku, i.e.

Červený seznam ohrožených ekosystémů využívá většinu kategorií ohrožení uplatňovaných v druhových seznamech, a to od nejméně ohroženého: Málo dotčený (LC), Téměř ohrožený (NT), Zranitelný (VU), Ohrožený (EN) a Kriticky ohrožený (CR). Stejně jako v případě druhů spadají také ekosystémy klasifikované v kategoriích VU, EN a CR mezi obecně ohrožené. Kategorie Vyhynulý nebo vyhubený (EX) a Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) musely být, jak jsme již uvedli, v případě ekosystémů nahrazeny kategorií Zaniklý (CO), označující jejich zhroucení. Analogicky s druhy zavádí IUCN také kategorie Ekosystém, o němž jsou nedostatečné údaje (DD) a Nevyhodnocený (NE).

Přestože se klasifikace ohrožení ekosystémů zánikem netěší takové pozornosti, jako je tomu v případě druhů, do roku 2024 vyhodnotilo z tohoto hlediska všechny suchozemské ekosystémy 63 států. V případě mořských ekosystémů šlo o 32 zemí, kdežto soupisy ohrožených sladkovodních ekosystémů včetně mokřadů uveřejnilo 42 států.

V řadě dalších zemí proběhlo hodnocení určitých dílčích souborů ekosystémů, kupř. lesů mírného a tropického podnebného pásu v Severní a Jižní Americe. Protože se doporučuje provádět klasifikaci ohrožení ekosystémů každých pět až deset let, červené seznamy ekologických soustav již opakovaně vyšly kupř. v Norsku, Finsku a Jihoafrické republice (Nicholson et al.

Je zřejmé, že sestavení červeného seznamu ohrožených ekosystémů na jakékoli úrovni bude vyžadovat velké množství důvěryhodných údajů. V některých případech bude možné při sběru dat pro hodnocení ohrožení ekosystémů s úspěchem uplatnit výstupy dálkového průzkumu Země, a to včetně použití umělé inteligence (Plesník & Plesníková 2023) nebo terénního mapování biotopů.

Na druhou stranu červené seznamy ohrožených ekosystémů najdou zcela určitě vhodné uplatnění při naplňování klíčového strategického dokumentu přijatého Úmluvou o biologické rozmanitosti - Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost (KMGBF, UNEP 2022c, 2022d, Plesník 2023b). Byly odsouhlaseny přímo jako titulkový indikátor A1 doporučený smluvním stranám úmluvy pro monitorování realizace KMGBF (Nicholson et al.

V roce 2024 publikovala IUCN vůbec první červený seznam v celosvětovém měřítku ohrožených ekosystémů. Odborníci si pro zmiňovaný soupis zvolili specifické, ale relativně dobře vymezitelné ekosystémy, o nichž již určitou dobu víme, že se celkově nenacházejí v příznivém stavu - mangrovy (IUCN 2024b).

V některých případech se výstupem obdobné klasifikace, zejména pokud vycházela z mapování stanovišť, staly červené seznamy ohrožených biotopů, i když při ní byla využita, byť občas upravená, metodika IUCN pro zařazování ekosystémů do červených seznamů.

V Evropě je důvodem popsaného stavu jednak tradice, jednak mezinárodní právní normy pracující s typy přírodních stanovišť. V ČR takto vyšel stále ještě nedoceněný Červený seznam ohrožených biotopů České republiky (Chytrý et al. 2019, 2020).

Autoři z ČR se významně podíleli i na přípravě Evropského červeného seznamu ohrožených biotopů, pochopitelně v případě suchozemských a sladkovodních stanovišť (Janssen et al. 2016). První část mimořádného díla zahrnovala mořské biotopy (Gubbay et al. 2016).

Jako invazní označujeme ty druhy rostlin a živočichů, které nejsou na dané lokalitě původní, tedy nedocházelo zde k jejich evolučnímu vývoji, a současně toto prostředí významným způsobem narušují. Takovéto druhy byly do nového prostředí zavlečeny z různých důvodů, některé úmyslně, jiné nedopatřením, a to především v souvislosti s lidskou činností.

Na území České republiky se vyskytuje nepřeberné množství nepůvodních druhů rostlin a živočichů, z nichž za invazní jsou považovány pouze některé z nich. Pro představu, z celkového množství 1576 nepůvodních druhů rostlin na našem území je v současnosti za invazní označováno 75 druhů. Z řad živočichů je to potom 113 invazních druhů na celkový počet 595 nepůvodních druhů.

Invazní druhy se vyznačují svou vysokou odolností, schopností efektivně osidlovat nová území a rychlostí šíření. V případě, že je takovýto živočich, potažmo rostlina, rozšířen na nová území, může nepříznivě působit na místní biotu a postupně nahradit druhy, které se zde původně vyskytovaly.

Tímto způsobem dochází k úbytku biodiverzity, tedy rozmanitosti druhů, na našem území, ale i všude jinde po světě. Typickým příkladem invazního druhu rostliny je bolševník velkolepý (viz. Obr. 11).

Tato rostlina s původním areálem výskytu na Kavkaze byla na našem území vysazena v polovině 19. století za účelem okrasné a medonosné rostliny. Současně je rozšířena po celé Evropě. Jedná se o pozoruhodnou rostlinu s bohatým květenstvím a zajímavě tvarovanými listy.

Obsahuje však látky, které při kontaktu s lidskou pokožkou způsobují nepříjemné popáleniny. Nebezpečná je také rychlost šíření, kdy bolševník dokáže vytvářet rozsáhlé porosty dorůstající výšky i 5 metrů a tímto způsobem zastínit a zcela nahradit zbylé druhy bylin.

Z řad živočichů můžeme jako příklad uvést norka amerického, který byl do Evropy dovezen za účelem chovu na kožešinových farmách. Postupně se však rozšířil i do volné přírody, kde následně téměř nahradil norka evropského. Ten je současně dle Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) zařazen mezi kriticky ohrožené druhy.

Dalším příkladem invazivních druhů živočichů jsou rak pruhovaný, rak signální a rak mramorovaný. Tito raci pocházející ze Severní Ameriky jsou u nás hojně rozšířeni a výrazně konkurují původním evropským druhům, raku říčnímu a raku kamenáči.

Severoameričtí raci jsou odolnější vůči znečištění vody, vyznačují se větší reprodukční a migrační schopností a slouží také jako aktivní přenašeči takzvaného račího moru, proti kterému jsou ale často sami imunní.

Tuto chorobu způsobuje skupina organismů zvaná řasovky, která se podobně jako houby šíří pomocí spor neboli výtrusů. Řasovky využívají raka jako svého hostitele, prostřednictvím kterého uskutečňují svůj vlastní vývoj a parazitují tak na něm.

Jak již bylo řečeno, nepůvodní severoamerické druhy raků jsou často proti tomuto parazitovy imunní a jeho napadení pro ně nekončí nutně smrtí. Oproti tomu, pokud je račí mor přenesen na některé původní evropské druhy raků, velmi často to končí vymřením populace v celém povodí.

Pro další příklady invazních druhů nemusíme chodit daleko. V Českých Budějovicích najdeme například křídlatku japonskou, netýkavku žláznatou, nutrii říční a střevličku východní.

Také českobudějovický park Stromovka se potýká s problémem tohoto charakteru, a to konkrétně s nepůvodními druhy ryb ve vodní nádrži Bagr. Ty sem pravděpodobně doputovaly Zlatou stokou z Vltavy, vyloučené však není ani úmyslné vysazení veřejností.

Jedná se konkrétně o karase stříbřitého, jehož výskyt byl v Bagru poprvé zjištěn při celkovém výlovu nádrže 20. Karas stříbřitý je kaprovitá ryba s nejasným původem, pocházející nejspíše z východní Asie. Do Evropy byl přivezen pravděpodobně za účelem zpestření rybí obsádky v místních vodách.

Karas stříbřitý se vyznačuje svou nenáročností na kvalitu prostředí a schopností třít se s jakoukoliv jinou kaprovitou rybou. Z tohoto důvodu v našich vodách téměř nahradil původního karase obecného.

Druhým invazním druhem, který se v Bagru vyskytoval, byla slunečnice pestrá (viz. Obr. 12). Tato na první pohled atraktivní okounkovitá ryba s původem v Severní Americe byla oblíbenou rybou akvaristů, kteří ji hojně vysazovali do zahradních jezírek jakožto okrasnou rybu.

Právě za tímto účelem byla v druhé polovině 19. století přivezena do Evropy, kde se začala rychle šířit i do volné vody. Přestože tato ryba v našich vodách nedorůstá velkých rozměrů, v průměru pouze několik centimetrů celkové délky, je schopna konkurovat mnohým původním druhům ryb o prostor a potravu.

Typické je pro ni budování hnízd, do kterých samice následně klade jikry a samec pak hnízdo aktivně hlídá. V tomto období je samec značně agresivní a dokáže zahnat i mnohem větší ryby. V současné době je slunečnice pestrá označena jako invazní nežádoucí druh a od roku 2019 je zařazena na tzv. černý unijní seznam.

Je důležité o této problematice aktivně informovat veřejnost, především pak obyvatele města České Budějovice, a předcházet tak problémům způsobeným nevědomostí.

tags: #seznam #kriticky #ohrožených #druhů #rostlin #v

Oblíbené příspěvky:

• Aktivity ČSOP zaměřené na ochranu mokřadů
• Recenze čištění odpadu v Dobrušce
• Kniha o třídění odpadu
• Aktuality z Jesenice: Bezpečnost v popředí
• Ochrana půdy a vody