Ekologie člověka: Definice a význam

V obecném slova smyslu je ekologie vědou o vztazích mezi živými organismy a prostředím; poprvé byl tento pojem použit německým biologem a filosofem E. Haecklem. Název ekologie je odvozen z řeckého slova ekos, které znamená prostředí.

Základem biologického pojetí ekologie je Darwinova teorie tzv. spleti života (web of life), která předpokládá, že mezi prostředím a organismy na jedné straně a mezi jednotlivými organismy na straně druhé existuje dynamická rovnováha, jejíž součástí je přizpůsobování organismů prostředí a bohatá škála vzájemných vztahů mezi organismy, sahající od symbiózy až po boj o výživu, světlo a prostor. „Prostředí, funkce a organismus tvoří základní biologickou trojici. Tato triáda musí být studována jako celek, a právě tento druh zkoumání nazýváme ekologií“ (J. W.).

Vymezení ekologie člověka

Obtížnější je vymezení předmětu a metod ekologie člověka. Per analogiam s biologickým pojetím by se dalo říci, že ekologie člověka je zkoumáním vztahu mezi člověkem a jeho prostředím, mezi lidskými individui a také mezi lidskými skupinami. V tomto smyslu by byla ekologie jakousi syntézou všech věd o člověku, využívající výsledků biologie, geografie, psychologie, antropologie i sociologie.

V sociologii se rozumí ekologií člověka nejčastěji zkoumání vzájemných vztahů jednak mezi lidmi, jednak mezi sociálními institucemi v rámci určitého prostoru. Zdůrazňování prostorové složky odlišuje ekologii od ostatních sociologických přístupů k studiu společnosti a vyskytuje se téměř ve všech definicích. N. P. Gist a L. A. Halbert ji definují jako „studium prostorového rozložení osob a institucí ve městě a procesů, které k tomuto rozložení vedou“, J. H. Quinn: „Ekologie člověka se zaměřuje na studium vztahů mezi člověkem a prostředím,“ E. E. Bergel ji označuje za „teorii vzájemných vztahů mezi prostředím a člověkem“.

Různé přístupy k ekologii člověka

Poněkud jiný smysl vyhrazuje ekologii člověka A. A. Prvním a pravděpodobně nejméně úspěšným pokusem je přímé nebo jen málo pozměněné použití principů animální a rostlinné ekologie na lidskou společnost.

Čtěte také: Životní prostředí v Česku a lidská činnost

R. E. Park, který je pokládán za zakladatele tzv. chicagské sociologické školy, která byla úzce spojena s rozvojem ekologie ve 20. letech, považoval soutěžení za primární faktor, který vytváří jak animální, tak lidské společenství. Soutěžení vede k dělbě práce a k dalším formám uspořádání lidských vztahů, umožňujících společně výhodné používání prostoru. Podle Parka vedla soutěž, zejména ve městech, k různým stupňům spolupráce, kterou označoval pojmem soutěživá spolupráce.

Rozlišoval dvě úrovně soutěživé spolupráce: biotickou a kulturní. Chicagská sociologická škola, mezi jejíž přední členy se vedle Parka počítají zejména R. D. McKenzie, E. W. Burgess, L. Wirth, E. Mowrer a W. Ogburn, kladla ve svém výkladu ekologie důraz na tzv. biotickou stránku společnosti; ve svém výkladu ekologie města považovala městská sídla za jakousi formu lidské biocenózy, ve které mají základní biologické vztahy mezi lidmi ekonomickou podobu.

Druhým - a dosud živým pojetím - je názor, že ekologie člověka studuje jen určitou, i když velmi důležitou stránku vztahu prostředí-organismus, a to vztah mezi přírodními zdroji a jejich využitím. Prostředí je spojeno se sociálním systémem pojmem zdrojů.

Každá hospodářská soustava je organizací lidské činnosti, zaměřenou k využití zdrojů a předpokládá dělbu práce v takovém rozsahu, aby bylo dosaženo cíle soustavy, tj. udržení její existence nebo jejího rozvoje. Dosažení tohoto cíle není jen ekonomickou záležitostí, nýbrž předpokládá dobře fungující sociální organizaci, kulturu atd. V tomto smyslu se stává celá sociální organizace společnosti rozhodující pro míru využití zdrojů.

Zvláštní složkou zdrojů, které si ekologie tohoto zaměření všímá, je samotný prostor. Třetí skupinou ekologických studií jsou monografické výzkumy jednotlivých sociálně kulturních oblastí měst. Existovaly již před tím, než se pro ně začal používat pojem ekologie; jejich klasickým příkladem je Engelsova kniha Postavení dělnické třídy v Anglii. Do jisté míry a s jiným zaměřením navázaly na tyto studie anglické průzkumy měst, které jsou spojeny se jménem Ch. Boothe, a také práce chicagské sociologické školy, usilující o formulaci zákonů prostorového rozložení obyvatelstva na území měst.

Čtěte také: Člověk a populace

Čtvrté pojetí chápe ekologii a sociální organizaci jako kolektivní přizpůsobení populace prostředí. Ekologie člověka zkoumá společnost jako funkční organizaci obyvatelstva, usilující a dosahující adaptace k svému prostředí. V tomto smyslu jsou hlavními prvky ekologické teorie: obyvatelstvo, prostředí, technologie a organizace, které tvoří tzv. ekologický komplex (O. D. Duncan, L. Někdy se k těmto čtyřem pojetím přidává ještě páté, zdůrazňující sociálně psychologické faktory (N. P. Gist, S. F. Fava).

Tato koncepce ekologie je schopna synteticky pojmout starší, poněkud deskriptivní pojetí ekologie jako zkoumání prostorového rozložení obyvatelstva a sociálních institucí, a také teorii o ekologických vztazích mezi zdroji a obyvatelstvem; není však zatížena biologizujícími analogiemi prvních prací chicagské sociologické školy. Do jisté míry lze říci, že je rozvíjením tzv. sociální morfologie, kterou rozpracoval francouzský sociolog M. Halbwachs.

Ekologie člověka a populace

Ekologie člověka se vždy zabývá populací v určitém prostoru. Zkoumá míru růstu nebo úbytku obyvatelstva, která umožňuje rozumět lépe využití prostoru. V rámci rozboru obyvatelstva jako jedné ze složek ekologického systému studuje ekologie hustotu obyvatelstva, jeho územní rozložení a různé stránky jeho prostorové distribuce.

Součástí novějších ekologických studií jsou analýzy dlouhodobých i krátkodobých změn v rozložení obyvatelstva, to je zkoumání migrací i denního pohybu obyvatelstva a stanovení zákonitostí těchto pohybů (viz též demografie). V rámci výzkumu zákonitostí pohybu obyvatelstva byla vypracována teorie tzv. ekologických procesů, které jsou označením pro změny v územním rozložení obyvatelstva určitého území.

Každá populace žije v určitém prostředí, do kterého se v ekologii zahrnují: poloha, podnebí, přírodní zdroje, flóra a fauna, topografie a geologické podmínky. Přizpůsobení obyvatelstva k prostředí je do velké míry závislé na stupni rozvoje techniky.

Čtěte také: Etapy lidského vývoje

Sociální organizace a ekologický komplex

Nejvýznamnějším prvkem ekologického komplexu je sociální organizace. V lidské společnosti je každá organizace vždy organizací sociální, vzhledem k vzájemné závislosti lidských individuí. Formy této organizace a jejich velikost mohou být velmi rozdílné a sahají od samostatně hospodařící rodiny jako ekologické jednotky až po světové metropole, které představují v současné době vedle městských aglomerací, tzv. konurbací, nejsložitější ekologické soustavy.

Součástí všech těchto sociálních organizací je určitá míra dělby práce, v závislosti na stupni společenského rozvoje. Součástí ekologického komplexu, kterému je věnována v poslední době stále větší pozornost, jsou sociálně psychologické prvky, jako např. postoje vůči místu bydliště, názory na vhodnost a kvalitu prostředí, momenty prestiže, jistoty apod.

Ekologické faktory

Všechny živé i neživé prvky prostředí působící na organismy se nazývají ekologickými faktory. Mají rozdílnou podstatu a specifiku působení a je možné je členit do těchto zákl. skupin:

• abiotické (fyzikálně-chemické), což je teplota, sluneční svit, vlhkost, plynné složení vzduchu, atmosférické vlivy atp.;
• biotické, tj. faktory vzájemného ovlivňování živých systémů;
• antropogenní, kterými jsou formy činnosti člověka přímo a nepřímo ovlivňující život organismů v prostředí.

Každý organismus, populace či společenstvo má určitou ekologickou valenci vůči jednotlivým ekologickým faktorům. Pohybuje se v určitém rozmezí od mezních hodnot k optimální hodnotě, která je pro existence organismů nejvýhodnější. Mezi ekologickými faktory jsou vždy některé limitující, jež ohraničují možnosti existence biol.

Jako vědu vymezil e. poprvé E. H. Haeckel v r. 1869. Nejběžnější je definice e. E. P. Oduma: je to věda o životním prostředí, resp. biologie prostředí. E. je běžně vztahována k ochraně životního prostředí nebo přírody, k péči o ně; někdy se přímo s těmito pojmy ztotožňuje.

E. jako věda se vyznačuje typickými interdisciplinárními znaky. Využívá poznatků chemie, fyziky, matematiky aj., ale i spol. věd, zvl. filozofie, s-gie, ekonomie, psychologie, politologie atp. V současné době její význam neobyčejně vzrůstá se silným ohrožením životního prostředí nazývaným ekologickou krizí. Rozvíjí se tzv. ekologické vědomí, ekologická etika, vznikají ekologická hnutí, polit. strany (strany zelených). Problémem dnešní doby jsou střety ekologických a ekon. zájmů, resp. nepochopení faktu, v dlouhodobější perspektivě nemůže jít o zájmy rozporné, neslučitelné.

Do zemědělského hospodaření, zejm. hospodaření s půdou, intervenuje e. mimo jiné tzv. alternativním zemědělstvím. Podle specifikace předmětu studia se e. člení na autoekologii, která zkoumá jednotlivé organismy, populační ekologii, zkoumající populaci určitého biol. druhu, synekologii, jejímž předmětem jsou skupiny organismů (společenstva) a globální ekologii, vztahující se k biosféře. Dále je možné hovořit o fyziologické ekologii, zabývající se fyziologickými změnami organismů v procesu jejich přizpůsobování ke změnám prostředí, a o biochemické ekologii, která si klade za úkol objasnit zákonitosti adaptace organismů na molekulární úrovni. E. lze rozlišovat i podle dalších kritérií. Pro s-gii a spol. vědy vůbec má význam zejm. ekologie člověka a tzv. hlubinná ekologie.

E. se překrývá s environmentalismem, tj. S-gie jednak vstupuje do e. jako přímá součást tohoto interdisciplinárního oboru, jednak studuje „zvenku“ některé ekologické jevy a souvislosti, např. utváření a fungování nátlakových ekologických skupin, intervenci ekologických hodnot v hodnotovém spektru různých skupin populace a v oblasti utváření a přetváření morálních norem, soc. předpoklady a dopady ekologické krize apod.

Termín e. se ve spol. vědách používá k vyjádření studia dimenzí soc. prostoru (viz ekologie sociální). V rámci kult. antropologie se ve spojení s e.

Vývoj ekologie a biodiverzita

Ekologie se v posledních třiceti letech velice rychle vyvíjela a měnila, její vývoj byl však v jistém ohledu opačný než u mnoha jiných věd. Zatímco například některé společenské vědy se problematikou ohrožení přírody zabývají až v poslední době, ekologie se snažila v těchto otázkách zaujmout jednoznačné a rozhodné stanovisko v letech šedesátých a dnes od toho upouští. V šedesátých letech se ekologie snažila vědecky zdůvodnit, proč je ničení přírody špatné a proč je ochrana přirozených celků nutná a dobrá.

Velice populární byla tehdy koncepce vztahu diverzity (rozmanitosti) a stability společenstev, která předpokládala, že čím je společenstvo rozmanitější, tím bude také stabilnější. Tato koncepce, vycházející z nemnoha laboratorních i terénních pozorování (např. že monokultury jsou méně odolné proti invazi hmyzích škůdců či že jednoduchá společenstva ostrovů podlehnou snadno invazi kolonistů), vedla k závěru, že ochranou veškeré rozmanitosti zajistíme stabilitu ekosystémů.

Diskuse na toto téma plnila stránky odborných časopisů a později vedla k radikálnímu přehodnocení výchozích předpokladů. Přestalo se diskutovat ještě z jiného důvodu. V té době se totiž začaly objevovat názory (které se později zcela prosadily), že sama stabilita společenstva není o nic lepší než nestabilita. Mnohá společenstva totiž přímo potřebují vnější, často dramatické zásahy (např. severský jehličnatý les se zmlazuje jen díky lokálním požárům), mnohá mohou existovat jen na dramaticky se měnících lokalitách, mnohá se sama neustále mění a nejsou přitom o nic horší než ta neměnná.

V posledních asi deseti letech se hovoří o ochraně biodiverzity. Biodiverzita je považována za hodnotu samu o sobě, kterou je potřeba chránit z mnoha důvodů, od čistě utilitárních až po čistě etické. Přestože jde nesporně o značný pokrok v našem uvažování, stále ještě je tento vědecký přístup poněkud problematický. Nikdo totiž neví, co pojem biodiverzita vlastně znamená.

Nejsou známy zdroje biodiverzity ani její význam - např. nikdo neví, proč v tropech je řádově vyšší rozmanitost všech forem života než ve vyšších zeměpisných šířkách (jednotlivé teorie se buď vzájemně podpírají, nebo jsou zacyklené - vyšší rozmanitost rostlin způsobuje vyšší rozmanitost živočichů a naopak). Problém je asi ještě hlubší. Pojem biodiverzity vznikl z čistě lidské potřeby zdůraznit význam každé jednotlivosti, každého konkrétního organizmu, společenstva, jevu, ale zároveň z čistě vědecké potřeby zobecňovat.

V této souvislosti je podstatné, že sama ekologie jako věda (a koneckonců celá biologie) teprve nyní postupně doceňuje význam konkrétností. Souvisí to se selháním pokusů najít obecné zákonitosti fungování přírody - zjistilo se například, že každé společenstvo má vlastní dynamiku a jeho druhové složení je určeno mnoha faktory, které jsou specifické právě pro dané společenstvo, podobně jako faktory rozhodující pro přežívání jsou specifické pro každý druh, ne-li populaci atd. (totéž platí i na jiných úrovních organizace živého světa).

Ekologové dnes velmi dobře vědí, že organizmy, populace či společenstva nelze vytrhnout z konkrétního kontextu a nelze o nich hovořit příliš obecně. Tato rezignace na obecnosti se projevuje například i v praktické ochraně přírody, kdy pro ochranu určitého druhu nejsou rozhodující obecné (vědecké) zásady o velikosti a managementu rezervací, ale hluboká a třeba i nevědecká znalost daného druhu.

Dnes se poměrně často setkáváme s názorem, že problémy současného světa nevyřeší věda, ale pouze změna hodnotové orientace člověka, která je dána náboženstvím a kulturou. Věda bude mít tedy význam jen tehdy, stane-li se imanentní součástí kultury.

Díky rezignaci na obecnost a zdůrazňování konkrétních jevů a situací by ovšem mohla mít právě věda (byť už trochu jiná než dříve) v rámci kultury důležitou roli, která by spočívala nikoli v hlásání pouček a návodů založených na apriorních hodnotících kritériích, ale v poukazování ke konkrétním (možná lze říci dokonce hmotným) skutečnostem v bezprostředním vztahu ke konkrétním jevům přirozeného světa.

Zkušenosti z nedávné historie ukazují, že podstatná nejsou nějaká obecná řešení, ale hluboký a odpovědný vztah jedince ke každému konkrétnímu organizmu, ke každému konkrétnímu jevu, ke každé jednotlivosti. Věda zde má nezastupitelnou roli, protože na tyto jednotlivosti ukazuje.

tags: #ekologie #cloveka #definice

Oblíbené příspěvky:

• Ubytování pro školy v přírodě Horní Bečva
• Holubi domácí v Praze
• Přehled ekologických zákonů
• Věk rozumu - Thomas Paine
• Zábavné aktivity o vodě