Skladka okolí Nýrska: Historie a současnost

Pod posledními výběžky Královského hvozdu, kde řeka Úhlava vystupuje z hlubokého sevřeného Hamerského údolí do širokého údolí, leží město Nýrsko. Jeho jméno ve svém původu asi souvisí se slovem nyra - nora, brloh nebo doupě. Původní osada vznikla při brodu přes řeku Úhlavu, kudy procházela obchodní stezka vedoucí z nitra Čech do sousedního Bavorska. Stezce se říkalo „německá“ a stoupala od osady v údolí hlubokými lesy Královského hvozdu do bavorských Nových Kostelů, odkud pokračovala dále Bavorským lesem.

O ekonomickém významu Nýrska svědčí již první listinná zmínka z roku 1327. Na návrší částečně obtékaném řekou vznikl asi již ve 13. století opevněný kostel, který spolu s okolním hřbitovem tvořil hradiště a byl útočištěm pro celé okolí. Byl jím ještě dnes městu vévodící farní kostel sv. Tomáše. Pod kostelem vznikla trhová obec Horní Nýrsko, která se po vystavění hradu Pajreku nad Nýrskem před rokem 1356 některým z členů rodu Janovských z Janovic, stala součástí pajreckého panství.

Správním střediskem pánů z Janovic na Pajreku byl hrad Pajrek. Kousek níž po proudu řeky Úhlavy ležící městečko Dolní Nýrsko patřilo od roku 1339 Sezemovi z Dolan, který vlastnil panství bystřické. Často se střídajících majitelů bystřického panství byla tvrz v Bystřici nad Úhlavou. Obě obce sdílely osudy svých pánů až do roku 1524, kdy majitel bystřického panství Jan Koc z Dobrše koupil hrad Pajrek s příslušenstvím od posledního majitele a tím dal základ k postupnému srůstání obou obcí, které se vlastně dokončilo až v 19. století. Městečko Dolní Nýrsko nemělo žádné hradby a využívalo ke své obraně členitosti řeky Úhlavy, doplněnou o palisádové opevnění. Z konce XV. Po roce 1400 přechází příjmy ze cla asi na sto let na pány z Rýzmberka.

V letech 1579 - 1593 je Nýrsko jmenováno mimo jiná města stanicí, kde se vybírá vývozní clo za víno, pšenici, sladovnický ječmen a za koně. v roce 1593 vyprosil Jan Koc z Dobeše svým poddaným obyvatelům městečka Dolního Nýrska při bavorské hranici u císaře Rudolfa II. dva roční a jeden týdenní trh. Později pak 1652 obdrželo Nýrsko od císaře Ferdinanda III. Roku 1677 byla obec oprávněná odebírat z císařských skladů sůl pro vlastní potřebu, 1683 povoluje královské apelace v Praze postavení nového hrdelního práva. První zmínka o škole pochází v nýrském manuálu z roku 1685. Roku 1712 se vrací rakouský císař Karel IV. domů z Frankfurtu přes Nové Kostely, Nýrsko a Klatovy.

K prvnímu soustavnému očíslování domů v celém císařství rakouském dochází roku 1770. V roce 1782 bylo v Nýrsku odňato právo ke skladování soli, protože sůl byla prodávána i cizím mimo město. Roku 1798 lehlo popelem židovské ghetto v Dolním Nýrsku po zásahu bleskem. Podle Sommerovy topografie z r. V roce 1861 utrpělo Nýrsko velké škody několika požáry. Slavnostní otevření železniční trati Plzeň - Nýrsko, bylo 20. 9. 1876. Dne 20. 10. 1877 otevřen horský úsek Nýrsko - Železná ruda s napojením na bavorskou trať do Deggendorfu a Plattlingu. Roku 1880 založena pozemková kniha pro Nýrsko. Obě Nýrska dostala jednotné číslování.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

Rok 1895 je počátkem vzniku průmyslové výroby v Nýrsku. Optická továrna W. Eckstein a spol. přesídlila z Vídně do Nýrska. V roce 1902 vznikl další důležitý podnik, továrna na vidle a lopaty založená S. Berntem při nádraží. Při sčítání obyvatelstva v roce 1933 vzrostl počet obyvatel na 3200 a počet domů na 505. Dne 8. 10. 1938 došlo k okupaci odtržených pohraničních oblastí Československé republiky a jeho obsazení německou armádou. Dne 4. 5. 1945 osvobozuje americká armáda Nýrsko.

Během posledních padesáti let se město rozrostlo o nové sídliště a rodinné domky. Otevření státní hranice po roce 1989 a zřízením dalších výhodných hraničních přechodů podstatně stoupla rekreační hodnota Nýrska a celé oblasti.

Současné problémy a snahy o zlepšení

Uklidit nepořádek a odstranit nelegální černé skládky. To si za hlavní cíl klade celorepubliková akce Ukliďme Česko. Probíhá v dubnu na mnoha místech republiky v několika termínech. Každoročně se do ní zapojují a organizují ji také obce, města, spolky nebo jednotlivci z opavského a bruntálského okresu.

Dnešní tvář tohoto území, které leží v nadmořské výšce mezi 1000-1200 m, není zdaleka stejná od nepaměti. Původně bylo území pokryto smíšenými porosty pralesovitého rázu se stromy různého stáří. Druhovou skladbu lesů tvořily především buk, jedle, smrk a javor klen. Příchod člověka a jeho postupné zabydlování se zde, přineslo do území spoustu změn. S rozvojem sklářství, dřevařství i pastevního hospodářství se začala zmenšovat plocha pralesa a zároveň se zjednodušovala druhová skladba lesa.

Devastaci lesních porostů nezpůsobila jen těžba, ale podpořilo ji i nešetrné odvodňování lesních ploch a v neposlední řadě i lesní pastva. Pasoucí se dobytek poškozoval mladý podrost především listnatých stromů, vyšlapával další a další stezky, které pak byly následně příčinou vodní eroze. Samotní pasáci také osekávali mlází, aby se pastviny příliš nezalesňovaly. Stáda skotu byla ve starších dobách občas ohrožována medvědy a vlky.

Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování

Poslední velkou ranou pro původní pralesovité porosty byly ničivé vichřice a následná kůrovcová kalamita v 60. a 70. letech 19. století. Pracovní nasazení těžebních čet, které zpracovávaly polomy i kůrovcové stromy bylo obrovské. Nemenší úsilí bylo ale souběžně věnováno zalesňování kalamitních holin. Část holin byla obnovena přirozenou cestou - zmlazovaly na nich místní dřeviny. Zbývající holiny byly kultivovány uměle a to buď síjí nebo sadbou. K setí se používalo převážně semeno smrku. K sadbě byly využívány tříleté smrkové semenáčky nebo pětileté smrkové sazenice. Nejprve byl používán pouze kvalitní smrk místního původu, až později při vylepšování zalesňovacích nezdarů bylo použito sazenic cizího původu.

Nikdo se tehdy příliš nepozastavoval nad tím, že takovéto monokulturní porosty s sebou ponesou rizika nestability. To až dnes, kdy znovu musíme čelit polomům, kůrovcovým kalamitám a rozpadu lesních ekosystémů, spíláme svým předkům za to, že nebyli prozřetelnější. Ale nemáme jinou možnost než neopakovat jejich chyby a snažit se o změnu druhové skladby lesů ve prospěch listnatých stromů. Přirozený, smíšený les, podobný tomu, který pokrýval Šumavu před staletími, by měl daleko větší šanci na existenci, než smrkové monokultury, založené našimi předky.

Přírodní charakteristika Kvildska

Současnost Orograficky náleží území k oblasti Kvildských plání. Dominantními vrcholy v bezprostředním okolí jsou Tetřev (1260 m n. m.), Antýgl (1253 m n. m.), Přilba (1219 m n. m.), v jižní části pak Černá hora (1315 m n. m.) a Stráž (1307 m n. m.). Geologicky je území tvořeno metamorfovanými horninami šumavské větve moldanubika (migmatitizované pararuly), které jsou místy proniknuty vyvřelinami centrálního moldanubického plutonu (granodiority weinsberského typu). Dna údolí podél vodních toků vyplňují štěrkopískové náplavy čtvrtohorního stáří. V terénních sníženinách a inverzních polohách se místy vyvinuly významné polohy rašelin.

Kvildsko je důležitou pramennou oblastí s četnými prameništi, mokřady a rašeliništi s poměrně hustou sítí vodotečí. Nejvýznamnějším tokem je Teplá Vltava pramenící 7 km od obce pod Černou horou. Jejími přítoky jsou Jezerní (Kvildský) potok přitékající od Jezerní slatě a Bučina s Olšinkou. Území je i dnes z významné části tvořeno lesy. V zastoupení lesních vegetačních stupňů převládá 8. lesní vegetační stupeň (smrkový), zastoupen je i 9. lesní vegetační stupeň (klečový), který se ale vyskytuje pouze mozaikovitě na rašeliništích.

V důsledku poměrně drsného klimatu a chudého geologického podloží je ráz květeny ve sledovaném území vcelku jednotvárný, na druhé straně se zde ale vyskytuje řada vzácných druhů rostlin. V lesích můžeme vidět už brzy z jara oba druhy devětsilů - devětsil bílý (Petasites albus), devětsil lékařský (Petasites hybridus), sasanku hajní (Anemone nemorosa), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), nebo chráněnou dřípatku horskou (Soldanella montana). Ve smrkových porostech kvete sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), podbělice alpská (Homogyne alpina) a zvláště právě v jarním období nepřehlédnutelná bika lesní (Luzula sylvatica).

Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?

Zcela odlišná je vegetace potočních niv. Protože jde o biotop podstatně bohatší na živiny, rostou tu převážně vytrvalé druhy vysokého vzrůstu. Mezi dominantní, nepřehlédnutelné druhy zde patří mléčivec alpský (Cicerbita alpina), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), pcháč různolistý (Cirsium heterophyllum), či bíle kvetoucí pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius).

Poměrně velká část území je tvořena bezlesím. Částečně jde o kulturní, obhospodařované louky, floristicky nepříliš zajímavé. Daleko pestřejší jsou vlhké až zrašelinělé louky, na kterých můžeme najít starček potoční (Tephroseris crispa), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), všivec ladní (Pedicularis sylvatica), všivec bahenní (Pedicularis palustris), plešku stopkatou (Willemetia stipitata). Na sušších místech jsou luční mokřady vystřídány suchomilnými společenstvy s převládající smilkou tuhou (Nardus stricta), prhou chlumní (Arnica montana) a hořcem šumavským (Gentiana pannonica).

Fauna Kvildska

Fauna sledovaného území se formovala do dnešní podoby po nástupu doby ledové a měla původně téměř výhradně lesní charakter. S příchodem člověka a vznikem nových krajinných prvků (louky, pole, komunikace) došlo jednak ke zpestření fauny o druhy obývající otevřenou krajinu, zároveň však ubyly druhy vázané na přirozená stanoviště a velcí predátoři (medvěd, vlk, rys, kočka divoká).

Poměrně bohatý život panuje díky vysoké čistotě vod ve vodních tocích. Z rybovitých obratlovců je dominantní pstruh obecný potoční (Salmo trutta m. fario), vranka obecná (Cottus gobio) a mník jednovousý (Lota lota). Místy se vyskytuje kriticky ohrožený zástupce kruhoústých mihule potoční (Lampetra planeri)..

Velký význam pro stabilitu populace pstruha potočního na Šumavě má i pstruhová líheň postavená v roce 1998 v těsné blízkosti obce Borová Lada na Vltavském potoce. Od roku 1999 jsou pravidelně vypouštěny plůdky pstruha potočního z této líhně do celého povodí Teplé Vltavy. Ze skupiny plazů se ve zdejších drsnějších klimatických podmínkách vyskytují prakticky pouze zmije obecná (Vipera berus), užovka obojková (Natrix natrix), slepýš křehký (Anguis fragilis) a ještěrka živorodá (Zootoca vivipara).

V rozsáhlých lesích se vyskytuje řada horských druhů ptáků. Můžeme zde pozorovat například datlíka tříprstého (Picoides tridactylus), křivku obecnou (Loxia curvirostra) či kosa horského (Turdus torquatus). Během posledních let dochází k úbytku populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) a naopak se mírně zvyšují stavy tetřeva hlušce (Tetrao urogallus). Relativně hojnější je jeřábek lesní (Bonasa bonasia). Ornitologicky významné jsou i nelesní plochy.

Ve sledované oblasti se samozřejmě vyskytují i běžné druhy větších savců: veverka obecná (Sciurus vulgaris), kuna lesní (Martes martes), prase divoké (Sus scrofa), srnec obecný (Capreolus capreolus) nebo jelen evropský (Cervus elaphus). Z velkých šelem žije v území pouze rys ostrovid (Lynx lynx). Původně vyhubený druh byl na Šumavě znovu vysazen v 80. letech 20. století a během poměrně krátké doby se zde populace rysů úspěšně stabilizovala.

Rašeliniště Kvildska

Jako rašeliniště jsou obecně označovány ekosystémy na trvale nebo dlouhodobě zamokřených stanovištích, ve kterých dochází k hromadění nerozložené organické hmoty. Na Šumavě rozlišujeme rašeliniště dvou typů: minerotrofní rašeliniště čili slatiniště a ombrotrofní (oligotrofní) rašeliniště čili vrchoviště.

Podle nejnovějších palynologických výzkumů (výzkum pylových zrn) se rašeliniště na Šumavě začala nejdříve formovat ve východní části, a to před 13 000 lety v období staršího dryasu. Na západní Šumavě začala rašeliniště vznikat koncem pozdního glaciálu, v období mladšího dryasu před 11 000 lety. Nejmladší jsou rašeliniště centrálních náhorních plání, která se začala vyvíjet před 10 000 lety. Vrchoviště řadíme mezi tzv. reliktní biotopy, které se staly útočištěm mnoha unikátních druhů, jejihž dnešní výskyt souvisí s dávným zaledněním.

V závislosti na poměrech stanoviště se na Šumavě vrchovištní rašeliniště vyvíjela ve dvou základních typech: údolní vrchoviště-luhy nebo horská vrchoviště-slatě. Mezi oběma typy navíc existuje i řada přechodných forem.

V současné době je na území Šumavy odhadováno přibližně 290 rašelinných ložisek o celkové ploše cca 5 900 ha. I z tohoto důvodu bylo území národního parku spolu s přilehlými oblastmi zařazeno mezi tzv. mokřady mezinárodního významu chráněné tvz. Ramsarskou úmluvou (Ramsar sites).

Jezerní Slať

Jezerní slať je typické horské vrchoviště, ležící v nadm. výšce 1058 - 1075 m.n.m.. Státní přírodní rezervace Jezerní slať byla na ploše 34 ha vyhlášena již v r. 1933. V roce 1973 byla rozšířena na plochu 103,5 ha. V současné době jde o I. zónu Národního parku Šumava č.69 s výměrou 231,1 ha. Jezerní slať je horské, hřebenové rozvodnicové rašeliniště, ležící na rozvodí řeky Vltavy o Otavy. Přítokem Teplé Vltavy je Jezerní (Kvildský) potok, odvodňující větší, jižní část rašeliniště ( cca 85% plochy). Menší, severní část je odvodňována jedním z přítoků Hamerského potoka do Vydry a dále do Otavy. Hnědé zbarvení vod, odtékajících z rašeliniště, způsobují huminové kyseliny. (Jde o organické kyseliny nestálého chem. složení, vznikající rozkladem organického materiálu.) Geologicky je území tvořeno výhradně metamorfovanými horninami - pararulami.

tags: #skladka #okolí #Nýrska #historie

Oblíbené příspěvky:

• Bílý hranatý odpadkový koš - výběr
• Ochrana přírody (1994)
• Montáž odpadu s přepadem
• Emise nákladních aut – ČR
• Dubnové kvetení stromů