Střední Čechy nabízejí nespočet zážitků pro všechny smysly. Mnichovo Hradiště je díky své poloze považováno za jednu ze vstupních bran do Českého ráje. Místy připomínají Brdy Šumavu, jinde skotská vřesoviště nebo skandinávskou tajgu a tundru. Brdy jsou jediným pohořím ve středních Čechách.
Kulturní a společenské akce
V kulturním domě v Jestřábí Lhotě zahrála na sobotní rockové taneční zábavě skupina Stresor. Hudební pořad s názvem „Zpívaná“ se vydal na cesty. V sobotu se Zpívaná vydala na cestu.
Příběhy a osudy
Štěpánek je moc šikovný pětiletý kluk s obrovskou radostí ze života. Narodil se nám o 2 měsíce dříve a to s sebou neslo řadu zdravotních komplikací.
Básnický pohled na Istanbul
Není moře světel ani nebe, neníť v nebi ďábla závistníka, není Mahomeda ukrutníka - rozjásán tak seraj v Istanbulu a v seraji dvorana se jásá, roznícena tisícerým světlem: nádhera v ní zlatým okem blýská, poletuje kolem zlatým křídlem, poskakuje zlatou svojí nožkou, prohlíží se v zrcadelném kovu, jak harému pyšná krasavice od sandálku až k vrcholu kštice.
Ve dvoraně sultán odpočívá, Mahomed, syn strašný Amurata, zatopený vonných světel září, srdcem upír, člověk pouze tváří. Dumá sultán na pohovkách měkkých, na skvrnité kůži pardálové, na žíhané, lesklé tygra srsti, vyschlé tělo řásné krzno halí, krzno hebké, sobolina hojná, plna rozmazlené úlisnosti, ana k nohám lichotivě splývá, na střevíc až zlatem krumplovaný, posázený perlou na vše strany.
Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět
Z hedbávu je skvostný turban svitý, bílý v hůře, zelenavý v důli, jako Balkan v libodechu vesny, jehož bedra slunce v plášť svůj halí, v jehož kštici jiskry hoří sněžné, k jehož patám pestré kvítí běží, ovinuto bystřin stuhou svěží. Líhotá se turban Mahomedu, třpytí se a mění se a leskne, zachvívá se blesky drahokamů, leskotá se topasovou září; v záři tone měsíc brillantový, pyšní se a žhavé hroty metá; šípá topas tisícerou střelou, až se opál agrafový mutí, rudne závistí a zase bledne, pozpod roušky světlo svoje láme, jak by zrak byl záletnice svůdný, rozželaný v zahalené tváři, jako Aldebaran v mlžné záři.
Všude přepych v obdiv zve a vábí, odevšad své vytřešťuje oči, ješitnosť a pýcha přisluhují: skadeřilyť vlas sultána vetchý, přitemnily vous i řasy ježné, sytily je ambry drahou mastí, zavinuly do prstencův lehkých, hojný rubín do úpleti daly, by zápasil s diamantem sponky, se safírem čelky v modrém vzplanu a s obrubou zlatou u kaftanu.
Na kobercích kolem hudba zvučí - zpěvná loutna, vírná tamburína; v prostřed hudby zvlněny jsou krásy: ladné boky, běloskvoucí ňadra, ebenová kadeř, kypré rámě, v celot zvoucí rtíky, žhoucí oko, přitlumeno vlhké roušky krásou a hedvábnou lesknoucí se řasou. Vnadný Krym a Grusie ta svěží, Kavkaz chmurný, kraje Řecka ladné, chladný Sever jíni dýchající, Sicilie věčně smavé nebe, Nubie i Nilu kraje vábné, vše se chvělo na kobercích lepých, vše k svým nohám strhla vílnosť vzpupná; náhléť vždy, jak skalních boků příka, chtíče lakotného sultánčíka.
Však dnes nedbá krás těch rozvlnění, pestrosť jejich v zřítelnice bode, ladné písně zvukem ňádro ryjí, hebká vůně měkký mozek jitří; chab a chor je s čelem rozpáleným, sklíčen tuho Bál ten lidožravý, leniv dravec k líbání i vraždě, k šepotání sladkému i klení, jak by zhaslo peklo skrytých vášní, jakby zuby vypadaly dravci, jak by vyschlo bahno oplzlosti s upružením svalů všech i kostí.
Mrzut; nechceť rouhati se Bohu jako dřív, když v chrámy jezdil křesťan, z kalichu by vínem pojil oře, chléb by svatý ohařům svým vrhal, ušklebavou aby chroptil řečí: Vizte, psi jak žerou křesťan Boha! Nechci dát však ani svému koni z oplátků, jež nepojedli oni! - Nechce sultán v chrámech pobavit se, by potepal lebky ujařmených, modlících se s nakloněnou hlavou, volajících k nebi úpěnlivo, bijících se v čela, v prsa hříšná, zrosujících rudou slzou dlažbu; nechce vjeti v „Moudrosti chrám“ boží, by desetkrát sedmnácte světců dolů smetal mečem zakřiveným s desetkráte sedmnácti sloupův z jaspisu a malachitů lesklých, dada oči loupati jim v smíchu, hlavy štěpit, řezat v ladném dříku po způsobu předků svých a zvyku.
Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování
Těžká hlava skloněna je k pleci, vášněmi jsou vyvětraly tváře, schnouce zvolna v žlutost šťávy prostou, jak když listí v jeseni se mění; svislý ret se tupě k retu tiskne, věčným svárem strháno jest oko, mdlo je bděním, zalito a rudo, jako prv, když volal Kalil paše o půl noci v palác drinopolský, by mu hněviv zcuchal sivou bradu, že nevěděl kudy k Cařihradu.
Cože tře tu hlavu vyšeptalou, co užírá sultánovo hrudí, co vysmahlým skráním nedá spáti, co rozrývá nízký úhor čela, co že dusí plameniště chtíčů? Národů-li kletba vypuzených, potíraných zkrvácenou pěstí, či snad starců bědné naříkání, ukovaných v „Sedmivěžné tvrzi“, zmírajících v devaterých poutech, devatery koule u svých nohou, ve svém srdci žaly devatery - čím potírán asi vlk ten šerý?
Vším tím ne, dnes nevzpomíná toho. Nač by vzpomněl také litostění, nač by želel krvavých jich slzí? Velik on, nuž čeho se mu báti? Otěž vlády pevně v rukou třímá, trhá posud lid, když prociťuje, jestiť posud strachu pán a kníže - jiného cos tvrdé srdce hryže.
Divné zvěsti serajem se nesly o slepci, jenž v jasných nocích bloudí po údolích kolem Cařihradu, o písních, jež divný stařec zpívá, o dojemných zvucích srbských guslí, o průvodci popěvného starce, o žebráka čarokrásném psovi, jehož srst prý nad hedbáví hladší, jehož oči jasnější než hvězdy, jehož síla lva můž zdrtit v spáru, jehož věrnost nad stráž janičárů.
Hoří touhou sultán, psa chce míti, buď že míti nebo aspoň zříti, posílá a kupuje, leč marno; nazpět nosí otrok kupné zlato, nazpět sliby i výhrůžky různé, nechce slepec dáti zvíře luzné. Čím vzdornější odpor muže starce, tím víc roste sultánovo přání, chorobou se vzmahá dnem i nocí; s přáním rostou hněvy z nezdaření, v hněvu planou touhy po ohaři, by jej střežil při potulkách městem a byl druhem lepším mistra kata; nevěříť již v člověka, kdo zmije, a do valů zloby své se ryje.
Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?
Po třikráte s prázdnem přišli sluzi, po třikráte sultán rozlítil se, vlastní pěstí sbil a ruce svázal a v odměnu hlavy stínat kázal. Sám na nohy skočí dusající, břitké dýky za pás dává, břitké dýky, táhlé dvojostřice, opíná se šavlí křivorubkou, přikládá v pás ukalené nože, z dvorany se v noc měsíčnou beře, sám jde slepce hledat za večera, aby srdce kořist vzalo řídkou, nechať zlatem, či ocelí břitkou.
Už serajem dál a dále kvapí, vášeň srdce v plameny se zdouvá, rudé vlny hněvu k nebi metá, stavíc v chlumy neobdobná křídla, blkolajíc zkázu výhní oka, jako sup, když stíhá svého soka. Či se moře do plamenu hárá, nebo požár kvapí Cařihradem, zahalený temnošedým pláštěm, obepnutý plamenitým pasem, otvíraje bezretná svá ústa, vše by kácel sáláním svým děsným, poval zhlodal jazyků svých šlehem a dravčími v suť jej trhal zuby, jako bouře na severu duby?
Nekvačí to požár ulicemi, aniž moře v plameny se hárá, by metalo v nebe vlny žhavé - ani nejsou jazykové rudí, jimiž krev se k nebes modru proudí, sultánovo jsou to kosé oči, sálající dravčí zběsilostí, že se Bospor v rudé moře mění, v hladomorny - velké na něm lodě, v temné hrobky - bijáky a kajdy, v krevné laty - malá v sadech plesa, v keř hořící - v stráni cipřiš tmavý, věžné báně - v křesťan sťaté hlavy.
Dál Mahomed v zamyšlení kráčí, těžkou chůzí netopýry plaší, z hradeb vystrašuje noční sovy, plaší v mračna hvězdy dálkou znylé a kahánce v síních opozdilé. Kudy kráčí, vše mu z cesty prchá, i stín jeho vlastní na zad spěchá a při každém kroku zachvívá se, v keř se skrývá nebo na zeď šplhá, skrčuje se pod zábradlí schodů, do výklenku shýbá se a choulí, by padišah jeho, hněviv tuze, v prsí nekop’ poslednímu sluze...
Zadumán je sultán rozlícený; běda tomu, o čem zlíce dumá: o zemi-li, chvěje se a trhá, o nebi-li, bleskem křižuje se, o peklu-li, výskáním se třese. Temně duní země tíží kroků, kámen v cestě vyrušen se chvěje, tráva kolem uleknutá vadne - běda, běda, na koho dnes padne! Země dřív a říšská loupil žezla, zlaté koruny a cárské stolce, cudnost žen a panen svěží krásu, zlato chrámův, kupcův hedbáv drahý, mnichů knihy, obrazy a sochy - dnes však číhá za noci jak sova na zor slepce - na psa guslarova.
Bloudí sultán v údol Bujukdereh, ozářený lehkým luny svitem, platány kde ramena sva šíří, v jejichž stínu hodovali bozí, s Olympu se nesši k lidstva těše obcujíce s nimi stejnorodě - v jehož kmeni dryadky se kryly, laškujíce za májových nocí, chorovodně dusajíce trávu, by v ní z rána parnasie kvetly - skráň kde palnou chladil lauru listím ten, jenž zhubl Fatimovce dravce, vlka Mostu Abula Kašema v zarputilém mečů potýkání, svatým hněvem v Askalónské pláni.
Zdiven krásou Mahomed se staví, rozhlédá se v dálky sivým okem, rozhlédá se po zářícím nebi, snad že je chce dobýt meče hrůzou, jako svět svou poturčenou lůzou. Stojí sultán, okem šípy metá, mohutný kde platán rozkládá se, věčnou silou věčně vyrůstaje, let jenž tisíc prožil čtyřikráte, i ty větve jeho, dobou svaté.
Pod platánem šedý slepec sedí, bílé roucho řásně dolů splývá, dlouhá sivá brada splývá k pasu a schýleným bedrem sporost vlasů. K zvučným guslím skloněna je hlava, zádumčivé ze rtů plynou písně, smutné, těžké, že se listí chvěje - tak as zpívá život bez naděje. Pes kosmatý po bok slepci sedí, hlavu nachyluje k nohám starce, v tvář mu upíraje oko teskné, a jak hedbáv černá srsť se leskne.
Stane rázem sultán udivený, vášeň nízká rozrývá mu čelo, čiva rukou v provazec se mění, a stažená ústa v řeč se cení: „Proč se vzpouzíš vydati mi zvíře, po němž toužím pro potěchu vlastní, proč se vzpíráš „Allahovu meči“, který sahá do třech světa dílů, aby vládnul tak, jak prorok káže: aby ztrestal nevěřící ďaury a vyplenil, co mu v cestě stojí - chceš mu pod ostří dát hlavu svoji?
„Dej mi psa, ty sivobradče smělý, dám ti nože oba z mého pasu, kam se vbodnou, život strachem prchá; dám ti koně, „havrana černého“, nozdry jeho živý oheň sypou, nohy v prsou žuly jiskry rodí; dám nádhernou křivorubku svoji, ke cti bude tobě turban skvostný, samostříl můj zlatem vykládaný, deset střel v ráz pružnost jeho metá, každá střela vázne v kraji nebes; buzdován dám tobě poděděný: hlaví stokrát ukálená ocel, tisíc rubínů kol rukojetě, pozpod rukojetě pečeť drahá, vezmi města ohražená k tomu, jenom přej, bych kosmáče ved domů.“
Stane slepec vyrušený v písni, a již slova na rtech se mu tísní: „Nač mi dary, nač mi skvosty různé, bez ceny jsou starci samotníku! dým je vše a hyne v okamžiku! Ztupí doba čepele tvých nožů, bude oř tvůj v kořisť lačné káni, uhlode rez čepel křivorubky, z turbánu rob opánky si zrobí, přelstí doba tětivy tvých luků, z buzdovánu pečeť se ti ztratí, na tvém plášti chuďas ulehne si, pořídnou tvá města uloupená, vytrhnou se z otěží tvých říše, jak psů smečka padší na psovoda, a v prs dravčí každá smrt ti vbodá.
„Nemůž Stambul psa mi nahraditi, ni poklady všaké města tvého, ni trůn skvostný z cedrového dřeva, posázený tisícerou perlou, jak za noci hvězdami je nebe - ozdobený větším diamantem, nežli hvězda, v zenithu jež plane - který skrýváš pod devíti dveřmi, každé dveře pod devíti zámky, každý zámek s devatery klíči, aby neoslepl jeho září, kdo jej spatří udivenou tváří.“
Podrážděn zří sultán na žebráka, v prs mu bodá okem v děsném palu, bodá, ale jak by bodal skálu! - Zahřmí hlasem divokého tura, že se strachem chvěje dálné město, že lekají v moři drobné ryby, že se čistá voda moře kalí, že se dálná skála ve dví trhá a strom větve s vetchých plecí vrhá: „Dej mi psa, ty smělče sšílenělý, než ti srubnu lebku ocelitou, by mi nohy políbila v prachu, před nímž deset králů trne v strachu.
„Věz, mých korun čtyřikráte čtyry, tolik trůnů, tolik žezel zlatých, má dvě cárství mírem vyhejčkaná, mých čtrnácte království je pyšných, mou jest sláva bědnou otrokyní a kněz Říma první se jí lísá, z vůle mé i ten se zakolísá! - „Mé to Marmorské je krásné moře, v horském věnci mile skolíbáno, jak v kolébce dřímající dítě, jak tekutý safír modrojasný, rozpuštěný sluncem mojí slávy; můj jest Bospor! jako kapka vody v mé se dlani chví a strachem pění, velím jen - a Stambulu víc není. -
„Můj jest Karaman ten hojnobravý, ověnčený podvojeným Taurem, má dceř Říma - Trebizondské cárství - má jest Morea ta chobotnatá, i Hellada obývaná bohy; můj líbezně labyrintský Lemmos, na němž Vulkán prvé meče koval, Mytilene, růžemi půl krytý, Lesbos, v kterémž žhavý rubín zraje, Mauro, Kefalonie i Zante, tři hurisky, útulné a zdobné, i Kyklady Archipelu drobné.
„Má jest Bosna, plna bohatýrů, moje Valašsko, jež Dunaj vroubí, Srbsko, kde se gusle s mečem snoubí, Epirus, kde Acheron se proudí; můj pod Černou Horou Kotor svůdný, stoupající patou v Moře Siné - Kroja, hadí Kastrioty hnízdo, i bohatá Janovčanů Kafa, smutný Azov, břehy Krymu ladné a měst množství v dálných krajin chmouři jako racků na korábě v bouři.
„Před mým prstem celý svět se chvěje, před mou rukou hrotí se a kácí, před mou nohou vesmír lká a trne, před mým slovem z hloubky stená moře, před mou hlavou ustupuje nebe a má sláva hvězdy z něho střebe. „Před mým slovem Rhodus zachvívá se i ten Chios signorie smělé, mým zbit žezlem černý Maďar oupí, Slovan pláče písní zadumanou, Rumun krtkem do země se vrývá, Němec pak se strachem v horách skrývá.
Před mým meče bleskem prchá žití, do sutin se hrotí sporné hradby, do purpuru odívá se moře, rudým znojem pokraj nebes třísní, země trhá se a strachem hoří a v potopě nad ní lid se noří. „Stotisíců stihl blesk ten v Bosně, stotisíců v Albanii vzpupné, dvakrát tolik v Lazarově říši, v Byzancii vzdorné rovně Srbsku, kol do kola tolik desetkráte, že by Dunaj mohl proudit krví dél než slunce do vesny se vrací, ono slunce, které s nebe strhnu, by má sláva místo něho vzešla! Zda mně v podnoš měsíc nedal půli, a ty chceš mé vzdorovati vůli?“
Avšak v záři starce skráň se skvěje a ret opět v odpověď se chvěje: „Znám tě, znám, ty Mohamed jsi hrdý, jehož stolec z mrtvol zbudovaný, lup a lest a závist - stupně trůnu, ukrutenství vezírem jest prvým, loupeživost štědrým almužníkem, krvelačnost hlasatelem víry, bitev vřava modlitbou jest tichou, požár lidských stánků světlonošem, pomsta v žilách místo krve proudí, křivda váží spor a hrůza soudí.
„Vždyť tě znám, tys schránka vášní nahá, skryta pláštěm byzantinských cářů, žhavá střela v luku sveřeposti proti kteréž vražda ještě ctností. „Či-li nejsi zubr rozkácený, jehož krutost ryje v ňadru práva,
Podle svých slov určitě nemá zájem o šíření jakýchkoliv nenávistných a nepravdivých lží. „Ti lidé na ubytovně jsou pouze tak nebezpeční, jak si to místní obyvatelé ve svojí mysli naprogramují.
Pokud je na ubytovně jakýkoliv problém, vždy to podle jeho slov provozovatelé vědí jako první. „Naproti ubytovně totiž bydlí pan starosta obce Seifert a ten má právě největší zájem na tom, aby byla ubytovna co nejméně problémová a co nejvíce v klidu. Kdo jiný chce mít větší klid, než nejbližší soused přes ulici a zároveň starosta obce. Už jen z úcty k tomuto člověku řešíme jakýkoliv problém ihned, neodkladně a rázně.
tags: #skladba #trav #obec #velim
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]