Sklenářské památky a příroda v roce 1984: Přehled témat a souvislostí

18.04.2026

Tento článek se zabývá průnikem témat sklenářství, památek a přírody, jak se odrážely v událostech a publikacích roku 1984. Cílem je poskytnout ucelený pohled na danou problematiku s ohledem na historický kontext a dostupné zdroje.

Jedním z klíčových aspektů je ochrana přírody a krajiny, která byla v roce 1984 aktuálním tématem. V této souvislosti je důležité zmínit publikace a metodiky, které se věnovaly péči o dřeviny rostoucí mimo les a obnově narušené přírody s ohledem na přírodní zajímavosti.

V oblasti památkové péče se pozornost soustředila na archeologický výzkum a dokumentaci zaniklých středověkých osad a jejich plužin. Tyto studie přispěly k poznání dějin osídlení a hospodaření v krajině.

Sklářská výroba, jako tradiční řemeslo, měla v Československu významné postavení. Spolupráce profesionálních výtvarníků se sklářskými firmami, která začala v druhé polovině 19. století, přinesla nový rozměr do sklářské tvorby. Přelom padesátých a šedesátých let 20. století znamenal zrod volné ateliérové sklářské tvorby.

Krasové jevy a jeskyně

Významnou součástí přírodního dědictví jsou krasové oblasti a jeskyně. V roce 1984 probíhaly výzkumy a dokumentace krasových jevů v Českém krasu a Moravském krasu, které přispěly k poznání jejich geologie, hydrologie a biologické rozmanitosti.

Čtěte také: Historie zámeckého parku Jezeří

Jeskyně jsou definovány jako podzemní dutiny přírodního charakteru. V ČR bylo k roku 2009 evidováno 3988 jeskyní, z toho 2366 krasových a 1622 pseudokrasových. Moravský kras je typologicky označován jako kras úplný, protože jsou v něm vyvinuty v podstatě všechny základní typy krasových jevů.

Pseudokrasové jeskyně vznikají převážně procesy mechanickými (zvětráváním, erozí, řícením, sesuvy apod.), které za určitých podmínek postihují všechny typy hornin. V ČR jsou nejčastější v obnažených masivech kvádrových pískovců Českého Švýcarska, Českého ráje, Broumovska.

Vysoká porózita hornin umožňuje vznik soustředěného podzemního odvodňování, což je nejen genetickou podstatou vzniku a vývoje jeskynních systémů, ale předurčuje i všechny návazné „životní funkce“ krasu. Podzemní kolektory, soustřeďující vodu z krasových povrchů mají z velké části charakter volných toků s omezenou filtrací a samočisticí schopností, s většinou menší retenční schopností a tudíž poměrně rychlou reakcí na meteorologické výkyvy. Takto koncentrované vodní zdroje jsou sice přitažlivé pro vodohospodářské využití, ale přitom velmi náročné na ochranu.

Jeskynní sedimenty mají poměrně složitou stratifikaci. Nejcennější jsou v portálech, před portály (pod bývalými, „ustoupenými“ vchody) a ve vstupních prostorách, zejména horizontálního průběhu. O vývoji krajiny a života v ní vypovídá již sám sediment, jeho uložení, složení a fragmentace.

Nejstarší archeologické nálezy z našich krasových dutin pochází ze staršího paleolitu před cca 750 tis. let ze Stránské skály. Prokazatelně obývány byly jeskyně Českého i Moravského krasu od mladší fáze středního paleolitu asi před 130 tis. až 40-35 tis. let. Z těchto období také pochází i nejstarší lidské kosterní pozůstatky z jeskyní.

Čtěte také: Co navštívit v Lednici

Mikroklima v jeskyních má konstantní teplotu, vysokou relativní vlhkost, minimální obsah prachových částic, mírně zvýšený obsah oxidu uhličitého a dceřiných produktů radonu, zvýšený obsah iontů vápníku. I proto je ve vybraných jeskynních systémech úspěšně využíváno k pobytové léčbě nemocí dýchacích cest, zvláště u dětských pacientů prostřednictvím tzv. speleoterapie.

Základní podmínky pro ochranu a využití jeskyní a krasových jevů stanoví zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny řadou svých nástrojů. Ten automaticky přísně chrání všechny jeskyně tzv.“ze zákona“, tj. chrání i jeskyně neevidované, neidentifikované, ba dosud neznámé a neobjevené. Podle § 10 odst.2 zákona č.114/1992 Sb. je „zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat jeskyně nebo jinak měnit jejich dochovaný stav“.

Významné osobnosti sklářského umění

V oblasti sklářství je třeba zmínit významné osobnosti, které se zasloužily o rozvoj tohoto umění. Mezi nejžádanější dvojice českých sklářských designérů patřili Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Libenský byl zakladatelem oboru tavené skleněné plastiky a společně s manželkou objevili nepřeberné výtvarné možnosti této technologie. Jejich dílem jsou například okna v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Do generace pionýrů světového sklářského umění patří i René Roubíček, jehož dílo zaujalo na přehlídkách EXPO v Bruselu, Montrealu a Osace. Bořek Šípek měl na tradice osobitý pohled a získal světový věhlas návrhem skleněného domu v Hamburku.

Závěr

Rok 1984 byl v oblasti sklenářství, památek a přírody obdobím intenzivního výzkumu, dokumentace a ochrany. Díky úsilí odborníků a nadšenců se podařilo zachovat a rozvíjet kulturní a přírodní dědictví pro budoucí generace.

Čtěte také: Kulturní dědictví a památková péče (1987)