Škodlivost pro životní prostředí: Význam slova a souvislosti

Pátým akčním programem pro životní prostředí ES byla stanovena zásadní priorita pro integrované řízení životního prostředí. Základní směrnicí pro zavedení integrovaného systému prevence znečištění v EU je Směrnice Rady ES 96/61/EC ze dne 24.9.1996 o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která představuje nový přístup k ochraně životního prostředí.

Vstup České republiky do EU znamená začlenit, mimo jiné, více než 200 právních aktů komunitárního práva do české environmentální legislativy a především připravit podmínky pro jejich uplatňování a prosazování. Nejvýznamnějším zásahem je přijetí Směrnice 96/61 EC o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC). Parlament ČR schválil tento návrh jako zákon č. 76/2002 dne 5. 2. 2002.

Cíl směrnice IPPC

Cílem směrnice je dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku, tj. neposuzovat odděleně dopad činnosti na jednotlivé složky životního prostředí, ale vycházet ze široké škály možných vlivů činnosti na kvalitu životního prostředí a lidské zdraví. Směrnice stanoví požadavky, které mají členské státy přijmout pro to, aby se zamezilo znečišťování ovzduší, vody a půdy, případně, aby se toto znečištění co nejvíce omezilo.

Integrovaný přístup k povolování

Integrovaný přístup k vydávání povolení je jedním z klíčových bodů celého procesu. Nově zaváděný proces integruje pro dotčená zařízení povolení dle složkových zákonů. Výstupem procesu bude integrované povolení, bez kterého po 30. 10. Nová zařízení v EU budou tzv. integrované povolení muset získávat již od září r. 1998, u zařízení již existujících dojde k přezkoumání činnosti podle požadavků směrnice, na jehož základě bude nebo nebude vydáno integrované povolení po r. 2007.

Rozhodnutí mohou být souhlasná pouze v případě, že zařízení, o které se jedná, splní požadavky směrnice a zajistí vysokou úroveň ochrany životního prostředí jako celku, prostřednictvím ochrany ovzduší, vody a půdy. Podmínky povolení musí především obsahovat emisní limity pro látky vyjmenované ve směrnici, pokud budou vypouštěny ve významném množství a vzhledem k jejich schopnosti přenášet znečištění z jednoho média do druhého. Parametry a technická opatření doplňující emisní limity musí vycházet z požadavku nejlepších dostupných technik.

Čtěte také: Znečištění ovzduší a zdraví

Povolení musí také obsahovat ustanovení pro případy ohrožení životního prostředí. Povolovací proces bude vycházet z kritérií založených na principech dlouhodobě udržitelného rozvoje. Znamená to důslednou koordinaci činností všech orgánů příslušných pro povolovací řízení.

Spoluúčast veřejnosti

Jedním z nejdůležitějších rysů Směrnice IPPC je důraz na aktivní spoluúčast veřejnosti na procesu vyjednávání, stanovování a dodržování podmínek povolení provozu výrobních zařízení a na možnost přístupu všech zájemcům ke všem relevantním dokumentům celého procesu IPPC, samozřejmě při plném dodržování všech ustanovení Zákona č.123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí, Zákona č.106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím i Zákona č.89/1995 O státní statistické službě.

Nejlepší dostupné techniky (BAT)

Každý výrobní provoz je posuzován na základě emisních limitů a parametrů výroby odpovídající nejlepší dostupné technice (BAT). Přípustné emise i další parametry BAT jsou udávány v hodnotách vztažených na jednotku produkce s hodnocením celkových látkových toků v čase. Rozsah a interval, ve kterém se pohybují přiměřené emise a parametry, odpovídající BAT, jsou k disposici v Referenčních dokumentech nejlepší dostupné techniky (BREF´s) , které se postupně zpracovávají pro všechny typy výrobních zařízení. Jedná se o směrné hodnoty, ne o závazné limity. Jsou však základem pro vyjednávací proces, na jehož konci jsou již závazné limity emisí a výrobních parametrů.

Pojem "nejlepší dostupná technika" se v posledních letech zavádí do všech mezinárodních dokumentů (dohod, protokolů aj.), které se zabývají problematikou ochrany životního prostředí. Výsledek systému výměny informací má podobu tzv. referenčních dokumentů BAT (BAT Reference Documents - BREF) a je postupně zveřejňován pro všechny sledované činnosti, které spadají do režimu IPPC (Příloha I. směrnice). Některé činnosti nejsou charakteristické jen pro jedno průmyslové odvětví (např. chladicí systémy, monitoring), hovoří se pak o mezisektorových BAT, které jsou shromažďovány v tzv. horizontálních/průřezových BREF.

Článek 16 směrnice IPPC ukládá Evropské komisi povinnost organizovat "mezi členskými státy a mezi zainteresovanými průmyslovými odvětvími výměnu informací o BAT, monitoring a sledování jejich vývoje". Výsledky této výměny informací bude komise každé tři roky zveřejňovat. Zodpovědný v této oblasti je Direktoriát XI. Cílem systému výměny informací je podpora úřadů odpovědných za vydávání integrovaného povolení.

Čtěte také: Fakta o znečištění ovzduší e-cigaretami

Ekologická újma

Český právní řád pracuje s pojmem "škoda“. Veřejnoprávní odvětví, mezi které patří také právo životního prostředí, pojem škody využívá v situacích, kdy lze složku životního prostředí vlastnit, a tudíž jejímu vlastníkovi též způsobit materiální škodu. Tento pojem je však z hlediska práva životního prostředí, jehož účelem je také ochrana složek, které mají povahu věci ničí (například voda nebo volně žijící druhy živočichů), nedostačující. Zřejmě také z důvodu nedostatečné soukromoprávní ochrany, avšak zejména s ohledem na evropskou legislativu, která se snaží disharmonii v míře ochrany vyvážit také s ohledem na další veřejné zájmy, byl do českého právního řádu zaveden pojem ekologická újma, a to již v roce 1992, zákonem o životním prostředí.

Podle tohoto zákona se ekologickou újmou rozumí "ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikajících poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. Toto vymezení ekologické újmy dopadá na všechny složky životního prostředí a lze hovořit o ekologické újmě v širším slova smyslu. Z definice je patrné, že ekologická újma může spočívat jak v rovině materiální (například znehodnocení půdy), tak v rovině imateriální (například oslabení přirozeného "fungování“ lesa, jakožto významného ekosystému), popř. v obou rovinách. Ekologická újma může na rozdíl od škody v občanskoprávním pojetí vzniknout také na složkách životního prostředí, které nejsou či nemohou být věcmi (například ovzduší) a nejsou nebo z podstaty věci nemohou být předmětem vlastnického práva, jak již bylo naznačeno výše (například voda, volně žijící živočichové apod.).

Vzhledem k rozličnosti lidských činností a s tím související nevyhnutelnosti negativních vlivů na životní prostředí stanoví zvláštní právní předpisy přípustnou míru znečišťování životního prostředí, resp. určují mezní hodnoty povolených zásahů do životního prostředí. Každé znečišťování životního prostředí není nedovolené, nedovoleným se stává až překročením těchto mezí. Vznik ekologické újmy tedy může být podle zákona o životním prostředí spojen nejen s činností protiprávní, ale i s činností povolenou.

Vliv lidské činnosti na atmosféru

Jedním ze závažných dopadů lidské činnosti je prašný spad (pevné exhaláty), zatěžující atmosféru - a tím naše dýchací ústrojí. V posledních letech činil u nás průměrný spad cca 25 tun na l km2 ročně (což je např. 50x více než ve Švédsku!), na převážné části území Prahy je však vyšší než 150 t a na některých exponovaných místech (průmysl, doprava) až 1000 t/km2 /rok! V případě prašného spadu nejde pouze o mechanické znečištění vdechovaného vzduchu, ale současně o jeho chemické působení.

Výfukové plyny obsahující oxidy uhlíku (oxid uhličitý CO2, a zvlášť nebezpečný oxid uhelnatý CO - 10 % spalin benzínových motorů), různé uhlovodíky, oxidy síry, dusíku, ozón, peroxidy organických sloučenin, benzpyreny aj. představují velmi vážný hygienický problém, mj. i pro vysoké kancerogenní účinky řady těchto složek. Vzestup obsahu oxidu uhličitého (CO2) v ovzduší je významnou příčinou tzv. skleníkového efektu, kdy atmosféra s vyšším obsahem této jinak přirozené složky vzduchu více absorbuje tepelné záření, které se méně odráží zpět a tak dochází k oteplování zemského povrchu.

Čtěte také: Průvodce grafickými symboly nebezpečného odpadu

Vysoce aktuální nebezpečí představuje v řadě současných měst vznik tzv. fotochemického smogu, označovaného jako tzv. losangeleský smog. Vzniká spalováním kapalných i plynných paliv za nižší vlhkosti vzduchu, za vyšších teplot a slunečního záření (pro reakci je významná zejména jeho UV složka). Do reakce vstupují oxidy dusíku, oxidy síry, uhlovodíky a další látky, produkty představují především aldehydy, peroxyacetylnitrát (PAN), ozón a kyselina sírová.

V souvislosti se znečištěním přízemních vrstev atmosféry nutno zmínit spaliny kouření. Kouření významně přispívá k znečištění prostředí budov, nicméně často působí na zdravotní stav v součinnosti s dalšími zdroji zdraví nebezpečných látek v ovzduší. Narušení ozonosféry, od jejího ztenčení až po „ozónovou díru“, způsobuje zvýšený průnik této složky slunečního záření se všemi nepříznivými důsledky pro živé organismy.

Hlavním zdrojem znečištění atmosféry (ale i dalších složek prostředí) byl vždy průmysl. V posledních letech lze však konstatovat, že jeho význam může do budoucna klesat s rozvojem vyspělejších technologií, méně zatěžujících prostředí. Naopak stoupá význam dopravy, zejména silniční, jako producenta toxických látek do ovzduší. Vyřešení problému znečištění ovzduší silniční dopravou je jeden z velmi těžkých úkolů lidstva současnosti i budoucnosti!

Chemické faktory prostředí a jejich zdravotní aspekty

Chemické faktory prostředí, ovlivňující živé organismy, lze zařadit do dvou základních skupin: chemické faktory přirozené a chemické faktory umělé (xenobiotika). Živé organismy se neustále dostávají do kontaktu s chemickými látkami, které jsou pro ně cizí, nepřirozené, a které proto mohou znamenat určité nebezpečí pro vnitřní prostředí a ve svých důsledcích pro život sám.

Chemické vlivy prostředí patří mezi abiotické faktory litosféry, atmosféry a hydrosféry, v přirozené míře a vzájemném zastoupení pro život nezbytné. Lidskou činností se však do prostředí dostávají pro organismy v míře nepřirozeně vysoké (až o mnoho řádů !) a v této koncentraci působí na organismy nepříznivě.

Cizorodé chemické látky (xenobiotika) jsou látky vyrobené uměle, s nimiž se život během své existence nesetkal. Xenobiotika jsou látky nejrůznějších chemických struktur a nejrůznějšího původu, popř. účelu. Ročně je údajně evidováno cca 1 500 nových chemických sloučenin. Celkem je v současné době známo asi 11 000 uměle připravených sloučenin, které by při rozsáhlejší kontaminaci biosféry ohrozily život na Zemi. Relativně méně nebezpečných látek (aspoň podle současných znalostí) jsou řádově statisíce.

Závažnou skutečností xenobiotik je jejich kumulace v organismu a při postupu potravním řetězcem kumulace v organismech vyšších potravních (trofických) úrovní. Organismus však není vůči xenobiotikům zcela bezbranný, mnohé z nich dovede do určité míry metabolismus eliminovat. Tato změna xenobiotika v organismu se nazývá biotransformace. Proces může probíhat pro organismus pozitivním směrem, tzn. dochází k biotransformaci ve smyslu detoxikace, změny na netoxickou látku, která je pak buď vyloučena z organismu, případně podléhá běžným metabolickým změnám, v jiných případech však může naopak dojít k toxikaci, kdy výsledný metabolit může mít toxičtější účinky než výchozí přijatá sloučenina.

Při interakci záleží na tom, jak molekuly cizorodé látky v organismu reagují; nemusí se vždy jednat o chemickou reakci v pravém slova smyslu, ale stačí např. blokace určitého enzymu a tím i biologického účinku. Tyto interakce jsou podstatou jevu, který se nazývá toxicita (jedovatost) následujících typů:

• Toxicita akutní - dávka účinné látky je dostačující k vyvolání specifických klinických příznaků, popř. i smrti organismu v krátké době.
• Toxicita chronická - dlouhodobý příjem účinné látky vyvolá změny, které vedou k závažnějším poškozením fyziologických funkcí pomaleji, doba přežití se prodlužuje, úmrtnost často ve spojení s působením druhotných faktorů.

Některé látky se specificky vážou na molekuly nukleových kyselin (DNA, RNA), nositele genetické informace, což má za následek její poškození. Proto se tento jev souborně nazývá genotoxicita.

tags: #škodlivost #pro #životní #prostředí #význam #slova

Oblíbené příspěvky:

• Inovace v ekologických mycích stolech
• Příčiny vysokých emisí
• Nástroje ochrany přírody
• Obojživelníci a letouni v zimě
• Více o Nadačním Fondu Biodiverzita