Česká republika si s sebou bohužel nese neblahé dědictví z období komunismu - zpřetrhání vazby k půdě. O to více je cenné, že přesto přibývá soukromých iniciativ a rozhodnutí vlastníků, kteří prostřednictvím věcných a dalších užívacích práv k pozemkům a stavbám usilují o ochranu přírodního a kulturního dědictví.
V současné době Česká republika, stejně jako další členské státy Evropské unie, připravuje Národní plán obnovy přírody (NPOP), který představuje základní plánovací dokument k plnění cílů evropského nařízení pro obnovu přírody (Nature Restoration Regulation - NRR). Nařízení bylo přijato, protože dosavadní legislativa („naturové“ směrnice, rámcová směrnice o vodách ad.), politiky a strategie nedokázaly zastavit pokles biodiverzity a zajistit perspektivu uchování kvality našeho života do budoucna. Hlavní důraz nařízení se soustředí na krajinu, která je běžně hospodářsky využívána (Pešout & Šíma 2022). Jestliže ani péči o zvláště chráněné části přírody nelze zajistit bez spolupráce s vlastníky a hospodáři, pak v případě realizace NPOP to platí dvojnásob.
Často jejich rozhodnutí iniciuje dobrovolná či státní ochrana přírody, ale čím dál více i v České republice přibývá osvícených vlastníků pozemků, firem a spolků, kteří cítí odpovědnost za stav přírody a aktivně podporují biodiverzitu a usilují o zdravé ekosystémy a krajinu ve svém okolí, v oblasti svého podnikání, na svém majetku či farmě. Zvyšuje se také počet cíleně vytvářených „soukromých rezervací“. Netřeba již dnes zdůrazňovat, že bez zapojení a motivování vlastníků a hospodářů nelze zajistit uchování biodiverzity a zdraví ekosystémů. Konečně i zákon o ochraně přírody a krajiny účast a spolupráci vlastníků přímo předpokládá.
Legislativní Nástroje Ochrany Přírody
„Administrativní nástroje představují vymezenou skupinu administrativně právních nástrojů, zajišťující ochranu životního prostředí zpravidla prostřednictvím rozhodovací činnosti příslušných správních orgánů.“[1] Takovými nástroji jsou stanovena určitá závazná pravidla chování, jejichž plnění je patřičně kontrolováno a v případě nedodržování sankcionováno.[2]
V rámci dosavadních výzkumů převládá názor, že „nejúčinnějším a většinou i nejlevnějším způsobem, jak v krajině udržet životaschopné populace původní biodiverzity“[3] je péče o biotypy, proto je v rámci obecné územní ochrany pozornost zaměřena na územní systémy ekologické stability a významné krajinné prvky, kterými je dosahováno péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny.
Čtěte také: Územní plánování a ÚSES
Územní Systém Ekologické Stability (ÚSES)
Orgán ochrany přírody tak v území stanovuje síť složenou z biokoridorů, biocenter a interakčních prvků, které mají za úkol spojovat místa s vysokou mírou biodiverzity, a tak pozitivně ovlivňovat i části více zasažené lidskou činností.
Ochranu biodiverzity v rámci ÚSES je zajištěna několika způsoby - v § 4 odst. 1 ZOPK zákon stanovuje vlastníkům a uživatelům pozemků, na kterých se ÚSES nachází, povinnost tento systém chránit a zčásti také povinnost vlastníků podílet se na jeho tvorbě spolu s obcí a státem.
Zásadním problém v právní úpravě ÚSES je však absentující úprava faktické ochrany ploch, na kterých se tento systém nachází. Neexistuje právní norma, který by zakazovala rušení nebo dokonce zničení daného ekosystému, jehož cílem je zejména pozitivní ovlivnit okolní krajinu, která je ekologicky méně stabilní. V důsledku toho neexistuje také žádný přestupek, který by potom nežádoucí jednání v rozporu s ochranou ÚSES sankcionoval.
Významné Krajinné Prvky
Konkrétně se jedná o „ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotnou část krajiny utvářející její typický vzhled nebo přispívající k udržení její stability.“[7] V případě některých částí přírody, např. lesů, vodních toků či rybníků, je tato ochrana přiznávána ex lege, s ohledem na živočichy obývající zemědělskou krajinu je však podstatné, že i ku příkladu remízky, meze či trvalé travní porosty mohou být za významné krajinné prvky označeny na základě rozhodnutí o registraci vydaným příslušným orgánem ochrany přírody.[8]
Významné krajinné prvky, bez ohledu na způsob, jakým byl statut získán, jsou z pohledu práva chráněny před poškozováním a ničením.
Čtěte také: Jak funguje nový systém?
Pro vlastníky, nájemce či správce pozemků, kde se významný krajinný prvek nachází, to znamená především skutečnost, že „k zásahům, které by mohly vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku nebo ohrožení či oslabení jeho ekologicko-stabilizační funkce, si musí opatřit závazné stanovisko orgánu ochrany přírody.
Přestože by však významné krajinné prvky mohly být účinným nástrojem, trpí absencí avizovaného prováděcího předpisu.[10] Ačkoli existuje řada výkladů legislativního odboru ministerstva životního prostředí a odborných příspěvků na dané téma, prováděcí předpis nelze těmito dokumenty suplovat.
Souhlas Dotčených Orgánů
Vedle možnosti ukládání povinností prostřednictvím obecně závazných předpisů jsou v této oblasti velmi důležitým administrativním nástrojem také individuální správní akty, v tomto případě souhlasy dotčených orgánů, vydávané formou závazného stanoviska.
Souhlas orgánu ochrany přírody je v případě ochrany biodiverzity (nejen) v zemědělské krajině vyžadován zejména k zásahům do již k výše zmíněných významných krajinných prvků a soustavy Natura 2000. Souhlas je požadován ke všem činnostem, které by v chráněných částech přírody mohly vést k jejich poškození či zničení, přičemž nejčastěji se jedná o činnosti jako umisťování staveb, pozemkové úpravy, změna kultury pozemku, těžba nerostů apod.[14]
Posouzení, zda se jedná o škodlivý zásah či nikoli, spočívá ve správním uvážení příslušného dotčeného orgánu. Pokud si dotčený orgán nechá vypracovat k zamýšlené činnosti znalecký posudek, není jeho závěrem o škodlivosti zásahu vázán.
Čtěte také: Redukce emisí u Citroen C3
Význam těchto individuálních správních aktů, které vydává příslušný orgán ochrany přírody, je pro ochranu biodiverzity velký, jelikož umožňuje individuální posouzení potenciálně ohrožujících činností, které mohou nežádoucím způsobem zasáhnout či poškodit zákonem chráněnou část přírody.
Zvláštní Druhová Ochrana
Neexistuje oprávněný důvod k myšlence, že mezi živočichy v zemědělsky obhospodařované krajině nebudou také druhy tzv. zvláště chráněné. Naopak, příklady lze uvést ve všech stupních ochrany, tj. mezi živočichy ohroženými (čáp bílý), silně ohroženými (křeček polní) i kriticky ohroženými (výreček malý).[16] Takové zákon o ochraně přírody a krajiny chrání ve všech vývojových stádiích, kdy ochrana zahrnuje také sídla (ať už přirozená či umělá) a biotopy. Demonstrativně pak vymezuje škodlivá jednání - ta uvádí v § 50 odst. 2.
Výše zmíněná ochrana však má své limity. § 50 odst. 3 ZOPK uvádí výjimky ze škodlivých jednání z odstavce předcházejícího, například pokud je zásah do přirozeného vývoje prokazatelně nezbytný v důsledku běžného obhospodařování nemovitostí, z důvodů hygienických nebo ochrany leteckého provozu.
Obdobně jsou výjimky vymezeny § 56 stejného zákona, kde je zřejmě nejdiskutovanější částí odst. 2 písm. c), jež uvádí, že „výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v zájmu veřejného zdraví nebo veřejné bezpečnosti nebo z jiných naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu, včetně důvodů sociálního a ekonomického charakteru a důvodů s příznivými důsledky nesporného významu pro životní prostředí.“
Toto ustanovení je totiž častým argumentem zemědělců v žádosti o povolení užívání chemicky nebezpečných látek pro hubení škůdců (Stutox II). Dle mnoha autorů je nastavení zvláštní druhové ochrany zjevně nedostatečné, kde zásadní problém spatřují především v seznamu zvláště chráněných živočichů, který se od roku 1992 téměř nezměnil. [18] Lze tak konstatovat, že se v něm někteří živočichové vyskytují nadbytečně, jiné reálně ohrožené druhy seznam naopak postrádá.
Kritizován je rovněž samotný systém kategorizace zvláště chráněných živočichů do tří kategorií, kdy se podle odborníků kategorie silně a kriticky ohrožených druhů překrývá natolik, že neplní svou roli. Agentura ochrany přírody a krajiny proto v nedávné době připravila návrh aktualizace seznamu zvláště chráněných živočichů včetně současného vytvoření nového pojetí kategorizace.
Ekonomické Nástroje
Vedle stojí nástroje ekonomické, které jsou založeny především na principu dobrovolnosti - nabízí zemědělcům volnost v rozhodování, zdali se (v rámci pozitivní ekonomické stimulace) budou určitým žádoucím způsobem chovat a obdrží finanční prospěch, nebo se svou nečinností o tuto výhodu připraví, případně zdali se budou (v rámci ekonomické stimulace negativní) dopouštět škodlivého jednání, které je zpoplatněno, nebo přejdou na šetrnější, nezpoplatněné, postupy.
Ekonomické nástroje ukazují, že zejména dotace jako hlavní prostředek pozitivní ekonomické stimulace můžou mít poměrně silný vliv na chování zemědělců. Otázkou však zůstává, jak výrazná musí tato stimulace být, aby donutila zemědělce k opuštění zaběhlého způsobu pěstování monokultur na rozsáhlých plochách, který je pro ně výhodný, ale z pohledu podpory biodiverzity zcela nežádoucí.
Naopak velmi žádoucí je podpora tvorby nových prvků v zemědělské krajině, například v podobě dotací na výsadbu stromů a keřů. Realizaci takových záměrů může dopomoci také fakt, že pokud si vlastník následně krajinný prvek zaregistruje mezi ekologicky zemědělské prvky, může na svou zemědělskou půdu zažádat o daňové zvýhodnění v poměru k rozloze krajinných prvků na zemědělské půdě přiléhající k danému prvku.
Dobrovolné Nástroje Ochrany Přírody
Nejefektivnější formy péče o přírodu, obnovy ekosystémů a tvorby krajiny jsou ty s přímou účastí vlastníků či hospodářů prostřednictvím věcných či jiných práv k pozemkům.
Příkladem čistě privátní iniciativy, veřejné deklarace soukromě hospodařících subjektů, stvrzené evaluačním procesem zakončeným certifikací, je celoevropský systém Wildlife Estates (WE), který je prostřednictvím kompetentních poradců implementován na vybraných majetcích i v České republice již více než 10 let. Tuto iniciativu založila v roce 2004 Evropská organizace vlastníků půdy (ELO) s cílem ukázat veřejnosti a ocenit ty soukromé hospodáře a vlastníky půdy, kteří dobrovolně podporují na svých majetcích (zemědělské půdě, rybnících, v lesích atd.) aktivity generující ekosystémové služby a podporují biodiverzitu nad rámec zákonných požadavků.
Platforma WE poskytuje viditelnost, umožnuje síťování a zajišťuje poradenství hospodářům, kteří chtějí spravovat své pozemky ekonomickým a především udržitelným způsobem, se zvláštním zaměřením na podporu volně žijících živočichů a rostlin a poskytování ekosystémových služeb.
V souvislosti s naplňováním cílů NPOP v oblasti lesnického a zemědělského hospodaření představuje WE funkční nástroj, který může napomoci objektivně hodnotit a spravedlivě vykazovat vybrané typy managementu, včetně generovaných ekosystémových služeb a jejich přínosů. Na základě dosažení požadovaného standardu a udělení WE labelu by bylo možné následně, například prostřednictvím jednoznačně definovaných ekoplateb, podporovat aktivní a společensky odpovědné hospodáře.
V České republice nejsou instituty „soukromá rezervace“ či soukromě chráněná území (Privately Protected Area - PPA) v právu ochrany přírody a krajiny zakotveny, byť se čím dál častěji používají. Rozumíme jimi „část přírody či kulturní památku chráněnou výhradně z vůle nestátního vlastníka či s jeho souhlasem jinou nestátní osobou“ (Pešout 2014).
České pozemkovo-spolkové hnutí se v devadesátých letech minulého století inspirovalo nepřerušenou tradicí PPA v anglosaských zemích a navázalo na tuzemské prvorepublikové aktivity tehdejšího Svazu pro okrašlování a ochranu domoviny (Pešout a kol. 1998, Moravec & Pešout 2014). Před deseti lety již bylo na našem území nevládními organizacemi zřízeno takřka 600 PPA (Pešout 2014) a jejich počet každoročně narůstá.
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) uzavírat s vlastníky a hospodáři dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv (Pešout, Kinský dal Borgo, Lacina 2013), upravujících jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, a postupně začaly tento institut v praxi využívat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady a správy národních parků. AOPK ČR upřednostňuje dohody s vlastníky či pachtýři před jinými formami zajištění péče (Farkač, Sochová, Kobyláková et al. 2022).
Pomyslně nejvyšší formou dohody s vlastníkem je tzv. komplexní dohoda o hospodaření (Pešout, Kinský dal Borgo, Lacina 2013). Jejím cílem je formulování jasných pravidel a podmínek pro hospodaření vlastníka či uživatele vč.
Dohody o způsobu hospodaření vyžadují velkou přípravu na obou stranách (zejména pokud se jedná o dohody víceleté), mohou vzniknout pouze v intenzivní vzájemné komunikaci vlastníka či pachtýře a orgánu ochrany přírody. Jednoznačně největším přínosem tohoto participativního přístupu je vzájemné pochopení potřeb a povinností. Pro vlastníky se po procesu přípravy dohody ochrana přírody stává čitelnější a předvídatelnější a pracovníci ochrany přírody lépe poznají hospodářské potřeby konkrétního subjektu a širší souvislosti.
Závěr
Úbytek druhové rozmanitosti, ať už v důsledku lidské činnosti či přirozených procesů, je v České republice i ve světě zcela nepochybný. „V Evropě dnes hrozí vyhynutí téměř čtvrtině volně žijících druhů, většina ekosystémů je poškozena.“[21] Efektivní nastavení zkoumaných právních nástrojů je tak jediným možným řešením, jak biodiverzitu, a to nejen v zemědělské krajině, chránit. Je však třeba konstatovat, že společnost si je vědoma tohoto problému a snaží se jej prostřednictvím zkoumaných nástrojů eliminovat či alespoň stabilizovat.
tags: #system #nastroju #ochrany #prirody
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]