Voda, chemicky označovaná jako oxid dihydrogenu, je nejrozšířenější a zcela zásadní chemická sloučenina na Zemi. Pod systematickým označením oxid vodný nebo podle angličtiny jako water, představuje molekulu složenou ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku - její chemický vzorec je H₂O. Pod tímto jednoduchým označením se skrývá látka s mimořádnými fyzikálními i chemickými vlastnostmi, bez níž by neexistoval život, jak jej známe.
V chemickém a fyzikálním smyslu je voda polární kapalina bez barvy, chuti a zápachu. Za standardního atmosférického tlaku tuhne při 0 °C a vře při 100 °C, i když tyto hodnoty se mohou mírně lišit v závislosti na tlaku a přítomnosti dalších látek. Díky asymetrickému rozdělení náboje mezi atomy kyslíku a vodíku má molekula H₂O výrazný dipólový moment, což zvyšuje její schopnost rozpouštět řadu látek.
Z fyzikálních vlastností zaujme rovněž její neobvyklé chování při změnách skupenství - např. led má nižší hustotu než kapalná voda, což je výjimečné mezi běžnými látkami.
Nejdůležitější fyzikální vlastností vody je dipólový charakter molekuly vody a vznik vodíkových můstků. Voda může vytvářet různé adiční sloučeniny, maximální hustotu má při 3,98˚C a při ochlazení k bodu tuhnutí svůj objem zvětšuje. Vysoká tepelná kapacita a poměrně velké povrchové napětí má svůj význam v přírodě a pro technologii vody. Vodivost je také hlavním kritériem při posuzování elektrolytů obsažených ve vodě a slouží ke kontrole výsledků při chemickém rozboru vody.
Dále to jsou také senzorické vlastnosti vody, tj. takové vlastnosti, které jsou zjistitelné lidskými smysly. Patří sem teplota, barva, zákal, průhlednost, zápach a chuť vody.
Čtěte také: Detaily o Fridexu
Podzemní vody mají konstantní teplotu, která se pohybuje kolem 10˚C. Vody, které mají při vývěru teplotu nad 25˚C, se nazývají termální. U povrchových vod dochází na jaře a na podzim vlivem větru k promíchávání vrstev, jedná se o jarní a podzimní cirkulaci. Optimální rozmezí pro pitnou vodu je 8-10˚C, voda pod 5˚C může poškodit gastrointestinální trakt.
Barva vody se rozlišuje podle převládající vlnové délky neabsorbovaného záření v oblasti viditelného spektra. V tenkých vrstvách je voda bezbarvá, v metrových vrstvách se nám jeví jako modrá. Nejčastěji zabarvují přírodní vodu huminové látky do žluté až žlutohnědé barvy. V nejjednodušším případě se barva vody stanovuje vizuálně. Pro přesnější popis se používají srovnávací metody a měření absorpčního spektra v celé oblasti viditelného záření.
Příčinou zákalu mohou být např. hydratované oxidy železa, manganu, jíl, plankton, bakterie, jemně dispergované organické látky atd. Podzemní vody bývají méně zakalenější než povrchové a to většinou jen organickými látkami.
Závisí na barvě vody a také na zákalu. Míra průhlednosti se stanovuje jako výška sloupce vody, při které přestane být viditelná bílá deska nebo písmo určitých rozměrů.
Pach je zdravotně nezávadný, ale působí nepříjemně. U přírodních vod může být způsoben látkami, které jsou přirozenou součástí vody, látkami biologického původu (vznikající životní činností jak žijících tak i odumřelých organismů a rostlin) a také látkami které jsou obsažené jak v odpadních vodách splaškových, tak průmyslových. Tyto zdroje pachu můžeme označit jako primární. Sekundární zdroje jsou způsobeny již např. při chloraci, která se provádí ze zdravotních a hygienických důvodů.
Čtěte také: Rýžové chlebíčky: Co byste měli vědět
U vody je zápach je způsoben rozpuštěnými plyny ve vodě. Jeho příčina je různá.
Nejčastěji se vyskytující příčiny pachu ve vodě:
Chuť vody je ovlivněna látkami, které způsobují pach vody.
V přírodě se voda vyskytuje ve třech skupenstvích: jako tekutina v oceánech, řekách a podzemních tocích, jako pára v atmosféře a jako pevný led v polárních oblastech a ledovcích. Množství skupenství vody určuje teplota a tlak okolního prostředí. Za určitých podmínek se voda může zároveň vyskytovat ve všech třech skupenstvích (tzv. trojný bod).
Voda se v přírodě za běžných okolností nevyskytuje v čisté formě, tedy pouze jako sloučenina vodíku a kyslíku. Zpravidla obsahuje minerální soli (hydrogenuhličitan vápenatý, hydrogenuhličitan hořečnatý). Jejich obsah pak záleží na charakteru půdy, kterou protéká, a určuje tvrdost vody. Vápenatá půda dává vodu tvrdou, půda žulová a písčitá dává vodu měkkou. Tvrdost vody tedy znamená množství vápníku a hořčíku obsaženého ve vodě v mmol/l. Ze zdravotního hlediska je optimální koncentrace 2 - 3,5 mmol/l.
Čtěte také: O naftových emisích
Vody rozlišujeme podle původu a podle použití.
Vody přírodní lze rozdělit na:
Vody odpadní se dělí na:
Sídlištní odpadní vody a městské jsou směsí odpadních průmyslových a splaškových vod.
Hydrosféra je tzv. vodním obalem Země. Zabírá veškerou vodu na naší planetě a to ve všech skupenstvích - pevném (ledovce), kapalném (slanou i sladkou) a plynném (vodní pára). Vodní plocha zabírá 71 % povrchu Země. 97 % je voda slaná a pouze 3 % je voda sladká. Většina je však obsažena v pevninských ledovcích Antarktidy a Grónska.
Největší zásobárnu sladké vody v kapalné podobě nalezneme v Bajkalském jezeře.
Koloběh vody je neustálý proces, při kterém se voda přemísťuje a mění svou podobu. Působením slunce se voda z oceánů odpařuje, vzniká pára, která se ochlazuje a vytváří mraky. Z mraků padá déšť zpět na pevninu nebo do moří. Část dešťových kapek se vypaří ještě před dopadem na zem, část stéká zpátky do řek a moří, část se vsákne do země a tvoří podzemní vody.
Podzemní vody jsou zásobovány roztátým sněhem a dešťovými srážkami. Během celého svého putování přináší voda užitek živým organismům. Tvoří hlavní složku rostlin a živočichů i lidí, a je pro život nepostradatelná.
Ze světového oceánu se voda výparem dostává do atmosféry jako vodní pára, dále je unášena nad pevninu, kde kondenzuje a vrací se zpět ve formě srážek. Část srážek odtéká z pevniny řekami a podzemní cestou zpět do oceánu - tuto část pevniny označujeme jako odtokovou oblast.
Část pevniny, na níž sice odtok probíhá, ale nekončí ve světovém oceánu, označujeme jako bezodtokovou oblast (př. oblast Kaspického moře). Řeky zde končí v bezodtokových jezerech a bažinách, kam dotéká i podzemní voda. Části pevnin, z nichž se uskutečňuje odtok do určitého oceánu, se nazývají úmoří.
Roční rozložení celkového přítoku vody do světového oceánu je ovlivněno hlavně režimem říčního odtoku ze povrchu pevniny severní polokoule a rovníkové části umoří Jižní Ameriky.
Celková plocha zemského povrchu zaujímá asi 510 mil. km2. Oceány a moře se rozprostírají na 361 mil. km2 (70,8 %) a pevnina na 149 mil. km2 (29,2 %). Voda a povrch pevniny jsou na povrchu Země rozloženy nerovnoměrně. Na severní polokouli je pevnina soustředěna na 100 mil. km2 a na vodní plochu připadá 155 mil. km2, na jižní polokouli zabírá pevnina 49 mil. km2 a vodní plocha 206 mil. km2.
Rozdělení zásob vody na Zemi je v neprospěch sladké vody. Oceány a okrajová moře vytváří světový oceán, v němž je soustředěno 1 338 mil. km3 vody (0,1 % objemu Země). Na pevnině jsou celkové zásoby vody podstatně menší, odhadují se asi na 47, 9 mil. km3, z čehož je asi 35 mil. km3 sladké vody. Největší zásoby sladké vody jsou soustředěny v pevninských ledovcích (24 mil. km3), v podpovrchové vodě (23,7 mil. km3) a v jezerech a řekách (13,5 mil. km3).
| Zdroj vody | Objem (mil. km³) |
|---|---|
| Světový oceán | 1 338 |
| Ledovce | 24 |
| Podpovrchová voda | 23,7 |
| Jezera a řeky | 13,5 |
Voda je nejdůležitější složkou přírodního prostředí planety Země. Mezi jednotlivými geosférami se tak za mnohá tisíciletí ustálily složité procesy látkové výměny. Voda v krajinné sféře umožňuje nejen pohyb hmoty, ale i její nepřetržitě probíhající přeměnu. Zaujímá také klíčové postavení v životě i činnosti člověka, a její úloha roste s mírou rozvoje společnosti.
Dostatečné množství pitné vody je proto jedním ze základních předpokladů rozvoje společnosti. Lidé se kvůli vodě stěhovali, bojovali i umírali a nejinak je tomu i dnes. Pro nás Středoevropany je jen těžko představitelné, že i v současnosti trpí velká část světové populace nedostatkem a špatnou kvalitou pitné vody.
Mnohé vodní zdroje jsou poškozeny, či dokonce trvale zničeny. Do koloběhu vody v přírodě se zasahuje nevhodnými způsoby, mnoho zdrojů vody je znečištěno řadou nepůvodních, mnohdy toxických látek a „vyrobit“ kvalitní pitnou vodu je stále obtížnější.
Voda je nezbytná nejen pro život, ale také hraje klíčovou roli v mnoha průmyslových, domácích a vědeckých procesech. V běžném životě ji používáme k pití, vaření, osobní hygieně a úklidu. V chemickém a farmaceutickém průmyslu se voda využívá jako rozpouštědlo při výrobě léčiv, kosmetiky či laboratorních roztoků. V potravinářství je nezbytnou složkou při výrobě nápojů, polotovarů i ve fázi mytí zařízení.
Význam vody v ekologii je dnes zdůrazňován také v oblasti udržitelného životního stylu, například v rámci přístupů jako je šedá voda či zachytávání dešťové vody.
Voda vzniká přirozeně při spalovacích procesech obsahujících vodík, včetně spalování organických látek. K jejímu uvolnění dochází i metabolickými procesy v živých organismech. Kapalná voda může být také produkována jako vedlejší produkt při výrobě některých chemických sloučenin.
Problematické však mohou být znečištěné formy vody, obsahující škodlivé chemikálie, patogeny nebo těžké kovy. Z ekologického hlediska voda funguje jako přenašeč znečištění, pokud je špatně nakládáno například s odpady nebo zemědělskými hnojivy. Na druhou stranu má voda také čistící a samočistící potenciál, například v podobě přirozené filtrace v půdě nebo v mokřadních ekosystémech.
Z historického pohledu byla voda jednou ze čtyř základních živlů ve starověkých filozofiích (vedle ohně, vzduchu a země). Vědecké pochopení její chemické stavby přinesl až 18. a 19. století.
Zajímavostí je i úloha vody ve vesmíru - byla například detekována ve formě ledu na Měsíci, na povrchu Marsu i v kometách.
Voda je nenahraditelná chemická sloučenina, bez níž by život na Zemi nebyl možný. Její jedinečné chemicko-fyzikální vlastnosti, dostupnost v přírodě a široké spektrum využití z ní činí zcela klíčovou látku nejen v biologických, ale i technologických procesech.
tags: #složení #vody #v #přírodě #výskyt #a