Vliv Slunečního Záření a Klimatické Změny na Zemský Povrch

Sluneční záření dodává energii procesům, které probíhají v biosféře - oběh vody, produkce biomasy. Bez energie Slunce by teplota na Zemi klesla na několik Kelvinů a atmosféra by byla tuhá. Slunce vyzařuje energii ve formě krátkovlnného záření, přičemž na povrch zemské atmosféry přichází tok záření o výkonu 180 000 TW. Energie dopadající na zemský povrch je částečně absorbována, odražena, či transformována do podoby dlouhovlnné radiace, která je vyzařována zpět.

Sluneční energie dopadající na jednotkovou plochu horní hranice atmosféry se nazývá solární konstanta. Na základě satelitních měření byla její hodnota stanovena na 1 367 W.m-2 (± 20 W.m-2). V důsledku eliptické oběžné dráhy Země a proměnné vzdálenosti od Slunce v průběhu roku, kolísá množství přicházející sluneční energie v průběhu roku mezi 1 412 W.m-2 v lednu a 1 321 W.m-2 v červenci.

Vlastnosti a intenzita krátkovlnného sluneční záření procházejícího atmosférou se mění v závislosti na délce, kterou toto záření atmosférou prochází i na jejím aktuálním stavu. Při průchodu slunečního záření atmosférou dochází v důsledku přítomnosti oblačnosti, různých plynů, prachových i jiných částic a aerosolů ke změnám jeho intenzity i fyzikálních vlastností; a to procesy odrazu (refrakce), rozptylu (difuze) a pohlcování (absorpce).

Hlavními plyny, pohlcujícími sluneční záření s různou intenzitou a v určitých vlnových délkách, jsou vodní pára, oxid uhličitý, metan, ozon. Tyto plyny, kromě vodní páry, se sice podílejí na složení atmosféry méně než 1 %, ale bez jejich přítomnosti by byla průměrná teplota na zemském povrchu o 33 °C nižší (tzn. -18 °C místo nynějších 15 °C).

Na zemský povrch dopadá přibližně 47 % slunečního záření, které přichází na horní hranici atmosféry. Vztah mezi dopadajícím, odraženým a emitovaným slunečním zářením na zemský povrch a ze zemského povrchu lze vyjádřit pomocí radiační bilance, kde definujeme pojem tzv. čisté radiace. Na zemském povrchu dochází podle zákona o zachování energie k transformaci (disipaci) čisté radiace na následující složky energie. Část je spotřebována na výpar ve formě latentního tepla výparu, část se mění na pocitové teplo, tepelný tok do půdy, ohřev povrchu, fotosyntézu.

Čtěte také: Katastrofy spojené s prvky Sluneční Soustavy

Délka a intenzita slunečního záření přímo ovlivňují klima, zdraví našich občanů, ekosystémy, zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství i energetiku. Sluneční svit a jeho proměny, které jsou důsledkem globální klimatické změny, sílí především v posledních desetiletích. Podle dat Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) se doba trvání slunečního svitu v ČR neustále prodlužuje.

Zatímco mezi lety 1961 až 1990 byl roční úhrn slunečního svitu 1 389 hodin, v období 2010 až 2039 bude sluneční svit nejspíše trvat už 1 426 hodin ročně. Scénáře budoucího vývoje předpokládají, že od roku 2040 do roku 2069 roční úhrn slunečního svitu dosáhne 1 485 až 1 511 hodin.

Zeměpisná šířka a nadmořská výška - V České republice se délka a intenzita slunečního svitu mění podle ročních období především proto, že se náš stát nachází na severní polokouli Země. V létě je severní polokoule nakloněna ke Slunci, a tak během tohoto období zaznamenáváme více slunečního svitu než v zimě. Sluneční svit ostatně ovlivňuje i nadmořská výška.

Dalšími faktory ovlivňujícími sluneční svit jsou oblačnost snižující přímé a zvyšující rozptýlené záření. Kolmo dopadající paprsky jsou těmi nejintenzivnějšími. Odraz a absorpci slunečního záření dále ovlivňuje charakter prostředí. Množství slunečního záření dopadajícího na zemský povrch ovlivňuje i čistota ovzduší. Když je znečištěné, intenzitu slunečního svitu snižuje.

Mokřady a Jejich Role

Mokřady jsou ekosystémy, ve kterých se vyvíjí vegetace adaptovaná k zaplavení. Vyznačují se přítomností vody sahající buď k povrchu půdy, nebo alespoň do kořenové zóny. Mokřadní půda má zvláštní vlastnosti a liší se od ostatních půd, např. nízkým obsahem kyslíku.

Čtěte také: Obnovitelné zdroje: Sluneční záření

Vysoká primární produkce (tvorba biomasy fotosyntézou) je zdrojem energie pro další stupně potravního řetězce a pro akumulaci organické hmoty. Mokřadní rostliny zadržují a váží živiny, umožňují jejich recyklaci a snižují stupeň trofie vody. Mokřady jsou významnými krajinnými prvky, které mají nezastupitelnou úlohu v hydrologickém cyklu. Jsou schopny zadržovat vodu, zmírňovat povodňové vlny v dolních částech povodí. Díky funkcím, které mokřady plní, je jejich ochrana zakotvena v legislativních předpisech různých zemí. Na druhou stranu se jedná o jedny z nejvíce devastovaných ekosystémů na Zemi.

Mokřady podléhají rozsáhlému odvodnění za účelem získat nové plochy pro rozšiřování zemědělské půdy i výstavby. Jednou z potenciálně nejdůležitějších, avšak stále nedoceněných služeb, které mokřady poskytují, je jejich úloha při tvorbě klimatu a v tocích energie.

Mokřady lze ve vztahu ke klimatu pojímat jako pasivní složku vystavenou globální klimatické změně, i jako složku aktivní, která působí na klima nepřímo produkcí/vázáním skleníkových plynů. Ve spojitosti se skleníkovými plyny hovoříme o jejich úloze nepřímé. Přímá úloha mokřadů v klimatu, za kterou považujeme funkci v tocích energie v krajině, je opomíjena.

Mokřady působí přímo na lokální klima tak, že během dne své okolí chladí výparem vody (evapotranspirací) a v noci se skupenské teplo uvolňuje při kondenzaci vodní páry zpět na vodu. Jde o těsný vztah mezi sluneční energií a přeměnami skupenství vody zprostředkovaný rostlinami. Mokřady tak přispívají k vyrovnávání tepelných rozdílů v čase i mezi místy. Evapotranspirací se přeměňuje mnohonásobně více energie než při fotosyntéze. Na jednu molekulu přijatého oxidu uhličitého odpaří rostlina až několik stovek molekul vody. Voda a rostliny jsou hlavními regulátory toku sluneční energie v krajině, mají tedy významnou úlohu při tvorbě klimatu a hovoříme tak o přímé funkci mokřadů a klimatizačním efektu evapotranspirace.

Nutno připomenout, že z 18 ml vody vznikne 22 400 ml vodní páry. Tok zjevného tepla je řízen teplotními rozdíly mezi povrchem a vrstvou vzduchu, ležící nad ním. Teplo je mezi povrchem a přízemní vrstvou vzduchu nejprve přenášeno kondukcí. Vzduchová vrstva je postupně prohřívána, dochází k pohybu teplého vzduchu vzhůru pomocí konvektivního proudění. Pokud je atmosféra teplejší než zemský povrch, je toto proudění opačné. Zjevné teplo je tedy částí energie, která je zodpovědná za ohřev okolního prostředí.

Čtěte také: Více o uzavřených ekosystémech

Poměr mezi energií, která je spotřebována primárními producenty na tvorbu biomasy, je v poměru energie, která je spotřebována evapotranspirací (pro ochlazování a klimatizační funkci), velmi nízký. Uvádí se, že mokřadní rostliny vypaří z m2 cca 500 litrů vody za rok, což představuje 350 kWh; tato hodnota je v porovnání s energií spotřebovanou pro primární produkci sedmdesátinásobná. Rostliny přeměňují hlavní část dopadající energie na výpar vody - na ochlazování, tedy na transpiraci; pouze 1 % dodávané energie využijí pro tvorbu biomasy.

Transpirace vegetace a její chladící efekt je často považován za jakýsi vedlejší efekt, než za mechanismus kontroly teploty vegetace a okolní teploty. Často se setkáváme s termínem „ztráta vody evapotranspirací“. Množství molekul vody, které rostlina s okolním prostředím vymění, je minimálně o dva rády vyšší, než je množství přijímaného oxidu uhličitého při fotosyntéze a následně vázaného v biomase.

Klimatická Změna a Její Dopady

Změna klimatu představuje proměnu dlouhodobého charakteristického režimu počasí na Zemi. Během geologické historie Země se světové klima změnilo mnohokrát, přičemž ve většině případů šlo o proměny trvající tisíce až miliony let. Za změnou klimatu stály měnící se kosmické poměry, proměnlivá sluneční aktivita, geologické procesy, dopady meteoritů apod. Pro poslední dva miliony let bylo charakteristické střídání doby ledové a meziledové, kdy se průměrná globální teplota lišila jen o několik stupňů Celsia.

V současné době probíhající změna klimatu se však liší jak svou rychlostí tak i svou příčinou, kterou jsou globální změny způsobené lidskou činností. Rapidní vývoj lidské civilizace i náš populační boom v průběhu posledních 200 let jsou však spjaty s rozvojem technologií závislých na energii, kterou získáváme především spalováním fosilních paliv, nerostných surovin vzniklých z organické hmoty, která se v zemi ukládala po miliony let. Tímto způsobem dochází k uvolňování emisí skleníkových plynů do atmosféry, které mění její fyzikální vlastnosti.

Skleníkové plyny, k nimž kromě oxidu uhličitého patří také vodní pára, ozon a metan, umožňují tzv. skleníkový efekt. Ten na jednu stranu propouští sluneční záření, jež ohřívá zemský povrch a následně pak tepelné záření zemského povrchu zadržuje tak, aby neuniklo zpět do kosmu. Tímto způsobem je zemský povrch chráněn před nehostinným a pro život nevhodným prostředím kosmu. Zesilování skleníkového efektu způsobené zvyšující se koncentrací skleníkových plynů, pronikajících do atmosféry v důsledku lidské činnosti, však zároveň vede k nebezpečnému přehřívání Země. Od počátku průmyslové revoluce se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře zvýšila o 45 % a průměrná globální teplota se zvýšila o přibližně 1,1 °C (nad pevninou dokonce o 2 ºC) a nadále stoupá.

V současnosti probíhající změna klimatu bývá často označována jako antropogenní a je charakterizována tzv. globálním oteplováním, tedy postupným růstem průměrné globální teploty. Mezi vědci však panuje jednoznačný konsensus, že lidstvo spalováním fosilních paliv křehkou rovnováhu tohoto přírodního pochodu narušilo.

Namísto o změně klimatu či o globálním oteplování dnes již hovoříme o tzv. klimatické krizi, která se nadále prohlubuje. V Česku jsou zatím projevy této krize ještě relativně mírné, ale i zde si již nelze stoupajících teplot a velkých teplotních výkyvů po celý rok. V důsledku sucha ubývají vodní zásoby a vymírají lesní porosty, zejména pak smrky, které bez dostatku vláhy ztrácí svou obranyschopnost vůči kůrovci. Zima bývá v nižších polohách prakticky bez sněhu, jaro přestává být chladné a vlhké, a často svými teplotami dosahuje letních teplot. V letních měsících přibývá počet tzv. tropických dní, tedy dní, kdy maximální teplota dosáhne alespoň 30 °C. Srážky jsou méně pravidelné, zažíváme dlouhá, i několik týdnů trvající období bez deště. Následně se srážky často dostaví formou kratší dobu trvajícího přívalového deště. Dlouhotrvající sucho tak snadno mohou vystřídat povodně.

Jinde ve světě se dopady měnícího se klimatu projevují ještě dramatičtěji. Mimořádné události jsou stále častější a intenzivnější, a každoročně kvůli nim umírá mnoho lidí a ještě větší množství zvířat, která nemají kde se skrýt, nebo jak se bránit.

V roce 2015 177 členských států Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu podepsalo Pařížskou dohodu, ve které se zavazují k cíli udržet nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby oteplení pokud možno nepřekročilo hranici 1,5 °C. Ve většině světových ekonomik však chybí dostatečná politická vůle k zásadní transformaci energetiky i celé ekonomiky a společnosti způsobem, který by vedl k zásadnějšímu snižování emisí skleníkových plynů. V mnoha zemích naopak v duchu expanzivní ekonomiky a neustálého zvyšování spotřeby emise nadále rostou.

Vědci nás již téměř 40 let varují, že pokud růst koncentrace oxidu uhličitého nebude zásadním způsobem zpomalen, dojde ke katastrofálnímu rozvratu klimatu, kterému se již lidstvo bude přizpůsobovat jen velmi obtížně a bude tak ohrožena celá lidská civilizace i přežití samotného lidstva. Nyní stojíme teprve na počátku krizové situace, která se bez zásadní změny našeho způsobu života bude nadále prohlubovat a drasticky dopadne především na dnešní mladou generaci. Rozsáhlé světové oblasti zaplaví moře, přemění se v poušť, nebo se stanou neobyvatelnými kvůli vysokým teplotám.

Hodnota radiačního působení vyjadřuje hypotetický oteplující či ochlazující vliv za situace, pokud by se teplota Země nezměnila a nepůsobili-li související pozitivní a negativní vazby. V současnosti antropogenní skleníkové plyny mají vliv na celkové oteplování prostřednictvím radiačního působení více jak 3 W/m2, z toho oxid uhličitý přispívá asi třemi pětinami, metan jednou pětinou a oxid dusný společně s dalšími plyny též jednou pětinou. Naopak u atmosférických aerosolů z lidské činnosti převažuje vůči Zemi jejich ochlazující vliv, tedy stínění slunečnímu záření. Společně s aerosoly produkovanými lidskou činností zmírňují vliv zesíleného skleníkového efektu asi o jednu třetinu. Výsledné radiační působení vlivem produkce antropogenních skleníkových plynů však stále narůstá a již přesáhlo 2 W/m2.

Radiační bilance Země je rozdíl mezi příjmem energie ze slunečního záření a výdejem energie vyzařováním do vesmíru. V současné době je tato bilance dlouhodobě v nerovnováze, a to, jak již bylo uvedeno, jako „druhá strana mince“ zesilujícího se skleníkového efektu, kdy vyzařování atmosféry do vesmíru se posouvá v průměru do vyšších, chladnějších vrstev a je tedy nižší. K dorovnávání tohoto deficitu vyzařování energie dochází pozvolna, protože zesílení skleníkového efektu znamená vyšší příkon energie na zemský povrch, zemský povrch se otepluje a postupně akumuluje část nadbytku pohlcené energie. A právě energie, která je akumulována do klimatického systému Země, udržuje deficit vyzařování do vesmíru, tedy nerovnováhu radiační bilance Země. Nerovnováha radiační bilance Země je projevem jejího oteplování.

Vlivem velké tepelné kapacity (tím i teplotní setrvačnosti) klimatického systému má tedy nárůst teploty zpoždění za nárůstem skleníkového efektu, radiační nerovnováha je dlouhodobá. Akumulací energie je tedy zmírňováno globální oteplování a teplota povrchu Země se pouze pozvolna přizpůsobuje zvýšené koncentraci skleníkových plynů.

S klimatickou změnou Země souvisí celá řada pozitivních a negativních zpětných vazeb. Jelikož se teplota na Zemi zvyšuje, ubývá sněhu a ledu, což je pozitivní vazbou k oteplování, protože zemský povrch tmavne a více pohlcuje dopadající sluneční záření. Pozitivní oteplující vazbou je i nárůst množství vodní páry a zvýšení teploty troposféry, které znamenají další zesilování skleníkového efektu. Nárůst teploty povrchu a troposféry ale znamená i posilování vyzařování do vesmíru, tedy negativní zpětnou vazbu k oteplování.

Oceány akumulují 93 % zvýšeného příkonu energie na zemský povrch. Nejméně, kolem 1 % akumuluje atmosféra (tato hodnota vyplývá z růstu přízemní teploty). Na růst teplot svrchní části pevnin a změny skupenství ledu na vodu připadají shodně asi 3 %.

Více než šest desítek expertů a vědců prohlásilo, že projekty planetárního rozsahu, které mají ochladit zemský povrch a zmírnit dopad globálního oteplování, jsou potenciálně nebezpečné, a vlády by je proto měly zakázat a do budoucna takový výzkum blokovat.

„Použití solárního geoinženýrství nelze globálně spravedlivě a efektivně regulovat,“ varují vědci v dopise, který vyšel v odborném časopise WIREs Climate Change. „Vyzýváme proto vlády, OSN a další aktéry k okamžité politické akci, která by zabránila využívání solárního geoinženýrství jako možnosti klimatické politiky.“

Podle autorů otevřeného dopisu je to ale vyhánění čerta ďáblem. Představili rovnou několik dobrých důvodů, proč po tomto řešení nesahat.Takové umělé snížení síly Slunce by totiž nebylo rovnoměrné a některé oblasti na Zemi by nutně postihlo negativně. Například by pravděpodobně narušilo monzunové deště v jižní Asii a západní Africe a mohlo by to tamní obyvatele připravit o úrodu, na níž závisí výživa stovek milionů lidí. „Injektáž stratosférických sulfátů by oslabila africké a asijské letní monzuny a způsobila vysychání v Amazonii,“ uvedl také Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) ve svém nejnovějším vědeckém hodnocení situce.

Kdyby například z nějakého důvodu byl tento projekt rychle ukončen, došlo by zřejmě ke skokovému nárůstu teplot, který by způsobil dramatické změny počasí po celé planetě. Navíc by sebesilnější zastínění nemohlo změnit další významný problém spojený s rostoucí koncentrací oxidu uhličitého, což je okyselování oceánů. Autoři dopisu varují před tím, že vzbuzování nadějí na rychlé řešení problému klimatu „může odradit vlády, podniky a společnosti od toho, aby udělaly maximum pro co nejrychlejší dosažení dekarbonizace nebo uhlíkové neutrality“.

Naše klima, přesněji klimatický systém, je velmi složitá a do jisté míry i křehká věc. Projevuje se to tím, že v případě narušení rovnováhy tohoto systému může následovat celý řetězec událostí, který v extrémním případě vyústí až v markantní změnu klimatu. Příčinou jsou tzv. zpětné vazby, tedy řetězec navzájem podmíněných reakcí různých složek klimatického systému. Pokud je prvotní impulz, který vedl k narušení rovnováhy, utlumen, mluvíme o záporných (negativních) zpětných vazbách. Je-li naopak tento původní impulz zesilován, uplatňují se kladné (pozitivní) zpětné vazby.

Příkladem negativní zpětné vazby je vliv oteplování na tvorbu oblačnosti. S rostoucí teplotou totiž roste výpar z moří a oceánů, což zvyšuje množství vodní páry ve vzduchu a následně to může vést k výraznější tvorbě oblaků. A víc oblaků znamená tlumení slunečního záření dopadajícího na zemský povrch, což následně poněkud vykompenzuje nárůst teploty. Negativních zpětných vazeb je v našem klimatickém systému samozřejmě víc a zaručují, že drobnější narušení rovnováhy budou tlumena a nepovedou k nějakým fatálním změnám podnebí.

Podstatně větší pozornost je ale věnována pozitivním zpětným vazbám. Ty totiž můžou vést k dramatickým a prudkým změnám klimatu, které se pak projeví výrazným narušením podoby počasí, ale ve výsledku můžou mít i zásadní vliv na změny různých ekologických společenstev (například narušení fungování amazonského pralesa). Klasickým případem pozitivní zpětné vazby je změna albeda (tedy schopnosti odrážet dopadající sluneční záření) při tání mořského ledu v Arktidě. Led sám o sobě má vysoké albedo. Jakmile ale roztaje a je nahrazen mořskou vodou, albedo povrchu dramaticky klesá (o desítky procent). Tmavší povrch moře pohltí více energie ze slunečního záření, což ve výsledku znamená větší oteplení. Větší oteplení ale znamená více roztátého ledu, což zvětší plochu moře, které pohltí víc sluneční energie atd. Roztočí se tedy spirála, která může vést až k úplnému zániku mořského ledu v Arktidě.

Ne vždy je ale působení zpětných vazeb tak jednoduché a jen pozitivní nebo negativní. Někdy se při vychýlení klimatického systému z rovnováhy uplatní obojí. Například zvýšení vodní páry v atmosféře. Na jedné straně působí pozitivní vazba v důsledku skleníkového efektu vodní páry (a to tedy podporuje další oteplování), na straně druhé to ale může lokálně vést k vlhčímu režimu podnebí a podpořit růst vegetace včetně stromů. Ty pak spotřebují více oxidu uhličitého ze vzduchu, čímž se skleníkový efekt naopak zeslabí.

A další na první pohled ne úplně zřejmý příklad je spojen s táním pevninských ledovců (například v Grónsku či na Islandu). To obecně vede k nárůstu hladiny moří. Led ale současně působí svou tíhou na povrch, který tlačí dolů. Jakmile led roztaje, zatížení povrchu se sníží, a výsledkem pak může být vyvýšení podkladu. Lokálně pak tedy můžeme pozorovat například v dříve ledovci pokrytých zátokách spíš pokles hladiny moří.

Z toho je patrné, že systém zpětných vazeb není rozhodně nic jednoduché, opak je pravdou, jde o velmi komplikovaný systém. Ty známé vazby jsou samozřejmě zahrnuty v klimatických modelech, které slouží k simulaci vývoje budoucího klimatu.

Vývojem civilizace se člověk zcela odlišil od jiných živočišných druhů. Dochází jak k obrovskému nárůstu lidské populace, tak i k nárůstu potřeb člověka. Člověk již potravu nesbírá a neloví, ale cíleně si ji pěstuje a chová, potraviny si vyrábí. Staví domy, kde si v zimě topí, v létě si chladí, staví továrny a vyrábí věci osobní potřeby, převáží suroviny, výrobky i potraviny, stále více cestuje za prací i zábavou nejen v rámci měst a států, ale i mezi kontinenty.

Energetická Bilance Země

Na zemský povrch dopadá přibližně 47 % slunečního záření, které přichází na horní hranici atmosféry. Vztah mezi dopadajícím, odraženým a emitovaným slunečním zářením na zemský povrch a ze zemského povrchu lze vyjádřit pomocí radiační bilance, kde definujeme pojem tzv. čisté radiace.

Na zemském povrchu dochází podle zákona o zachování energie k transformaci (disipaci) čisté radiace na následující složky energie. Část je spotřebována na výpar ve formě latentního tepla výparu, část se mění na pocitové teplo, tepelný tok do půdy, ohřev povrchu, fotosyntézu. LE je tok latentního tepla výparu (kde L je latentní teplo výparu vody a E je evapotranspirace, tzn. Tok sluneční energie fotosyntézou do biomasy tvoří velmi malou část celkové energetické bilance.

Hlavními procesy při fotosyntéze a dýchání je rozpad a opětovné sloučení molekul vody. Při reakci 1 molu vodíku a ½ molu kyslíku vznikne 1 mol vody a uvolní se energie 286 kJ (79 Wh). Entalpie jednoho molu vody (18 gramů) je -286 kJ (-79 Wh). Při maximální čisté fotosyntéze lze uvažovat se spotřebou 20 W.m-2, s průměrnou hodnotou 2 W.m-2.

Fázová změna vody z kapalného na plynné skupenství je spojena se spotřebou velkého množství energie. Entalpie (veličina vyjadřující tepelnou energii uloženou v jednotkovém množství látky) kapalné vody je 2,5 kJ.g-1. Evapotranspirace či latentní tok tepla výparu představují značné toky energie a vody v krajině, v řádu několika stovek W.m-2. Např. při spotřebě 250 W.m-2 se vypaří 100 mg H2O m-2.s-1. To představuje výpar 100 litrů za sekundu z km2, což je o řád více, než je běžný povrchový odtok z tohoto území. Spotřebovaná energie je 250 MW.km-2. Jinými slovy, je to množství energie, o které byl díky výparu vody ochlazen km2 krajiny. Sluneční energie byla přeměněna na latentní teplo výparu.

V případě suchých povrchů dosahují hodnoty toku zjevného tepla několika set W.m-2. Přehřátý povrch otepluje vzduchovou vrstvu nad ním. Teplý vzduch stoupá turbulentně vzhůru, což je příčinou nestability atmosféry. Je navíc schopen pojmout vyšší množství vodní páry, kterou následně transportuje do vyšších vrstev atmosféry, kde dochází ke kondenzaci. Krajina s nedostatkem vody je intenzivněji vysušována. Odvodnění mokřadů a odlesnění jsou příčinou změn energetických toků na zemském povrchu.

tags: #sluneční #záření #změna #klimatu #dopad #na

Oblíbené příspěvky:

• Životní prostředí v ČR
• Německý test čisticích prostředků
• Co je páteční protest proti klimatu?
• Vycházka do přírody: pracovní listy pro děti
• České domy z odpadu