Snižování počtu obyvatel a ekologicky únosné studie

Ekologickou krizi definoval I. Míchal jako situaci, v níž se adaptační schopnosti živého systému přibližují dosažitelným mezím. Homeostatické pole je vlivem stresového faktoru (faktorů) překročeno v takové míře, že se systém ve stadiu rezistence blíží ke stádiu vyčerpání (MÍCHAL, 1994, str. 53).

Stres ekosystému je definován jako „stav, ve kterém se nachází živý systém při mobilizaci obranných nebo nápravných procesů vůči podnětům přesahujícím obvyklé rozpětí homeostázy, které je připraven hladce zvládat a na něž je dokonale adaptován” (MÍCHAL, 1994, str. 53).

Stresové faktory mohou být krátkodobé (např. požár, povodeň) nebo dlouhodobé (např. zavlečení nového druhu, hospodářské využívání ekosystému, např. pastva, každoroční hnojení). Působením dlouhodobého stresového faktoru se může vytvořit nový rovnovážný stav, původní ekosystém se změní na ekosystém jiný, stejně hodnotný (např. louky), který navíc působí jako významný prvek diverzifikace.

Nejvýznamnějším stresovým faktorem současnosti je činnost (MÍCHAL, 1994). Dokud bylo lidí na naší planetě méně než dnes, nebylo potřeba vztah k přírodě promýšlet, nebylo třeba hledat způsoby zacházení s odpady, ani nebylo potřeba řešit jiné environmentální problémy. Odpady jedné rodiny žijící v lese dokáže les svými autoregulačními mechanismy vyčistit „sám”. Možná i odpady dvou rodin, možná tří nebo i deseti (podle velikosti, druhového složení lesa a dalších charakteristik).

Existují ale meze autoregulačních mechanismů, meze únosnosti lesa, které vyjadřuje ekologický termín nosná kapacita prostředí. Nosná kapacita prostředí (resp. ekosystému), někdy také nazývaná mez únosnosti, je definovaná jako maximální možný počet jedinců daného druhu (v tomto případě člověka), které může prostředí uživit (Odum, 1977, str. 160).

Čtěte také: Emise benzinu a biopaliva: Analýza

Nosná kapacita prostředí je považována za jedno z nejdůležitějších témat. Pokud je nosná kapacita lesa (nebo jakéhokoli jiného ekosystému) překročena, tedy když v něm žije větší počet jedinců jednoho druhu než je únosné, ekosystém se dostává do stavu stresu. Lidé v takovém lese už nemohou trvale žít, aniž by své chování významně omezovali.

Musí se začít starat, co se svými tělesnými i hmotnými odpady, musí se domluvit, kde umývat nádobí a kde prát a odkud brát pitnou vodu, musí dohodnout a dodržovat pravidla kácení, vypalování, těžby surovin a lovu. Pokud to neudělají, budou trpět nemocemi (stačí se napít vody kontaminované výkaly), umírat a nakonec o svůj domov všichni přijdou (nebude v něm dost pitné vody a potravy).

Dohody o chování v životním prostředí byly obvykle zakotveny v zákonech daných společenství a jejich dodržování bylo vymáháno mocensky, popř. ideologicky. Dodržování těchto zákonů umožnilo zdravý život velké komunity. Zákony a příkazy tohoto druhu (například nosit s sebou kolík k zahrabávání exkrementů) nacházíme již v Chammurabiho zákoníku nebo ve Starém zákoně.

Na mnoha územích v historii Země domluva o chování k prostředí včas udělána nebyla. Často na nově osídlovaných územích nebo na územích kolonií či okupovaných států (okupanti měli možnost se vrátit či přestěhovat). Někdy, na územích hustěji osídlených, prodloužily moudré zákony a nařízení dobu pobytu na jednom místě.

Jednalo se o domluvy v různých praktických činnostech: povinnost postavit záchodky, pohřbívat na jednom pohřebišti, vylévat splašky ne do řeky, ale na místa k tomu určená (nebo dokonce do kanalizace vedoucí k čistírně odpadních vod). Podobná nařízení známe z našeho života, protože i náš stát usiluje o ochranu životního prostředí. Přesto jsou tato opatření nedostatečná.

Čtěte také: Udržitelnost v McDonald's Česká Republika

Na planetě Zemi je skoro 7 miliard lidí (konkrétně k březnu 2010 to bylo 6 829 961 010 osob). V době, kdy jsem sama chodila do školy, to bylo „jen” 4 a ½ miliardy. Počet lidí se každoročně zvýší o 80 miliónů. Tento trend bude pokračovat, proto se také bude stále navyšovat tlak lidské populace na životní prostředí.

Zeměkoule je plná lidí, ubývá míst, do kterých je možné se přestěhovat z míst vybydlených. Stěhovací strategie tedy nebude již dlouho fungovat (snad kdyby se podařil sen autorů sci-fi knih a lidstvu se podařilo osídlit jiné planety nebo Měsíc). Proto je potřeba přidat další opatření, vytvořit nová pravidla chování (hovoříme o udržitelném životu).

Teoreticky je zřejmé, že při stálém nárůstu lidské populace, ke zhroucení musí dojít, otázkou je, kdy k němu dojde. Někteří tvrdí, že nikdy (autoři sci-fi), jiní tvrdí, že velmi brzy, další dokonce tvrdí, že k nevratnému narušení stability Země již došlo.

Výchovu k udržitelnému rozvoji (popř. i environmentální výchovu) do vzdělávacích programů mnoha zemí zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl”, že se „ještě dá něco dělat”. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (NÁTR, 2006, str. 48, BRUNDTLANDOVÁ, 1991).

Environmentální výchova je spolu s výchovou k udržitelnému rozvoji tedy odezvou na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), výchovou, jejíž cílem je vychovat a naučit žít lidi za změněných podmínek jinak.

Čtěte také: Příklady z knih: Snížení emisí

To, co je na dnešní podobě výchovy k udržitelnému rozvoji i environmentální výchovy sympatické, je důraz na dobrovolnost a uvědomělost. Největší problém bude se výchovou těch, kteří jsou příliš zakořeněni ve starých způsobech života (starousedlíků). „Žiji tady již padesát let a nikdy jsem neměl problémy, když jsem vyléval kýbl do potoka. Svým způsobem má pravdu, ale nepochopil zásadní věc - změněné podmínky vyžadují změnu chování.

Noví usedlíci nebo také děti (noví obyvatelé planety), by měli být s novými normami chování srozuměni hned od začátku. To je vždy snazší, než převýchova starousedlíka. Rizikem výchovy k udržitelnému rozvoji (ale také environmentální výchovy) je to, že může (tak jako každé jiné altruistické chování) poskytnout příležitost jedinci (tzv. jestřábovi) těžit z komunitního života ostatních.

V modelu „Údolí v lese” (viz stejnojmenný článek), to je rodina, která jako jediná nepřispěje na stavbu kanalizace a čistírny odpadních vod. Ušetří prostředky a zároveň bude mít užitek z vyčištění potoka spolu s ostatními, kteří se na komunitní investici podíleli. Ti, kdo ušetří prostředky, mají navíc lepší výchozí pozici při stěhování na nová území a je zde stálá hrozba, že toto stejně bude potřeba.

Proč se lidé vždy nedomluvili na únosném využívání životního prostředí? Jedním z důvodů neúspěšné domluvy je, že dodržování dohod o životním prostředí není jednoznačnou výherní strategií. Pokud takové dohody dodržuje pouze jeden člověk (jedna rodina), je to (pro ně) naopak nevýhodné - ostatní vytěží ze společného prostředí vše, co se dá, získají prostředky na vystěhování a lepší začátek v prostředí novém.

Aby se vyplatilo dohody o životním prostředí dodržovat, je nutné, aby je dodržovala většina nebo lépe celá populace žijící v daném prostředí. Přičemž samozřejmě nejvýhodnější pro jedince (ale i rodinu, stát) je být v populaci tím jediným, kdo dohody o životním prostředí porušuje, neboť objeví-li se ve skupině altruistů jeden egoista, bude se množit více než ostatní a jeho alely se v další generaci uplatní lépe…

Vztah mezi egoistickými a altruistickými skupinami není symetrický, neboť altruistické skupiny lze nakazit egoismem, a tím je zlikvidovat, ale naopak to neplatí. Chování zaměřené na dobro skupiny může fungovat, ale ne nadlouho, protože není (v evolučních časových měřítkách) dostatečně stabilní (ZRZAVÝ, 2004, str. 59).

Dalším důvodem častého překročení nosné kapacity je skutečnost, že je velmi obtížné až nemožné ji přesně determinovat (obvykle se to podaří teprve, když je překročena a dojde ke zhroucení ekosystému). Ještě složitější než odhad nosné kapacity nějakého ekosystému, je odhad nosné kapacity globálního ekosystému. Proto jsou názory na nosnou kapacitu (pro lidský druh) naší planety různé.

K. Lorenz vidí v přelidnění „první hřích lidstva” (LORENZ, 1973). Na něj navazující odborníci upozorňují, že počet lidí na naší planetě se blíží k hranici její nosné kapacity, a že (pokud nedojde k radikálním změnám) může brzy dojít ke zhroucení globálního ekosystému. Možnost lidí vystěhovat se z území zdevastovaných do území neosídlených je dnes, bez drastického snížení populace, velmi omezená - Země je plná lidí. Přesídlení na jiné planety není v dohledné době reálné (LOVELOCK, 1993, 1994).

Stále ovšem existují lidé, kteří ekologické problémy popírají, kteří věří, že každý ekologický problém dokáže lidstvo vyřešit rozvojem technologií. Takový názor prezentuje, v ostrém kontrastu s americkým viceprezidentem Al Gorem (2000), i náš současný prezident V. Klaus (2007). Další, například J. Lovelock, se domnívají, že na řešení ekologických problémů je už pozdě, protože nosná kapacita globálního ekosystému byla překročena.

J. Lovelock v roce 2008 rozvířil diskusi článkem Ekologická katastrofa je nevyhnutelná, užívejte si života, pokud to ještě jde. V něm tvrdí, že zhroucení globálního zemského ekosystému nastane, i kdyby lidé zásadně změnili své chování, protože nosná kapacita Gaii (zeměkoule) byla překročena v šedesátých letech 20. století. J. Lovelock odhaduje, že následkem zhroucení globálního ekosystému zahyne 80 % lidské populace (LOVELOCK, 2008).

Výchovu k udržitelnému rozvoji a environmentální výchovu do vzdělávacích programů zařadili lidé, kteří připouští existenci environmentálních problémů, ale kteří zároveň věří, že to „má ještě smysl”, že se „ještě dá něco dělat”. Významně se na osvětě v této oblasti podílela bývalá ministerská předsedkyně Norska G. H. Brundtlandová, která pro OSN připravila zprávu Naše společná budoucnost (Our Common Future), ve které jednak poukazuje na nezbytnost trvale udržitelného rozvoje, jednak na nutnost výchovy k trvale udržitelnému rozvoji (NÁTR, 2006, str. 48, BRUNDTLANDOVÁ, 1991).

Výchova k udržitelnému rozvoji je novou potřebou, potřebou reagovat na vzrůstající počet lidí žijících na jednom místě (a na naší planetě vůbec), a proto je tématem významným nebo dokonce životně důležitým. Teorie výchovy k udržitelnému rozvoji je ze své podstaty neodlučně propojena s etikou, praxe s mravní (morální) výchovou.

Altruistické chování je definováno jako chování pro jedince nepřínosné nebo dokonce nevýhodné, ale výhodné pro populaci/společenskou jednotku (např. PECINA, 1994, str. 16). Altruistické chování není charakteristické jen pro člověka. Vyskytuje se také mezi savci, ptáky i dalšími živočišnými druhy (viz VESELOVSKÝ, 1992, str. 222 - 226). Příkladem altruistického chování je schopnost rozdělit se o potravu v době nouze, pomoc při ochraně cizího dítěte či majetku nebo právě dobrovolná skromnost vedoucí k trvale udržitelnému životu.

Termín dobrovolná skromnost používá H. Librová pro označení chování lidí, kteří se rozhodli nezvětšovat své majetky (LIBROVÁ, 1994). Zastavit snahu o zvětšení majetku a hromadění věcí, která je zřejmě v člověku hluboce zakořeněná, je hlavním úkolem výchovy k udržitelnému rozvoji. Pokud je totiž teorie předpokládající, že je četnost lidské populace skutečně blíží k hranici nosné kapacity globálního ekosystému pravdivá, je výchova k udržitelnému rozvoji pro lidstvo životně důležitá, protože slovy E. Koháka pouze dobrovolná prostota - tedy vědomé a soustavné snižování materiální nadspotřeby - je zjevně jedinou strategií, která je schopna zajistit dlouhodobé přežití lidstva i přírody (KOHÁK, 2000, str. 125).

Obava z budoucnosti ale není jediným důvodem realizace výchovy k udržitelnému rozvoji. Dalším důvodem, je snaha o zachování či obnovu duševního i tělesného zdraví člověka. Opakované studie prokázaly, že lidé, kteří nemají možnost pravidelného a dostatečně kvalitního kontaktu s přírodou, strádají. Civilizační choroby, jako je nadváha, kardiovaskulární choroby, deprese, a stres totiž významně snižují kvalitu života (např. KELLER, 1993).

Česká společnost má, aniž si to možná uvědomujeme, osvojené docela vysoké standardy chování. Takřka nikdo nevyhazuje odpadky z okna, ale všichni je poměrně spořádaně nosí na příslušná místa. To není samozřejmostí, obyvatelé velkoměst mnohých rozvojových států takové chování osvojené nemají; v okolí domů se množí potkani, obyvatelstvo trpí různými nemocemi (úplavice, tyfus, svrab) ze závadného prostředí. Dnes v Česku většina lidí neplive na zem, ale do papírového kapesníku.

Pokud tedy uvažujeme o výchově k udržitelnému rozvoji, měli bychom začít tím, že si uvědomíme naši standardně vysokou úroveň udržitelného chování. Své úrovně trvale udržitelného chování si můžeme vážit. Poté můžeme uvažovat jak je potřeba ji ještě vylepšovat a navrhovat v diskusi s žáky řešení.

Změna klimatu a její dopady, jsou vnímány jako jeden z nejvýznamnějších globálních problémů současnosti. Kvůli lidské činnosti se koncentrace skleníkových plynů (a především koncentrace oxidu uhličitého) v atmosféře zvyšuje. Dochází ke globálnímu oteplování, což má za následek tání ledovců, rostoucí globální průměrnou výšku mořské hladiny, zvyšující se četnost extrémních jevů počasí jako jsou vlny veder, záplavy, bouře atd.

Druhou výzvu pro lidstvo představuje otázka, jak uživit rostoucí populaci lidstva, která podle prognóz dosáhne v příštích deseti letech 11 miliard.

Snižování emisí CO2 a potenciál úspor energie v budovách

Příspěvek prezentuje výsledky studie potenciálu snížení emisí CO2 českého fondu budov v období do roku 2075. Model byl založen na datech aliance Šance pro budovy, která modelovala pět různých scénářů úspor energie v budovách ČR podle hloubky energetických sanací a rychlosti aplikace úsporných opatření.

Výsledky byly porovnány s uhlíkovým rozpočtem nastaveným tak, aby byly dodrženy závazky mezinárodní Pařížské klimatické dohody. Jednou z motivací pro provedený výzkum bylo zjistit, zda potenciální úspory skleníkových plynů reagují na globální emisní cíle.

Výrazným přispěvatelem k emisím skleníkových plynů jsou budovy, které v celé EU spotřebují 40 % energie a vyprodukují 36 % CO2. Dobrou zprávou naopak je, že budovy mají v porovnání s ostatními oblastmi lidské činnosti nejvyšší potenciál k úsporám za přijatelných nákladů.

Scénáře a výpočty úspor energie v budovách pocházely z dat poskytnutých aliancí Šance pro budovy. Energetické simulace fondu rezidenčních budov byly založeny na stochastickém modelu, který vyčísloval potřebu energie na vytápění souboru 1 000 budov, které byly na základě dostupných statistik o bytovém fondu rozděleny do 78 kategorií podle typologie, velikosti a stáří.

Model byl zkalibrován podle dostupných statistických dat o konečné spotřebě energie v budovách. Na základě různých pramenů byl odhadnut 35% podíl budov, které jsou nové, nebo již prošly rekonstrukcí na současné tepelnětechnické požadavky. Pro zbývajících 65 % budov byly provedeny simulace energetických sanací obálky budovy a zdroje tepla na vytápění.

Energetické modelování stávajícího fondu nerezidenčních budov bylo založeno na vzorku sta nerezidenčních budov s podrobnými energetickými simulacemi a dodatečném vzorku dvaceti budov, kde byla kromě modelů dostupná i data o reálných spotřebách energie. Studie zahrnovala různé typy budov - kancelářské budovy, administrativní budovy, komerční stavby, školské stavby, kulturní zařízení, hotely, restaurace, zdravotní střediska, sportovní stavby, skladové haly a stavby se smíšeným užíváním.

Simulované spotřeby energie byly z tohoto vzorku na základě statistických dat o českém fondu budov extrapolovány na celý fond nerezidenčních budov. Mělká energetická sanace odpovídala zlepšení tepelněizolační obálky budovy na hodnoty požadované normou, střední sanace na hodnoty doporučené pro nízkoenergetické domy.

Kromě těchto technických scénářů byly uvažovány ještě různé scénáře vývoje budoucích klimatických podmínek. Vycházelo se z modelů Mezinárodního panelu pro změnu klimatu, který vypracoval tzv. reprezentativní směry vývoje koncentrací (Representative Concentration Pathways, RCP [16]). Pro všech pět technických scénářů byly vytvořeny dvojí výpočty, jedny pro RCP 4.5 a jedny pro RCP 8.5.

Ve spolupráci s týmem Šance pro budovy byly sestaveny scénáře postupné změny podílů zdrojů na výrobu energie v budovách. Pro zjednodušení byly použity statistiky podílů zdrojů z roku 2016 a potom byly ve spolupráci týmu Šance pro budovy a týmu ČVUT-UCEEB odhadnuty podíly zdrojů pro rezidenční a nerezidenční budovy v roce 2060. Snaha byla být „na straně bezpečnosti“, odhady tedy jsou spíše konzervativní.

Emissions Gap Report z roku 2016 [8] uvádí maximální kumulativní množství CO2, která mohou být celosvětově vypuštěna do ovzduší a emisní cíl 2 °C byl dodržen alespoň s pravděpodobností vyšší než 66 %. Pro období 2015-2030 uvádí 533 Gt CO2, pro 2031-2050 362 Gt CO2 a pro 2051-2075 pouze 70 Gt CO2.

Scénář pro klimatické podmínky RCP 8.5 poskytuje mírně vyšší úspory než scénář RCP 4.5. Vypočtený průběh emisí CO2 pro jednotlivé scénáře a RCP 8.5 je zobrazen na Obr. 1.

Vypočtené emise CO2 z provozu českých budov činily 44,57 Mt, což odpovídalo zhruba 43 % celkových emisí oxidu uhličitého v ČR (v porovnání s rokem 2015). V nejvíce optimistickém scénáři 5 pro okrajové podmínky RCP 8.5 se ukázal potenciál ke snížení hodnot na 17,9 Mt CO2 v roce 2050 a dále na 15,29 Mt CO2 v roce 2075.

Na základě uhlíkového rozpočtu připadajícího na ČR (kap. 2.4.) byly vypočteny limity pro budovy. Jako východisko byl vzat vypočtený podíl budov na celkových emisích CO2 v roce 2016, který činil 43 %, a tímto poměrem byly přenásobeny celkové emisní limity ČR. Výsledkem byly hodnoty pro období 2015-2030, 2031-2050 a 2051-2075, které činily 328, 223 a 43 Mt CO2.

Představená studie je zatím pouze hrubým výpočtem s řadou omezení a zjednodušení.

Byly provedeny propočty potenciálu pro snížení množství emisí CO2 na provoz budov mezi roky 2016 a 2075 v pěti základních scénářích a ve dvou variantách budoucího vývoje klimatických podmínek, které vycházely z modelů Šance pro budovy. Výsledky studie ukazují, že roční produkce CO2 související s provozem českého fondu budov činila v roce 2016 celkem 44,57 Mt CO2, což reprezentovalo přibližně 43 % celkových emisí CO2 České republiky (v porovnání s daty pro rok 2015). Podle nejprogresivnějšího scénáře úspor energií je tuto roční hodnotu možno snížit do roku 2075 na 15,29 Mt CO2, tedy o 66 %.

Pro srovnání - tato roční úspora zároveň odpovídá 28 % celkových národních emisí ČR v roce 2015. Na druhou stranu, má-li se ČR podílet rovným dílem (přepočteným podle počtu obyvatel) na splnění emisních cílů Pařížské klimatické dohody, pak ani tyto úspory nebudou stačit. V nejpříznivějším posuzovaném scénáři kumulativní emise oxidu uhličitého v období 2015-2030 dosahovaly pouze 597 Mt CO2 (okamžité hluboké renovace, RCP 8.5).

Výzkum bylo možné uskutečnit díky datům poskytnutým Šancí pro budovy, která provedla výpočty v rámci projektu Národní strategie adaptace budov na změnu klimatu, který byl podpořen z EEA Grantu. Tento příspěvek je rozšířenou formou příspěvku Lupíšek, A.: Úspory energie v českých budovách a emise skleníkových plynů, který byl publikován ve sborníku příspěvků 42. Setkání ústavů a kateder pozemního stavitelství a kateder konstrukcí pozemních staveb České a Slovenské republiky, ed. Ostrý, M. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební, Ústav pozemního stavitelství, 2018, ISBN 978-80-214-5715-7. Oproti původní verzi byly aktualizovány národní hodnoty emisí CO2 a s nimi související přepočty.

tags: #snižování #počtu #obyvatel #ekologicky #únosné #studie

Oblíbené příspěvky:

• Norma pro odpadní stoupačky
• Odpadkové koše pro hygienu
• Vlastnosti podlah Wineo PURLINE
• Inovace v českém designu a obnovitelných materiálech
• Ochrana přírody v ČR