Snížení emisí: Příklady z knih a pohled na klimatickou změnu

Poslední roky jsou důsledky klimatických šílenství předchozích desetiletí již naprosto zřejmé. Prudký růst cen energií, úprk evropského průmyslu, zhoršování životní úrovně.

Ale co když mají klima alarmisti pravdu, co když člověk v nějaké zásadní míře destruuje klimatický systém Země? Co když emise CO2 povedou v příštích desetiletích k tomu, že velká část nyní obydleného světa se stanou neobyvatelnou? Slovy aktivistů, co když Země hoří a zároveň nás zaplavují oceány?

Zásadní otázky zní: Do jaké míry je oteplování způsobené lidskými vlivy a lze to případně změnit a s jakými náklady a očekávanými výnosy?

Nejistá věda Stevena E. Koonina

Četl jsem k tomu nespočet textů a slyšel mnoho odborných debat. Ale teprve nyní jsem narazil na jednu nesporně relevantní knihu. A to jak důvěryhodností a erudicí autora, tak způsobem zpracovaní. Steven E. Koonin (* 1951) je americký fyzik, profesor na Stanford University´s Hoover Institution. V letech 2009 až 2011 byl náměstkem ministra energetiky USA.

V knize Nejistá věda, která je plná dat, tabulek a grafů, používal výhradně podklady, které jsou ve zprávách IPCC či v respektované odborné literatuře, případně přímo primární data. Vše pečlivě vyzdrojované, takže data ke každému argumentu a závěru z knihy S.

Čtěte také: Emise benzinu a biopaliva: Analýza

Profesor Koonin na základě vědeckých dat a zpráv IPCC dokládá, že lidský vliv na klimatický systém má fyzikálně malý účinek. Tak malý a naše porozumění klimatickému systému je navíc tak omezené, že současná věda není schopna kvantifikovat, jak klima na lidské vlivy reaguje, ani jak se přirozeně mění.

Data a fakta o klimatické změně

Většina nepříznivých meteorologických jevů zůstává v mezích dřívější variability. Klima nevykazuje žádné známky rozvrácenosti, prognózy budoucích katastrof se opírají o modely pochybné platnosti.

Pojďme nejprve projít data, která tvoří kontext celé současné diskuze o klimatické změně.

Průměrná roční teplota planety Země historicky kolísá a to velmi výrazně - nikoliv o nějakých jeden až dva stupně Celsia, před čím jsme klima alarmisty varováni, ale o dvacet stupňů Celsia (graf 1). V průběhu posledního milionu let se střídala období rychlého oteplování s obdobím pomalejšího ochlazování. Tyto výkyvy byly způsobeny mírnými změnami oběžné dráhy Země kolem Slunce a sklonu její osy.

Za posledních 20 tisíc let, tedy od poslední doby ledové, se planeta Země oteplila o cca 5°C. Relativně vysoká a stabilní teplota za posledních 10 tisíc let podpořila rychlý rozvoj civilizace.

Čtěte také: Udržitelnost v McDonald's Česká Republika

I ve výrazně kratším časovém úseku vidíme něco podobného. Mezinárodní panel pro změnu klimatu (IPCC) prognózuje, že během příštích 100 let se zeměkoule oteplí o 1,3 stupně Celsia.

Klima aktivisti děsí veřejnost, jak hrozná prognóza to je, a že je třeba tomu zabránit stůj co stůj. Ale podívejme se na posledních 120 let. Od roku 1900 do roku 2020 se zeměkoule oteplila přesně o stejnou hodnotu, o 1,3 stupně Celsia a při tom došlo k největšímu zlepšení života člověka v dějinách.

Země vyzařuje energii odpovídající tomu, co pohlcuje ze slunce, ale místo toho, aby tato energie přímo odtékala do vesmíru a tím ochlazovala naši planetu na chladný průměr -18°C, je velká část této energie zadržována atmosférou, která nás přikrývá.

Nejdůležitějším ze skleníkových plynů je vodní pára. Její množství v atmosféře se samozřejmě v daném místě a čase značně liší, v průměru se vodní pára podílí na zachycování tepla z více než 90 procent.

Druhý nejvýznamnější skleníkový plyn je pak oxid uhličitý, který se od vodní páry liší mj. tím, že jeho koncentrace je na celém světě téměř stejná. Podle geologických měřítek trpí dnešní Země nedostatkem atmosférického CO2. Pouze jednou, v období permu před 300 miliony let, byla hladina CO2 v atmosféře tak nízká jako dnes.

Čtěte také: Snižování emisí CO2 v EU

Je tedy evidentní, že velké kolísání teplot, stejně jako velké kolísání podílu CO2 v atmosféře, je součástí přírodních procesů na naší planetě. Z hlediska dat dlouhé historie se vliv člověka samozřejmě limitně blíží nule, nicméně jak je tomu za posledních cca sto let?

Extrémní počasí a stoupání hladiny moří

Téměř při každých záplavách, nebo naopak delším suchu, stejně jako třeba po velkém hurikánu, nám nějací experti v médiích tvrdí, že v důsledku klimatické změny roste četnost a intenzita extrémního počasí.

Koonin argumentuje, že nikoliv: „Pozorování trvající více než sto let ukazují, že většina typů jevů extrémního počasí nevykazuje žádné výrazné změny - a některé z nich se dokonce staly méně častými nebo závažnými - i když vliv člověka na klima vzrůstá.“

I Světová meteorologická organizace uvádí, že v současnosti nelze žádný jednotlivý jev extrémního počasí (např. V USA, které mají nejrozsáhlejší a nejkvalitnější meteorologické údaje na světě, jsou ve srovnání s dobou před 100 lety rekordně vysoké denní teploty stejně časté a rekordně nízké teploty dokonce méně četnější. Pokud jde o tornáda, tak v USA se stala mírnějšími.

Podobné je to s varováními o stoupání hladiny moří. Maledivská vláda se před patnácti roky oblékla do skafandrů a zasedala pod vodou, aby upozornila na globální oteplování a stoupání hladiny oceánů, které ohrožují tento turistický ráj. V září 2013 byl na obálce časopisu National Geographic koláž napůl potopené Sochy svobody - jiný způsob varování před stejnou apokalypsou.

Otázky jsou zřejmé: Opravdu stoupají světové oceány tak rychle? Může za to člověk, nebo to jsou přírodní procesy?

Hladina moře historicky výrazně osciluje a to nikoliv o centimetry či desítky centimetrů, ale o 150 metrů (graf 3). Posledních 20 000 let hladina světového oceánu stoupá, vzhledem k té době před dvaceti tisíci lety zatím o 130 metrů. Amplituda oscilace je tedy ohromná, nicméně růst je v čase pomalý (graf 4).

Mimochodem k té fotce zatopené Sochy svobody Steven Koonin uvádí, že záznam z přílivoměru v parku Battery na špičce Manhattanu (necelé dvě míle od té sochy) ukazuje, že hladina moře tam od roku 1855 stoupá o 30 cm za 100 let.

Neurychlují však tento vzestup lidské vlivy? Jak to s rychlostí růstu mořské hladiny vypadá v posledním století?

Průměrná rychlost globálního průměrného vzestupu mořské hladiny v letech 1901 až 2010 činila 1,7 mm za rok. V poslední šestině této periody (v letech 1993 až 2010) to bylo ale téměř dvakrát tolik (3,2 mm za rok). Růst hladiny oceánů se tedy zrychluje? Nikoli, jde jen o výběr úseku z časové řady.

Problémy s klimatickými modely

Proč nám pak ale jiní rozumní lidé tvrdí, že malé ostrovy a pobřežní oblasti za pár desítek let vezme moře a že extrémní počasí je častější a intenzivnější? Příkladem budiž bývalý šéf kanadské a následně britské centrální banky a posléze zvláštní vyslanec OSN pro opatření v oblasti klimatu a financování Mark Carney, který na pařížské klimatické konferenci v roce 2015 varoval před nárůstem extrémního počasí, zejména povodní: „Přestože zima 2014 byla v Anglii nejvlhčí od doby krále Jiřího III., předpovědi naznačují, že během příštích zim můžeme očekávat další, nejméně 10 procentní nárůst srážek.“ Na podporu tohoto tvrzení citoval Britský meteorologický úřad, konkrétně výzkum pozorování klimatu, prognóz a dopadů.

Jednalo se o modelové předpovědi na příštích pět let (2015-2020). Všechny modely meteorologického úřadu, které Carney v roce 2014 citoval, se ukázaly jako naprosto chybné. Srážky během následných šesti zim byly v průměru o 39 procent nižší než ty rekordní z roku 2014, které se měly dle Carneyho a jím citovaných modelů dále zvýšit o minimálně 10 procent.

Čím to je? Navzdory jistotě, s níž jsou projekce prezentovány jako fakta, je odhadování lidských vlivů velmi nejisté. Problém je v tom, jak fungují počítačové modely, které se používají k predikování budoucího vývoje klimatu.

Klimatický systém je totiž tak složitý, že je nemožné ho smysluplně namodelovat. Například víme, že nejsilnějším skleníkovým plynem je vodní pára a také že mraky jsou zároveň velmi významným faktorem v odrazivosti slunečního záření.

Zprávy IPCC pracují se soubory (tzv. ansámbly) mnoha modelů a prezentují průměry z mnoha desítek různých modelů. Prognózy jednotlivých modelů se ale tak dramaticky liší, že nedává smysl brát vážně ani jejich průměry. Sám IPCC přiznává, že netušíme, co je příčinou tohoto selhávání modelů.

Koonin k těm modelům a zprávám IPCC říká: „Nedokážou nám říci, proč se klima během těchto desetiletí změnilo. Současné vědecké poznání není schopné říct, nakolik člověk ovlivňuje klima.

Možnosti a realita snižování emisí

Podstatné snížení globálních emisí oxidu uhličitého či dokonce jejich eliminace na nulu (tzv. bezuhlíková ekonomika) je naprosto nereálné. Snížení emisí by muselo být provedeno v situaci, kdy silně roste poptávka po energii. Ta je způsobena demografickým vývojem a ekonomickým rozvojem.

Do roku 2050 se očekává celosvětové navýšení poptávky po energii o 50 procent. Fosilní paliva zajišťují přibližně 80 procent primární světové energie a tato dominance bude trvat.

Pokud jde o nucenou dekarbonizaci ekonomik, je závěr Stevena Koonina jednoznačný: „Dopad lidských vlivů na klima je příliš nejistý (a velmi pravděpodobně příliš malý), ve srovnání s odstrašujícím množstvím změn, nutných k odstranění globálních emisí řekněme do roku 2075.

Alternativní strategie: Adaptace a geoinženýring

Jak tedy reagovat na měnící se klima, když zmírnění emisí skleníkových plynů je nereálné? Pokud jde o geoinženýring, tak proti oteplování planety lze bojovat zvyšováním odrazivosti atmosféry (albeda) Země, aby pohlcovala méně sluneční energie.

Současné technologie umožňují vytvořit stratosférickou mlhu, například přísadami do leteckého paliva nebo dělostřeleckých granátů, které ve velkých výškách rozptylují plynný sirovodík. Jenže to by mohlo způsobit nezamýšlené změny v klimatickém systému, např. změny ve srážkách.

Jedinou rozumnou strategií tak zůstává ta nejprostší a jediná odzkoušená, a sice adaptace. Adaptace může být účinná.

Další knihy o ekologii

Vánoce bez knihy jako by nebyly a letos je opravdu z čeho vybírat. Přinášíme vám několik tipů na čtení z oblasti ekologie a udržitelnosti pro malé i velké čtenáře.

• Neobyvatelná země: Prvotina amerického novináře Davida Wallce-Wellse, který se věnuje environmetálním tématům a klimatické krizi.
• Kuchařka Hanky Zemanové: Plná receptů na celý rok pouze ze sezonních potravin.
• Než stromům dojde dech: Novinka od Petra Wohllebena o schopnosti stromů učit se, jak se adaptovat na změnu klimatu.
• 50 zelených cest: Kniha s nádhernými fotografiemi pro každého cestovatele, kterému záleží na životním prostředí.
• Žížala František a kompost: Návod na výrobu kompostu ukrytý v příběhu žížaly Františka.
• Palmy na severním pólu: Proměny klimatu od samého počátku Země až do dnešních dní dětem představí kniha.

Shrnutí

Globální oteplování pokračuje dle prvotních projekcí Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) založených na předpokládaném růstu koncentrací skleníkových plynů. Bez výrazných činů ke snížení emisí oproti samovolnému vývoji (jimž říkáme zmírňování) by mohlo globální oteplení dosáhnout koncem století až sedmi stupňů.

Na současnou společnost již nelze nahlížet perspektivou sociálních věd bez užití termínu globalizace. Autoři (Mezřický, Moldan, Braniš ad.) se na malém prostoru snaží zmapovat situaci světa po ekonomickém kolapsu a odhadnout perspektivy dalšího vývoje.

Náš přední a světově proslulý badatel RNDr. Vojen Ložek, DrSc.se v této knize věnuje dokladům, které máme z nejmladší geologické minulosti a možnostmi jejich poznání. Ukazuje, jaký odkaz minulosti nacházíme při studiu určitých prvků přírody.

tags: #snížení #emisí #příklady #knih

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny a důsledky vysychání Aralského jezera
• Umění z odpadu
• Oblíbené aktivity pro teambuilding
• Květiny pro slunný byt
• Zjistěte více o bezdotykovém odpadkovém koši